Václav a Jan Neckářovi: Hádáme se odmalička, ale stojíme při sobě

Václav Neckář, jedna z nejvýznamnějších postav české populární hudby, oslavil v říjnu osmdesáté narozeniny. Zároveň se stal velmi vzácným hostem speciálního vydání podcastu Boomer Talk.

Na rozhovor s Milošem Pokorným dorazil Václav Neckář společně se svým bratrem Janem a producentem Janem Hlaváčem. Došlo na ohlédnutí za sólovou kariérou, Golden Kids a jejich úspěch v zahraničí, Ostře sledované vlaky, Skřivánky na niti, boj s režimem i první pyrotechnické efekty na koncertech skupiny Bacily.

Václave, vítej v mém podcastu. Jsem strašně rád, že sis našel čas.

VN: Děkuji mockrát, že jste mě pozvali.

Vítám tu i Jana Neckáře.

JN: Jsem rád, že jste si pozvali i mě. S námi je tu i Honza Hlaváč, společně žijeme už téměř pět let, protože s mým bratrem napsal knihu Všechny moje války.

Honzo, před chvílí jsi otevřel mobil a četl článek s názvem Rozkol u bratří Neckářů. Chlapci, co se děje?

JN: Nic se neděje, běžná událost, hádáme se už odmalička. Takže někdo nás někde viděl, jak se hádáme, a už z toho byl hned rozkol a rozpad rodiny.

Kluci, kolikrát jste něco podobného četli?

JN: V době bulváru se téměř pořád něco někde vytahuje nebo vymýšlí, aby bylo o čem psát.

Vašku, dokáže tě ještě rozčílit, když si něco podobného přečteš?

VN: Já to radši nečtu. Občas se ke mně něco dostane, ale já to vůbec nevnímám, protože to bych se musel zbláznit. Jsem radši, když můžu zpívat.

JN: K tomu bych doplnil, že my opravdu odmalička stojíme při sobě, a to i v těch těžších dobách, dokonce i v dobách hlubokého socialismu. Tenkrát se stalo, že mě načapali před Všetaty, když bylo výročí Jana Palacha, a málem mě zatkli.

A najednou se tu vzal jakýsi člověk, který našel mého bratra a začal do něho hustit, že by se měl zamyslet, jestli je dobré s bratrem dál spolupracovat, že mu neustále dělám problémy a že by bylo dobré, kdyby se se mnou profesně rozešel. A co tenkrát udělal můj bratr? Nereagoval na to, stejně jako teď, nějaké povídání v bulváru nebo nějaký estébák, to je vlastně to samé.

Vychází knížka, autorizovaná autobiografie, co jste do ní nejvíc chtěli dostat?

JH: Tím, že je to autobiografie, tak na rozdíl od jiných knih, které o Vaškovi vycházejí, častokrát kompilace z novin nebo z jiných knih, jsou v ní věci zachycené tak, jak si je pamatuje Vašek. A pamatuje si je velmi dobře, přestože se člověk občas v novinách dočte něco jiného. Málo se ví, že po té mozkové příhodě v roce 2002 sice Vaškovi vypadly texty všech jeho písniček, ale zato se mu v mozku otevřelo nějaké centrum, které spravuje čísla, data, jména a tak. Vašek má možná lepší paměť než Honza, který možná víc mluví, ale Vašek si toho víc pamatuje.

A mě překvapilo, že když jsme tu knihu psali, tak jsem třeba řekl říjen 1973 a Vašek vypálil, že byl zrovna v Bulharsku. Řekne se mu datum a on ví, co dělal. Třeba si pamatuje všechna čísla na Helenu Vondráčkovou. Takže ta kniha se s ním dělala relativně snadno, protože stačilo naťuknout nějakou událost a Vašek k ní doplnil detaily. A i když je to autobiografie, vznikala za pomoci moderátora, kterým jsem byl já, a mohu prozradit, že jsou v ní věci, které se o Vaškovi ještě nepsaly a lidé o nich nevědí.

A chtěl jsi, aby tam ty věci padly nebo byly zcela vysvětlené?

JH: Do některých věcí se Vaškovi moc nechtělo, protože na ně má špatné vzpomínky, tak jsem ho přemlouval, ať je tam dáme. Že lidi to zajímá, novináři se ně budou dokola ptát, tak pojďme říct, jak to bylo. To se týká třeba toho pobytu v blázinci, který teď někdo vytáhl na světlo. Pod tlakem okolností se stalo, že Vašek musel být chvíli hospitalizovaný, protože ho zkrátka v té době někdo pronásledoval, šéf Pragokoncertu, šéf kulturního oddělení ÚV KSČ, a byla to docela drsná doba.

Vašku, když už se na tohle téma bavíme, když se na to podíváš zpětně, měla pro tebe ta hospitalizace nějaký pozitivní přínos?

VN: To teda vůbec v ničem.

JH: Ještě musím říct, že ta knížka kupodivu není moc veselá. Většinou si Vaška pamatujeme jako rozjuchaného člověka, co skáče po pódiu, ale jeho život nebyl jednoduchý jak popová písnička. Byl pořád na očích a měl s kým soupeřit.

Vašku, existuje nějaké období, které bys ze své kariéry takzvaně škrtnul?

VN: Zatím jsem to všechno přežil, ale je fakt, že od roku 1970 jsem měl v zádech lidi, kteří mě dusili. Takže to nebylo jednoduché. Každopádně skupina Bacily existuje od roku 1971 a pořád hrajeme, 52 let.

V době největší slávy Golden Kids jste vystupovali v pařížské Olympii. Neměl jsi chuť to třeba zkusit v zahraničí?

VN: Na to jsme ani nemysleli.

JN: Jestli to můžu trochu rozvést, oni na to sice nemysleli, ale ten, kdo na to myslel, byl jejich producent Boban Ondráček, který Golden Kids vymyslel a dal tyhle tři, už hotové zpěváky, dohromady. A ta síla, která v nich byla, se ještě umocnila a bylo to vidět právě na těch koncertech i na té produkci, kterou pro ně ten Boban přichystal.

Na základě vystoupení v Cannes, kde měli z československé delegace největší úspěch, byli pozvaní do té Paříže. A já si říkám, že ten tlak na to, aby se tahle trojice rozprášila, v té branži existoval. Sice se říkalo, že za socialismu tady neexistovala konkurence, ale v téhle branži byla vždycky.

Vašku, byl jsi slavný i díky filmu Skřivánci na niti, nebyla ani tam ta touha prosadit se v zahraničí?

VN: Možná, že kdysi ano, ale problematické to bylo v tom, že jsme natočili Skřivánky na niti a zjistili, že nepůjdou do kin, a 20 let ten film byl v trezoru. A je fakt, že pak už těch filmových možností moc nebylo.

JN: Ještě bych podotkl, že oni do toho devětašedesátého roku, když fungovali jako Golden Kids, točili i singly v Německu u Polydoru a měli úspěchy na zahraničních festivalech, takže třeba mohli být jako ABBA, která v té době ještě neexistovala.

A přemýšlel jsi Vašku někdy o emigraci?

VN: Nikdy. K tomu jsem neměl chuť. Nenaučil jsem se dobře anglicky, uměl jsem jenom německy, takže to byl trochu hendikep.

JN: V tom se Vašek trochu podceňuje, protože když jsme jezdili do Německa, tak si to v němčině uváděl a nazpíval v ní i některé skladby. Nebo když jsme jeli na turné do Bulharska, naučil se bulharsky a uváděl si to v bulharštině, to samé v Rusku. Anglicky zpíval dobře, takže se podceňuje. Kdyby se angličtině více věnoval, tak by ji naprosto zvládl.

Když jsme se dostali k tomu zahraničí, Vašek spolupracoval také s Deanem Reedem, který byl v Německu velká hvězda, říkali mu Rudý Elvis. Zajímá mě, když Dean za zvláštních okolností opustil tento svět, dostalo se k vám, co se vlastně stalo? Oficiálně se utopil, ale bylo to obestřené řadou otázek.

JN: Zmiňujeme se o tom i v té knížce, je to v ní rozvedené. A mám svoji konspirační teorii, která se v podstatě zakládá na dost zvláštních informacích od různých lidí. Řeknu to v kostce, v té době, kdy se to stalo, se Američané domluvili s Rusy, že se jim tenhle zpěvák nehodí do krámu a co s tím udělají. A že když jezdí do Československa, tak se o to postará československá kontrarozvědka a ta východoněmecká to celé pokryje.

On byl výborný plavec, který to jezero, u kterého bydlel, přeplaval tam i nazpět, i když si třeba dal nějakou tu skleničku. A najednou ho v tom jezeře najdou utopeného, navíc oblečeného a obutého. Že by se šel utopit? To je blbost.

Jak na vás Dean působil jako člověk?

VN: Jako vtipný a velice bezvadný člověk.

JN: Vzpomínám si, že od doby, co jsme se seznámili na nějakém světovém festivalu studentstva mládeže, tak on, kdykoliv jsme se potkali, si pamatoval všechny spolupracovníky, všechny členy kapely, ale i techniky a s každým se přivítal tak, jako by to byl jeho největší přítel. Všechny nás znal a my jsme s ním vystupovali, byl velmi empatický a měl fluidum. A navíc ženské z něj šílely.

Měl jsem vždycky rád Vaškovy taneční kreace a v době, kdy u nás byla velká trojka Gott–Matuška–Neckář, tak Vašek byl jediný z této trojky, kdo byl na tom pohybově úplně jinak. Ty choreografie sis sám vymýšlel?

VN: To bylo asi ze mě. A jako malý kluk jsem chodil téměř dva roky do baletu. Naproti byl Zdeněk Zouplna, který zpíval Othella, a jeho manželka nás učila, takže taneční průpravu jsem měl odmalička.

Byla pro tebe, respektive pro vás, důležitá image?

VN: Myslím si, že image je důležitá.

JN: Na jednu stranu se chce člověk nějak prezentovat v civilu, ale pak přijde na to jeviště. A to civilní oblečení jsme používali po revoluci vlastně pořád, protože nebyl čas ani peníze, ani jsme se tím nějak nezabývali. A teď ke stáru jsme přišli na to, že by bylo dobré se k těm kostýmům zase vrátit, že to je důležité, že na jevišti to přece jenom vypadá všechno úplně jinak. Viď, bratře?

VN: V září roku 1974 nás někdo vyfotil někde na Moravě, hráli jsme na dožínkách a nechali jsme si ty džíny a džínové bundy.

JN: Byla zima a vítr, který foukal Petřinovi do vlasů, takže když tam klečel s kytarou nad hlavou, někdo ho vyfotil. A tu fotku poslali do Národního shromáždění s tím, že jak mají plnit ty socialistické závazky, když jim z Prahy posílají takovouto kulturu. To jsme se dozvěděli až čtyři, nebo pět let poté. A tento dopis putoval na ÚV KSČ, kde seděl soudruh Müller a systémem padajícího toho… že jo, to šlo na ministerstvo kultury, na agentury a nikdo už nevěděl proč, ale Neckář ne, Bacily ne. Na PKS jsme dostali zaracha, museli jsme si ostříhat vlasy a Vašek ať si udělá pořádek v kapele. To jen ve zkratce. V té knížce se o tom zmiňujeme v detailech.

JH: Jen stručně k tomu Vaškovu oblečení – Vašek byl pravděpodobně první člověk, nebo jeden z prvních, kdo měl u nás džíny. Dokonce se o tom dochoval filmový záznam.

Pojďme k filmu Ostře sledované vlaky, který byl nominován na Oscary. Na ty ale Vašek nejel, Jiří Menzel s sebou vzal představitelku Máši, Jitku Bendovou. A jeden z důvodů, proč Vašek nejel, byl údajně fakt, že ona uměla anglicky. Tvoje první velká role, nominace na Oscara, ale ty jsi nejel – to pro tebe muselo být velké zklamání?

VN: Proč by si tam Jiří Menzel s sebou bral tak ošklivého kluka, když měl kamarádku, která je krásná holka a navíc mluví anglicky? Jirka totiž mluvil spíš francouzsky.

JN: Oni, když tam jeli, tak nemohli tušit, že vyhrají, protože rok předtím vyhrál Obchod na korze, takže dvakrát po sobě, to nebylo úplně pravděpodobné.

Chtěl jsi po tomto úspěchu pokračovat v herecké kariéře, cítil ses v té době víc jako herec, nebo zpěvák?

VN: Myslím si, že to bylo spíš tím, že jsme s Jirkou točili Skřivánky na niti, protože pak už jsem neměl možnost dostat na Barrandově nějakou roli, tak to prostě bylo.

To znamená, že ta volba byla víceméně jasná – budu zpívat. Které období považuješ ve svém životě kariérně za úplně nejlepší?

VN: Asi to byla doba, když jsme nahráli album Planetárium. Bylo to dvojalbum, navíc jsme z něj udělali jevištní představení a myslím si, že se nám tenkrát povedlo docela dobře.

Navíc jste byli jedni z prvních, protože tenkrát jevištní představení nebyla běžná, spíše normální koncerty.

VN: Premiéra byla 3. září 1979 v divadle na Kladně.

JN: Vašek vlastně začínal svou kariéru u divadla tím, že byl napůl vedený jako herecký elév a napůl jako osvětlovač. Jsme odchovaní divadlem odmalička, protože jsme vyrůstali s rodiči v ústecké opeře. A protože byl Vašek osvětlovač a působil v řadě divadel, víme, co umějí světla na jevišti, víme, jak pracovat s efekty, prostě jak udělat, aby to představení bylo zajímavé pro diváka. Kdo se má dneska furt koukat na ty staré ksichty, když můžeme nabídnout efekty.

A už v té Paříži si Vašek za svůj celý honorář koupil stroboskop a přivezl ho do Prahy, takže Golden Kids měli snad první stroboskop ve východním bloku. Vizuální věci používané na dotvoření atmosféry koncertu pro nás vždycky byly důležité, proto jsme byli první, kteří měli mlhu, tu opravdickou se suchým ledem.

Mohl bych vyprávět, jaké jsme s tím dělali pokusy, jak se to třeba napoprvé nepovedlo a v Juldě Fuldě jsme na koncertě vytvořili téměř atomový hřib, protože nám to vybouchlo. Nebo petardy, které se tady prostě nedaly nikde koupit. Tak jsme si od Výzkumného ústavu nechali udělat projekt, abychom v tom Planetáriu mohli použít ohně a pyrotechniku, vyráběli nám to v Bojkovicích a ministerstvo všeobecného strojírenství nám muselo dodat razítka, že to schvalují a povolují. Takový to byl boj.

Vrátím se ke Golden Kids. Vím, že už asi ani v teoretické rovině není možné, že byste se spolu někdy potkali. Muselo to být i pro tebe dost velké zklamání, když došlo k definitivnímu rozpadu. Jaká myslíš, dnes s odstupem, že vlastně byla ta opravdu hlavní příčina, že už jste se nedokázali dohodnout?

VN: Myslím, že už by to nešlo. Naposledy to bylo v roce 1994 a bylo to tak akorát. Dnes už by to nešlo, protože už mám ta léta.

JN: U těch Golden Kids konkrétně byla strašná škoda, že ta jejich společná kariéra byla přeťatá v nejlepším, oni byli na startu, ale hned je zarazili. Pamatuji si ty koncerty, vím, jak vypadaly, jaká byla atmosféra. A když jsem viděl ten příběh Marty na Kampě, tak se mi moc líbila pasáž, ve které vystupují mladí interpreti jako Vašek, Helena, Marta a zrovna s věcmi, které si moc dobře pamatuji, tak jsem říkal, že je to škoda a že by stálo za to to předvést znovu, jak to tenkrát bylo, jaká z toho šla síla.

Vašku, který z těch mnoha svých hitů považuješ za absolutně zásadní pro svoji kariéru?

VN: Myslím, že pár hitů tam za těch 70 let bylo.

Já to třeba vím za sebe.

VN: Neřeknu.

JN: Každý má nějakou svoji oblíbenou. Kolik máš dětí? Je to Sofiina volba a Vašek jich má obrovskou škálu, Supraphon těch hitů vydal 80. A který z nich je nejlepší? Já nevím.

Kluci, jste spolu celý život. Měli jste někdy období, kdy jste se nemuseli a měli chuť jít si každý vlastní cestou?

JN: Občas jsme se pohádali, ale to jsou jenom takové výkřiky do tmy.

VN: Svojí cestou v tomhle věku? Myslím, že ne.

JN: Možná Honza by mohl říci, jestli bychom se mohli rozdělit.

JH: Myslím, že vás rozdělit nejde, protože, jak vím z té autobiografie, tak ty vaše role se rozdaly už v době, kdy Honzovi byly čtyři roky a Vaškovi sedm – Honza hrál na harmoniku, Vašek zpíval a takhle to zůstalo dodnes.

Jak to máte v jiných věcech, než co se týče muziky, máte třeba společný pohled na humor nebo ženy?

JN: Určitě také, ale my jsme si zase moc neříkali, protože přece jenom těch pět a půl roku je už větší rozdíl. Když měl Vašek známosti, tak já ještě dávno nevěděl, co a jak, pak už jsem byl na vojně, on už někde jinde, takže k debatám ohledně intimních věcí vyloženě nedocházelo. To, že máme rádi jídlo a podobné věci, je naprosto jasné.

Nedávno v nějakém bulváru zase psali, jak toho svého Václava nutím zpívat, ať ho nechám být, ať si užívá důchodu. On chce zpívat, tak proč bychom nemohli pracovat, když nás to baví? A když to ještě baví publikum, které na nás přijde, tak proč bychom měli zůstat doma a krmit ptáčky někde na lavičce v parku? Jak říká brácha, tahle profese je až do hrobu.

VN: Až do smrti, na jevišti, to je ideální. A až přijde konec, tak bude konec.

Na festivalu v Poděbradech jsem sledoval reakce fanoušků a především fanynek, poznáváte třeba některé ty obličeje, které na vás chodívávaly, vydržely a chodí dál?

VN: Teď jsme byli ve Švandově divadle u Honzy Dědka a v hledišti byly holky, které znám 50 let.

JN: My vlastně za nimi i jezdíme, do Doks, když tam mají letní setkání, sjedou se tam fanklubáci a fanklubačky, jak říkáme, z celé republiky, dokonce i z Německa. A to už je v podstatě rodina, ti lidé mají svoje děti a vnoučata a tráví tam léto v chatičkách. Já bych dokonce řekl, že některé ty fanynky se kvůli bratrovi ani nevdaly, prostě to jsou věrné duše, které přijedou na koncert kamkoliv.

VN: Je to neskutečné. A pro člověka, který zpívá na jevišti, je to opravdu dobrý pocit – ty holky přijedou přes celou republiku, to je neuvěřitelné – byly na nás v divadle šedesátých letech a teď jsme je viděli ve Švandově divadle.

Vašku, když ses musel znovu učit texty písniček, začínal jsi úplně od nuly, nebo ti postupem času ty texty naskakovaly?

VN: Úplně znovu, od roku 2002 mám až doteď problém a můžu zpívat, jen když mám text. Pokud bych na ten text náhodou neviděl, tak to prostě nejde. Bohužel to nejde vrátit.

JN: Naštěstí dobře vidí, protože má nové oči, takže on na tu čtečku vidí bezvadně, kdežto já bych musel mít brejle, to je jedna věc. A druhá věc je, že mu hrozně pomáhá melodie, kterou si pamatuje, takže ta melodie ho docela slušně vede. Nicméně potřebuje ten text, protože poškození mozku je právě v centru řeči, kde se řadí slova do vět. Kde se musí z těch zásuvek vybírat to správné slovo a zařadit ho. A to je poškozené a Vašek ta slova vlastně skládá s tou pomůckou.

Vašek slaví osmdesátiny – budete ještě nějak ty kulatiny speciálně slavit, kromě koncertů tedy?

JN: Vašek říká, že my už teď moc neslavíme, my vlastně slavíme pokaždé, když se ráno probudíme a vstaneme.

VN: Mám radost, že Supraphon vydal čtyři CD, na kterých je i poslední písnička, kterou jsem nazpíval, jmenuje se Snílek. Myslím ale, že na jevišti ji ještě nebudu zpívat, protože ji asi s kapelou Bacily nestihneme nazkoušet.

Kluci, překvapil vás ten obrovský ohlas, který se dostal skladbě Půlnoční?

JN: To se stalo díky tomu, že ta píseň přišla ve správnou chvíli a správným způsobem se prezentovala, takže to bylo štěstí a šťastná náhoda a já říkám, že nám ta píseň prostě spadla z nebe.

A potvrzuje se rčení někdejšího Vaškova producenta na Supraphonu, Michala Prostějovského, který vždycky říkal: „Václave, ty prostě točíš ty hity omylem.“ A Zdeněk Rytíř vždycky říkal, že strašně rád pro Vaška píše texty, protože Vašek do té písně, která má třeba i nějakou myšlenku nebo ji nese v sobě, svým projevem vloží ještě něco navíc, ještě něco jiného, co tam ani nenapsal, takže dostane ještě jiný rozměr. Že i z blbého textu udělá hezkou písničku.

Poslední otázka míří na Honzu Hlaváče: Z čeho máš, co se týče Václava a Honzy Neckářových, největší radost? Co ti spolupráce s nimi přinesla, a ani jsi to třeba nečekal?

JH: Za tu dobu, co se pohybuji v showbyznysu, znám strašně moc zpěváků, ale pokud už jim je třeba nad 60 let, tak se jim už moc do ničeho nechce, chtějí jakoby žít z minulosti, ale pokud možno nedělat už vůbec nic. Což teda tady případ Vaška ani Honzy není. Myslím, že oba baví žít, baví je muzika a chtějí prostě dál hrát, zpívat a nejít do důchodu.

O čem se v šatně Golden Kids nikdy nebavili? Jak vznikla fáma, že si Vašek vzal Helenu? A existuje něco, co ve zmíněné knize být nemělo? Poslechněte si v podcastu Boomer Talk v úvodu článku.