S cestovatelkou Alenou Antonovičovou o Kolumbii, záchraně indiánů i kávě

Dnešní vydání podcastu Boomer Talk je v podstatě cestovatelský speciál. Pozvání Miloše Pokorného přijala Alena Antonovičová – cestovatelka, milovnice Kolumbie a první Evropanka, která pomohla indiánům kmene Arhuacos získat zpět svá území.

Aleno, myslím, že tě mohu nazvat milovnicí Kolumbie. Proč právě tato země Jižní Ameriky?

Přeskočila jsem všechny ostatní země a jela rovnou do té nejlepší, ale to jsem ještě tehdy nevěděla. Když jsem se pak v průběhu let ptala různých cestovatelů, kteří byli ve všech zemích Latinské Ameriky a projeli kdeco, tak na otázku, kam by se vrátili, kdyby byla jediná možnost, odpověděli všichni stejně, a sice do Kolumbie.

Na návštěvu ostatních latino zemí prostě zatím nemám čas, protože kdykoliv mám nějaké volno a možnost vycestovat, tak už se těším do Kolumbie, protože ji znám a cítím se tam jako doma a bezpečně. A pokaždé objevuju místa, která jsem ještě nenavštívila, takže mě vždy čeká poznávání něčeho nového. A na 99 procent je to vždy něco úžasného, takže proto Kolumbie.

Právě teď natáčíme cestovatelský speciál, je léto, prázdniny, ale chtěla bych upozornit, že Kolumbie je pro nás nejlepší v zimní sezoně, protože tady je prostě dlouhá a tuhá zima a tam léto, což je ideální podnebí pro cestování.

Co to znamená ve stupních?

Teploty od -10 až po +40 stupňů Celsia, záleží, do které oblasti cestuješ, protože Kolumbie je velmi pestrá, jsou tam všechna klimatická pásma, která existují. A protože je to země hornatá, její třetinu pokrývají Kordillery, těm horám se člověk nevyhne. A tam je vždycky chladněji, obzvlášť ve výšce kolem 4000 metrů nad mořem. Je tam chladno a záleží, jestli jsi na místě, kde jsou sopky, nebo jsi nahoře v Sierra Nevadě, kde jsou velké rozdíly mezi denními a nočními teplotami.

Je dobré se připravit i trochu na chladno, ale lidé jezdí do Kolumbie hlavně kvůli moři, kvůli cestování po jezerech, vodopádech, koloniálních městečkách a tam bývá kolem 25 stupňů. S výjimkou Bogoty, protože tohle město leží skoro 3000 metrů nad mořem. Tam já vždycky trpím zimou, přes den je 22 stupňů, ale úderem nějaké čtvrté hodiny odpolední se začne prudce ochlazovat a kvůli tomu, že tam nikde nejsou izolace, topení ani dvojitá okna, je přes noc dost velká zima, což znamená deset až šest stupňů.

Takže nedoporučuješ cestovat do Kolumbie v našem klasickém letním období.

V Kolumbii jsou dvě etapy – etapa sucha a etapa mokra. Období našich letních prázdnin, což je červenec, srpen, je naštěstí etapa sucha, takže ano, doporučuji, je to dobré období. Já tam ale nejezdím proto, že mi připadá škoda Českou republiku opouštět v období, kdy je tady teplo a kdy mám v létě co dělat. Pro mě je výhodnější cestovat v zimě, ale když někdo chce, tak proč ne.

Zaujalo mě, že se v Kolumbii cítíš bezpečně. Otázka tedy zní, je tam skutečně bezpečno, když tam člověk vyrazí třeba s rodinou?

Nejméně bezpečně je ve městech, a pakliže člověk nechce trávit dovolenou v Bogotě nebo v Medellínu, může vyrazit kamkoliv do přírody a tam je bezpečně. Samozřejmě se může stát, že když člověk vystupuje někde na terminálu, někdo mu může šlohnout peněženku nebo mobil. Stalo se mi to několikrát, ale to nepovažuji za nebezpečí, to se prostě stane kdekoliv.

Pakliže jsi už trochu obeznámený s riziky, která bys podstoupil, kdybys jel do rizikových míst, a ty tam přes varování jedeš, pak je to na tvoje riziko, na tvoji zodpovědnost a může se stát, že tě tam někdo přepadne s kudlou nebo mačetou a obere tě úplně o všechno. Ale to bych musela být blázen, abych tam jela, když vím, že to není úplně bezpečné, a myslím si, že ani moc Čechů nedělá to, že by ignorovalo varování ostatních.

Když se budeme bavit o turistických lákadlech, mohla bys vypíchnout pár základních nebo zásadních bodů, pro které stojí skutečně za to Kolumbii vidět?

Těch bodů je hodně. Člověk by si musel vybrat nějakou trasu, která je zajímavá. Například lidem, kteří cestují do Bogoty a neznají tu lokalitu, doporučuji spíš cestovat autobusem, nebo pakliže jsou dobří řidiči, půjčit si auto, protože v Kolumbii se přece jenom cestuje trošku jinak než v Evropě. Někdy můžeš být překvapený, že se na tebe v protisměru řítí nepovolenou rychlostí nějaký kamion. Ale neviděla jsem tam zdaleka tolik bouraček, které by napovídaly, že je tam na silnicích nebezpečně. Je tam taková ta normální obyčejná lidská ohleduplnost vůči jinému životu.

Pokud bys byl v Kolumbii poprvé, doporučovala bych ti jet z Bogoty třeba do San Gil, potom přejet do Barichary, což je jedno z nejhezčích městeček v Kolumbii. Je to koloniální město a dalo by se říci, že se v něm zastavil čas, a které, ač je v Kolumbii, je velmi bezpečné. Navíc je to kulturní památka Kolumbie, a dokonce chráněná organizací UNESCO.

Když pojedeš dál na sever, tak jedeš kolem kaňonu Chicamocha, což je vlastně druhý největší kaňon na světě s úžasným výhledem a na jeho druhou stranu se můžeš dostat lanovkou nebo dolů do fantastického městečka Jordán. Pak se dostaneš do Bucaramangy a odtamtud můžeš pokračovat do San Vicente de Chucurí, které je známé jako největší producent kakaa v zemi a jsou tam úžasné vodopády.

Z Bucaramangy bych doporučovala jet do Aguachicy a z ní do La Playa de Belén v oblasti Norte de Santander a jsou tam neuvěřitelné přírodní krásy v podobě erozí, zkamenělin, vypadá to jako bludiště plné velkých útvarů. Opět, cítíš se tam naprosto bezpečně, není tam turismus a je tam jenom jeden hotel, pokud se pamatuju, to městečko vypadá jako někde v Andalusii – bílé a všude jsou neuvěřitelně přívětiví lidé a to je něco, co jsem jinde ve světě nezažila.

Odsud se dostaneš až na pobřeží nějakým autobusem do Santa Marty. Santa Marta je velmi významné město nejenom pro Kolumbii, ale pro celou Latinskou Ameriku, je to vlastně první město, které postavili Španělé, když vstoupili na kontinent – jako první postavili v roce 1525 Santa Martu, kde je nejstarší katedrála na celém kontinentě. Santa Marta má několik tváří, jsou tam koloniální uličky, vynikající restaurace, malé hotýlky a z místního tržiště odjíždí každou půlhodinu minibus na místo, které se jmenuje Minka, což je vlastně taková brána do Sierra Nevady, a to je prostě něco fantastického. Je tam mnoho možností ubytování, nádherné vodopády, výhledy na hory a je tam obrovská diverzita ptáků. Dokonce se říká, že Kolumbie je země s největším počtem druhů ptactva na světě.

V Santa Martě je několik agentur, které ti zprostředkují výlet do ztraceného města Ciudad Perdida, a to je další místo, které doporučuji. Objevili ho teprve nedávno, vlastně někdy kolem 1975, a je to o 800 let starší místo, než je Machu Picchu. Než se tam dostaneš, tak pro to něco musíš udělat. Vezmeš buď čtyřdenní, nebo pěti-, šestidenní trek, a je to teda hodně, hodně velký výšlap – skoro dva a půl dne jdeš nahoru a den a půl zpátky. Cestou potkáváš původní obyvatele, indiány, kteří ti dají povolení vstoupit na jejich území, a peníze, které zaplatíš té agentuře, částečně putují i jim.

Kromě španělštiny, dá se domluvit v Kolumbii i jinými jazyky?

Kolumbijci strašně ocení jakoukoliv snahu, oni vědí, že všichni nemusejí mluvit španělsky, ale vždy se dá domluvit rukama nohama. Anglicky se tam moc nedomluvíš, pakliže nejsi ve městech. Znám ale hodně lidí, kteří španělsky neumí, a přesto si tam dokázali všechno vyřídit a fungovali tam asi měsíc.

Je v Kolumbii draho?

Řekla bych, že to není levná země, třeba v porovnání s ostatními jihoamerickými, nicméně oproti třeba České republice je tam podstatně levněji. Pokud by sis tam chtěl koupit nemovitost, vyjde asi čtyřikrát levněji než tady a myslím si, že všechno je tam levnější asi o polovinu. Cestování je levnější, ubytování je levnější, a třeba vnitrostátní letenky jsou také poměrně levné.

Další věc, která mě velmi zajímá, je gastronomie v Kolumbii. Řekni mi, co si mám pod tímto pojmem představit.

Myslím, že tam není až tak výrazná kuchyně, používají koření, ale velmi opatrně. Když doma vařím pro nějaké přátele, tak všichni řvou, že je to pálí, že je to moc ostré, takže Kolumbijci mají vyváženou kuchyni, žádné extrémy. Ze začátku mně to jejich jídlo moc nechutnalo, ale postupem času, jak jsem tam zdomácněla, jsem se naučila poznávat místa, kde vaří úžasně, kde mi to chutná a kam se těším.

Úplně nejlepší je ovoce. Zpracovává se na různé způsoby, a ať jsi kdekoliv, nabízí tam juga, takové koktejly z ovoce, které tě zasytí, zaženou žízeň a jsou velmi dobré. Také se vždy těším na maso, protože Kolumbie je dobytkářská země.

Co alkohol?

Kolumbijci, ač vyrábějí vynikající rum, pijí kupodivu hodně pivo. Nemohu říct, že bych tam viděla pijáky rumu, protože přece jenom ten rum stojí o něco více než pivo a než aguardiente, což je v překladu ohnivá voda. Je to hodně podobné pastisu, má to takový ocásek anýzu, a to přesto, že to nemá s anýzem nic společného. Je to hodně populární alkohol mezi běžnými Kolumbijci, kteří nejsou příliš bohatí.

Krom toho, že tam ráda jezdíš, protože tu zemi máš prostě ráda, tak se tam nějakým způsobem snažíš pomáhat místním indiánům. Jak tě to vůbec napadlo?

Mezi ty indiány jsem poprvé jela někdy před 12 lety, byla jsem tam s jednou kolumbijskou turistickou agenturou jenom na návštěvě. Strašně se mi líbili, protože vypadali neuvěřitelně zdobně a v té sytě zelené džungli se najednou zjeví štíhlá postava v bílých šatech s černými dlouhými vlasy, na hlavě bílá čepička a přes ramena takové nádherné tašky, kterým se říká mochila a které mají vzory, ale přírodních barev. Vyrábějí je ženy z ovčí vlny.

Všichni indiáni v Sierra Nevadě jsou hodně uzavření. A jednou, to už bylo třeba po pěti letech, jsem s mojí tehdejší kamarádkou připravovala nějaké výtvarné sympozium a ona se mě zeptala, jestli bych s ní nechtěla z Medellínu jet do Valleduparu, což je poměrně dost daleko. Tehdy jsem na to kývla, jely jsme asi 15 hodin jejím autem a byla to poměrně strastiplná cesta, protože ona pálila jednoho jointa za druhým a jezdila jako všichni, v protisměru. Přežily jsme, v noci dojely do Valleduparu a tam ona měla sraz s indiány z kmene Arhuaků.

Strávily jsme s nimi noc ve stejném hotelu a druhý den jsme jely za nimi a tam mě potkalo další dobrodružství, protože jsem jela s dětmi jednoho z těch indiánů a mým synem jako předvoj a všichni ostatní měli jet za námi s jídlem, oblečením a taškami. Ale už nedojeli a my jsme nevěděli proč, v tom horském městečku nebyl signál, nebyla elektřina, nebyla vlastně ani možnost se dozvědět, proč to druhé auto nedojelo. Celý den jsme strávili bez kontaktu s našimi přáteli, víceméně o hladu, nakonec nás ubytovala taková chuděra ve zdravotním středisku a nebylo tam vůbec nic, mohli jsme tam jen přespat.

Začínali jsme už trochu mít strach – ta zóna, ve které jsme se vyskytovali, byla kdysi velmi nebezpečná. Zbytek výpravy nakonec dorazil, měli zpoždění kvůli období dešťů a ten koridor, kterým jsme jeli, se během pár minut změnil v řeku a dál to prostě nešlo. A když lidé prožijí takovéto extrémní situace, mají k sobě blíž, takže jsme se tam s těmi indiány skamarádili a oni nám ukázali všechno, co by asi cizím lidem úplně neodkryli.

Tehdy jsem dostala nápad, že jednoho indiána, který měl v plánu na začátku roku cestovat do Evropy na nějaké sympozium šamanů ve Francii, pozvu do Čech. Nakonec to všechno proběhlo jinak, protože jsem mezitím potkala pár lidí, kterým jsem o tom setkání vyprávěla, a oni mě odkázali na někoho, kdo měl velký zájem o pozvání tohoto indiána na festival Evolution. Tehdy jsem udělala takovou neočekávanou věc – a sice že jsem indiánovi, kterého jsem znala tři dny, koupila letenku. Bylo s tím tolik problémů, že jsem si říkala, že by bylo lepší, kdyby nepřijel a všechno se zrušilo. Nakonec dorazil, svítil celý v bílém, v botách z pneumatik, prostě nebylo možné si ho nevšimnout. A takhle se vlastně začala odvíjet ta moje cesta k indiánům.

A jak to pokračovalo?

Opakovaně každý rok jsem zvala člena té komunity do Prahy a lidé měli velký zájem se dozvědět o jejich tradicích a životě. A když zjistili, že ti indiáni se potřebují vracet zpět na svoje původní pozemky, ale nemají na to peníze, mnoho lidí jim je chtělo poskytnout v hotovosti. Mně to nepřišlo jako úplně dobrý nápad, založila jsem nadační fond, aby se ty peníze mohly posílat na transparentní účet.

Po docela krátké době jsem mohla koupit opravdu několik desítek hektarů půdy v oblasti Birwa, kde jsme stvrdili takový náš slib vzájemné pomoci a zapsali jsme se do jejich myslí i srdcí. Kvůli tomu, že jsme první Evropané, kterým se podařilo koupit pozemky pro komunitu Arhuaků, jsem pochopila, že to, co dělám, má nějaký smysl a že jediné, díky čemu přežívají, je káva. V Sierra Nevadě, v těch horách, kde indiáni žijí, se toho moc jiného pěstovat nedá, protože ve výšce kolem dvou tisíc metrů je ideální pěstovat kávu, a ta se stala jejich jediným platidlem.

Rozhodla jsem se, že založím společnost, abych tu kávu mohla dovážet do České republiky, a každý, kdo si tu kávu koupí, zároveň přispěje těmto indiánům na to, aby se mohli vrátit zpět na svoje pozemky.

Mnozí znalci tvrdí, že kolumbijská káva je vůbec nejlepší. Čím to je, že je tak výjimečná?

To je strašně těžké říci. Ano, Kolumbie má nejlepší kávu na světě, protože se tam pěstuje stoprocentní arabica a protože ta země je hornatá a kávě se daří právě v těch určitých nadmořských výškách a také v určitém klimatu. To znamená, že Kolumbie je ideální země na pěstování kávy, má osm hlavních oblastí kávy. Když se řekne kolumbijská káva, je to široký pojem, existuje spousta odrůd, chutí a přívlastků, které má ta určitá káva z té dané oblasti – někde je víc sladká, někde je víc ovocná, prostě záleží, ve které oblasti se ta káva pěstuje.

Káva, kterou pěstují indiáni v Sierra Nevadě, se liší od těch ostatních kolumbijských tím, že její růst ovlivňují dva faktory – jeden je vysokohorský a jeden je přímořský. Sierra Nevada je nejvyšší pobřežní pohoří na světě, nejvyšší hora je Pico Cristóbal Colón, která má téměř 6000 m a je vzdálená pouze 40 km od pláže Karibiku. To není nikde jinde na světě.

Zároveň chci říct, že v Kolumbii jsem pila i nejhorší kávu svého života, protože se říká, že nejlepší káva jde na vývoz a do prémiových nebo lepších kaváren, ale to, co zbude na obyčejné Kolumbijce, je káva, která vlastně už není ani káva, je to už takový odpad. Jenže nikdo nic nevyhodí, všechno se zpracuje a ta káva se prodává za malou cenu ve všech obchodech v Kolumbii pro ty nejchudší lidi, kteří pijí kávu způsobem, kterému se říká tinto.

Vezme se nějaký hrnec s vodou, a když se voda začne vařit, tak se do toho přidá panela, přírodní cukr, který se vyrábí lisováním cukrové třtiny a je to zároveň nejzdravější cukr. Takže máš sladkou vodu, do té se nasype nějaké množství umleté kávy a nechá se to tři minuty přejít varem, pak se to slije do takové velké bavlněné punčochy a je z toho taková obarvená voda, proto se tomu říká tinto a prodává se za tři nebo pět korun.

Prostě to není ta vyhlášená kolumbijská káva.

Když jsme teď s kamarádkou byly v Medellínu, tak nás doprovázel jeden asi osmnáctiletý kluk a my jsme ho vzaly do jedné vyhlášené kavárny v El PoBlado, což je čtvrť, kam vždycky ráda jezdím, jsou tam dobré vinárny, kavárny a restaurace, je to tam fajn a bezpečné. Prostě tam dělají opravdu fantastické kávy na všechny možné způsoby a k tomu různé zákusky a dorty.

Vzaly jsme ho tam s tím, že si dáme na začátek dne dobrou snídani. My s kamarádkou jsme si pochutnaly a koukám, klukovi moc káva nechutnala. Když jsem se ho ptala, tak mi odpověděl, že to kafe není dobré, je moc hořké, no prostě ho nechal být, protože je zvyklý na tu sladkou vodu.

Jsi aktivní i v projektu Amigos de Columbia, což je něco jako vzájemná kulturní spolupráce mezi Českou republikou a Kolumbií. Co je vlastně cílem této organizace?

Byla to vlastně první organizace, kterou jsem založila, protože jsem se tady seznámila s lidmi, kteří milují Kolumbii a jezdili tam třeba přednášet na univerzity. Řekli jsme si, že prostě založíme spolek, abychom mohli fungovat na výměnné bázi mezi Českou republikou a Kolumbií, a to v kulturních a výtvarných oblastech.

Dopadlo to tak, že jsem tady kolumbijským umělcům uspořádala několik výstav a několikrát jsem přivedla české výtvarníky do Kolumbie, pronajala tam výstavní plochy, ateliér, ubytování, připravila jsem cestu inspirace a jeli jsme do Kolumbie poznávat a tvořit. Bylo to moc fajn a díky některým mým známým jsem se seznámila s předními kolumbijskými umělci, galeristy, a to vlastně odstartovalo tuto moji aktivitu, protože znám současně přední umělce a galeristy v České republice a jsem člověk, který to umí propojovat.

Závěrem, kdybys měla nalákat čtenáře, aby do Kolumbie vyrazili, jaké by byly tvé zásadní argumenty?

Kolumbie má 60 národních parků, dva oceány, pouště, džungle, sopky, koloniální města, ale i předkolumbovskou kulturu, takže organizuji i cesty po místech, kde žily slavné kultury tehdejších indiánů, některé už neexistují, ale ta kultura tam pořád je. Jsou tam hroby, jsou tam vykopávky, archeologické parky, kde je vidět, jak tehdy ti indiáni tvořili, a to je něco strašně zajímavého.

Nejkrásnější poušť na světě je v Kolumbii, jmenuje se Desierto de la Tatacoa, nejkrásnější řeka na světě je v Kolumbii, druhý největší kaňon na světě, jsou tam fantastické vodopády a opravdu je to země, která má jednu z největších diverzit nejrůznějších živočichů, hmyzu nebo rostlin, prostě neexistuje podobná země, která by měla takovouto biodiverzitu. Navíc, Kolumbijci říkají, že tím úplně nejkrásnějším jsou v Kolumbii lidé a já to jenom potvrzuji, jsou to nejbáječnější lidé na světě.

Kdyby někdo chtěl poznat Kolumbii a trochu se bojí, protože nikdy v Jižní Americe nebyl a neví, co má očekávat, jsi schopná mu nějakým způsobem pomoci, když se na tebe obrátí?

Nikoho jsem nikdy neodmítla, každému pomáhám.

Takže je možné tě oslovit s žádostí o pomoc, třeba kdyby někdo chtěl dát dohromady partu lidí a cestovat s ní do Kolumbie, byla bys popřípadě schopná pomoci organizačně?

Ano, oslovují mě některé skupiny, že by byli rádi, kdybych jim pomohla poznávat Kolumbii, takže je to možné a dělám to moc ráda, protože je to moje srdcovka.

Další rady pro cestovatele po Kolumbii a další zajímavé informace si můžete poslechnout v podcastu Boomer Talk v úvodu článku.