Václav Marhoul: Trump je jako McCarthy, prezident Pavel není žádná guma

Život Václava Marhoula je velmi pestrý, stejně jako výčet jeho profesí - je scenáristou, režisérem, hercem, producentem, manažerem. Neméně pestré bylo i jeho povídání s Milošem Pokorným v novém dílu podcastu Boomer Talk - došlo na vzpomínky z dětství, film, divadlo, vedení barrandovských studií, armádu, image i podporu prezidenta Petra Pavla.

Václave, co tě napadne, když se řekne boomer?

Boomer? Digitální pračlověk. Neznalý technologií, neschopen se orientovat. Dokonce myslím, že v pojetí některých to může být i člověk, který v životě neviděl internet. Boomer je, ze strany těch hodně mladých generací, něco opravdu hodně hanlivého, já tomu říkám digitální pračlověk.

Ty máš čtyři děti, slyšel jsi od nich někdy, že už jsi v něčem boomer?

Ne, ale je pravda, že mi vyčítaly, že nejsem schopen používat modernější technologie. Strašlivě dlouho jsem používal obyčejný tlačítkový telefon a nechtěl jsem se ho vzdát, protože nebyl na internetu a nechtěl jsem, aby mě někdo hacknul. Jednou jsem jel pracovně do Brna vlakem a na Hlavním nádraží jsem zjistil, že nemám lístek, že jsem si ho nevytisknul a nechal v mojí produkci ve Vodičkově ulici. Věděl jsem, že když půjdu tam a zpátky, tak mi ten vlak ujede. Ale jedno z těch mých čtyř dětí má v té Vodičkově ulici kancelář, tak jsem mu zavolal a říkám: „Luky, prosím tě, vezmi ten vytištěný lístek a přines mi ho na Hlavní nádraží, já už bych to nestíhal“. On byl docela dost naštvaný, ale udělal to, a když tam konečně přišel s tím lístkem, tak ho zvedl do výšky a protože je vyšší než já, tak jsem na něj nedosáhl. A řekl mi: „Táto, poslouchej, já kvůli tomu, že nemáš normální telefon, jedu s nějakým blbým papírem přes celý Václavák, aby ti neujel vlak. Kdybys měl iPhone nebo cokoliv jiného, tak to máš v tom telefonu. Teď mi slíbíš, že ten iPhone budeš mít, nebo ti ten lístek nedám“. A já pochopil, že to myslí vážně, tak jsem mu to slíbil. A co se slíbí dětem, to se musí splnit. A ještě krátký komentář – v rámci boomerovství, o kterém mluvíme – je mi úplně ukradené, co si o mně lidé myslí.

Vzpomeneš si na filmy z dětství, které tě ovlivnily? Pro mě to byl Vinnetou nebo Černý tulipán.

Tyhle oba se podepsaly na mém dětství absolutně stejně a byl bych schopen k nim doplnit, bez legrace, desítky dalších. Propadl jsem filmu ve svých šesti letech, kdy jsem byl poprvé v životě v kině a musím připomenout mého prvního kamaráda z mateřské školky Petra Figalu, který bohužel před pár dny nenadále zemřel, a věnovat mu následující vzpomínku, protože to byl můj první obrovský kamarád v životě. Chodili jsme do mateřské školky v Holešovicích, a protože jsme byli oba hyperaktivní, nebyli jsme schopni spát po obědě. Tak jsme leželi v těch postýlkách a Péťa povídá: „Představ si, včera jsem byl v kině na Vinnetouovi, kovbojové, indiáni, střílení“. Věř nebo nevěř, Miloši, my dva jsme z té školky utekli, vyskočili z okna v přízemí a šli do kina. Od tří hodin na Vinnetoua. Byl jsem úplně nadšený, a tak se nám to líbilo, že jsme se schovali pod sedačky a dali to znovu od půl šestý. A líbilo se nám to ještě o to víc, že jsme se schovali pod sedačky a dali to od osmi. Ve chvíli, kdy to skončilo, bylo půl desáté a už po nás bylo vyhlášené celostátní pátrání. A já, v šesti letech, kdy je člověk opravdu malý a neuvěřitelně blbý, jsem šel domů, pohvizdoval si a byl nadšený, jaký jsem viděl úžasný troják. Ten film doteď miluji. Každopádně můj táta mě seřezal tak, že jsem čtrnáct dní nebyl schopný sedět. Byla to moje první návštěva kina, filmu jsem propadl a od té doby si vydělával sběrem papíru a neustále chodil do kina. Někdy v devětašedesátém jsme byli s bratrem na Sedmi statečných v kině Květen a teď pozor, bylo to v americkém originále s titulky. Byl jsem tenkrát ve druhé třídě, takže jsem neuměl ještě pořádně číst a brácha, kterému bylo sedm, už vůbec ne. A když ten film skončil, šli jsme dolů Václavákem na tramvaj a cestou předstírali, že mluvíme anglicky.

Tak to je hezký začátek tvé filmové kariéry.

Jako dítě jsem těch filmů viděl desítky, v životě nakonec tisíce, protože vedle toho, že jsem vystudoval Střední průmyslovou školu filmu v Čimelicích, jsem ještě vyučený kinopromítač a i dnes bych ještě uměl promítat na klasické uhlíkové mašině.

Kdy jsi začal tušit, že film nebude jenom záliba, ale že se mu chceš věnovat profesionálně?

Ve čtrnácti letech, kdy jsem se v devítce musel rozhodovat, kam si dám přihlášku, a existovala jenom jedna jediná Střední filmová škola v Čimelicích nedaleko Písku. Myslím si, že vůbec nejkrásnější v životě je to, když právě děláš něco, co je tvé hobby a kdy se ta láska promění v tvé poslání. Pochopil jsem, že chci dělat film, že to je můj život, už tenkrát jsem psal scénáře a dělal rozhlasové hry – byl jsem inspirován televizním seriálem, který si už dnes nikdo nepamatuje, jmenoval se Tajemství And. Nahrával jsem to a režíroval se svými kamarády v domě. Potom mi táta koupil osmimilimetrovou kameru, na kterou jsem začal točit první amatérské filmy, ale vlastně nikdy jsem neměl ambici, že bych dělal režii.

A co tě bavilo nejvíc?

Vždycky mě bavilo něco organizovat, dávat dohromady a už jako dítě jsem to dělal. Vymýšlel spoustu kravin a neustále jsem někoho shromažďoval, organizoval, něco plánoval, něco prováděl, takže pro mě dělat tu produkci byla úplně logická volba a bavilo mě to, i když je to strašná a nevděčná práce. Po svém prvním filmu, který jsem dělal v sedmnácti letech právě v Čimelicích, jsem si uvědomil, že se nikdy nedočkám toho, že by mi třeba někdo poděkoval. Od produkce se čeká, že ji prostě uděláš, odškrtneš a nazdar, jdeme dál. Ale i tak mě to opravdu bavilo, pro kolegy jsem produkoval filmy, na FAMU jsem za pět let produkoval dvaapadesát filmů. Dělal jsem na Barrandově, v Krátkém filmu v Praze i Bratislavě, v Československé televizi, dělal asistenta produkce, prolezl úplně všechno a začínal tím, že jsem chodil vařit kávu a šéfové kupovat do řeznictví jídlo. A to, že jsem se nakonec opravdu stal scenáristou a režisérem, je vlastně něco, co se tak nějak událo a nikdy jsem po tom netoužil.

Než se dostaneme k režii a ke scénářům, když jsi vyměnil produkci za pozici šéfa barrandovských studií, v čem to bylo zásadně jiné?

To je dobrá otázka. Než jsem v devadesátém roce nastoupil na Barrandov, tak jsem dělal právě produkci, a to Pražské pětce, což bylo všech pět pražských divadel. Nebo jsem dělal produkci výtvarné skupině Tvrdohlaví, divadlu Sklep, dvěma Vorlovým filmům, což byla Pražská pětka a Kouř. Potom přišla revoluce a mně ten osud nějakým způsobem dostal do situace, kdy jsem tenkrát zdvihl Barrandov na nohy, vyzval ke stávce a stal se předsedou stávkového výboru. A po půl roce, když se začalo řešit, kdo teda bude šéfovat Barrandovu, se našla spousta lidí, kteří mě doslova nutili, abych se ucházel o místo ředitele. Opravdu jsem nechtěl, protože jsem vůbec nevěděl, proč bych to měl dělat, mě vždycky bavil film a někde hluboko jsem cítil, že to je úplně jiná práce. V uvozovkách jsem se nechal nachytat, bylo mi tenkrát třicet let, takže jsem strčil hlavu do chomoutu a v tu chvíli opravdu nevěděl, do jakého průseru, s prominutím, jsem se tím dostal. Faktem je, že na Barrandově jsem, jako generální ředitel, strávil sedm let, ale byly to opravdu těžké roky a s filmem to nemělo vůbec nic společného, protože jsem řešil absolutně jiné věci. Ale absolutně.

Navíc člověk může přijít i o kamarády.

Samozřejmě jsem o ně přišel, ale ne o všechny a ne navždycky. Ten průser, omlouvám se, ale lepší slovo pro to nenacházím, byl hlavně v tom, což jsem v době, kdy jsem se účastnil konkurzu na tu funkci, vůbec netušil, že se rozsypalo financování československého filmu. Absolutně největší paradox pak byl, že sami umělci shromáždění ve Fitesu (Český filmový a televizní svaz) si odsouhlasili zrušení Ústředního ředitelství Československého filmu. Chápu, že z jejich pozice to byl hlavně cenzurní orgán, který absolutně nenáviděli, ale bohužel nepochopili, že s vaničkou vylili i to dítě, protože Ústřední ředitelství díky monopolu shromažďovalo a rozdělovalo všechny peníze. Z těch peněz se vyráběly a distribuovaly všechny filmy a ve chvíli, kdy se to ředitelství zrušilo, tak Barrandovu, Kolibě a tehdejšímu Gottwaldovu vyschly příjmy na výrobu filmů. Jenom Barrandov dostával ročně dvě stě milionů korun, což je, dejme tomu, v přepočtu na dnešní kupní sílu miliarda dvě stě milionů korun. Z toho polovina byla na udržování studia, na režii a polovina z toho byla na výrobu filmů. A najednou nebyl ani halíř. Absolutně nic. Máš dva tisíce sedm set zaměstnanců, nemáš na výplaty, nemáš na filmy, nemáš na elektřinu, nemáš na nic. To byla moje situace a v tu chvíli začal boj o život, o život Barrandova. Tenkrát, kdy ještě neexistovaly úřady práce, nebyly rekvalifikace, nebylo vůbec nic, jsem rozdal osmnáct set výpovědí, i svým kamarádům. To bylo absolutně šílené, v uvozovkách tekla krev. Barrandov nevyráběl, zrušil jsem služební auta, předplatné novin, rozdal jsem výpovědi, přes zimu stáhl vytápění na sedmnáct stupňů, prostě něco strašlivého. Zastavil a zrušil jsem filmy všechny ve výrobě. Všechno vzal na svoji zodpovědnost a roky 90, 91 a ještě částečně 92 byly absolutně nejkrutější, bojovalo se opravdu o život, jestli to studio, které už od dob Miloše Havla mělo dlouhodobou historii, vůbec přežije. Faktem je, že přežilo. Doteď říkám, že si lidé můžou myslet, co chtějí, můžou mě nenávidět, můžou mi cokoliv vytýkat, ale jsou tady dvě nezpochybnitelná fakta – studio Barrandov, jako jediné z celého východního bloku, přežilo, všechny ostatní už dávno neexistují. Rozpadly se, rozkradly se. A díky tomu, že jsem rozhodl o tom, že Barrandov bude většinou fungovat jako zakázková výrobna, je Barrandov od dvaadevadesátého roku až do současnosti v zisku. Tečka.

Co byl důvod tvého odchodu?

Já jsem neodešel dobrovolně, byl jsem odejit současnými majiteli.

A ten důvod?

To bychom tady seděli klidně dvě hodiny, jenom hodně eufemisticky řeknu, že jsme si teda opravdu nerozuměli.

Takže ses vlastně vrátil k tomu, co tě asi nejvíc v životě bavilo, a sice ke konkrétní práci na filmu. Kdy padnul nápad, že natočíš Mazaného Filipa?

Z Barrandova jsem byl odejit v roce 1997, což bylo už podruhé, protože poprvé se mi tam podařilo vrátit a dal by se natočit docela slušný thriller o tom, jakým způsobem jsem skoupil svoje nepřátele. Je to docela vtipná historka, ale bylo by to na dlouho. Ty první tři měsíce po mém odchodu byly opravdu strašně těžké, protože mi za těch sedm let Barrandov přirostl k srdci, bylo to moje dítě. A najednou jsem ho nějakým způsobem ztratil a přišel úplně o všechno. Byl jsem úplně na nule, úplný nuzák, chudák, prostě nula. To odejití bylo hodně nepřátelské, žádný zlatý padák neproběhl, a kdyby nebylo mého přítele Jaroslava Róny, který mě založil, tak bych neměl z čeho žít. Opravdu jsem začínal úplně od nuly a založil tehdy svoji společnost, Silver Screen. První, co jsem udělal, byla v roce 1999 velká výstava Tvrdohlaví ve Valdštejnské jízdárně. A potom přišel nápad, že zrežíruju divadelní hru Mazaný Filip, svoji vlastní první uměleckou práci v životě. Po návratu z vojny v roce 1986 jsem tu hru režíroval v divadle Sklep, což byl docela problém, protože to divadlo do té doby nemělo režiséra. Hrálo se to dva roky, potom jsem tu hru stáhnul, protože jsem už nepoznával podobu, do které ji divadlo Sklep přehnětlo, a které už jsem nerozuměl. A potom mě napadlo, že bych Mazaného Filipa natočil jako film, ale nepřemýšlel jsem o tom, že bych to režíroval, chtěl jsem to dát Šteindlerovi nebo Vorlovi, protože byli, na rozdíl ode mě, profilmovaní. Pochopil jsem ale, že když to jednomu z nich dám, tak budu stejně na place prudit. Režie absolutně neznalý jsem si troufl Filipa natočit jako celovečerní film a byla to taková moje maturita z režie. V tom filmu jsem napáchal neuvěřitelnou spoustu různých chyb a učil se v průběhu procesu, ale zkušenosti jsem pak zúročil v Tobruku a všechny chyby, které jsem udělal v Tobruku, jsem už nedělal v Nabarveném ptáčeti.

Jednou jsi mi vyprávěl historku, jak jsi přijel do Chicaga jednat o získání práv k natočení filmu Nabarvené ptáče.

Že bych mohl uspět, jsem nečekal, protože získat práva k tomu filmu se pokoušelo dvanáct producentů a nikdy se to nikomu na celém světě nepodařilo. Šance jsem si dával minimální, a myslím si, že jsem přesvědčil hlavně tím, když jsem na otázku o čem to je, šokoval odpovědí, že o naději a lásce. Myslím, že tuhle odpověď nečekali a jsem si jistý, že láska a naděje je asi to nejpodstatnější v životě. Příběh toho filmu, to poselství nebo ta akcentace je založená na protikladech těch jednotlivých věcí, kterým jsme v životě nějakým způsobem dennodenně vystaveni – láska, nenávist, tma, světlo, mír, válka, zdraví, nemoc atd. A Nabarvené ptáče je postavené tímto způsobem. Když jsem řekl, že to je o lásce a o naději, tak byli v šoku, ale pochopili, že to myslím vážně, hodinu mě tam vyslýchali a potom řekli, že mi to dají. A já se na mnoho let dopředu stal absolutně spoutaný zodpovědností to udělat.

V jednom rozhovoru jsi říkal, že nevíš, jestli ještě někdy natočíš zábavný film. Platí to pořád?

Vždycky už to budou jenom závažnější témata. Komedie dělat nechci a nebudu. Je tu spousta kolegů, kteří ročně natočí desítky komedií, a já jim to s radostí přenechám. Popravdě řečeno, mě ten žánr vůbec nezajímá. Stejně tak už nebudu dělat válečný film. Musím se nějakým způsobem posunovat dál a sáhnout do žánru, který jsem ještě nedělal, nechci se v ničem vracet zpátky. Mě už zajímají jenom dramata.

Můžeš být konkrétní?

Do médií to už dávno uniklo. Po úspěchu Nabarveného ptáčete jsem dostal nabídku z Ameriky, abych natočil americký film a hned mi poslali pět scénářů. Točit americký film by mě v životě nenapadlo. Byla to velká výzva a vybral jsem politický thriller s názvem McCarthy o republikánském senátorovi. Velké téma o manipulaci, politice, padesátých letech, principech, nenávisti, rozdělování společnosti – příběh, který je v dnešní době absolutně aktuální. Nicméně problém je v tom, že s tím filmem žiju už čtyři roky a nedaří se to profinancovat. Čekám, jak to dopadne, a dokud se to nevyřeší, nejsem schopen se pořádně věnovat čemukoliv jinému. Zatím se to nedaří, ty peníze na to prostě nejsou.

Nemůže to být také tím, že pro Hollywood to není úplně chtěné téma?

Nemluvil bych ani tak o Hollywoodu, jako o celé Americe. To myslím, že sedí víc, protože to období mccarthismu v padesátých letech byla opravdu černá éra, během které národ upadl do úplně stejného extrému, jako byl v padesátých letech u nás, akorát, že ne do rudého. Společnost byla vystrašená, udávalo se, McCarthy sice nikoho nepopravil, ale zničil životy stovkám lidí. A ten mccarthismus v Americe žije doteď a neuvěřitelným způsobem rezonuje. A je pravda, že McCarthy má v té manipulaci, lživosti a chvastounství hodně společného s Donaldem Trumpem. Problém nastal ve chvíli, kdy jsem začal ten film herecky obsazovat a tu roli odmítlo šest herců – mimo jiné jsem měl přes Zoom osobní hovory s Jakem Gyllenhaalem nebo Jeremy Rennerem a všichni mi to odmítli, nechtěli toho padoucha hrát. Být „bad guy“ ve Star Wars je něco jiného, protože to je fikce, ale McCarthy je v Americe něco jako u nás Klement Gottwald, prostě s ním žádný herec nechce mít nic společného. Nakonec jsem se domluvil s Michaelem Shannonem, který McCarthyho bude hrát. První opravdu velká hvězda, která řekla, že do toho půjde, což je velmi důležité, protože v Americe není důležité, kdo ten film režíruje, ale kdo v něm hraje. Michael je, v pozitivním slova smyslu, obrovsky zvláštní člověk, hrál v řadě kontroverzních filmů, dvakrát byl nominovaný na Oscara, je to skvělý herec a za tím filmem si stojí.

Někdo si možná řekne, že čekáš čtyři roky na zázrak, ale také si klade otázku, z čeho žiješ?

Stále mám příjmy z Mazaného Filipa, Tobruku, Nabarveného ptáčete. Vedle toho někdy zahraju v divadle, dělám nějaké přednášky nebo jsem spolupracoval se Studiem Dva, takže to tak nějak všechno dohromady splácávám, ale zatím žiju. Nejsem moc náročný, stačí mi dvoje džíny na rok, pár triček a v zimě nějaký kabát. Potom potřebuju na kafe, cigára, nasnídat se, naobědvat, nalít naftu do auta. Lidi si myslí, že mám Porsche, ale já jezdím pětadvacet let starým Volkswagenem. Žiju v podnájmu, ale hlavně jsem rád, že jsem zabezpečil všechny své čtyři děti.

Respektuješ armádu, ctíš její hodnoty, kde se to v tobě vzalo? Řada lidí má armádu spojenou s pojmy jako guma nebo lampasák.

Jedna věc je bolševická armáda v osmdesátých letech, ale teď se píše rok 2024, od roku 1999 jsme členem NATO a naše armáda prošla neuvěřitelnou změnou. Je profesionální, její důstojníci nejsou gumy nebo lampasáci, ale neuvěřitelně chytří lidé s absolutně perfektní angličtinou a většina z nich má zkušenosti ze zahraničních misí. Česká armáda se absolutně proměnila a ten, kdo zaměňuje současnou armádu s tou předrevoluční, je podle mě z Marsu. Bohužel se to ale děje, protože když jsem minulý rok pracoval pro pana prezidenta v rámci jeho kampaně, tak mu bylo neustále předhazováno, že jo to guma. To je tak idiotský argument, ale bohužel fungoval a já se s tím bohužel setkávám, protože nevím o nikom z umělecké branže, kdo by v armádě sloužil tak jako já. Je mi čtyřiašedesát let a z armády jsem přes dva roky venku, protože ze zákona už sloužit nemohu. Dvanáct let jsem strávil u nejelitnějšího útvaru Armády České republiky – u speciálních sil v Prostějově. Bylo to teda drsné, ale jsem absolutně nadšený, hodně jsem se tam naučil. Naše armáda stojí na správné straně, kdežto ta bolševická stála na té špatné a hluboce jsem ji nenáviděl. Ale zpět k tvé otázce, přivedla mě k tomu výchova v dětství a skautské ideály jako čest a pravda. Přiznávám, jsem idealista, v armádě nejsou všichni idealisti, je tam spousta lidí, které baví technika, některé baví zbraně, jiné zase uniformy nebo dobrodružství. Jsem idealista, ale nemám iluze. Demonstroval jsem, a nakonec i částečně realizoval to, že jsem schopný pro republiku něco udělat, že jsem schopný za ni bojovat a schopen nasadit to nejdůležitější v životě. A doteď to mám tak postavené.

Co na to kolegové z divadla Sklep, bavili jste se někdy na toto téma?

Bavili a byl to jeden z nejvíc frustrujících zážitků za poslední roky. Divadlo Sklep je sportovně založené, jezdíme na kola, na lyže, na vodu, prostě děláme neuvěřitelnou spoustu věcí. No, a byli jsme na vodě a já jsem se dopustil té strašlivé chyby, že jsem se jim u ohně snažil o té armádě něco říct, něco jim jako vysvětlit. Stal jsem se terčem posměchu, ti lidé, které mám rád a vážím si jich, se mi prostě vysmáli a absolutně zneuctili mě i armádu. Ale tak to v životě chodí, uběhly dva roky, byl jsem v Afghánistánu, v Kábulu, seděl tam s Miroslavem Koskem, naším tehdejším velvyslancem, a nabídl mu, že bych se tam pokusil dostat divadlo Sklep. A ono se to podařilo. Kdyby nebylo Vlasty Parkanové a našeho současného pana prezidenta, tak by se to v životě nepodařilo, protože armáda se úplně zhroutila z toho, že by tam měla dostat sedmadvacet civilistů hrát divadlo. Ale podařilo se a byli jsme tam osm dní. Kolegové z divadla vůbec nechápali, co se tam děje, kam to letí, i když jsem jim to stokrát vysvětloval. Ve chvíli, kdy jsme přistáli v Bagrámu a přišel první raketový útok na naši základnu, tak jim to secvaklo. O divadle Sklep v Afghánistánu bych tady mohl mluvit dlouho a vyprávět fakt vtipné historky, prostě to bylo neuvěřitelné. Každopádně celé divadlo Sklep, ti samí lidé, kteří se mi u toho táboráku smáli, dnes na naši armádu nedají dopustit, protože to viděli na vlastní oči – viděli, jací jsou ti vojáci, jaký mají charakter, co všechno umějí a jakým způsobem ochrání jejich životy. Takže z těch největších jakoby posměváčků se stali sympatizanti armády, a to je něco, co lidem obecně chybí, mít tu osobní zkušenost. Od té doby neopakuji tu chybu, že bych se to někomu snažil vysvětlit, protože to v podstatě nikdo nepochopí.

Mluvil jsi o našem současném prezidentovi, kterého jsi od začátku podporoval. Jak ses srovnával s tím, že Petr Pavel fungoval za minulého režimu ve vojenské sféře a byl v KSČ?

Vycházel jsem hlavně z toho, že s panem prezidentem, tehdy generálem, jsme se znali přes dvacet let. Pro mě bylo nejdůležitější, že jsem ho vždy zažil jako obrovského gentlemana, velmi rovného člověka, který se nebál postavit se svým tehdejším nadřízeným a jako člověka, který si umí stát za svým. Faktem je, že škraloup z minulosti tam byl. Jsem přesvědčený antikomunista a bylo to pro mě docela dost zásadní. Když jsem s panem prezidentem jezdil po celé republice na setkání s občany, která jsem spolu s Jitkou Čvančarovou moderoval, tak jsem na to, jako první ze zásadních věcí, sám zavedl řeč. Pan prezident vyrůstal pouze s otcem, který byl hodně přesvědčený komunista, byl vojákem z povolání, takže v životě neslyšel o Miladě Horákové nebo politických vězních. On žil v absolutní bublině, nějakým způsobem chápal ty pitomosti a členství v KSČ bral jako úplně logický krok k tomu, aby se dostal hlavně tam, kam chtěl, do Prostějova k výsadkářům. Nebyl přesvědčený komunista, nebyl kariérní komunista, nebyl to grázl, prostě vstoupil do strany stejně jako tisíce jiných do SSM. Byla to absolutní chyba a on se za ni omluvil, což jsme se třeba od pana Babiše, soudruha a estébáka, nedočkali. Třiatřicet let se snažil tu chybu napravit, ale lidé nejsou nějakým způsobem schopni pochopit, že člověk opravdu může dojít k nějaké sebereflexi a o té chybě otevřeně mluvit. A jedna věc je nezpochybnitelná – tenhle člověk v roce 1991, v tehdejší válce v Jugoslávii, zachránil dvaapadesát francouzských vojáků, dvaapadesátt lidských životů, a to s nasazením toho svého vlastního. Co více k jeho lidskosti, charakteru a odvaze ještě chcete dodat? Tohle je náš pan prezident, ať si myslí, kdo chce, co chce. Vždycky se najdou lidé, kteří ho budou neustále nějakým způsobem napadat kvůli tomu, že byl dva roky řadovým členem KSČ a předsedou nějaké třídy, která měla sedm lidí nebo absolvování zpravodajského kurzu v Brně, který navíc dodělal dva roky po revoluci. Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde.

Vrátíme se do doby před revolucí - jak sis hlídal image?

Nehlídal, ale faktem je, že v uvozovkách částečně ano, protože studovat FAMU v osmdesátých letech znamenalo mít amerického vojenského Parkera, všichni famáci ho nosili a já jsem chtěl mít taky bundu od americké armády. Bylo to rozlišovací znamení pro studenty FAMU. Bylo mi úplně jedno a je mi jedno doteď, co frčí nebo nefrčí, já si budu prostě nosit to, co mám rád, a to jsou džíny a tričko.

Existuje něco, co ti z doby před revolucí chybí?

V Čimelicích jsem skončil v roce 1979, kdy jsem maturoval, šel zpátky do Prahy a dostal se napodruhé na FAMU. A pro tuhle dekádu bych si vypůjčil název Vieweghovy knihy Báječná léta pod psa, protože vystihuje úplně všechno. Celá ta dekáda byla strašně divoká. Byla plná práce, byla plná alkoholu a všichni měli společného nepřítele, bolševika. Bolševik paradoxně ty lidi dával dohromady a oni si k sobě nacházeli cestu. Takhle vzniklo divadlo Sklep, všechny výtvarné skupiny, všechny kapely, byl to kvas. Napáchali jsme tolik práce, takových kulturních zločinů, v uvozovkách, hlavně s tou Pražskou pětkou. Tohle mi nechybí, ale rád na to vzpomínám. Tenkrát třeba bylo úplně normální, že všichni studenti uměleckých škol, studenti DAMU a FAMU, se navzájem znali, měli společná cvičení, práce, mejdany. A stejně tak se znali studenti Umprum se studenty Akademie výtvarných umění. Lidé drželi pohromadě, dnes vůbec. Nebrečím nad tím, doba je prostě jiná, beru to tak, že jsem měl štěstí to zažít. Žili jsme v analogovém věku, kdy mít doma telefon byl prostě zázrak. Když sis s někým dal schůzku, tak to teda zatraceně platilo. Dneska si s někým domluvíš schůzku čtrnáct dní dopředu a ten člověk ti zavolá den předtím, aby se zeptal, jestli to platí. Samozřejmě, že to platí, protože to mám v diáři. Stejně jako my dva jsme se před měsícem domluvili, že dneska budu u tebe na rozhovoru v Boomer Talku. Mám velký papírový diář a co je v něm, to je prostě svaté, nejede přes to vlak a prostě to platí.

Posledním tématem je Normandie, kde jsi byl naposledy. Můžeš říct, čím tě tato lokace oslovila?

Jezdím tam s dětmi na každé kulaté výročí, to znamená jednou za pět let. Za pár měsíců tam pojedeme s mým džípem. Je pravda, že na člověka to tam dolehne, hlavně, když je na tom hřbitově a obzvlášť když tam vidí ty tisíce a tisíce křížů. Když si to člověk představí, co se na té pláži, kde zahynulo mnoho vojáků, stalo, tak je to něco příšerného. Je to ale fantastické v tom, že se tam sjedou statisíce lidí z celého světa, tisíce sběratelů, hlavně z Ameriky a z Kanady a přijedou s těmi vozidly atd., je to svátek radosti a osvobození a porážky nacistického Německa. Když si člověk vezme, že tenkrát tam zahynulo dvacet tisíc francouzských civilistů, a přesto to takhle funguje a ti Francouzi jsou těm Američanům neuvěřitelně vděční a oslavují. Opravdu se velmi těším, protože ta atmosféra je absolutně neopakovatelná, fantastická.

Jakého známého amerického herce Václav Marhoul osloví, aby mu udělal cameo v chystaném filmu? Jakým trikem zaujal jako promítač děvčata? Co bylo klíčové pro to, aby dostal nabídku točit americký film? A jak byl oblečený, když vyjednával o právech na film Nabarvené ptáče? Poslechněte si v našem podcastu Boomer Talk v přehrávači v úvodu článku.