Z boxera malířem a básníkem. Jsem romanticky založený, říká Rosťa Osička

Hostem podcastu Boomer Talk byla legenda českého boxu, malíř a básník Rosťa Osička. Povídání s Milošem Pokorným se proto kromě boxu nebo zápasů MMA točilo i kolem malování obrazů, psaní knih či kolem oblíbených filmů a vína.

Rosťo, víš, komu se říká boomer?

Ne, nevím.

Boomerem označuje mladá generace ty z nás, kteří už všechno nestíháme a v lecčems jsme v jejich očích pozadu. Takže jestli patříš do kategorie boomer, za chvilku zjistíme.

Řekl bych, že my jsme hodně napřed. Oni totiž nezažili to, co my.

Jsi legendou českého boxu. Jak se z tvého pohledu změnil od doby, cos ho začal dělat aktivně a stal ses slavným?

V amatérském boxu je snadný vzestup, ale není tolik vyvolených. Za nás byla větší masa, protože těch sportů bylo méně, byl zápas, judo, karate a box. V současnosti je mnoho odnoží a mnoho disciplín. Například MMA není sport, to je disciplína, tam se ti kluci zraňují.

Zajímá mě tvůj názor na bojové sporty, které jsou dnes velmi populární, ale teď bych ještě zůstal u toho boxu. Myslíš si, že třeba pro dnešní generaci mladých kluků je box příliš těžký, především po fyzické stránce?

Řekl bych, že zájem o box ze strany mládeže, kluků i holek, je. Bohužel, za box není odměna. Ti kluci nebo holky můžou mít radost z tréninku, možná z potlesku diváků, ale není tam finanční odměna, na rozdíl od jiných sportů, kde je možná vyšší. Ale zase ti kluci, aspoň si myslím, dělají něco navíc, něco nového, něco atraktivního, mají to publikum – box je pro diváky atraktivní a zájem o něj je ze strany veřejnosti velký.

Vzpomeneš si, kolikrát týdně jsi chodil trénovat, když jsi box začal brát vážně?

Když jsem box začal dělat vrcholově, byl jsem v Dukle Olomouc, to znamená armádní sportovec, tak jsem trénoval třikrát denně. A jenom trénoval, odpočíval a spal a trénoval.

Dneska ti borci mají různé mentální kouče, všelijaké pomocníky. Já měl jenom trenéra, a když nám dali psychologa, tak jsme se tomu smáli, protože jsme věřili jenom sobě a trenérovi, a to je základ. Myslím si, že ti kluci se těmi nejrůznějšími pomocníky spíše rozptylují. Prostě je kolem nich zbytečně moc lidí. Zátopek nebo Július Torma, olympijský vítěz a mistr Evropy, měli také jenom trenéra a věřili sobě.

Takže jsi trénoval a potom byly zápasy?

Ano, každých čtrnáct dní byly zápasy, v extralize jsme boxovali se Slovenskem, takže toho bylo celkem dost, a pak jsme hodně jezdívali ven. V rámci mistrovství spřátelených armád jsme se třeba podívali do Severní Koreje, úžasný zážitek, ale pak jsme rychle prchali domů. Nebo jsme byli na Kubě, ze všech těch armádních turnajů mám bronzové medaile, protože jsem vždycky narazil na mistra světa nebo olympijského vítěze. Takže jsem s boxem hodně cestoval.

Měl jsi vůbec tenkrát čas ještě na něco jiného?

Hodně jsem trénoval, mnohem více než ostatní kluci, protože jsem věděl, že když budu připravený, tak můžu boxovat s každým. A jestli bude soupeř černý, žlutý, nebo bílý, mi mohlo být jedno. A taky že bylo. Bohužel jsem měl ale rád i noční život, jsem Moravák, takže vínečko mi nebylo cizí.

Pak jsem se setkal s malíři a začal malovat. Maloval jsem už dříve, jako děcko, ale s nimi jsem prožíval ty noční dýchánky kolem vínečka, byla to pro mě změna a z té dřiny jsem se dostal někam úplně jinam, odreagovával jsem se tím, že jsem popíjel víno, a to nejde. Vrcholový sport musí být jenom tvrdá řehole, mít disciplínu, a té jsem v tom venkovním životě neměl tolik.

Myslíš si, že kdybys měl ještě více disciplíny, byl bys úspěšnější?

Určitě – a sebekriticky to přiznám.

V dnešní hyperkorektní době se o tom hůře mluví, ale vždycky se říkalo, že muskulatura sportovců černé pleti, ať už to jsou atleti, nebo boxeři, je prostě jiná než u bílých sportovců, tudíž mají ty dispozice jiné, lepší. Ty říkáš, že když jsi trénoval, tak ti to bylo jedno, ale co si budeme povídat, boxerské legendy, ať to byl Joe Frazier, nebo Muhammad Ali, byli právě sportovci černé pleti.

Tak oni jsou dynamičtí, mají delší končetiny, jsou výbušní a mají takovou tu stlačenou sílu. Pamatuji si, že Kubánci, když jsme byli na Kubě, trénovali čtyřicet minut, ale byla to smršť, byli hrozně rychlí. Oni jsou k tomu prostě pohybově nadaní a mají oproti nám také velkou výhodu v tom, že když se boxuje v jejich podmínkách, tak není šance je porazit, jedině vynikající Rusáci jim vzdorovali, ale kluci z Evropy byli bez šance.

Kdo je pro tebe top boxer – stačí jedno jméno – a proč?

Těch je hodně. Sugar Ray Leonard, Muhammad Ali, je jich fakt hodně.

A tvůj, řekněme, vzor?

Takovým vzorem je pro mě Lennox Lewis, elegán, který hrál na klavír, byl velmi decentní, vůbec se v ringu nerozčiloval. Když přišel na zápas, stál v rohu jak sfinga, pak rozdal pár úderů a zase šel v klidu do rohu ringu.

Tak to je asi výjimka, k boxu už léta patří, že se provokuje.

Jasně, je to trošku komedie a je pravda, že ti boxeři se musí rozohnit, musí se rozpumpovat. On stál nehnutě, a když šel do útoku, tak to byla smršť.

Pojďme se podívat na to, co už tady padlo, to znamenána současné bojové sporty. Těch odnoží je víc, ale můžeme se bavit o populárním MMA. Zápasy jsou většinou vyprodané, chodí na to hodně lidí, kteří dříve o tento druh sportu vůbec nezavadili a na klasický box nechodili vůbec. Čím si myslíš, že to je, že MMA získalo, hlavně mezi mladými, takovou popularitu?

Je to stavem naší společnosti. Byl jsem na MMA dvakrát nebo třikrát, ale už tam asi nikdy nepůjdu. Vadí mi, že se tam úmyslně zraňují, když bojovník leží na zemi a dívá se do země, tak ho soupeř mlátí zleva, zprava, stříká krev a on ani nemůže zabouchat rukou, to už není fér. Lidé dnes mají rádi senzaci a já, když vidím, kdo na ty zápasy chodí, toho mám dost. V divadle nebo na výstavách podobou společnost nikdy neuvidím, nebaví mě to.

Takže ti vlastně vadí to prostředí?

Samotné prostředí mi vadí hodně, vadí mi ti diváci, tam se snad nesetkám s normálním člověkem. Všichni chtějí senzaci, chtějí vidět rvačku, a když z těch bojovníků stříká krev, tak jim to vůbec nevadí. Sami by do ringu, do klece, nevlezli, ale rádi se koukají na tyto moderní gladiátorské zápasy. Je to o penězích, ti kluci si vydělají velké peníze i za to, že riskují svoje zdraví.

Ty kluky znám, dokonce jsem je trénoval, třeba Matúše Juráčka, který je v MMA vynikající, byl to výborný boxer a já jsem ho naučil dobře boxovat, takže on ten box v MMA používá, docela mu to jde a je to fajn kluk. Ve sportu se prostě nemá úmyslně zraňovat, v téhle disciplíně se kluci bijí, to je bitka, je to nekompromisní boj. Je to prostě o těch pořadatelích, kteří z toho mají velký byznys.

Bývalo to i v boxu, co si budeme povídat.

Ano, v profesionálním boxu, v tom vrcholovém.

Protože ten promotér na tom chtěl vydělat, začalo to divadlo mimo ring, kdy ti boxeři do sebe jdou mediálně. A urážky a hecování se toho staly součástí.

Ty šedé eminence kolem ringu vlastně tahaly za nitky a nikdo nevěděl, jak to utkání vlastně dopadne. A třeba Sonny Liston, bombarďák tmavé pleti, který prožil část svého života ve vězení, kde ho kněží naučili boxovat, byl nakonec pod Al Caponem, který na něj sázel. Bylo to ve třicátých letech, a protože Sonny nechtěl prohrát, tak ho otrávili. Odpočívá na hřbitově v Baltimoru a jediný Mike Tyson mu nosí kytičky na hrob. Mike byl raubíř, ale pouze v ringu, jinak je to cíťa.

Kapitolu MMA nebo současných bojových sportů uzavřeme otázkou, co mají vlastně s boxem společného.

Maximálně dobrou přípravu, ti chlapi jsou připravení, namakaní, nemůžou nic ošidit, a to je v boxu stejné.

Mezi boxery jsi výjimečný v mnoha věcech – maluješ, píšeš. Znáš někoho z boxerů, ať už světových, nebo českých, kteří to mají nebo měli podobně? Pro mnoho lidí jsou box a umění neslučitelné.

Je to vyvážení životní rovnováhy. Ten sport je velmi těžký a já jsem maloval od dětství, moje maminka malovala, také můj dědeček, který byl umělecký řezbář, maloval, takže je to vlastně čistě v genech. Vincent van Gogh také neměl školy, nebyl vystudovaný a dnes se jeho obrazy prodávají za miliony.

Maminka byla umělecky založená, ty jsi to přebral. Nevadilo jí, že její syn se věnuje takhle tvrdému sportu?

Mí rodiče hodně pracovali – měli malé hospodářství a nevnímali, že už začínám boxovat a že jezdím na kole osmnáct kilometrů do Hodonína na tréninky. Až když jsem vyhrál mistra Moravy, tak si začali všímat, že se se mnou něco děje, to mi bylo asi šestnáct let. Postupně jsem začal vítězit a pak narukoval do Dukly Olomouc, kde jsem získal zkušenosti a dosáhl slušných výsledků.

Vracím se k malování, hodně maluješ věci se sportovní tematikou nebo z boxu, ale nejen to. Co vlastně maluješ nejradši?

Krajiny, přírodu, ale krajina je pro lidi taková fádní, a abych se v té malbě prosadil, člověk musí experimentovat. Kdybych neexperimentoval a maloval něco, s čím jsem začínal, tak to by mě netěšilo. Maluji ze sebe, jak to cítím, a musím to do toho plátna dostat. Vždy se dívám a pozoruji to plátno kompozičně, co bych tam kde udal. A jakmile to tam je, třeba jen náznakově, tak se postavím a maluji, takže takhle se ten obraz vyvíjí, hlavně musí mít barevnou vyváženost, jak není barevná vyváženost, tak ten obraz nemá tu kvalitu.

Znám i tvé obrazy z boxu, které mně přijdou velmi autentické v tom, že boxer maluje box, takže ví. Je pro tebe těžší malovat dva frajery v ringu? Jsi víc nervózní, když maluješ boxerský obraz?

Možná že ten box nemaluji tak rád jako ostatní věci. Mám rád folklorní obrazy, jihomoravské veselice nebo třeba západ slunce, moře, romantiku, vůně dálek, to všechno mě naplňuje, chci to na plátno a mám z toho větší radost, než když maluji boxerské zápasy, ale oni po mně ty boxerské zápasy chtějí.

Někdy, když jsem přesycený, maluji třeba kytku, kytka mě těší, i když jsem chlap, ta kytka je veselá, září a nikdy neuvadne. Když maluji boxerská témata, musí tam být opravdu výraz, pohyb a dynamika, a když tam tohle všechno dostanu, tak mě to taky těší. Ta dynamika, výbušnost i napětí z toho obrazu musí čišet, jinak nemá žádnou hodnotu.

Stalo se ti, že jsi namaloval boxerský obraz, třeba i pro někoho, a pak sis říkal, že to není ono?

Ano, také se mi to stalo. Spíš u těch dřívějších obrazů, teď už jsem opatrnější a obraz musí být dokonalý, jinak nemůže jít ven. Těch boxerských je méně, a když už jde ven, tak musí nějak vyznít.

Když si u tebe někdo objednává obraz, je větší zájem o ty boxerské, nebo už tě znají a chtějí třeba i krajinku?

To je specifické, těch boxerských obrazů není až tolik. Lidé kolikrát chtějí namalovat svůj barák, což dělám nerad. Maloval jsem zvířata, rád maluji psy, protože jsem pejskař, maloval jsem třeba psy z útulku. Ale ten útulek a ti psi v těch venkovních klecích mají docela smutnou atmosféru, na rozdíl od chvíle, kdy si z toho útulku odvážíte pejska domů.

Jak dlouho ti trvá namalování jednoho obrazu?

To se nedá říci, někdy se s tím trápím týdny. Teď jsem maloval na ostravskou výstavu a na těch dvanácti obrazech jsem dělal celé léto.

Jak tě vlastně berou kolegové malíři?

Mám od nich dobré recenze, jsou upřímní a nepochlebují mi, to bych ani nechtěl, to by mě nebavilo. Za posledních jedenadvacet let jsem měl kolem čtyřiceti výstav. Po republice, v zahraničí ještě ne, ale připravuje se výstava v Bratislavě.

Jak dělíš svůj čas mezi malováním, boxem a trénováním?

Mládež trénuji pořád. V loňském roce jsem trénoval mistra republiky Kryštofa Vondráčka, je mu sedmnáct let, je vynikající a jde nahoru. A to je, co se boxu týká, asi všechno. Je to náročné a já se cítím spíš jako malíř. Když maluji a mám odejít na trénink, tak mám docela zkažený den a pak se na ten obraz nemůžu napojit, není to ono. Musím to dotáhnout do konce a malovat, dokud to jde, držím tu pointu a je to tam.

A nesnažil ses vychovat nějaké boxerské nástupce?

Řekl bych, že jsem vychoval pár výborných borců, Pavla Dostála, Láďu Kutila nebo Michala Soukupa, to jsou výborní boxeři, kteří mají můj rukopis, jsou to dobří kluci a pracují dál jako trenéři nebo manažeři. Těší mě, že jsem zanechal něco dobrého, a mám z toho dobrý pocit.

Že jsi to řemeslo prostě předal.

Že nejsem zbytečný a že jsem po sobě zanechal nějaké ty sportovní odkazy. Teď se ale věnuji malbě, mám za sebou desítky výstav a vím, že ty obrazy nejsou špatné. Například jsem vystavoval v pěkné galerii na zámku v Prostějově, to mi zařizovali galeristé Miroslav Macík a Dalibor Mouka, kteří řekli, že ty obrazy jsou dobré a ať se nebojím je ukazovat. Líbilo se to, mělo to svůj význam a povedlo se to.

Může být boxer v českých podmínkách bohatý?

Boxer u nás asi nemůže být bohatý. Pokud by byl opravdu talentovaný, vynikající, má cíl a manažera, který ho dokáže prodat dál, tak možná, ale musel by jít do Německa, kde je větší finanční trh, na rozdíl od nás. Takže musí jít ven, do Německa, Francie nebo dál do Ameriky, kde je box byznys, u nás zatím ještě ne.

Který film z boxerského prostředí máš rád?

Výborná otázka. Pěsti ve tmě od Jaroslava Soukupa a myslím, že to je jeho nejlepší film, řekl bych kultovní. Marek Vašut hrál hlavní roli, Vildu Jakuba (postava inspirovaná českým boxerem Vildou Jakšem, pozn. red.), a já měl to štěstí, že jsem ho společně s kaskadérem Jardou Tomsou na natáčení téměř tři čtvrtě roku připravoval a spřátelili jsme se.

Ten film se mi zalíbil dramaticky, boxerským projevem, muzikou a samozřejmě dějem. Během natáčení jsem poznal vynikajícího chlapa, Ferdinanda Krůtu, který hrál dědka, dále Pavla Nového, vynikajícího herce, Pepíka Nedorosta, který hrál německého boxera Kurta Schallera a box mu byl blízký, zahrál to velmi dobře, jak herecky, tak i po té stránce sportovní, boxerské.

Takže i někdo, kdo si předtím na box nesáhl a má zdravou ambici se ho naučit, aby to nejen dobře vypadalo, ale aby ho to i bavilo, ho nemusí mít úplně v genech?

Je fakt, že ten talent tam trošku být musí, protože pokud tam není, tak je to poznat a je to toporné. Marek Vašut měl pohyb výborný, byl to mladý kluk, pružný, dynamický a hlavně byl ctižádostivý, to je důležité.

A který z těch mnoha zahraničních filmů máš rád?

Zuřící býk. Rocky se mi nelíbí, jednička byla dějově zajímavá, ale pak už tam byly miliony úderů zleva, zprava, to je nereálné, to není možné, takže to se mi tolik nelíbilo. Zuřící býk zahraný Robertem De Nirem byl celkem dobrý, ale přesto pořád říkám, náš film Pěsti ve tmě nemá konkurenci, jsem patriot.

Máš rád filmy se sportovní tematikou?

Vůbec ne, nemám je rád. Mám rád filmy z přírody, třeba z Aljašky, ty jsou nádherné, třeba nějaký dramatický příběh o zvířatech v divočině, to mě zajímá.

Ty jsi prostě romantik.

Jsem romanticky založený. A baví mě klasické westerny.

Zanedlouho tě čeká vernisáž výstavy v Ostravě, můžeš k tomu něco říci?

Výstava mých obrazů se uskuteční ve Dvoraně Moravské radnice, v takovém komornějším prostředí, takže to bude hezké. Speciálně pro tuto výstavu jsem namaloval sadu dvanácti obrazů, které zobrazují Ostravu. Udělal jsem ostravské dominanty včetně Bazal, Vítkovic, jatek, radnice nebo Stodolní. Ta Stodolní je taková veselá, trochu rozmazaná, byli tam všichni namazaní. Nebo jsem namaloval šikmý kostel v Karviné, to je velice dominantní budova, která se naklání, protože jsou tam doly a země se malinko propadá.

Boxerské obrazy nebudou chybět a pro návštěvníky to bude pestré. A třeba si někdo něco odnese, to ještě nevím, to je vždycky velká neznámá a já vždycky říkám, že malíř, který neprodává, nemaluje. Celkem na té výstavě bude padesát obrazů, vernisáž se koná 20. října, výstava vznikla ve spolupráci s galeristou a viceprezidentem boxerské asociace Daliborem Moukou, zaštítil ji starosta městského obvodu Petr Veselka a moderovat ji bude Marek Vašut.

A bude to spojené s nějakým boxem, nebo se jedná ryze o výstavu?

Ano, bude to spojené s boxem, ta akce se jmenuje Pěsti v Ostravě a půjde o mistrovství České republiky v boxu mužů a žen. Večerem provází opět Marek Vašut a o tituly budou bojovat naši nejlepší boxeři a boxerky. Koná se to ve sportovní hale Sareza, začíná se 19. října a na 21. října je naplánováno finále. Všechny tímto srdečně zvu.

Rosťo, vyšla ti knížka Nejen o boxu, o čem vypovídá?

Je to o životě, který nám protéká mezi prsty, ale který je ještě před námi, je tam na toto téma i báseň. Já si píšu básničky, napsal jsem jich celkem dost, asi dvacet, ale deset jich znám z paměti.

Máš pestrý a bohatý život, jsi úspěšný boxer, maluješ, píšeš básně, máš nějaký nesplněný sen?

Vždycky jsem chtěl vychovat někoho, kdo by jel na olympiádu a dovezl medaili. To se mi nepovedlo, i když někteří kluci měli k úspěchu nakročeno, měli těsně před odjezdem, ale něco se stalo, buď zranění, nebo prostě klesla forma. A také bych rád maloval obrazy, které by lidi zaujaly, byly opravdu ze mě, měly můj rukopis, byly čisté a ryzí. A nejkrásnější je, když to člověk dokáže dát na plátno.

Řada lidí má představu, že když někdo dal boxu to, co ty, musí mít totálně zhuntované tělo, potvrdíš to?

Ano. Když jsem se nedávno setkal s kluky judisty, bohužel na pohřbu, tak všichni měli berle nebo byli dolámaní, u boxerů je to stejné, to je prostě vrcholový sport. Dává i bere, ale bere asi víc, já mám artrózu v celém těle, ale musím se pořád hýbat, aby nezamrzlo. Těla máme zničená ze sportu, z těžkých tréninků, tam se nedá šetřit a bolí to. Další zajímavé příběhy ze života tohoto legendárního boxera, který prošel řadou nejrůznějších povolání, si můžete poslechnout v podcastu Boomer Talk v úvodu článku.