Štěpán Mareš: Děsivé sny mívám prakticky každou noc, chtěl bych se vyspat

Ilustrátor a karikaturista Štěpán Mareš v podcastu Boomer Talk Miloši Pokornému prozradil, že ho čeká zakázka snů, co by nikdy nechtěl kreslit nebo jak smutně skončil populární komiks Zelený Raoul. Otevřeně promluvil i o setkání se slavnými kolegy či těžkém boji s nespavostí.

Štěpáne, pro tebe tu mám speciální otázku na úvod: Jak bys nakreslil boomera?

Je to starší člověk, jsi to ty, promiň.

V čem si myslíš, že jsi boomer?

Boomer jsem rozhodně v tom, že jsem za svůj život nakreslil asi osmdesát tisíc kreseb, které vyšly tiskem. A jsem na to pyšný. Na druhou stranu to není dechberoucí, protože si člověk uvědomí svůj věk, ale to není nic špatného.

Kdysi jsi mi vyprávěl, že hlavním spouštěčem tvé kariéry bylo navázání kontaktu s komiksovou ikonou Kájou Saudkem. Bylo to setkání pro tebe zásadní natolik, že sis řekl, tohle chci dělat, tímhle se chci živit?

Úplně první, řekněme profesní kontakt, jsem měl s Vláďou Jiránkem, který už bohužel není mezi námi. A to bylo v roce 1979. O pět let později jsem se poprvé v životě potkal s Kájou Saudkem a to pro mě byl zásadní moment, zásadní zlom v mém profesním životě - a díky tomu jsem vlastně začal dělat to, co dělám, a sice kreslit.

Kája Saudek nebyl jednoduchá osobnost, to víme. Jak tě přijal?

Mně bylo tehdy asi dvanáct let a bylo to bezvadné. Opravdu se mi věnoval asi dvě hodiny, zatímco moji rodiče stáli někde na Strahově a čekali na lavičce. Jestli mohu malinko odbočit, tak geniální pro mě bylo setkání třeba s H. R. Gigerem, švýcarským malířem, držitelem Oscara, který mimo jiné vytvořil postavu Vetřelce. Pro mě to byl geniální člověk. Bylo to něco, na co se nezapomíná. Stejně geniální pro mě byli Jan Saudek, Miloš Macourek, Miloslav Švandrlík nebo Vláďa Jiránek. Vlastně ani nevím, jak jsem ty lidi potkal, ale oni se mi věnovali.

Setkání s Kájou Saudkem bylo fajn, akorát, a to musím říct na rovinu, že on, jak postupně odcházel sám ze sebe, nebo jak to říct, aby to neznělo nějak divně, začal hodně pít. A to už potom nebylo úplně dobré, vlastně ničil sám sebe. Kresby, které tehdy prodával za dva tisíce korun, se dnes prodávají za desetinásobky. On ani nedokázal docenit sám sebe.

Ale s jeho bratrem, fotografem Janem Saudkem, byla legrace. Asi před pětadvaceti lety zazvonil u mě doma, to jsem ještě bydlel na Vysočině. Jdu otevřít a tam on a tehdy ještě Sára. V každé ruce měl flašku nějakého alkoholu a říká: „Dneska je silvestr, mám s sebou chlast, tak jdeme na to.“ Vůbec jsem nevěděl, že přijede, pozval ho dovnitř a trošku jsme se přiopili.

Kdy sis řekl, že se ilustracemi budeš živit?

Už asi od svých sedmi let jsem se tím chtěl živit. Chodil jsem do první třídy základní školy a chtěl to dělat, ale tenkrát ta doba byla přece jenom jiná. Asi před rokem za mnou přišla nějaká holčička se svým tátou a ptala se mě, jestli bych jí doporučil živit se kreslením. Řekl jsem jí, ať to nedělá, že jsou lepší povolání. Koukala na mě s tím, že se jí to asi snažím rozmluvit proto, aby se třeba nestala mojí konkurencí.

Beru to vyloženě racionalisticky a kdybych se měl dneska znovu rozhodovat o svém budoucím povolání, tak si zvolím třeba povolání lékaře, přestože je to velice náročné a nemám na to, ale to je jistá věc, kdežto OSVČ to nemá úplně jednoduché. Podívejme se, kolik je třeba herců nebo zpěváků mezi námi a kdo z nich se dobře uživí? Beru to teď fakt racionálně a vím, že takhle bych to brát neměl a že když někdo pro to má lásku, talent a chce se mu to dělat, tak ať to dělá, ale není to úplně jednoduchá záležitost. Nejsme v Americe.

Dlouhodobě jsi byl spjatý s Reflexem, potažmo se Zeleným Raoulem, který byl velmi oblíbený, a spousta lidí si ten časopis kupovala právě kvůli němu. Ani tohle tě neuživilo?

Uživilo a velice dobře. Možná jsem se špatně vyjádřil, chtěl jsem říct, že ten print, ten tisk už je prostě v háji, tištěné časopisy, noviny atd. už prakticky odešly, takže se musíme živit jinak. Doba se přeformátovala a my se jí musíme přizpůsobit. Momentálně kreslím pro web PrahaIn a jsem spokojený, ale ta myšlenka, že budu kreslit pro tištěná média, už je pryč.

Jak dlouho jsi kreslil Zeleného Raoula?

Osmadvacet let, což je v Evropě raritní. Dozvěděl jsem se to v Belgii, s přítelkyní jsem byl v Bruselu a přistála mně na telefonu zpráva, ve které byla napsána čtyři slova: Tímto dílem Raoul končí. Nebudu říkat, že mě to nemrzelo, vadila mi ale především forma toho sdělení. Po těch letech mi to bylo hrozně líto, člověk, se kterým jsem v Reflexu tolik let fungoval a myslel si o něm, že je kamarád, to takhle divně ukončil. Mělo by to mít alespoň trochu úroveň.

Vím, že tě v poslední době potkalo několik velmi zajímavých zakázek, například kniha o Kafkovi nebo nově zpracovaný symbol vlčího máku pro Ministerstvo obrany. Máš momentálně rozdělané i jiné zajímavé projekty?

Paradoxně mě už přestala bavit politická satira, která většinou přežije tři dny, možná týden. Ale ozvali se mi z americké firmy z Lockheed Martin vyrábějící letadla F-35, která Česká republika nakoupila, jestli bych jim nemohl udělat propagační materiály. Mě to fascinovalo v tom, že se neozvali americkým kreslířům a byl jsem moc rád, když moji práci posléze chválili v Pentagonu. Možná to zní jako nesmysl, ale je to tak.

Nebýt konce v Reflexu před pěti lety, tak by se tohle nestalo a jsem rád, že mě to vystřelilo dál. Všechno má nějaký vývoj. A do toho mě jeden turistický web oslovil, jestli bych pro ně nechtěl kreslit příběhy slavných lidí, kteří žili v Praze – Alberta Einsteina, Franze Kafky, W. A. Mozarta nebo Fausta – a mě to velmi oslovilo, protože to je něco, co neodejde zítra nebo pozítří, ale bude to žít klidně měsíc, rok nebo dvacet let. Takže jsem si nakoupil spoustu knih, spoustu materiálů a z toho čerpám informace o životě těch slavných. A to je další věc, která by mě asi nepotkala, kdybych ten časopis neopustil.

Jak náročné je pro tebe nakreslit novou postavu?

Včera nebo předevčírem jsem kreslil Lucku Vondráčkovou, tuším, že poprvé v životě. Kreslit hezké ženské je trochu problém, protože co s nimi? Není to jednoduché, protože pokud nemá dotyčná, nechci se dotknout žádné ženy, velké uši nebo velký nos, tak se nemáš čeho chytit. Takže já jsem se u té Lucky chytil toho, že má velice často hodně zvýrazněné oči. Teď prý to opět přichází do módy a ženy se malují podobně, jako v šedesátých letech Claudia Cardinale. Takže je potřeba sledovat i tohle, je to trošku divné, ale fakt sleduji úplně všechno, třeba i spodní prádlo, které holky nosí, a ptám se na to i svojí ženy.

A když kreslíš historické postavy, třeba toho Kafku, je to stejné?

To je složitější, protože tam si musíš nastudovat spoustu věcí, musíš sledovat seriály z přelomu devatenáctého a dvacátého století, abys věděl, kdy se třeba přestaly nosit kulaté límečky nebo kdy se přestaly nosit vestičky pod sakem. Mám doma opravdu velkou spoustu knih, protože to musím znát a nemůžu těm lidem lhát.

Je něco, co jsi ještě nikdy nekreslil a moc rád bys někdy zrealizoval?

Zajímavá otázka. Existuje spousta věcí, které jsem nemaloval a vlastně bych ani malovat nikdy nechtěl – koncentrační tábory nebo nemocné děti. Chtěl bych namalovat Poslední večeři Páně. Vím, že je to možná trochu na hraně, ale chtěl bych to udělat podle svého, ne tak, jak to namaloval Leonardo da Vinci.

Kreslil bys to jako karikaturu?

Ne, zcela vážně, dělám i vážné obrazy. Vím, že to není jednoduchý námět, musel bych si to hodně nastudovat, ale chtěl bych to udělat. Mám kamaráda, který mě směroval k tomu, abych někdy namaloval První snídani, ale to mi přišlo jako blbost, chci udělat tradiční téma.

Co potřebuješ ke své práci? Kreslíš své kresby ručně, nebo na počítači?

Technika pro mě není důležitá, potřebuji klasické tužky 4b, 5b a papír 180 g nebo 200 g. A teď řeknu asi obehranou věc, potřeboval bych být zdravý, nemít děsivé sny, které mívám prakticky každou noc, je to pro mě doslova peklo. Zároveň trpím insomnií, nejsem schopný spát, a potom vypadám tak, jak vypadám – strašně unaveně. Je to kvůli tomu, že třeba pětačtyřicet dní v kuse nespím. A mrzí mě, když třeba potkám v metru nějakého člověka, který mě pozná a říká mi, že vypadám unaveně. Odpovídám, že trpím insomnií a oni často ani nevědí, co to je a diví se, jak je to možné, když se přeci mám dobře. Takže bych chtěl být zdravý a umět se vyspat.

To je ale věc k řešení, protože to nemůžeš dlouho vydržet.

Spím tak dvě hodiny denně a to je to hrozně málo. Navíc mám problém s očima, dříve jsem kreslil bez brýlí a teď už musím mít brýle docela silné, 3,5 dioptrie, zhoršilo se to během posledních pár let.

Všude kolem nás je umělá inteligence, nebojíš se, že AI bude umět kreslit jako Štěpán Mareš a zaměstnavatelé ti pak řeknou, že peníze, které bereš, už ti dávat nechtějí?

Může se to stát, ale to se týká i tebe a tvé profese. Myslím si ale, že to nebude až tak rychlé. Jsme sice boomeři, ale tohle už se nás asi nedotkne.

O čem se bavil Štěpán Mareš s Theodorem Pištěkem? Proč se s ním chtěla setkat Olga Schoberová a jak těžké je ji nakreslit? Kolik si vydělávají jeho zahraniční kolegové? A kam ho jeho žena lákala v Las Vegas? Poslechněte si v nové epizodě podcastu Boomer Talk!