Vladimír Mišík: Občas si pustím Metallicu, tvrdá hudba mě baví

Legendární zpěvák, kytarista a skladatel Vladimír Mišík byl dalším hostem podcastu Boomer Talk. Miloše Pokorného přivítal ve svém holešovickém bytě a v příjemné domácké atmosféře pohovořil o těžkých dobách zákazů, emotivním setkání s rodinou ze Států, procesu nahrávání posledního alba i hořkých zkušenostech z politiky.

Vladimíre, děkuji, že jste si na nás našel čas, jako první mě teď napadl legendární nápis Nechte zpívat Mišíka.

Dva roky to trvalo, dva roky jsem nesměl zpívat. Oni ten nápis občas smázli a pak to tam zase někdo napsal, byla to taková přetahovaná a když jsem šel občas kolem na tramvaj nebo na metro, docela jsem se bavil. V době toho zákazu mi to trošku povzneslo náladu.

Jaké to vůbec pro muzikanta je, když mu někdo řekne, že nebude zpívat?

Od strýce mé první ženy Kataríny jsem měl takový kontakt a ten mě zkontaktoval ještě s jiným kontaktem a když jsem se setkal s tím kontaktem, tak ten nejdříve říkal, že nic nebude. A když přišel číšník, říkal, ať před ním nemluvím, že je jejich. Druhá schůzka už byla před obchodním domem Kotva, v davu ke mně přistoupil a říkal, že pro mě má špatnou zprávu, že ten zákaz trvá až do zapomnění. Přiznám se, že mi přeběhl mráz po zádech.

Jeden náš známý z agentury, Jirka, mi sjednal nějakou schůzku s takovým estebáckým šéfíkem, který nejdřív začal, že Elvis Presley spolupracuje se CIA a že když to podepíšu, bude to fajn a budoucnost zářná. Podepsat jsem odmítl, vypadl odtamtud a fakt jsem se klepal, protože mi najednou došlo, že ten režim v podstatě může cokoliv. Ty dva roky byly dlouhé.

Když jste ten zákaz dostal, prolétla vám třeba hlavou myšlenka, že už nikdy hrát nebudete, měl jste plán B?

Samozřejmě, že mi to létalo hlavou. Dostalo mě to psychicky a byl jsem takový až nenávistný vůči těm, kteří to způsobili, zároveň jsem byl i v depresi, protože jsem byl zvyklý dělat svoji práci, dělal jsem ji rád a najednou jsem nemohl a byl nezaměstnaný. Plán B jsem neměl. Bylo jasné, že truhlařinou se neuživím.

Přemýšlel jste někdy, že to třeba vyřešíte emigrací?

Nepřemýšlel, protože už se nemohlo cestovat a mě by nepustili. Jedině pak v rámci akce Asanace, kdy x lidí vyháněli z republiky různými triky. Nebudu popisovat jejich praktiky, ale bylo to někdy dramatické.

Kdyby ta možnost byla, odjel byste?

Ještě v šedesátém devátém jsem vycestoval s tehdejší mou přítelkyní Helenou do Francie a do Londýna. V tom Londýně jsme to řešili, protože se začalo přitvrzovat – blížil se 21. srpen, výročí okupace, my z Londýna odjížděli a ti mladí nám říkali, proč tam nezůstaneme, když máme doma Rusáky. My naopak, že musíme na demonstraci, takže jsem o tom neuvažoval.

Měl jste strach?

Od agentury jsme měli takové dílčí zákazy už předtím, protože jim napsal jeden, myslím, že to byl nějaký příslušník domobrany, a stěžoval si, že naše koncerty v mládeži vyvolávají nepatřičné reakce a že přistihnul nějakou dvojici souložit v křoví, vedle té hospody, kde jsme hráli. Takže jsme dostali asi týdenní zákaz, zrušily se dva koncerty a bylo to spíš úsměvné.

Ale při tom dvouletém zákazu, zvlášť když jsem se dozvěděl, že to bude do zapomnění, jsem strach neměl, byl jsem zhrzený. Naštěstí jsem dostal nějaké peníze od Suprahonu, takže jsem nemusel na nějaké brigády jako někteří mí kamarádi. Komplikovanější to bylo v tom, že většinu času jsem strávil po hospodách.

Taková byla doba, lidé se scházeli po hospodách a řešilo se tam vše.

Byla komunita, ale měli jsme i mejdany u nás doma – přišli kamarádi, skočilo se do kýble nebo do džbánu pro pivo, povídali jsme si a pouštěli si muziku.

Zaujal mě váš rodinný životní příběh. Jaký je to pocit, po mnoha a mnoha letech zjistit, že máte část rodiny ve Státech?

Pro mě to bylo samozřejmě velké překvapení, i když jsem už jako kluk od maminky věděl, že můj otec byl americký důstojník. Maminka shodou okolností pracovala na americké ambasádě, nejdříve vedla snack bar a pak pracovala v rodinách jako taková au pair, hlídala děti a starala se o domácnost. Uměla anglicky, takže to takhle fungovalo.

Když jsme si povídali a já se ptal na tátu, bydleli jsme v rozděleném bytě, v jednom pokoji, tak mi vyprávěla, že to byla její velká láska, a že když dělala zdravotní pomocnici u nějakého slovenského útvaru, prchali před sovětskou armádou, báli se jí. To městečko jsem zapomněl, ale prý tam byla řeka a most a na druhé straně toho mostu byli Amíci, kteří na ty holky mávali, takže se dostala za demarkační čáru a tam se pak zamilovala, zaplaťpánbůh, díky tomu jsem naživu.

Jaká byla vaše první reakce, když se potvrdilo, že máte ještě tuto část rodiny?

Hodně emotivní, protože jsem si fakt myslel, že otec zahynul, takže to pro mě bylo překvapení. Najít svou rodinu způsobem, že napíšete na nějakou genealogickou aplikaci, je vlastně skoro zázrak. Přijeli do Prahy a na našem prvním setkání mě ten můj obrovský nevlastní bratr Dan obejmul.

Ono jich je víc a jsou takoví různí, vzali to prostě jako válečný příběh s tím, že tatínek byl šaramantní. Posléze létal pro Pan American jako pilot, takže byl takový rozlétaný a oni se tomu vůbec nedivili. Je dobré, že se to vůbec mohlo takhle odehrát a že ty technologie nejsou jenom marné. Byli tady od té doby několikrát a jsme v kontaktu.

Byli překvapení, když se dozvěděli, kdo je Vladimír Mišík?

Možná trochu ano, ale dnes už není problém si na internetu zjistit, kdo je kdo, takže překvapení přímo nebyli. Když tu byli poprvé, tak jsem je pozval na koncert a byli nadšení, protože to publikum bylo fajn a koncert se jim líbil. I když zpívám česky, přišli a říkali, že to bylo perfect.

Po revoluci jste si vyzkoušel i politiku, jaká byla vaše zkušenost?

Do práce jsem naposledy chodil, když jsem se vyučil truhlářem a pracoval na Barrandově u stavby. V sedm hodin jsme museli být na místě a píchnout si ty píchačky ve vrátnici, takže jsem podruhé vstoupil do takového režimu, že jsem musel být někde i brzo ráno, což mně dělalo trochu potíže.

Nebyl jsem tam moc platný, ale samozřejmě jsem hlasoval se svým svědomím, a pokud jsem něco pochopil. Ale když jsme dostali k zpracování třeba důlní zákon, tak to prostě nešlo, protože tomu člověk nerozuměl. Tehdejší OF, zaplaťpánbůh, začalo rozesílat rešerše k určitým zákonům, takže jsme se měli čeho chytit a já hlasoval poctivě, ale v podstatě jsem ani nevystupoval na tom plénu a jen, jako ti vojáci na vojně, stříhal metr.

Vladimíre, jak dlouho trvalo, než jste pochopil, že tohle opravdu nebude job pro vás?

Hned asi třetí den, ale bylo mi to blbé, protože někteří kumštýři, kteří se tam také dostali, abdikovali a odcházeli a já jsem si říkal, že to je neseriózní vůči těm lidem, kteří mě zvolili, a že by nebylo vhodné rovnou odejít.

Když srovnáte ten návrat na scénu s dobou před zákazem, cítil jste nějaké zásadní rozdíly?

No, hlavní byl rozdíl v tom, že jsme si zpívali, co jsme chtěli, a nemuseli odevzdávat tzv. repertoárový list. Dříve, když jsme ten repertoárový list porušili, což se nám podařilo v Lucerně a já pak dostal zákaz na dva roky, muzikanti mohli hrát dál, týkalo se to jenom mě jako protagonisty. Ta změna byla, že jsme najednou byli bezstarostní v repertoáru a koncertování a mohli třeba i popíjet pivo na jevišti.

Kdybyste měl vzít jednu věc z vašeho repertoáru a takzvaně ji poslat na Měsíc, která by to byla?

Já bych žádnou neposílal nikam. Ze svých desek mám obecně radost, protože jsme točili alba a nikdy záměrně nedělali hity. Nejlepší je, když se něco chytne samo. A u mě to byly většinou vlastně takové poetické věci jako Stříhali dohola malého chlapečka nebo Variace na renesanční téma, což nebyly vyloženě chytlavé písně. Spíš jsem měl takovou vnitřní radost, že si nevybírám ty texty nějak planě, že to publikum to oceňuje nebo že si to oblíbilo.

Z toho člověk vystupující, koncertující – zpěvák, muzikant, hudebník, divadelník nebo herec - prostě má vnitřní pocit satisfakce. Zároveň je úžasné, že na konci vám plácají, což třeba malíř nezažije, maximálně třeba na vernisáži, ale vlastně tvoří, je doma v ateliéru sám, ale my, veřejně vystupující, pak máme to ocenění hned. A to těší. Měli jsme prima píšící kamarády, třeba Vláďu Mertu nebo Jirku Dědečka, jejich texty mě bavily, některé jsou takové ironické i úsměvné zároveň.

Podle čeho si vybíráte, když vám někdo nabídne písničku nebo text?

Aby mě to zaujalo.

Poznáte to hned?

Někdy ne, někdy třeba až na druhé nebo třetí přečtení se mi v hlavě rozsvítí, zaraduji se, ale já si to tak vybírám záměrně, protože písničkář nemůže jenom dramatizovat, poučovat nebo si stěžovat, ale také musí rozveselit. Trošku. Vždyť život se skládá jak z těch temnějších stránek, leckdy bohužel, tak i z těch veselých, takže to není vlastně nic nenormálního.

Vaše poslední alba vzbudila velký ohlas, užíváte si v současnosti ten technický pokrok v natáčení?

Vyrostl jsem v podstatě na živé hudbě a už i s Etc… jsme točili hodně ve studiu Sono. Panovala tam taková přátelská atmosféra a souznění, což je úplně ideální, protože když jsme točili za bolševika s Blue Effect a Radim udeřil do kytary, tak ten tzv. hudební režisér vyskočil a ptal se, co to je? S Etc… jsme natáčeli věci, které jsme hráli na koncertech, takže jsme už byli sehraní, ale je fakt, že se docela často natočila basa, buben a pak se to vrstvilo playbacky atd. Což je způsob, který je legitimní a v pořádku. Nevytratí se třeba esprit toho hraní.

První dvě desky s Petrem Ostrouchovem byly točené obdobně, ale ta poslední byla točená tak, že kapela si poslechla demáč, Petr jim dal akordy a kapela pak začala hrát živě. Já jsem normálně vyskočil dva metry do vzduchu radostí, jak to hraje. Mám rád jazzovou muziku, ve které je to běžná forma, jak hrát a točit, ale tohle mě překvapilo v dobrém slova smyslu.

S Petrem jsme se sešli i hudebním vkusem a umíme si nejenom hezky povídat, takže máme takový kamarádský vztah. On je jeden z nejšikovnějších. Byli jsme hrdí, že žádného producenta nikdy nepotřebujeme, že to zvládneme sami, to ale nebyla úplná pravda, ale co se týče dramaturgie, tak tam jsme nikoho nepotřebovali. S Petrem je to úžasné, on je velmi empatický a sedli jsme si hudebním vkusem i lidsky. A ti jeho muzikanti jsou excelentní, o generaci, možná až dvě mladší, ale šikovní a přestože hrají v jazzových klubech, dokážou zahrát směs blues, rokenrolu, trochu country, trochu balad, takže mě ta poslední deska, v tomto smyslu hudebního chápání, povznesla.

Během natáčení jste si kvůli zdravotnímu stavu musel odskakovat, muselo to pro vás být náročné.

Asi dvakrát jsem se omluvil, že mi je blbě a Petr tam naštěstí vždycky měl nějakou práci, takže neplatil to studio nadarmo. Měl jsem štěstí, že všechny ty desky jsem netočil tak, že bych se nastěhoval do studia a zpíval každý den deset hodin, já přijel do studia třeba dvakrát do týdne a nazpíval během tří hodin několik verzí jedné skladby. Petr navíc dokáže úžasně editovat, takže vybral ty lepší a vhodnější verze. Ta spolupráce probíhala tímhle způsobem, měl jsem trochu štěstí, dobré léky a panáčka whisky, takže jsem se díky zavlažování hrdla pivem dostal do dobrého psychického i fyzického rozpoložení. Týden nebo dva po natočení poslední desky jsem už ležel v nemocnici se zápalem plic, takže při vší životní smůle, stárnutí a chorobách, jsem vlastně zkonstatoval, že někdo nade mnou mi možná dopřával, a zkolaboval jsem až potom.

Cítíte nějakou absenci živého hraní?

Jak jsem furt musel přidávat ty hormonální léky, což taky není nic moc, před koncertem jsem byl v takovém jako stresu – aby to dopadlo, abych to vůbec dal, aby se nestalo, že se začnu dusit. Pak, když jsem vylezl na podium, to bylo už dobré, i takový lehký rozmar, že člověk sám pozapomene na své neduhy a baví se tím, jak to šlape a že sám podává výkon, ale pak, po nějakém čase, už to, bohužel, nešlo.

Možnosti nahrávání a technologie se za poslední roky značně změnily a vlastně není problém nahrávat doma v pokoji.

Tak to je příklad mého syna Adama, který takhle spolupracuje s jedním svým kamarádem a všechno natáčejí většinou ve dvou. Docela mě baví ten jeho poslední klip z Berlína. Opravdu se mi to zdá dobré, jako že tu muziku tolik nemusím, ale přiznávám, že je to zajímavé. Maťo, starší syn, teď hraje heavy metal s jedním Australanem a musím říct, že je to senzační. Občas si třeba pustím Metallicu, tvrdá muzika mě docela baví. Samozřejmě ne všechny metalové pecky mě baví, stejně tak punkové věci mě moc nebavily, protože to byly samé osminy. Jednou jsme byli s Honzou Hrubým na mejdanu u Petrušky Šustrové a ona pořád pouštěla Plastiky a to nás také nebavilo, nebylo to moc poslouchatelné, trochu to neladilo a Honza vyskakoval půl metr nad židli.

Bavíte se svými syny na téma hudba?

S Adamem spíš obecně, ne že by mi pouštěl nějaké kapely, to vlastně nemusí, já si je občas vyhledám sám, když třeba čtu nějakou recenzi, ale bavíme se o tom, co pácháme. Adam občas přijde, abych si něco poslechl, a já mu řeknu, že dobré, ale že text bych trochu upravil. Samozřejmě jemně, protože se raduji, že ho to baví, což neznamená, že musím být nadšený z té formy, ale většinou to není blbé. Musím říct, že jsem to přehnal, ono to je vlastně víceméně skoro dobré. Mě překvapuje, že mnozí mladí, nechci paušalizovat, poslouchají už jenom jednotlivé písně. Je to jiná doba.

Na albu Noční obraz se mnou a s kapelou zpívají Blind Boys of Alabama a ta naše spolupráce přes oceán byla korespondenční. Nebo Jerry Douglas nahrál kytaru k jedné písni a prostě to poslal také korespondenčně, což je úžasné.

Když vám kluci řekli, že chtějí také dělat muziku, měl jste tendenci jim něco rozmlouvat?

Ne. Nepotřeboval jsem je utvářet k obrazu svému ani k obrazu jinému. Maťo je výtvarně zdatný, výtvarničil a muziku měl jako hobby a má to tak vlastně dodneška. Šel úplně svou cestou. Adam, zaplaťpánbůh, to má rozdělené tak, že muzika ho živí i baví, ale zároveň je docela slušný herec, viz třeba ten film Banger. Za tu roli měl i nějakou nominaci.

My rodiče jsme samozřejmě rádi, že se jim daří, i naší Barunce, která hraje v takovém dětském divadélku a hezky zpívá. Jediný z rodiny, kdo mě oslovil ke spolupráci, byla moje manželka Eva, která se svými kamarády vydala desku a já s ní zpívám dvě písně. Dokonce jsem byl i na křtu a zazpíval si živě, teď už to živě nedávám. Takže my jsme celá rodina taková pošahaná. Eva je paní profesorka na gymplu, učí francouzštinu a ta její partička se jmenuje Emauzy.

Jak byste se charakterizoval jako otec?

Nevím, myslím, že jsem byl takový ten táta, který byl vždycky tolerantní k prohřeškům svých dětí. Nikdy jsem je nemlátil, protože mě máma mlátila hlava nehlava, prostě slovenská nátura. To je otázka spíš pro ně. Se ženou i dětmi jsme velice komunikativní a já hrál roli takového toho příkladného táty. Oni chápali ty postoje, i to, že jsem prožil nějaké ty zákazy, a tak jim to samozřejmě i občas vyprávím a na to téma třeba diskutujeme. Prožité situace jsou lepší než nějaká kázání. Ani když se jim nedařilo ve škole, jsem vůbec nezvyšoval hlas, mně se taky nedařilo ve škole – nešla mi fyzika a matika, ale zase jsem měl dobré slohové práce.

Jaká je vaše nejsilnější hudební stránka?

To neumím úplně ohodnotit, nosil jsem nějaké písničky, nějaké harmonie, akordy, formu, naznačoval melodie, ale hlavně vybíral texty. Možná jsem měl cit právě na výběr textů a na výběr zhudebnitelných věcí. Pop music žije z toho, aby bylo co nejvíce posluchačů, my jsme ten tlak neměli, my jsme byli rádi, když se to těm lidem líbilo - a nemuselo jich být moc.

Co si Vladimír Mišík představí pod slovem legenda? Kdo mu tak říkal? Jak to má s technikou? A jak poslouchá hudbu? Poslechněte si v novém vydání podcastu Boomer Talk!