Článek
Oblíbený zpěvák a herec Vojtěch Dyk do kategorie boomer věkově zcela nezapadá, přesto přijal pozvání na rozhovor už podruhé. Tentokrát však dorazil sám a Miloši Pokornému prozradil své velké koncertní plány, budoucnost kapely Nightwork i projektu Tros Discotequos, jestli řeší image anebo jak chce, aby ho viděly jeho děti.
Vojto, do kategorie boomer sice úplně nezapadáš, ale přesto jsem rád, že jsi přijal mé pozvání.
Děkuji za pozvání, Miloši, ale musím ti říci, že už, ty vole, zapadám. Asi ne věkově, ale tím, že si nerozumím s předešlou generací, v tom definici boomera splňuji.
V čem se jako boomer cítíš?
Pravděpodobně mám, stejně jako ty, tu výhodu, že jsem ještě zažil dobu, ve které se spousta věcí lámala, tj. zánik pevné linky nebo vznik internetu. Jsou to hodně stěžejní věci, které, si myslím, ovlivnily generaci následující a budou ovlivňovat dozajista i ty další. A díky tomu, že jsem prostě tyhle věci měl možnost zažít, mám náhled na svět možná trošičku jiný. A lidé, kteří to zažili, mají v sobě zakořeněné trošku jiné hodnoty. A týká se to i drobností, třeba si pamatuješ, že když jsme řekli, že se ve tři sejdeme, tak jsme se ve tři sešli a prostě neexistovalo, že někdo napsal, že má patnáctiminutové zpoždění.
Jsi tady správně. Když jsme se viděli naposled, měl jsi tlačítkový telefon, změnilo se něco?
Nezměnilo. Stále mám tlačítkový telefon a je to stále větší a větší rozdíl, když ho mám a když ho nemám, protože mám i ten chytrý telefon, který je ve skutečnosti mnohem hloupější, ale jenom se tváří, že je chytrý. Kvůli práci ho teďka hodně používám a vždycky jednou za čas ho vyměním za tu starou Nokču. Takže to mám jako takovou psychohygienu, ale je pravda, že ještě tak do listopadu asi budu hodně i na tom chytrém.
Oba jezdíme na Vespě, jak si jízdu na motorce užíváš?
Užívám, protože v tom autě se nedá vydržet. Vždycky se na to těším, ale na podzim končím, protože nemám rád mokré povrchy, k těm mám velký respekt, protože si myslím, že motorek přibývá a řidiči aut na to ještě nejsou úplně zvyklí a častokrát nám i dělají naschvály. Myslím si, že to bude čím dál tím lepší, protože všichni zjišťují, že auto, obzvlášť v Praze, je prostě naprostá zhůvěřilost, takže když můžu, jezdím normálně MHD anebo na motorce, protože mám rád to řízení.
Má tvoje boomerství něco společného i s muzikou, kterou v současnosti hraješ? Přeci jen oproti tvorbě Nightwork je to diametrálně odlišné.
Bylo to spíš dílo náhody. Tenkrát přišel Josef Buchta a oslovil mě, a to ještě v době, kdy kapela Nighwork byla v rozkvětu. Takže žánr úplně někde jinde, ale já jsem na téhle hudbě v uvozovkách vyrůstal, protože celá naše rodina je hudební a jazz a swing u nás vždycky zněl při nejrůznějších příležitostech – moje máma zpívala, teta zpívala, Víťa Marek je jazzový hráč, takže všichni se nějakým způsobem té hudbě věnovali a tyhle žánry milují.
Máme rádi různé styly a shodneme se na tom i s bratranci, i když fandí třeba Slavii. Prostě ta afroamerická hudba je pro nás nějaký základ, ale zároveň jsem nechtěl skončit jako swingový zpěvák. Swing si vždycky moc rád zazpívám, B-Side Band byl skvělý a strávili jsme fantastické roky, ale už jsem si říkal, že potřebuji dělat svoje písničky a dělat si je podle sebe a s lidmi, které si vyberu.
Pominulo to a teď jsem vlastně v takové finální fázi, respektive u kapely, kterou už si asi nechám, protože jsou v ní splněné všechny podmínky a fungují v ní mladí a geniální muzikanti. Většinou jsem býval v kapele nejmladší, ale teď se těmi mladšími muzikanty a jejich čerstvostí nechávám inspirovat a všechny nás to baví. Všichni navíc milují gospelovou muziku, na které je projekt D.Y.K. postavený. Nikdy jsem si v hudbě nekladl žádné hranice, a proto vlastně můžu dělat to, co dělám, nejsem už z ničeho překvapený a vlastně mě baví zpívat cokoliv.
Bylo těžké dát tyhle kluky dohromady?
Samozřejmě tomu musíš jít nějak naproti. U mě byla výhoda v tom, že jsem nebyl začínající zpěvák, ale v uvozovkách hotový zpěvák, který už má nějaké publikum i fanouškovskou základnu. Někteří z těch kluků třeba nikdy nehráli na velkých festivalech pro desítky tisíc lidí. V divadle i v hudbě to mám tak, že se tím nemusím živit každý týden, ale když už někam přijedu, tak chci, aby to mělo smysl, aby to mělo nějaké podmínky a aby ten koncert byl dostačující i kvalitní zároveň. U nás je výhoda v tom, že my tu kapelu skládali s Ondrou Pivcem a vždycky jsme se snažili, aby se ty její jednotlivé sekce v uvozovkách znaly. A mám pocit, že nám to šlape.
Je Ondřej Pivec stálý člen?
Jsme domluvení tak, že když bude moci, tak si zahraje. Proběhla vlastně taková výměna, a když Ondra nemůže, máme ještě druhého varhaníka, skvělého Honzu Andra, jednoho z mála, který ovládá hru na hammondky na světové úrovni, stejně jako Ondra, který s námi v O2 areně hrát nebude. Ale jsme v komunikaci, budeme spolu tvořit, což mě baví, protože má velmi dobré zkušenosti, především s produkční stránkou písniček. A myslím, že můžu říci, že jsme přátelé.
Na podzim tě čeká koncert v naší největší hale. Bereš to jako vyvrcholení určité části své kariéry?
Pro mě to určitě není vyvrcholení kariéry, doufám. Pro mě je vyvrcholení kariéry to, že mám barák v Karibiku a tam si s místními černochy jednou za dva dva měsíce na baru zahraju nějaké svahilské písničky. To je pro mě vyvrcholení kariéry. To, co momentálně dělám, vnímám jako konec nějakého cyklu, na který já dám a myslím si, že je nutné ho respektovat. Sedmiletý cyklus jsme měli s Nightworkem a shodou okolností jsme udělali také koncert v O2 areně. Pak jsme měli s Big Bandem tři velké haly a teď po roce děláme O2.
Rozhodl jsem se, že bych chtěl v O2 areně zakázat telefony nebo poprosit lidi, aby nic netočili. Je to běžné a dělá to spoustu světových muzikantů.
Říkal jsem si, že není na co čekat, ale to se spíš týká mého věku, navíc bych ty písničky, které momentálně hrajeme, rád ztvárnil i vizuálně a dal jim nějakou režii. Oslovil jsem choreografy a režiséry, aby to vlastně celé vzali jako koncept a dali do podoby koncertní show, takže se teď pořád scházíme.
Budeme první kapela, která v té O2 areně bude mít 3D zvuk, což je samozřejmě pro fajnšmekry, ale nakonec to asi ocení i ti lidé, kteří tam přijdou a nemají třeba s muzikou vůbec nic společného. Ten 3D zvuk spočívá v tom, že tam nejsou jenom ty dva hlavní banánky reprobeden po stranách, ale ty banánky jsou vlastně kratší a rozmístěné všude a musí na to být speciální systém, který je drahý. A ještě potřebujeme vyškoleného zvukaře, kterým je Pavel Vojta a ten si s tím zvukem může dělat, co chce. Snažíme se, aby to prostě bylo opravdu kvalitní.
Nightwork je pro tebe uzavřená kapitola, anebo se v budoucnu kapelu pokusíte oživit?
Myslím si, že v té sestavě, v jaké jsme byli, je to uzavřená kapitola a já vlastně nevím, proč bych ji znovu otvíral. S většinou z těch kluků se v klidu sejdu, aniž bychom museli hrát. Kvůli něčemu se to uzavřelo a kvůli prachům to dělat nemusím a ani nechci, zatím. Ty písničky byly vytvářené ve věku, nechci říct dětském, ale ve věku, kde nám bylo kolem dvaceti let. A také už si teď moc nedokážu představit, že tyhle písně zpívám, mám pocit, že jsem se někam posunul a zajímají mě jiná témata. Pravda je, že to asi nikdy nezmizí, že třeba zrovna teď jsem udělal novou písničku Kopule, která je v uvozovkách trochu nightworkovitá, protože mě vždycky bavilo šťouchnout si do té společnosti a udělat si trošku legraci. A jestli se sejdeme? Já bych řekl, že ne.
Boomer Talk si můžete pustit i jako video:
Tros Discotequos mají unikátní sestavu i repertoár, nemáte v plánu vaše předělávky nahrát a vydat?
To sice ano, jenže my si často nepamatujeme, co jsme hráli, nemáme určené vůbec nic, my si akorát na začátku řekneme, čím začneme a pokaždé stejně začneme něčím úplně jiným. To je i výhoda této formace. Mimochodem od určité chvíle jsme začali používat takový jakoby slogan, a sice že jsme kapela, která neexistuje, protože neexistujeme, nezkoušíme a jsme jen na sebe nacítění. A podle mě víc než leckteří jiní muzikanti.
Paradoxní je to v tom, že lidé to mají za takovou srandu, ale když chceš tu srandu dělat, musíš být mistrem ve svém oboru. Takže k tomu, abychom mohli být bezbřezí a svobodní, tak Maxián musí úplně skvěle ovládat svůj nástroj, Prachař musí umět skvěle na bicí a já musím nějakým způsobem umět zpívat. To je potom výhoda té improvizace, že nemáš hranice.
Neberu to jako kapelu a myslím si, že to ani nejde dělat jako kapela. Je to takové volné sdružení přátel a jejich žen, ale je pravda, že jednou za čas mě to fakt nehorázně baví, ale nechci s tím často jezdit, protože se z toho časem stane rutina, a to u té improvizace nejde – když máš nacvičenou show, tak je to přece jenom něco jiného. Pořád se bavíme, že bychom to zaznamenali, ale ono to prostě nejde, nehledě na to, že jsou to všechno převzaté písničky. Máme jediné pravidlo, a to, že nehrajeme svoje písničky. Tím záznamem bychom tomu dali nějaký tvar a my tím nechceme být svázaní. Myslím si ale, že kdybychom s Tros Discotequos udělali O2 arenu, tak ji máme vyprodanou do týdne.
A když si vás třeba někdo objedná na podnikový večírek, není pak trošku překvapený?
Vždycky řekneme hned na začátku, že nehrajeme vlastní písně a že to je celé improvizace a že celý ten koncert záleží na tom, jestli si to publikum užije, nebo ne. Pro mě jsou diváci vždycky partneři, ale musí se také snažit. Nejdřív ale cenou odcloníme malé firmy.
Lucie hledá nového zpěváka, nepatřil jsi mezi oslovené, kteří by měli Davida Kollera nahradit?
Ne, nepatřil. Nás zpěváků je hrozně málo a je vtipné, že všechny znáš, protože každý rok nemáš šest nových, ale maximálně obrok jednoho. Pro tento styl muziky si třeba dokážu představit svého bratrance Viktora, ale nevím, jestli ho oslovovali, on má taky své kapely a projekty. Chápu, že kluci chtějí hrát a David také, ale nějak jinak.
Vojtěch Dyk
(nar. 1985) je český zpěvák a herec. Absolvoval herectví na DAMU a již během studií hostoval na jevištích Národního divadla nebo Divadla v Dlouhé. Umělecké aktivity dělí mezi herectví a hudbu (působil mj. ve formacích Nightwork, T.O.P. Dream Company nebo B-Side Band). Je držitelem cen Český slavík, Ceny Anděl, Ceny Alfréda Radoka i ceny Thálie za muzikál a operetu.
Vztah k hudbě se promítl též do jeho muzikálových rolí v divadle Ta Fantastika, ve Státní opeře Praha (titulní hrdina Horáčkova a Hapkova lyrikálu Kudykam) nebo v projektu Mše Leonarda Bernsteina. V letech 2008-2012 byl členem činohry Národního divadla. Hrál ve filmech Il Boemo, Na Střeše, Přes prsty, Anděl Páně, Důvěrný nepřítel, Zpráva o záchraně mrtvého, Tři bratři, Něžné vlny, Signál, Ženy v pokušení nebo Pan profesor.
Aktuálně působí v projektu Tros Discotequos a s kapelou D.Y.K., kterou založil v roce 2019 ve spolupráci s Ondřejem Pivcem a LaToyou Kennedy, ho 27. listopadu čeká velkolepá hudební party v pražské O2 areně.
Jak to máš třeba s filmy, vracíš se rád ke starším kusům?
Je vtipné, že se na to ptáš, protože jsme se o tom zrovna nedávno bavili s Kubou Prachařem v rámci našich filozofických okének. Koukali jsme se, na co bychom šli do kina a zjistili, že nemůžeme na nic, že tam prostě momentálně nedávají vůbec nic. Jsou toho sice spousty, ale procento těch srágor je vysoké, takže si říkáš, že každý dnes může dělat film. Viděl jsem prvních dvacet minut filmu Priscilla a nepochopil, jak je možné, že to bylo na nějakém festivalu a že se jedná o hollywoodský film. To je prostě taková slátanina, že jsme dali těch dvacet minut a vypnuli to.
A celá rodina, včetně těch našich nejmladších, jsme se začali koukat na film Dobří holubi se vracejí. Prostě jednoduchý film s dvanácti špičkovými herci, který se odehrává v léčebně a potom v nějakém bytě, takže žádné velké prachy nepotřebuješ, vlastně jenom na herce. Ale co věta, to perla, velmi chytrý scénář, je to podle knihy a tak si říkám, že přece není možné, že když chci vidět něco dobrého, abych koukal dokola na staré filmy od Vláčila nebo Kleina. V tomhle tom jsem stoprocentně boomer. Na druhou stranu se snažím získávat nové a nové vjemy, ale to procento odpadu je prostě větší. Navíc to mohou dělat i lidé, kteří by to podle mě dělat neměli. Nedám dopustit na šedesátá léta a ty staré filmy jsou prostě dobré.
Když dostaneš hereckou nabídku, co je pro tebe důležité?
Dříve, když jsem začínal, jsem to měl tak, že jsem prostě vzal to, co přišlo. Chceš to, že jo, máš čas, nemáš děti, ženu, tak se prostě té práci přizpůsobíš. Takže jsem byl i ve VéKáVéčkách. Ale tím si vlastně jakoby tříbíš ten vkus a buď to prostě potom děláš dál a myslíš si, že aby ses uživil, nemůžeš dělat nic jiného, protože složenky se neptají. Za svůj život jsem nějak pochopil, že si tu práci můžeš generovat sám. Stojí to samozřejmě mnohem víc času a je to takové větší trápení, i nějaká nejistota, navíc nejsem členem žádného divadla.
A stejně tak to mám i s těmi filmovými nabídkami, kdy jsem v určitou chvíli ty v uvozovkách oddechové scénáře začal odmítat, abych si vytvořil prostor pro něco, co přijde. A právě v tu chvíli přišel Il Boemo a Zpráva o záchraně mrtvého od Vaška Kadrnky – dva diametrálně odlišné filmy, ale s tématy, která uvnitř drásají, kterými se můžeš zabývat a která mohou být i tvými životními tématy.
Čím jsem starší a čím víc mám zkušeností, tím ta kritéria pro to, abych něco dělal, jsou samozřejmě ostřejší – musí to mít dobrý scénář, musí to mít dobrého režiséra i kolegy, protože nechceš trávit dva měsíce s někým, s kým si nerozumíš. Takhle už to nemám celkem dlouho, ani jsem to tak vlastně nikdy moc neměl, vždycky jsem si to nějak užil, ale asi bych už VéKáVéčka nikdy nedělal.
A zpětně, mrzí tě nějaká odmítnutá nabídka?
Na nic si nevzpomínám, protože jakmile něco odmítnu nebo neprojdu castingem, tak už to neřeším, ale vím, že jsem měl být v seriálu Metoda Markovič: Hojer, ale nechtěl jsem to dělat kvůli tomu tématu a půl roku se zabývat nějakým vrahem. I když jsou určité typy herců, viz David Novotný, kterým je to možná úplně jedno, a právě on je v tomhle pohledu takový správňák. Samozřejmě, že jsem si po těch skvělých ohlasech říkal, že jsem to možná měl zvážit, ale všechno je tak, jak má být, prostě všichni jsou tam naprosto skvělí a mě to teda nemrzí, jenom jsem se nad tím pozastavil.
Poslechněte si další epizody Boomer Talku:
Přemýšlel jsi někdy nad tím, jak bys chtěl být vnímaný z hlediska image?
Ještě tak třeba před dvaceti lety ano, ale teď už je mi to nějak jedno, v civilu nosím to, co je mi příjemné. Někdy mám náladu se hezky obléknout a vlastně mě to i baví, dalo by se říct, dříve jsem to měl dokonce i jako takový způsob odreagování, šel do obchodů a tam si vybíral oblečení, ale to mi bylo osmnáct. Na těch našich klucích vidím, že největší komoditou jsou boty. Mě to jako někdy chytne, ale už jsem si dlouho nekoupil žádné oblečení, protože mě už nebaví chodit po krámech a do centra Prahy se skoro nedostanu. Takže o image nepřemýšlím, image je na nic, jak se říká.
Řešili jste to někdy v kapele, třeba v čem budete vystupovat?
To mě zase baví, dávám si na tom záležet a myslím, že je to důležité.
Jak to máš se sociálními sítěmi?
V tomhle jsem opravdu boomer boomrovitej. Vždy když nějaká ta sociální síť začne fungovat, tak já počkám, třeba deset let, tedy do doby, než to přestane fungovat, a začnu to dělat. To je prostě můj princip. Upřímně, neuznávám to a nemám to rád. Tedy, nemám rád tím trávit čas a někde se fotit. Pro mě to také trošičku i vypovídá o tom člověku, který to dělá. Nerozumím tomu, že někdo točí svoji rodinu nebo svoje soukromí, protože prodává svoje soukromí a naši rodiče čtyřicet let bojovali s tím, aby je nikdo nesledoval, a my teď patnáct let bojujeme za to, aby nás všichni sledovali. To je přece zvláštní. Rozhodl jsem se, že bych chtěl v té O2 areně zakázat telefony nebo poprosit lidi, aby nic netočili. Je to běžné a dělá to spoustu světových muzikantů.
Jak bys chtěl, aby tě vnímaly tvoje děti?
Čím dál tím víc bych chtěl, aby mě vnímaly jako takového veselého a moudrého člověka. U nás je komplikovanější, protože my vlastně vycházíme v pohodě i s tatínkem těch mých bonusových synků a ty funkce máme rozdělené malinko jinak, nehrajeme si na to, že já jsem jejich táta, znám je a většinu života s nimi žiju a vždycky jsem byl ten, který dělal jakoby kraviny. Je pravda, že jsem poslední dobou trošku posmutněl, ale to je spíš tou dobou, které moc nerozumím, takže bych se naopak chtěl vrátit k takové té bezstarostnosti. A to si přeji. A přeji si, aby to tak měly i ty děti, protože jediné, čím je učíš, je ten tvůj příklad. Moc bych si přál, aby viděly, že když něco děláš s láskou a když do toho zároveň jdeš naplno, z ničeho se nepo***eš a máš trošku nadhled, tak ti to může vynést nějaké peníze. A když se ještě nepo***eš z těch peněz, tak máš hezký život.
Z čeho má Vojta Dyk strach? Cítí se spíše jako boomer, nebo jako boomerang? Používá navigaci, nebo dává přednost papírovým mapám? Vyboural se už na motorce? A jak si užil vystoupení Bryana Adamse v Havířově? Poslechněte si v našem podcastu!
O podcastu Boomer Talk
Moderátor Miloš Pokorný se představuje v novém podcastu s názvem Boomer Talk, který na Podcasty.cz vychází dvakrát měsíčně.
Termín boomer slouží jako urážlivá satira zahořklých, starých internetových uživatelů, kteří mají potřebu kritizovat mladší uživatele za jejich věk a zájmy.
Princip podcastu Boomer Talk je o srovnávání věcí nových a starých a Miloš Pokorný na toto téma vyzpovídá zajímavé hosty nejrůznějších profesí.