Tomáš Řepka: Pobyt ve vězení mi ukázal, že nejsem nesmrtelný

Tomáš Řepka, bývalý profesionální fotbalista a reprezentant, jehož srdce bije pro pražskou Spartu, prošel prestižními evropskými kluby a do povědomí fotbalové veřejnosti se zapsal i díky svým blikancům. Zažil vzestupy i pády, ale všechno odnesl čas, protože letos dokončil trenérskou licenci a je připraven na další výzvu. Nejen o tom si povídal s Milošem Pokorným v novém vydání podcastu Boomer Talk. Krom fotbalu došlo i na rybaření, pobyt ve vězení, oblíbené filmy i hudbu nebo volnočasové aktivity.

Tvůj život je fotbal, hrál jsi v prestižních evropských klubech a proslavil ses také jako obránce a kapitán pražské Sparty. V současnosti se však tvůj život točí kolem trenérské licence. Je to další krok k tomu, co chceš v budoucnu dělat?

Ano, správně. Moje žena říká, že jsem věčný student. Před čtyřmi měsíci jsem zdárně dokončil trenérskou licenci A a už se ohlížím po trenérské kariéře, nějakou nabídku už jsem dostal, ale ještě čekám. Čeká mě nová životní etapa a z hřiště se teď posunu kousek dál na lavičku, takže uvidíme, moc se na to těším.

Když jsme se potkali naposledy, bavili jsme se i o tom, kdo by chtěl Tomáše Řepku s pověstí nekompromisního, přísného a tvrdého obránce, kterým byl? Počítáš s tím, že se ti lidé mohou bát, abys neukázal i svoji tvář potížisty?

Samozřejmě s tím počítám a jsem si vědom toho, že z těch škatulek, do kterých jsem byl zařazen před X lety, se špatně vylézá, ale lidé si také musí uvědomit jednu věc, a sice že už nehraju profesionálně fotbal asi jedenáct let a éra Řepky na hřišti byla samozřejmě úplně jiná – kdo mě zná, pochopil moje vystupování na hřišti, bylo to trošku i divadlo pro lidi. Samozřejmě blikance a tyhle věci k tomu patřily, ale byl jsem to já, protože ti lidé to chtěli, novináři nakonec také, o kom by pak psali. Takže já jsem tu roli přijal, nechal jsem se do toho šuplíčku zavřít a žil v tom nějaká léta. Musím ale říct jednu věc a lidé, kteří mě znají, ji potvrdí, a sice že v civilním životě jsem úplně jiný. Spoustě lidí bude chybět ten starý Řepka, ale myslím si, že by se měli nechat překvapit tím novým Řepkou, protože mám úplně jiné vystupování, reakce, a i ten fotbal vnímám trošku jinak – z té druhé strany. Bát se vůbec nemusí, ba naopak, třeba nastane doba, kdy za mnou přijdou a řeknou: „Hele, ty vole, trošku do toho šlápni, my ho toho starého Řepu chceme.“

Překvapilo mě, že chodíš na ryby, tam jsem si tě vůbec nedokázal představit. Je to kompenzace za toho starého Řepu, třeba i v době, kdys jím byl?

Ano, řekl jsi to přesně, Miloši. Tlak ve Spartě byl obrovský a moje role byla velmi náročná. Veškerý tlak na Spartu, na výsledky, se vlastně valil na mě a já jsem to rád přijal. A když třeba skončil zápas anebo jsme se vrátili z nějakého turné, byl jsem strašně rád, že jsem si mohl třeba zajít na ryby, tam si sednout a několik hodin koukat do blba, do vody a tu hlavu si takhle jakoby vyčistit, takže to byla fakt kompenzace za ten život v tempu.

Chodíš pořád na ryby?

Samozřejmě, jsem rybář už 12 let.

Byl jsi výrazný fotbalista, někomu se to líbilo, někomu nelíbilo, ale všichni věděli, kdo je Tomáš Řepka. Letos ti bylo 50, bilancoval jsi nějak svůj dosavadní život?

Tu bilanci jsem si udělal již před čtyřmi lety ve vězení, opravdu jsem si sedl na ten kavalec a všechno si spočítal, sečetl, vrátil se do minulosti, přesunul do budoucnosti a ten účet si vystavil, podepsal ho, podtrhl a řekl si: „Konec, musím začít žít jinak, musím ten život vnímat trošku jinak a mít větší pokoru.“ Pokoru jsem vlastně neměl skoro vůbec žádnou. Začal jsem mít před určitými lidmi i věcmi respekt a vnímat okolí malinko jinak. Myslím si, že se mi to daří, a čím jsem starší, vážím si takových těch úplných kravinek, které ti během rozjeté kariéry přijdou automatické a tolik je nevnímáš. Zjistíš, že nic není samozřejmostí. A tenhle život poté, který žiji a kterému občas říkám polosmrt, se mi paradoxně líbí víc než ten kariérní. Zmínil jsi vězení. Co ti dal pobyt v nápravném zařízení?

Prvně bych řekl, že to není nápravné zařízení, protože tam tě nic nenapraví, takže je to spíše zbytečný pobyt v nějakém vakuu, do kterého když se dostaneš, tak zjistíš, že to je úplná ztráta času a vlastně i k ničemu. Pobyt tam mi pomohl v tom, že jsem se naučil přemýšlet nad věcmi, nedělat hned ukvapené závěry, vážit si lidí víc, vnímat jinak své okolí a vážit si maličkostí. Potřeboval jsem v uvozovkách tu převýchovu a fakt mě to posunulo dál.

Jak se tam k tobě chovali?

Měl jsem to o to horší, že jsem byl na Borech v Plzni, takže Plzeňáci mě tam jako Sparťana úplně nevítali, to si asi dokážeš představit. Myslím, že respekt jsem měl i v tomto zařízení, a ze začátku se musíš samozřejmě zavést, musíš si očuchat, jak to tam vypadá, ale pak jakože na pohodu. Jsem strašně rád, že tahle kapitola už je za mnou a snad už se nikdy v životě nestane.

Takže to k něčemu bylo?

Ano. Utvrdil jsem se v určitých hodnotách, které jsem dříve nezastával, které jsem nevnímal, a vlastně ani podle nich nežil. Pobyt tam mi vlastně ukázal, že nejsem nesmrtelný. Tam vlastně spadneš ještě pod to dno a z něj se pak musíš dostat nahoru, což je strašně těžká cesta.

Jaký to byl pocit, když jsi Bory opouštěl?

Řeknu to upřímně, já jsem to tak z té palice vytěsnil, že už si to ani moc dobře nevybavuji, ale byla to obrovská úleva, vystřízlivění. Najednou si připadáš jak Majka z Gurunu, protože se vracíš z úplně jiného světa, kde platí jiné zákony a prostě to tam celkově funguje trošku jinak, ale musíš začít fungovat, otřepat se a co nejrychleji zapomenout. Ale nejhorší na tom je, že to byl sice trest pro mě, ale největší trest to je pro lidi, které tady necháš. Ty jsi tam schovaný, nikdo o tobě neví, nějakým způsobem tam žiješ, ale ti lidé, které tady necháš mezi těmi všemi hyenami, dostávají zakouřit nejvíc. A moje žena to teda schytávala hodně dlouho a klobouk dolů před ní, jak to dala.

Spousta lidí tipovala, že to prostě nedáš nebo že to nedáte, ale opak je pravdou.

Moje žena je držák a já o ní mluvím vždycky v superlativech, je to pro mě opravdu anděl strážný. Žádná ženská nechce mít frajera tam, na druhé straně, a je jedno, jestli čeká půlrok, rok, nebo deset let. Takže mé ženě patří velký dík a má můj obrovský respekt.

Měl jsi během pobytu tam v hlavě, že budeš v budoucnu trénovat?

Ne, tahle myšlenka přišla až po té zkušenosti, kterou jsem prodělal, a byl to takový restart mého života, nová cesta. My fotbalisti toho moc nabídnout nemůžeme, celý život hrajeme a žádní Einsteini nejsme, takže mi jako logické přišlo, že se k tomu fotbalu vrátím z té strany trenérské.

Jak tě bavilo učení a chození na zkoušky, co učitelé?

Byli tam dva učitelé, kteří mě trénovali, neměl jsem klasickou třídu, jakou měli ostatní kluci přede mnou, nebyla to vyloženě fotbalistická třída, byla tam taková směska 25 lidí, byl tam inženýr, zedník nebo dělník a pouze tři bývalí ligoví fotbalisté, takže o to to bylo horší. To učení bylo samozřejmě kruté. Začínal jsem od céčka, tedy od píky, a když jsem tam přišel, říkal si, co se tam budu učit, když všechno umím a ve fotbale se pohybuji 25 let. Fotbal jsem vždy viděl z druhé strany, tudíž jsem si nedokázal představit, co ten trenér musí absolvovat, jak se připravovat na tréninky, a nějaké mikrocykly pro mě byly úplně španělská vesnice. Nevěděl jsem, že program musíš připravovat třeba na týden, reagovat na zranění, na kádr, typologii hráčů. Je tolik věcí, co trenér musí opravdu absolvovat, je to úplně jiná disciplína. Až do toho zabředneš hlouběji, během toho roku a půl, co studuješ, tak si říkáš, že ses na to měl vykašlat. Ale pak jsem to fakt začal brát vážně, ponořil se do toho a ono mě to vlastně začalo bavit, protože jsem se do toho fakt pustil naplno.

A když jsi do toho pronikl, začal sis třeba zpětně některých trenérů víc vážit?

Samozřejmě, s některými jsem mluvil i telefonicky, protože se mě ptali, jak mi to jde, a měli zájem, ale že bych se jim omlouval, to ne. Navíc nebylo ani moc za co, ale vyjádřil jsem jim respekt za práci, kterou dělali – někteří z nich trénovali čtyřicet let a to je masakr. Někteří vrstevníci trénují třeba pět let a už jsou šediví, takže ono ti to fakt jako něco dá, ale taky ti to něco vezme.

Vrátím se k tvému nejznámějšímu angažmá v italské Fiorentině a anglickém West Hamu. Dvě prestižní ligy, ale také úplně rozdílné mentality. Kde ti bylo lépe a proč?

Přestupoval jsem z Baníku do Sparty a tam se ohřál asi tři roky, byl jsem velmi mladý a najednou bum, přišla nabídka. V té době, byl devadesátý osmý, do Itálie, říkali jsme, do nejlepší ligy světa. Prostě sen každého fotbalisty. A najednou hloupý bek, který přišel do Prahy s plastovým hřebenem v zadní kapse kalhot, má jít do Itálie. Takže jsem řekl OK, zkusím to a byla to velká bomba. Tam jsem teprve začal vnímat fotbal jako profesionální proces, protože do té doby jsem fotbal měl rád, ale žil jsem jako mladý kluk a některé věci moc neřešil. Tam se ze mě stal fakt velký profík, což mě naučilo to prostředí, ale hlavně trenér a můj největší učitel Giovanni Trapattoni, jedna z trenérských legend. A najednou zjistíš, že fotbal je úplně o něčem jiném. Navíc kdo by nechtěl žít v Toskánsku. Měl jsem smlouvu na pět let a všechno vycházelo a bylo to strašně jednoduché – hráli jsme Ligu mistrů, o titul v italské lize. Bylo mi divné, jak je to fakt jednoduché, a čekal jsem, že se něco stane. A fakt že jo, za tři roky nám zavřeli prezidenta klubu Cecchi Goriho, byl to filmový magnát a měl nějaké dluhy. Začali rozprodávat tým a teď, co se mnou? Měl jsem tam smlouvu ještě na dva roky a začali mě nabízet. Přišla nabídka z West Hamu, ale mně se do Londýna fakt nechtělo, žil jsem v Toskánsku, prostě pohoda – cigárko, kafíčko, nikam se nespěchá a najednou špinavý a smradlavý Londýn, alespoň tak jsem to tenkrát viděl. Nicméně to vyšlo, i díky Luďku Mikloškovi, který tam dělal trenéra gólmanů. Koupili mě asi za 5,5 milionu liber, což v té době nebylo málo, a tak jsem si zase znovu začal zvykat na to podnebí a na ten úplně diametrálně odlišný fotbalový styl. Můžu říci, že fotbalovým vnímáním, životem i lidmi pro mě jednoznačně vítězí Itálie.

Fanoušci West Hamu tě měli rádi, protože Angličani prostě mají rádi brousky, kteří to zezadu jistí a pro úspěch udělají všechno.

To jsi řekl správně, „udělají pro to všechno“, a já to také udělal, přijel na první dva zápasy a dostal hned dvě červené. A najednou si ti novináři, lidé v klubu i majitelé říkají, co to koupili za kreténa, že se jim fakt vyplatil. Takže jsem hned dostal asi na devět zápasů stopku. Italská škola byla především o konstruktivním odebírání míčů, nejlépe nechodit moc do skluzů a ty souboje jakoby spíš vystínovat. Ale v Anglii ne. Takže jsem se přizpůsobil, začal to zase řezat a zavzpomínal na starého Řepku. I na tu Anglii to bylo ze začátku moc, ale postupně si začneš zvykat a mít jiné návyky. Ten anglický fotbal byl dříve jiný, nakopávaly se dlouhé balony a pak souboj hlavičkářů. To byla devadesátiminutová válka a to mě na tom bavilo, a proto pro mě byl ten anglický fotbal v té době tak úžasný. Byli jsme dělnický klub ze západního Londýna, nijak velký, ale byli jsme pracovití a v týmu byla velká jména jako Paolo Di Canio, Frédéric Kanouté, David James. A právě tehdy mě začal fotbal bavit a pro ty lidi bych tam umřel.

Víš, proč si tě tam oblíbili?

Z jednoho prostého důvodu, já jsem jako jeden z mála ve West Hamu zůstal celou dobu, a to i v době, kdy jsme spadli a rozprodávali tým a jediní my tři – já, Christian Daily a Nigel Winterbum – jsme zůstali. A ještě Michael Carrick, který pak šel do Manchesteru. Vrátili jsme se do ligy a najednou jsem jim dal pecku, že odcházím, zničehonic. Takže i proto ta rozlučka s Fulhamem, celý stadion, já nevím, 38 000 lidí. Mně bylo až trapně před těmi chlapy, ale ty vole, to se neubráníš a prostě začneš brečet. Takhle ti stojí chlupy. Všichni tě mají rádi a obdivují tě. To mě fakt sebralo, ale byl jsem už rozhodnutý. Proč jsi teda odcházel?

Byl jsem tam sám už rok a byl unavený, navíc jsem tam měl takovou temnou chvilku, asi půlroční, a docela hodně popíjel. Prostě jsem cítil, že jsem unavený, Premier League byla fakt jízda, hráli jsme třeba čtyři zápasy v týdnu. A s tím vším pitím a špatnou životosprávou by to dál nešlo, navíc jsem tam neměl rodinu, tak jsem řekl „stop!“ A to jsem tam měl ještě na dva roky smlouvu, takže všichni si ťukali na čelo, že jsem za zbláznil, i kluci v klubu. Víš, jak to je – přijdeš domů, do velkého domu, nikdo tam není, tak co chceš dělat? Takže jsem do toho trošku zahučel a najednou už to fakt nešlo, už mi vypla hlava, tak jsem se rozhodl skončit.

Pak přišla Sparta a samozřejmě reprezentantce. Jak to dnes vidíš zpětně, byl pro tebe nároďák nejvíc?

Miloši, přiznám se ti k jedné věci, která se možná spoustě lidí líbit nebude, ale já jsem byl možná jeden z mála lidí, který nároďák vůbec nebaštil. Mě to vlastně s odpuštěním „sralo“. A víš proč? Z jednoho prostého důvodu, já jsem vždycky odletěl na čtrnáct dní do České republiky a ten klub, který mě živil, se modlil, aby se něco nestalo. A já také, protože venku byla tak strašná konkurence a u toho nároďáku se mohlo stát cokoliv, mohl jsem se vrátit zraněný a už se třeba do toho nemusel dostat. Nároďák byl vždycky o partě a o chlastu, o ničem jiném, a to jsem zas moc aplikovat nechtěl, takže mě ten nároďák nikdy moc nebral. Možná to někomu může připadat dětinské a někdo si třeba řekne, že jsem blázen, ale když se hrála hymna, tak ti kluci neuměli zpívat, a mně to přišlo trapné. Hlavně mi ubližovalo, že jsem hrál víc zápasů a dlouho mi trvalo, než jsem se po těch čtrnácti dnech v Čechách do toho v Anglii znovu dostal. Odkopal jsem asi 45 zápasů v nároďáku, a kdybych měl absolvovat všechno, jako třeba Poborák, Šmíca nebo jiní kluci, kteří to fakt cítili jinak než já, tak jsem taky třeba na devadesáti zápasech. Přemýšlel jsem, jak to udělat, jak to ukončit, tak jsem v roce 2001 poslal předsedu fotbalového svazu Obsta „do prdele“, řekl o něm, že je týpek, a tím si to ukončil.

Víš, komu se říká boomer?

Samozřejmě, to jsme my, vole.

V čem se jako boomer cítíš?

Asi co se oblékání týká, protože nemít ženu, která je na tohle pes, tak chodím jak debil v devadesátkách. Já na módu nikdy nebyl.

Ale sluší ti to.

To mě „vystajlovala“ žena, jinak bys viděl, kdyby na mě ráno nedohlédla.

Jak to máš s technikou, baví tě to?

Vůbec, nevím ani, jak se spouštějí žaluzie, klimatizace, vůbec. Telefon dobrý, mám asi čtyři roky ten chytrý, my jsme v tomhle generace úplně „na hovno“, Husákovy děti. Já se za to nestydím, naučil jsem se smsky, maily, ale do velkých věcí se fakt nepouštím.

Jsi připravený na trenérské povinnosti včetně komunikace s médii a majiteli klubu?

Je to o té diplomacii, která se asi učí, ale já do té školy nechodil, takže se budu muset asi nějak doučovat. Musím si uvědomit postavení v klubu a samozřejmě, že musím mít respekt k nadřízeným. Dřív jsem ho nemíval, ale i tuhle věc jsem se naučil. Ale s novináři, kámo, to bude oříšek. Na tiskovkách mě baví Petr Rada, to je přesně to pole, kde bych se vlastně vyřádil, ale nebudu moct. Rád bych se uvolnil, ale proto říkám, že budu mít asistenta, a abych třeba něco nepokazil, tak ho tam pošlu. Snad se to všechno naučím.

Co kdyby přišla trenérská nabídka ze Slavie?

Ne! Dostávám spoustu podobných dotazů. Ke Slavii mám obrovský respekt, což je nová éra Řepky, protože dříve jsem to tak neměl. Mám spoustu kamarádů slávistů a vím, že ti kluci jsou vynikající parťáci a vynikající lidé, na ulici jich potkávám spoustu a chovají se ke mně slušně a já zase k nim, což dříve nebývávalo. Ale tohle bych musel odmítnout. Fakt jsou určité věci, do kterých člověk ze zásady nemůže jít. I kdybych se měl pást na louce jako nějaký kozel, tak tam prostě nejdu. Prožíval jsem to s Frantou Strakou, mám ho strašně rád, ale na něm se to podepsalo na dlouhá léta. A stejně ho vyhodili. Frantovi už jsem dávno odpustil, ale nemohl jsem mu přijít na jméno dlouhá léta, pak jsme si to nějak vysvětlili v mém podcastu, kde jsem ho měl jako hosta. Bylo vidět, jak toho lituje, on byl až zdrcený. Je to sice už dlouhá doba, kdy tam trénoval, ale byla to jeho zásadní životní chyba. Takže já bych to neudělal, mám nějaké zásady.

Logicky jsi spojovaný s pražskou Spartou, nedostal jsi nějakou nabídku třeba od nich?

Spartu si musíš zasloužit nejen jako hráč, ale i jako trenér. A přes to nejede vlak. Sen každého ortodoxního sparťana je trénovat Spartu, ale k tomu se musíš prožít. Takové štěstí jako měl třeba Tomáš Rosický nebo Tomáš Sivok, to se stává jednou za uherák, třeba jednou za sto let, že dostaneš hned takovou pomocnou ruku a nabídku. Je to úžasná věc a já to těm klukům přeju, i když jsem měl ze začátku k Rósovi trošku výtky, ale přeju jim to a dělají to dobře, sedlo si to.

Co dělá Tomáš Řepka, když nechytá ryby a nepřemýšlí o trénování?

Dělám všechno to, co mě naplňuje nebo co chci, a učím se i nové věci. Začal jsem lyžovat, jezdím na in-line bruslích, jezdím na besedy, mám svůj Red Card Podcast, už sedmým rokem natáčím svůj film, který půjde do kin v březnu roku 2025. Bude se jmenovat Hříšník.

Jaké máš rád filmy a jakou muziku?

Řeknu ti jednu kapelu, vole, díky které si ze mě každý dělá „prdel“, a sice Kelly Family. Kdekoliv to řeknu, tak si každý hned odsedne a říká si, co to je za magora, ale já fakt mám rád tyhle staré věci. Samozřejmě mám rád filmy pro pamětníky, na tohle jsem prostě ujetý – Oldřich Nový, Jindřich Plachta, Vlasta Burian, Hugo Haas, to byli umělci. Mám opravdu rád tyhle staré věci. A to je taky překvapení pro spoustu lidí.

Co se Tomášovi přihodilo v rádiu, když přišel natáčet rozhovor? Jak s odstupem času hodnotí účast naší reprezentace na mistrovství Evropy? Kdo jsou jeho trenérské vzory? Co by dělal, kdyby nedělal fotbal? O čem bude jeho chystaný film? A kde se byl podívat na dovolené se svou manželkou? Poslechněte si v novém vydání podcastu Boomer Talk!