Tatiana Dyková: Ze všeho, co mohlo odkrýt ženskou křivku, jsem byla na nervy

Tatiana Dyková, jedna z nejoblíbenějších a nejobsazovanějších českých hereček, se před kamerou poprvé objevila už coby náctiletá. S Milošem Pokorným v rámci nového dílu podcastu Boomer Talk pohovořila nejen o svých začátcích ve filmové branži, ale i o soužití s oblíbeným zpěvákem, pěších túrách, českém filmu, aktuálních projektech, pořádání večírků pro stovky lidí nebo o místech, kde dokáže vypnout.

Podle čeho si vybíráš jednotlivé projekty, změnilo se zásadně něco od tvých začátků v branži?

Stoprocentně a vlastně to začíná být jednodušší a jednodušší, protože už vlastně ani neřeším, proč ano, nebo proč ne, prostě musím cítit, že ta kobyla ve mně hrkne. Vlastně ani neřeším proč, prostě tam musí být něco, co mě baví, ať jsou to spoluhráči, nebo scénář. Asi se ani nedá pracovat na něčem, o čemž pochybuješ nebo nemá smysl, nechávám to na intuici a často lidi překvapím, že řeknu ne.

Jaké jsou reakce, když odmítneš?

Samozřejmě vím, že věci komplikuji, ale na druhou stranu se velmi těžko vysvětlují pocity. Pokud se ale nedomluvíte na penězích, tak je to v naší společnosti daleko jednodušší, než když mluvíte právě o svých pocitech. Jsou lidé, kteří to pochopí lépe, a jsou lidé, kteří hůře. Neříkám, že se to děje často, ale zrovna teď jsem něco podobného řešila, proto o tom mluvím.

Změnily se ti priority, zda dáváš přednost filmu, televizi, nebo divadlu?

Divadlo, myslím, je vlastně takový trénink a neustále tě udržuje v kondici. Nedokážu si představit, že bych byla herečka a nehrála divadlo, i když samozřejmě vím, že jsou jenom filmoví herci, ale já asi do téhle kategorie nepatřím, potřebuju i kontakt s diváky a trošku si oťukávám jak je, tak i sebe. A když přijde ten čas, že to ve mně dozraje a potřebuji zase udělat nový kus, tak přes to vlak nejede a většinou se to skloubit nějak dá. Je dobré mít alespoň tři kusy na repertoáru, za kterými si stojím, jsou aktuální a baví mě je hrát. Zároveň vím, že je to rozhodnutí třeba na deset let.

Dokážeš si představit, že bys dělala něco úplně jiného?

Hraji od nějakých 14 let a je to pro mě přirozené, zároveň nevím, k čemu bych to přirovnala. Existuje spousta lidí, kteří než přišli na tu svoji profesi nebo lásku, vyzkoušeli toho spoustu a trošku jim to závidím. Na druhou stranu je to podobné, jako když se s někým kamarádíš od dětství, má to velkou kvalitu času. A samozřejmě – co nemáš, to chceš, takže furt jsem v takovém hledání, co bych ještě mohla, a čekám, že něco přijde, a ono pořád přichází to herectví.

Chtěla jsi být herečkou odmalička?

Ne, to mě vůbec nenapadlo, nebyla jsem ta holčička, která chodila a říkala, že bude herečka, to vůbec ne. Chtěla jsem tančit, ale byla jsem velmi divoká a líbilo se mi, když se mi lidé nebo děti smáli, vymýšlela jsem furt nějaké blbiny. Přirozeně to tedy směřovalo k tomu, že mě maminka dala do dramatického kroužku, abych se posléze přihlásila na konzervatoř. Vlastně jsem spíš vždy potkávala ty správné lidi, než že by to byla moje touha.

Vojta, tvůj manžel, je také herec. Je to pro váš privátní život plus, nebo spíš minus?

Je to trošku složitější, protože to, že Vojta zná tuhle práci, je samozřejmě výhoda, protože ta práce vypadá, že je zábavná a jednoduchá, ale tak to vůbec není a člověk je vlastně neustále v nějakém napětí a pořád se něco učí, žije životy těch druhých. Nevýhoda je, že jsou období, kdy trošku nevíš, s kým doma žiješ. Výhodou zase je, že když je ten člověk trošku respektující, tak ti dává potřebný prostor a chápe to. Má to ještě druhou stránku, a to popularitu nebo fakt, že jsi veřejně známý, to je na tom samozřejmě náročné. Když se týká pouze jednoho, tak se to tak celkem dá, ale když obou, už je to náročné a řekla bych, že to naše nejbližší okolí je z toho trošku otrávené a někdy vlastně i my. O to víc si to soukromí střežíme.

Praha je malá, je náročné třeba někam skočit na oběd nebo na drink?

Někdy jsme přelidnění, mám hodně představení, Vojta zase hodně koncertů a dostáváme pozvánky na společenské akce, premiéry. Zkrátka se přelidníš a pak to cítíš.

Baví tě chodit na premiéry?

Málokdy chodím na cizí premiéry, protože existuje riziko, že se mi to nebude líbit. A vlastně také nevíš, komu nebo čemu jdeš dělat reklamu. Chodím spíš na ty svoje premiéry, společenské akce si fakt dost vybírám a člověk to už víc utahuje než na začátku, kdy mu to bylo jedno. A pak, když je člověk takhle přelidněný, máme pár svých restaurací, kam chodíme, kde nás znají a vědí, že nás mají šoupnout do rohu, ale že bychom byli oběti nějaké popularity, to ne. Já umím být myška, s mými 160 centimetry to celkem jde, s Vojtou je to samozřejmě těžší, protože když někam přijde skoro dvoumetrový člověk, tak je hned vidět. Lidi mám ráda, mám ráda společnost, takže říkám, je to hlavně o tom nastavení, jestli je člověk unavený, protože někdy je to vlastně dokonce milé a příjemné, ráda potkávám lidi a to oslovení je vždy příjemné.

A co Český lev?

To mě nebaví, protože je to moc stresu, moc velká pozornost, když tam jdu, jsem většinou nominovaná, takže jsou to i nervy. Přeješ si samozřejmě tu cenu dostat a nechceš tam pak sedět někde v koutě. Je tu i problém s tím, jak budeš vypadat, není to moc uvolněné a s nikým si nic kloudného neřekneš. To nemám ráda a málokdy tam zavedeš nějaký zajímavý a hlubší rozhovor, všichni jsou hrozně roztěkaní a to si říkám, že je lepší si s nimi vyjít společně na večeři nebo někam na drink.

Vím, že svého času jste dělali takové mejdany pro kamarády. Byl tím důvodem i fakt, že víš, koho kolem sebe v danou chvíli máš?

Ano. Říkáme tomu náš/váš večírek, jakože my to vymyslíme, dáme termín a zorganizujeme to společně. Chtěli jsme, aby se potkávali zpěváci, herci, výtvarníci, zkrátka všichni, kteří nás v poslední době nějak oslovili, takže tam bylo i spoustu lékařů, filozofů, duchovních nebo učitelů, prostě to rozešleme asi 300 lidem a děláme to v La Fabrice. Jediná šance, kde se můžeš s těmito lidmi potkávat, jsou právě ty oficiální akce, kde si s nimi moc neřekneš, protože jsou tam fotografové a protože jsi nějak pozorovaný. A na těch našich akcích je zákaz vytáhnout telefon. Myslím si, že to plní ten účel a vždycky jsme i vybrali nějaký film, který třeba není možné vidět běžně v distribuci, takže to bylo i s kulturním přesahem.

Být hostitelkou takové akce musí být poměrně náročné.

Týden rozesíláš esemesky a kontroluješ odpovědi, kdo přijde, vybíráš ten film, ale to zase zavoláš přátelům z karlovarského festivalu, co by ti doporučili. Děláme to rádi, protože pak z toho máme dobrý pocit. Doba se trošku změnila a nám vadí, že už není jako po devadesátkách, kdy jsme se furt setkávali, v divadlech se zůstávalo, a když se dohrálo v jednom, tak se chodilo do druhého. Herci byli promíchaní, mezi sebou jsme si povídali jak o profesi, tak o kultuře, i o tom našem světě. Vlastně nám to chybělo, a tak chceme, aby si rozvzpomněli i ostatní a aby se inspirovali ti mladí.

Na karlovarský festival jezdíš ráda?

Jezdí se tam uzavírat dost byznysů, takže tam potkáš spíš byznysmeny než umělce, což mi na tom trošku vadí. A všechny reklamní stany, už ani nevidíš ta kina a ty krásné domy, které vytvářejí atmosféru. Je to prostě velká společenská akce, kam jezdí i spousta lidí, které film nezajímá, ale zajímají je ty populární tváře. Pro mě je to v podstatě pracovní věc, když uvádím film, tak tam jedu, a když už tam jsem, jsem tam ráda, ale samozřejmě ten čas trávím nejraději někde v koutku, protože té pozornosti je moc. Kdybych se měla účastnit nějakého festivalu, tak pojedu na daleko menší akci nebo do zahraničí, protože tady, i když chcete jít jen do kina, vás čeká půlhodinová autogramiáda.

Je to ale filmový festival a tam mi to nevadí, nejsem úplně otevřená podepisování na ulici, když jdu třeba s dětmi. Omlouvám se, ale já se fakt nefotím ani nepodepisuji, to je prostě můj osobní život, můj civil a naše děti opravdu nezajímá, že na mě furt někde čekají, protože já se podepisuji, takže to odmítám. Ale když jedu na takovéto akce, kam jezdí i milovníci filmu, a tímto jim děkuji, protože bez nich bych tady určitě neseděla, tak tam to beru, tam se samozřejmě fotím a podepisuji.

Cestuješ ráda, zaznamenal jsem, že jsi absolvovala různé pěší poutě. Jak k tomu došlo?

Něco si o tom přečtu nebo mě někdo inspiruje, třeba kamarádka, která se vrátila, mluvila o tom nádherně, tak mě napadlo, že to chci zažít, zkusili jsme to, zažili a musím říct, že občas je to i nebezpečné. Zrovna jsme se vrátili, týden jsme byli na jednom z Kanárských ostrovů a říkali si, že takové ty dovolené, kdy sebou plácneš u moře, už nás vůbec nebaví, protože nezažiješ nic, nepoznáš tu zemi. Tou chůzí a tím, že se musíš o sebe postarat, protože večer někde musíš přespat, navazuješ kontakty, a tím pádem vedeš úplně jiné rozhovory, než když přijdeš na hotelovou recepci.

Vyhledávám aktivní dovolenou, takže jsme objevili tohle a je to skvělé. Myslím si, že to hlavně potřebuje chlap – mít ten cíl, dojít tam a pochválit se za to. Mně, když někam nedojdeme, to nevadí, ale je zase pravda, že Vojta tomu dává tempo i cíl a je to vlastně fajn. Já to zase obohacuji tím, že navrhuji zkrácení nebo prodloužení trasy, nejíst podle doporučení, takže tomu udělám takovou tu omáčku.

Je rozdíl, když jedeš s Vojtou a potom výlet absolvuješ třeba s kámoškou?

S kámoškou bychom nikam nedošly.

Existuje místo, kde dokážeš úplně vysadit?

Určitě na Šumavě, na chalupě, kterou máme už asi 11 let, je na samotě, takže málokdy tam někoho potkáš. Myslím, že už jsme tam zakořenili, máme tam i svoje přátele, kteří nás berou úplně normálně, přijali nás za své a je to úplně skvělé. Nemusíš tam nosit žádnou masku, můžeš prostě být takový, jaký ten den jsi – veselý, naštvaný nebo zasmušilý. A pak doma. Už jsem přestala pořád někde hledat a vlastně mi začíná být lépe a lépe doma, i když je to Praha a je plná lidí. Prostě mi nějak začíná víc a víc vyhovovat být doma, myslím si, že teď máme ten domov utvořený tak, že je mi v něm opravdu dobře.

Co se týče filmů, vracíš se radši ke starým klasikám, nebo tě zajímají aktuální novinky?

Mám to tak i tak, míchám to. Samozřejmě že mě zajímají nové věci, ale miluji i staré francouzské filmy s Belmondem a Funèsem, když se na to koukáš, jde z toho takové teplo a bezpečno.

Co český film?

Jejda, tak to vůbec, takový přehled nemám a vždycky někoho zarazím tím, že sice jsem v akademii, ale nehlasuji – tohoto práva jsem se zbavila v podstatě už na začátku, když jsem byla do té akademie přijata, protože jsem získala Českého lva. Nemám na to čas a ani se necítím znalá všech těch profesí. Navíc přibližně jednou za dva roky v těch filmech hraji, tak by mi to nepřišlo fér. Nemám přehled o těch filmech, jako třeba moji kolegové, kteří jsou v té akademii, dívají se na ty filmy, dokážou je zhodnotit a hlasovat pro ně. Já vlastně vidím asi jenom ty, které mají tu nejlepší reklamu, což vůbec nic neznamená. Osobně bych byla daleko přísnější a nechala z toho natočit jenom půlku. Jsem takový rázňák. Na druhou stranu vím, že každý, kdo chce natočit film nebo točí film, chce natočit ten nejlepší, nechce točit blbý film. Jsou tady nějaké odborné akademie a skupiny, které rozdělují peníze, a já bych to klidně zkrouhla. To by se ale natočily jenom tak tři nebo čtyři filmy ročně.

Jde vůbec kvalita filmu odhadnout předem?

Neodhadneš to, alespoň to je moje zkušenost. Neodhadneš to, protože důležitý je čas a nějaká alchymie nálady ve společnosti. Záleží tedy na momentu, kdy se ten film dostane do kina nebo televize. Občas se natočí výborný film, a prošumí jenom proto, že se zrovna v té společnosti něco stalo a on nedostal takovou pozornost, jakou dostat mohl, anebo prostě vedle jela americká pecka, která dostala velký prostor v médiích.

Máš jiné měřítko u takzvaně velkého filmu, nebo když točíš pro televizi, třeba seriály?

Ono už se to ale mění, velkou pozornost mají televizní minisérie a tak. Vidět ale film v kině, na plátně, zažít premiéru, je nádherný a sváteční pocit, takže si to v sobě uchovávám. Vím ale, že pro spoustu kolegů je získat roli v minisérii daleko více než ve filmu, který uvidí pár stovek diváků.

Zažila jsi i minulý režim, zajímá mě, jak jsi jako ženská fungovala třeba s módou?

Nedávno jsem to vyprávěla svým dětem, které se mě ptaly, co bych si na sebe opravdu nikdy nevzala. Tak jsem jim říkala, že lacláče. Nemám ráda lacláče, připadala bych si v nich jako Krteček. Na druhou stranu, když mi bylo asi 16 let, přála jsem si plísňové lacláče a moje babička mi je v Tuzexu koupila. Možná kecám, asi mi bylo třináct, každopádně jsem je nenosila a měla je pověšené na zdi, aby každý, kdo k nám přišel, viděl, že ty lacláče mám, ale že nejsou oprané nebo ošoupané. Děti na mě koukaly fakt jako na těžkého boomera. Měla jsem navíc šikovnou maminku, která pletla a dělala takové série – třeba návleky a čelenku ke svetru. A také babičku, která dostávala důchod částečně v bonech, takže když jsem si něco vysnila, tak mi to pak koupila. A pak už začaly frčet sekáče. Ale víš co, já jsem byla trošku holka/kluk – ze všeho, co by mohlo trošičku odkrýt nějakou ženskou nebo dívčí křivku, jsem byla úplně na nervy. Na konzervatoři jsem chodila s jedním o tři roky starším spolužákem, skejťákem, takže jsem nosila vytahané a široké kalhoty a mikiny a dost mi to vyhovovalo.

Jak tvá rodina vnímala fakt, že se z tebe stala úspěšná herečka?

Vyrůstala jsem s bráchou a maminkou, která byla obrovsky překvapená, protože jsme nikdy v rodině žádného herce ani umělce neměli. Kdybych měla za rodiče herce, asi by třeba věděli, že jsme natočili film Indiánské léto, který objel všechny filmové festivaly. A moje máma k tomu žádný vztah neměla, ona ten svět vlastně objevovala se mnou.

Kdyby se umělecké dráze chtěly věnovat tvé děti, bránila bys jim?

Myslím si, že by to bylo skvělé, ať už by to bylo povolání hlavní, nebo vedlejší. Máš spoustu herců, kteří to dělají jako vedlejší povolání, protože jim dělá problém ta nejistota. Je to srdeční záležitost, a když je to bude bavit, tak ať to dělají. Když něco člověka baví a nedává si nějaké překážky, tak se to pak opravdu děje. Mám aspoň takovou zkušenost a žádné „ale“ bych tam nedávala.

Zažila jsi tu zmíněnou nejistotu během své kariéry?

Ne. Jenom jednou, kdy jsem onemocněla zánětem mozkových blan a rok jsem stála. Ale to jsem se spíš bála, že tou nemocí bylo zasaženo nějaké centrum paměti nebo pohybu, a nebyla jsem prostě v pořádku a připravena natáčet. Roztočila jsem jednu věc a musela ji po dvou dnech ukončit, protože hlava nebyla odpočatá a připravená zase 12 hodin pracovat pod umělým světlem a mezi spoustou lidí. A pak se to vrátilo do normálu a bylo to skvělé.

Lákalo by tě třeba udělat něco ve své vlastní produkci?

Několikrát mě to napadlo a spoustu lidí mi nabídlo, ať to dělám, jenomže já si myslím, že pak se do toho hraní dostane taková ambice, která by, alespoň pro mě, byla překážkou. Znám nějaké lidi, kteří jsou ředitelé divadla, zároveň hrají a vše kontrolují, takže jim samozřejmě daleko víc záleží na tom, aby to klaplo, protože jsou pod velkým tlakem. Asi by mě to trošku zbavilo hravosti a lehké ruky. Myslím si, že rozdíl mezi ženou a mužem opravdu je, takže já jako žena nepotřebuji ještě řídit ten management. Management dělám doma a cítím se v tom celkem vyvážená, ale chápu, že chlapi mají ambici mít to celé pod kontrolou.

Přeskočíme na velmi aktuální věc, protože televize Nova uvádí už druhou řadu Případů mimořádné Marty a chystá se třetí.

Tohle je takové speciální, protože celá série má osm dílů a je vlastně uzavřená, s lehce otevřeným koncem. Ten seriál vznikl podle francouzské předlohy, takže existuje možnost, i když já ji nevyužívám, nechat se inspirovat originálem a hlídat si tu kvalitu. Jenom úplně na začátku, když jsem šla na kamerovou zkoušku a nechápala význam nějakého textu, tak mi kousek pustili. Pak už jsem se tím nenechala inspirovat, protože je to svazující a navíc si myslím, že i čeští scenáristé to prostě musí upravit do našich českých reálií. Mimochodem, Francouzi jsou s tím strašně úspěšní, třetí řada je vlastně ještě úspěšnější než první dvě, takže laťka je vysoko. Ale nepatří to rozhodně k nekonečným seriálům, kde přesně nevíme, jak ta příběhová linka bude pokračovat. Mám ráda, když si to připravím od A do Z a vím, kam směřuji.

Z jakého důvodu jsi na tuto seriálovou nabídku kývla?

Je to vtipně napsané, jsou to sice detektivní případy, ale je tam nadsázka. Nejsem divák, kterého by detektivky bavily, vůbec je nesleduji, jenom si vybírám, nemáme doma televizi a všechno sleduji pouze na počítači. Jak všichni točíme ty vážné kousky, tak tohle je jakoby proti. A mě baví, když je něco proti, že si vlastně z toho člověk trošku střílí. Ti Frantíci to umí udělat zajímavě i zábavně a k tomu to má i nějaký esprit. A když mi někdo řekne, že to bude režírovat Marek Najbrt a potom i Tomáš Pavlíček, tak pro mě je Marek Najbrt prostě skvělý režisér.

Na co se v blízké budoucnosti těšíš?

Ještě předtím začnu točit třetí sérii Marty, budu ještě točit s Honzou Hřebejkem minisérii Na tělo pro českou televizi. Myslím si, že se to celé odehrává mezi boomery, jsou to příběhy našich vrstevníků, kteří se v téhle době potýkají se svými životy. Není to komedie, spíš bych řekla, že se jedná o vztahová témata. Je to takové odkrytí dnešní doby a dnešních vztahů.

Jak dopadl její průzkum komedií? Jak náročné je natáčení seriálu nebo komedie? Má po něčem nostalgii? A v čem se cítí jako boomer? Poslechněte si v novém vydání podcastu Boomer Talk.