Saskia Burešová: Umím se dobře bavit a v podstatě jsem se nikdy neopila 


Hostem (před)vánočního speciálu podcastu Boomer Talk byla legendární rozhlasová a televizní moderátorka a hlasatelka, ale také spolupracovnice rádia Expres FM Saskia Burešová. S Milošem Pokorným mluvila nejen o Vánocích, oblíbených pohádkách a hudbě nebo oslavách silvestra, ale i o práci a také o sociálních sítích.

Saskio, vítej v podcastu Boomer Talk.

Ahoj. Jsem moc ráda, že se opět setkáváme, a protože se známe už tak dlouhou dobu, neříkej mi Saskio, říkej mi Sašo, tak mě mohou oslovovat moji nejmilejší kamarádi.

Je mi ctí, Sašo, pojďme si rovnou navodit sváteční atmosféru otázkou, jestli jsi vánoční typ.

Absolutně, jsem vánoční typ, protože ráda zdobím byt a dávám dárky. Ani mě tak netěší, když dostanu dárek, jako když ho můžu dát, na to se velmi těším a někdy to ani nemůžu vydržet – dárky mám různě poschovávané a říkám si, že je tomu dotyčnému dám dříve.

Narodila ses na Slovensku, byť českým rodičům. Jsi zvyklá slavit spíše české Vánoce než ty slovenské?

Slavím takové ty tradiční české Vánoce. Když jsem ještě pracovala jako programová hlasatelka, měla jsem veliké štěstí, že jsem měla malé dítě a služby většinou dostávaly bezdětné kolegyně, které rády sloužily na Štědrý den. Já většinou sloužila na Boží hod a skoro samé silvestry, někdo usoudil, že jsem asi silvestrovský typ.

Jaký je tvůj oblíbený vánoční film, popřípadě písnička?

Je to klasika – Láska nebeská. Vánoční atmosféru si navozuji už tím, že si od půlky prosince pouštím koledy, mám ráda Gotta a Vánoce ve zlaté Praze, protože to je opravdu luxusní záležitost. A ještě mám ráda zpěváka Martina Chodúra, který také nazpíval krásné vánoční koledy, takže těmito skladbami si dělám vánoční atmosféru, do toho samozřejmě poslouchám i klasické české koledy. A koukám na pohádky.

A máš nějakou oblíbenou?

Jsem staromilec, musím mít Pyšnou princeznu, Princeznu se zlatou hvězdou na čele a také moji milovanou Libušku Šafránkovou v Popelce. Moderní pohádky mi nic neříkají, jsem spíš na ty klasické. Možná je to otázka věku nebo vůbec názoru na život.

Pro mnohé televizní divačky a diváky jsi vždycky byla ta paní Saskia Burešová, která národu hlásá, co bude v televizi, a to i během svátků, nebylo to pro tebe někdy zatěžující?

Za tuto otázku ti strašně děkuju, Miloši, protože tohle si vlastně nikdy nikdo neuvědomil. Já jsem ty svátky vlastně protrpěla, protože jsme se běžně učili nazpaměť připravené texty, nicméně během Vánoc jsme měli volnou ruku a psali si je sami. Již na začátku prosince jsem vymýšlela, co všechno musím říct a byla jsem taková sevřená a uvolnila se, až když jsem si sedla před tu obrazovku – asi to znáš, že když se rozsvítí světlo na kameře, všechno z tebe spadne. Vlastně jsem z těch svátků nic moc neměla, sloužila jsem a furt se jenom učila. Bylo to takové trošku nervní, ale pak, když už jsem programovou hlasatelku nedělala, to bylo daleko lepší a ty Vánoce mnohem veselejší.

Pro všechny jsi byla vždycky velice seriózní.

Vím, na co narážíš, jestli jsem se dokázala také uvolnit. Ano, ale je to o povaze, já jsem nikdy nebyla typ, který by ztratil sebekontrolu. Umím se dobře bavit, myslím, že jsem i veselá, ale nikdy to nepřeženu, asi mám takovou tu vnitřní kontrolku a přesně vím, že když vypiji dvě skleničky, tak si poté dám vodu. Když se člověk opije, ty další dny jsou strašné. Já jsem se v podstatě nikdy neopila. Ale na večírcích jsem se uvolnila, bylo to fajn, ale říkám, ta kontrolka svítila.

Ve své době jsi musela odmítat mnoho nabídek na rande, popřípadě k sňatku.

V útlém mládí.

Jak jsi to řešila, abys neurazila, a zároveň aby bylo jasno?

Vždycky elegantně, ale naštěstí to končilo tím, že nám nosili takové krásné dárky, třeba kýbl borůvek, který nasbírali, bonboniéru, kytice nebo dárečky na Vánoce, bylo to milé. Ale že bych si jako vyloženě někoho vyslechla a šla si s ním sednout, to ne, to nešlo. Navíc jsem byla zadaná a podobné nabídky odpálkovala s jistou elegancí, bych řekla.

Jinak bych to ani nečekal. Když se vrátíme k Vánocům, někdo si je užívá i s tím shonem a někdo se naopak snaží si je užít jinde, třeba v teple. Vyzkoušela jsi to někdy?

Nikdy, myslím si, že Vánoce se mají slavit v kruhu rodinném a doma je to prostě nejhezčí. Nikdy jsem neměla tendence odjet třeba do Thajska, to mě nelákalo. Jsem blázen, ortodoxní hospodyně, peču devět druhů cukroví, teď naštěstí už s vnučkami, které mi pomáhají a kterým peču vánočky, takže ne, o tohle bych přišla, a mě to i těší.

Máš nějaký svůj za ta léta vyprecizovaný recept?

Vždycky dělám klasiku – vanilkové rohlíčky, pracny, marokánky atd., ale pokaždé si vymyslím nebo najdu recept na nějakou novinku, abych měla překvápko, prostě jeden druh navíc.

Máš nějakou veselou příhodu spojenou s vánočními dárky?

Jednou jsem odbourala celou rodinu, protože jsem koupila takového velikánského chrápajícího psa a dala ho manželovi, který koukal jako blázen. Celá rodina úplně omdlela, protože když ten chrápající pes spustil, tak to byl teda rachot a vím, že tenkrát jsem všechny hodně pobavila.

Jaké bylo pracovat o Vánocích v televizi?

Těšila jsem se, protože nám šili krásné šaty, vždycky jsme se na to těšili, jsme ženské, že jo, navíc tam byla, musím říct, sváteční nálada. Trošku jsem měla sevřené hrdlo, trému, protože jsem měla před sebou ty dlouhé texty, ale přesto bych řekla, že zvítězilo to těšení, všichni byli svátečně naladění a pokaždé za námi přišel ředitel. Víš, kolik jsem zažila ředitelů?

Nevím, kolik?

Kolem sedmnácti.

Sedmnáct ředitelů?

Ano, sedmnáct ředitelů Československé, potažmo České televize. Ne všichni, ale mnozí z nich přicházeli na silvestra nebo na Štědrý den nám popřát, což bylo takové milé.

Kdo z nich byl takový největší, řekněme, gentleman?

Jako kdo se uměl chovat v ženám?

Přesně tak, a to i v dobách předrevolučních?

Nerada bych vyzdvihovala komunistického ředitele Zelenku, ale když mluvíš o vztahu k ženám, tak musím říct, že tohle on uměl. A pak samozřejmě Ivo Mathé, v poslední době třeba i Petr Dvořák.

Cítily jste se v době, kdy jste byly tou první tváří, kterou člověk na obrazovce viděl, nějak nadřazeněji?

Vůbec ne, to bylo úplně jiné, my jsme vlastně byli s diváky kamarádi a bylo to úplně jiné než třeba v případě někoho slavného. Spousta lidí nám i telefonovala do služby, ale hlavně nám psali dopisy. Tenkrát byla v Mladém světě rubrika Sally, ve které se lidé svěřovali se svými bolístkami a chtěli poradit. A my jsme pro ně byly takové Sally. Psali nám dopisy a my jim poctivě odepisovaly. Krom toho jsme pro ně byly vlastně takovými arbitry módy – ženské se chtěly česat nebo oblékat třeba jako já a psaly mi, že jsem ty šatičky měla na sobě už dvakrát a jestli bych jim je nemohla poslat pro holku do tanečních. Jenomže ty šatičky, bohužel, nebyly naše, my jsme je musely zase vracet do fundusu.

Dovedeš si představit, že by se, třeba nějakou formou, to ohlašování v dnešní rychlé době do televize vrátilo?

My jsme vlastně byly takové průvodkyně večerem a diváky seznamovaly s programem a před pořadem řekly, o čem bude. Někdo nastavoval zrcadlo. Zkrátka jsme se snažily toho diváka přitáhnout k té obrazovce, na které jsme se objevily třeba i desetkrát za večer, dnes by to zdržovalo. Když mluvíme obecně o všech televizích, tak jsou tam reklamy a obrazové upoutávky, které tomu divákovi řeknou, o čem to bude, kdo tam hraje atd. Ve své době jsem uvažovala o tom, že by se to mohlo dělat úplně jinou formou, že by ten dotyčný člověk byl takový malý průvodce, ale nemusel by tam být po celou tu dobu, a mohl třeba udělat malinký dialog s hercem nebo tvůrcem, prostě jiná forma. Bohužel se to nevrátí, ale lidé, když mě potkávají na ulici, mi pořád říkají, že jim v té televizi chybí právě ten lidský prvek.

Měla jsi někdy chuť dělat úplně jiný druh pořadu než Kalendárium?

To je horší, každý vidí jenom Kalendárium, protože už ho dělám 30 let, ale že jsem předtím dělala spoustu jiných pořadů, už vlastně nikdo neví. V televizi jsem začínala v roce 1967 a od té doby spolupracovala s redakcí hudební, publicistickou, dětskou, ale nejvíc v zábavě, a ten rozptyl byl prostě velmi široký. Navíc dnes, v mém věku, co bych ještě moderovala, jedině snad nějakou talk show. Kalendárium je mi blízké i tím, že jsem spoustu těch lidí, o kterých hovořím, poznala, a že do toho můžu vnést nějakou svoji osobní vzpomínku, což si myslím, je docela zajímavé.

Myslel jsem spíš nějaký vysněný pořad.

V podstatě skoro všechno, co jsem si vysnila, jsem vyzkoušela. V magazínech, které jsme dělali, bylo fajn, že člověk do nich mohl vnést nějaký autorský vklad. Navíc jsem si psala své vlastní záležitosti, dělala v rádiu – připravovala pořad Kolotoč, který jsem současně i moderovala. Rádio jsem měla ráda, působila v něm a osahala si skoro všechno. Jsem spokojená, nicméně v mém věku si člověk už fakt musí hodně vybírat a výhoda stáří je, že nemusím brát všechno, jen to hezké. Sice už není tolik nabídek jako dříve, protože je tolik krásných a mladých moderátorů, ale když se nějaké velmi zajímavé objeví, ráda po nich sáhnu.

Někdy mám pocit, že krása nebo atraktivita je pro ty televize zásadnější než třeba projev toho člověka. Příkladem budiž Roman Šebrle, který dělal sport a dnes hlásí zprávy. Jak to vidíš ty, když si v současné době zapneš televizi?

Romana obdivuji. Obdivuji, protože když začal, tak to opravdu nebylo dobré, ale člověk musí pochopit, že je to úplně jiná disciplína a ne každý na to má. Vím, že to zkoušeli různí lidé a pak odešli nebo byli odejiti, to je jedno, ale on se to opravdu naučil, takže tam nějaký talent být musí. Velmi se mi líbí, vypracoval se a je skutečně perfektní.

A takové to obsazování modelek do zpráv nebo různých pořadů?

Podívej se, když má někdo talent, tak se projeví, když ten talent nemá, tak prostě odejde. Divák je totiž mrcha, on to přes tu obrazovku pozná – ten člověk může být krásný jak obrázek, ale jakmile z něj nejde něco, já tomu říkám charisma, tak to vycítí. A nemusí to být prostě prvoplánová krasavice, vůbec ne. Třeba Laďka Něrgešová se mi moc líbí, je osobitá. A když je ten člověk osobitý, tak tomu divákovi něco přináší.

Když ti někdo nabídne spolupráci, partnerství nebo nějaké ambasadorství, podle čeho si vybíráš?

Teď jsi klepnul hřebík na hlavičku, protože jsem se v současné době stala ambasadorkou kampaně, která se jmenuje Stop chřipce. Kývla jsem na to, protože to je velice záslužná věc, hlavně v dnešní době po covidu, který se nám tady rozmohl, ale všichni zapomněli, že také existuje nějaká chřipka, která teď skoro přebíjí ten covid. Zúčastnila jsem se této kampaně a apelovala hlavně na své starší spoluobčany, aby se proti chřipce nechali očkovat. Osobně se dlouhodobě nechávám očkovat proti chřipce a celou rodinu jsem k tomu přemluvila. Myslím si, že je to vlastně i otázka jakési solidárnosti, protože když já budu zdravá, budou zdraví i ti ostatní, a to je prostě velmi důležitá věc.

Několikrát jsme zmínili Kalendárium, které je pro tebe signifikantní, ale ty jsi předtím uváděla mnoho pořadů, včetně Zlatého slavíka. Když se dnes na tuto anketu podíváš, baví tě to?

Je to úplně jiná disciplína, protože ti původní Slavíci, které jsem dělala, museli být distingovaní, mělo to úplně jinou úroveň, dnes je oblíbený nekorektní humor, takže to má zase úplně jiný charakter. Podívám se na to ze zvědavosti, ale že by to byl můj šálek čaje, to ne. Aleše Hámu i Ondru Sokola mám strašně ráda, ale je to prostě něco, co už mi nic neříká, jsem jiná generace. Domnívám se, že oni se hlavně inspirují v zahraničí. Těm zpěvačkám a zpěvákům samozřejmě fandím, někteří mi říkají více, někteří méně, mám své favority a jedna má favoritka zvítězila.

Nedávno jsi pro rádio Expres FM namlouvala ryze hudební rubriku, což pro spoustu lidí bylo překvapením, co tě na tom bavilo?

Dělali jsme to s určitým nadhledem a v mém věku, když si z toho dělám legraci, to pro posluchače mohlo být překvapivé. Bylo to hezké, protože jsem se zase dozvěděla nová jména, která jsem neznala, musela jsem se do toho trošičku ponořit a třeba zjistit, kdo je Kanye West. Kluci z Večerní show mě s těmi jmény seznamovali, abych byla trošku v obraze, ale hrozně mě to bavilo.

Bavilo mě to poslouchat, především díky tvému projevu.

Nejhezčí bylo, když kluci říkali, že Elton John má narozeniny a já se neudržela a řekla: „Ježíšmarja, on už je to taky dědek“ a všichni samozřejmě padli. Chápu, že z mých úst to asi bylo veselé.

Tento podcast se jmenuje Boomer Talk, jak se srovnáváš se současnými technologiemi – od mobilu po počítač?

Předesílám, že jsem netechnický typ, takže si představ, že technika, která mě obklopuje, je pro mě novum, ale samozřejmě se snažím jaksi jít s duchem doby, jak se říká, a nějakým způsobem se s ní seznámit. Před mnoha a mnoha lety, když začaly počítače, jsme se domluvily s kamarádkami a šly na nějaký speciální kurz. A nejvíc jsme se těšily, až ten kurz skončí, že půjdeme na oběd a na víno, nicméně jsme to absolvovaly. Asi nejvíc mi pomohl můj syn a vnučky, protože musím pracovat s počítačem, dělám různé rozhovory, pak je musím autorizovat, dostávají se ke mně různé zprávy atd., takže s počítačem umím pracovat. Ne, že bych neuměla, ale Instagram nebo Facebook odmítám, protože nechci někomu ukazovat, jak jsme dneska povečeřeli nebo jak jsem hezká v plavkách, to prostě ne.

Sašo, z čeho si doma hraješ muziku?

Mám normální přehrávač. A elpíčka mám schovaná všechna. A chci si koupit gramofon, který jsem kdysi měla, ale jinak vše hraji na tom přehrávači.

Jakou muziku máš ráda?

Podle nálady, někdy vážnou, někdy moderní. Mám ráda takové ty nosné hlasy, šeptandy mě moc netěší, ale když má někdo krásný hlas, tak musím říct, že si to užívám. Goťáka nebo Martina Chodúra, který je nadaný zpěvák, a mě hrozně mrzí, že ho moc často neslýchám, byla jsem i na jeho koncertu, ale bohužel je nedoceněný, a to mě mrzí.

Když jsme u těch hlasů, když si dnes zapneš televizi, co tě nejvíce u hlasu zaujme?

Výslovnost atd., to víš, že někdy u té televizní obrazovky trpím, jenomže nejsem žádný mentor, abych říkala, ten je špatný a ten je dobrý, to ne, ale cítím to, protože to je profesionální deformace. My jsme byli v tomto oboru skutečně školení, začínala jsem jako moderátorka, a pak jsem přešla na funkci hlasatelky – chodila jsem na postgraduální kurzy na DAMU, kde ti hlas posazují a učí tě rétoriku. V průběhu celé té mé profesní dráhy jsme byli neustále školeni, a i když jako profíci někdy sklouzneme do nějakého nešvaru, byli jsme prostě pod kontrolou. Dnes nevím, jestli se učí mluvit.

Hezké Vánoce, hlavně v klidu, nezbláznit se a užít si je.

A hlavně, ať jsme zdraví a veselí.

Jak prožívala Saskia Burešová Vánoce v České televizi? Co o ní na jevišti prozradil Josef Zíma? A dává přednost čtečkám nebo klasickým knížkám? Poslechněte si v novém díle podcastu Boomer Talk v přehrávači v samotném úvodu článku.