Eutanazie mění vnímání smrti v Nizozemsku

Letos to bude 20 let od legalizace eutanazie a asistované sebevraždy v Nizozemsku. „Počty případů eutanazie stále rostou. Definice utrpení se proměnila, z eutanazie se stává výchozí možnost smrti,“ říká profesor etiky Theo Boer.

Eutanazie – lékařská praktika, jež je legální jen v sedmi zemích světa. Kromě Nizozemska ještě ve Španělsku, Belgii, Lucembursku, Kanadě, Kolumbii a nejnověji na Novém Zélandu. Na rozdíl od asistované sebevraždy jde sice o usmrcení na vlastní žádost, ale které provádí lékař.

Ačkoliv ji v Nizozemsku zlegalizovali až v roce 2002, debaty o ní se vedly desítky let. Poprvé se do veřejné debaty dostala na konci šedesátých let.

„Mluvilo se o tom, proč lékaři poskytují pacientům přehnanou péči, která jim následně působí mnoho utrpení. Že by s tím měli přestat a v některých případech naopak ukončit život, který prodlužují – čímž prodlužují i ono utrpení. To bylo v roce 1969, kdy padla první zmínka o eutanazii. A získala velkou podporu,“ říká na úvod v Checkpointu profesor etiky Theo Boer z Protestantské teologické univerzity v Groningenu.

„Nizozemsku to pak nějakou dobu trvalo. V roce 1994 byla ustavena taková provizorní legislativa, která eutanazii vyhradila samostatný článek v zákoně o pohřebnictví a kremaci. Tehdy Nizozemsko eutanazii de facto legalizovalo, o osm let později pak přijalo zákon v plném znění. A jak jsme se do tohoto bodu dostali? Šlo o projev soucitu. Zejména soucitu s lidmi, kteří nepředstavitelně trpí, kteří před sebou mají dny nebo týdny života a zemřeli by v agonii a bolestech,“ vysvětluje odborník.

Po mnoha letech eutanazie v praxi se ale její smysl trochu posunul. „Bavíme se především o západní Evropě, Severní Americe, Austrálii, Novém Zélandu a Jihoafrické republice. To všechno jsou liberální demokracie, jejichž nejvyšší hodnotou je kontrola a autonomie. Takže tím základním hnacím motorem už není soucit, byť hraje svou roli – tu důležitější teď ale má sebeurčení a nezávislost,“ podotýká Boer.

V legislativě z roku 2002 jsou stanovena kritéria toho, kdo může eutanazii podstoupit. Musí jít o člověka, který o ni explicitně žádá. Osobu procházející nesnesitelným utrpením, kdy není naděje na zlepšení jejího zdravotního stavu a neexistuje alternativa, která by její utrpení snížila.

Za dvě dekády se podmínky nezměnily – jejich výklad ale podle Boera ano: „Nikdy jsme výslovně neuvedli, že by onemocnění pacienta mělo být fyzické, ne psychické. Není tam ani uvedeno, že musí jít o nevyléčitelnou nemoc. Všichni si ale tehdy i přesto mysleli, že se to týká umírajících pacientů, kteří trpí právě nevyléčitelným fyzickým onemocněním.“

Jak ale revizní komise později zjistily, tyto podmínky jsou velmi flexibilní. „V roce 2005 jsme začali zahrnovat i psychiatrické pacienty, osoby s demencí v první i pokročilé fázi nebo například ty, kteří trpěli zdravotními potížemi souvisejícími s vysokým věkem,“ vyjmenovává odborník.

Boer, který se stal hlasitým kritikem některých aspektů týkajících se tohoto zákroku, byl necelých deset let součástí jednoho ze zmiňovaných revizních těles. Takzvaných Regionálních komisí pro kontrolu eutanazie, odkud v roce 2014 odešel. „Skončil mi mandát, dá se ovšem říct, že to byla úleva. Nocí, kdy mi komise nedala spát, přibývalo. I přesto si však myslím, že komise odvádějí záslužnou práci,“ poznamenává a pokračuje:

„Vždy jsem měl dojem, že je eutanazie dobrým krajním řešením. Myslím si, že usmrtit někoho, kdo prochází extrémním utrpením, může být morálně přípustné, otázkou je, jestli by to mělo být legální. A v této věci jsem mnohem kritičtější, protože jsem byl svědkem toho, že legalizace takové praktiky vedla k nové, větší poptávce.

Zatímco na počátku století Nizozemsko evidovalo okolo dvou tisíc případů eutanazie ročně, v roce 2019 jich bylo už 6 361. Tvořily tedy 4 procenta ze všech případů úmrtí v zemi. „Taková smrt se stává spíš normální, což je také další důvod, proč to číslo narůstá. Dělají to všichni, znám rodiny, kde prakticky každý, kdo zemřel, odešel tímto způsobem. Eutanazie se stává standardní možností,“ shrnuje Boer.

Profesor v podcastu mluví i o dalších etických otázkách týkajících se eutanazie. „Dál se vede diskuse o tom, proč by měl ten zákrok provést lékař. Například v mnoha zemích včetně Spojených států funguje nějaká forma asistovaného umírání, ale pacient to musí udělat sám, lékař mu nanejvýš asistuje, ale neukončí jeho život. Takže se sami sebe ptáme, proč to musí být doktor, který má provést tento neuvěřitelně těžký zákrok – proč to nemá udělat sám pacient,“ vysvětluje v podcastu Theo Boer.

Jakou roli hraje v Boerově postoji jeho protestantská víra? Proč za nejhorší považuje utrpení psychiatrických pacientů? A jaké další etické otázky jsou ve hře? Celý podcast Checkpoint si pusťte v přehrávači v úvodu článku.