Rony Plesl: Kreslení byla posedlost. Když se mi nedařilo, trestal jsem se

Sochař, výtvarník, designér Rony Plesl přijal pozvání do podcastu Boomer Talk Miloše Pokorného. Probrali spolu sklářství, sochařinu, kamarádství, trendy, módu, víno, aktuální aktivity nebo profesní zkušenosti z domova i ze světa.

Rony, jaký máš vztah k trendům a technologiím?

Odjakživa jsem „mekař“, neměl jsem nikdy jiný počítač, takže je to taková přirozenost. Auta jsem vždycky miloval a teď mám objednané velice krásné auto a nevím, jestli ho chci odebrat, protože není úplně levné. Chci hezké věci, ale ne za každou cenu.

Kde máš tu hranici, když je něco třeba hodně drahé a trendy, řekneš si, tohle mít nemusím, nebo si řekneš, jo, měl bych to mít?

Myslím si, že dobrou hranici mi dává moje žena, která je velice soudná a má ráda hezké věci, i když si je kupuji, ale umí mě dobře zkrotit, abych neblbnul. To je určitě jedna hranice, druhá je to, co už jsem řekl, že nemusíte mít prostě troje značkové boty, stačí jedny, když jsou dobré. Myslím si, že pravá radost, ta silná, je, když to není každý den. Aby to byla událost. Hodně věcí si třeba kupuji v cizině jenom kvůli tomu zážitku.

Takže takové vztahové věci a kupuješ je z toho důvodu, abys měl takovou svoji vlastní vzpomínku na nějakou událost nebo zážitek?

Skoro vždycky se snažím užít si prostě výjimečnou věc, a baví mě i třeba ten obchod opravdu jenom projít a vrátit se nebo hledat, možná ta krása je i v hledání nových značek, vychytávek. Mám třeba rád japonské značky, které tady nejsou moc známé. Moje dcera se dneska vrací z Japonska, kde jsem taky chvilku učil a Japonci mají takový cit pro to, aby ta věc byla kvalitní, výjimečná, často třeba i hodně drahá, ale má v sobě vždycky nějakou takovou přirozenou pokoru, neříkám, že všechny, ale japonské věci jsou úžasné.

Jsi sochař, designér, výtvarník, doplnil bys to ještě o nějakou profesi, kterou je teď Rony Plesl nejvíc?

Určitě tím sochařem, jsem v podstatě akademický sochař, což zní dneska už trošku komicky, jsem z poslední generace, která dostala tento titul. Jediný doklad, kde to mám uvedené, je řidičský průkaz, jinak to nepoužívám. A na tom řidičáku to strašně funguje, protože policisti si říkají akademický sochař, ten musí být neskutečný. Jednou mi nedali dýchnout jenom kvůli tomu, že viděli ten titul, už mi dávali trubičku k ústům a říkali: „Vy jste akademický sochař? No, tak to jeďte.“ Nejvíc se tedy cítím sochařem.

Kdy jsi v sobě poprvé objevil talent nebo lásku k umění?

V dětství a je to spíše intuitivní, člověk tolik nevnímá, že to jednou bude dělat. Pravda ale je, že když jsem vyrůstal v horách, ve Špindlu, v Harrachově na podnikových chatách, které vedli moji prarodiče, vždycky, když se dávaly svačiny rekreantům, vzal jsem si ty povoskované pytlíky a měkkou tužkou, která se nádherně bořila do papíru, jsem kreslil všechno možné. Kreslení pro mě odmalička bylo způsobem vyjadřování, nemlátil jsem holky, nelezl jsem tolik po stromech, nedělal další věci, byl jsem spíš takové mírné, hodné dítě, ale furt jsem kreslil.

Měl jsi jako cíl, že se tím jednou budeš živit, a to tak, že i úspěšně?

V patnácti. Do té doby jsem na základní škole dělal atletiku. Přišlo to až na střední škole, když jsem viděl Botticelliho a řekl si, že to chci jednou také umět. Takže se to zlomilo a potom jsem se už úplně zbláznil. Byla to v podstatě až posedlost, když se mi nedařilo, trestal jsem se, drásal si klouby, kreslil jsem na silvestra, na Vánoce. Studentům říkám, že bez toho to nejde a chce to i odříkání a utrpení.

Lze vůbec v téhle branži mít kamarády?

Určitě. Nejsem ale ten typ, který by chodil s kamarády do hospody nebo na kolo, já jsem vždy měl přátele spíš mezi ženami, protože se mi líbila jejich citlivost, otevřenost a byly to opravdu kamarádky. Těch chlapů, kamarádů moc nemám, jsou to spíš chlapi s takovou jakoby jemnou ženskou duší. Takže lze to a je to hrozně důležité, já si dávám velký pozor třeba na to, abych pochválil dobrou věc, ať je od kohokoliv, a myslím, že je to důležité pro přátelství, pro vztahy. A to i přesto, že mi třeba někdo nemusí být tolik sympatický.

Někdy si ale neodpustím, v dobrém slova smyslu, pochválit dobrou věc, i kdyby byla od člověka, který mě třeba nemá rád. Vím, že ta otázka zněla trošku jinak, ale myslím si, že nemusíte mít desítky kamarádů, ale je důležité, když máte kolem sebe lidi, kteří o vás vlastně vědí všechno, i ne to úplně dobré, a berou vás takového, jaký jste, a to beru jako kamarádství.

Myslíš si, že je možné ještě navázat silné přátelství třeba v pokročilejším věku?

Je to tak, u mě to kamarádství je hodně spojené i s takovou úctou, možná nejsem úplně spontánní typ, který se u vína rozjede, spíš rád poslouchám a některých lidí si strašlivě vážím. Kamarádství pro mě znamená i to, že těm lidem můžu říct cokoliv, oni mně, jsou úplně upřímní. Možná že to nejsou takoví ti kamarádi, se kterými jsem každý druhý týden. Vážím si lidí, kteří jsou starší, a vždycky se od nich něco dozvím. Pro mě je tohle nějaká zvláštní forma kamarádství.

Já se na to ptám z toho důvodu, že mně se podařilo v poměrně v pozdním věku potkat partu lidí, se kterými trávím čas na vespách (motorky, pozn. red.). Potkali se lidé, každý dělá úplně něco jiného a zásadně se o práci nikdo s nikým nebaví. Prostě se rádi vidíme a trávíme spolu dost času i během roku. Vážím si toho, proto mě zajímalo, jestli jsi něco podobného nezažil také?

Říkáš to hezky. A vlastně ti v dobrém závidím, protože jak říkám, určitě mám lidi, kterých si vážím, které strašně rád vidím, s kterými se obejmu, jsou to chlapi, řekneme si hodně. Pravdou ale je, že umělec je taková zvláštní profese, že pořád myslíš, pořád vymýšlíš nějaké sochy, pořád se ti něco honí hlavou, nevnímáš. A já bych chtěl být spontánnější a chtěl bych mít takové ty kamarády na kolo, ale moc to neumím a doufám, že to někdy přijde. Neumím odpočívat, sedím v té partě chlapů, hlavou se mi honí nějaké nápady a většinou moc nemluvím, někdy jsem takový podivín.

Oba máme rádi víno a ta kultura kolem je třeba příležitost, jak navázat s někým kontakt. Je třeba pro tebe víno spojovacím prvkem, u kterého je ti, řekněme, dobře a víc se otevřeš?

Je to tak. S mým švagrem sportujeme, ale řekli jsme si, že víno si opravdu nikdy neodpustíme. Je to něco, co opravdu spojuje, je v tom ta vůně, barva, i samotná sklenice na víno má své kouzlo a vím, že třeba za první republiky byla v Čechách obrovská kultura vína. Sám dělám návrhy na pivní sklenice a pivní džbánky a nechci teď rozpoutat nějakou válku mezi vinaři a pivaři, jen chci říct, že si opravdu myslím, že kultura vína je hodně ušlechtilá a věci kolem vína mají prostě fluidum.

Tenhle rozdíl cítím i já. Když jdeme s partičkou jednou za měsíc k Tygrovi, známe se léta, pijeme pivo, vedeme nějaké řeči a pak, když jdu na víno, tak se nevedou stejné řeči, je to prostě trošku jiné – u vína i u piva se komunikuje jinak.

Byl bych opatrný v tom dělat nějakou válku. Řeknu to jinak, mám rád věci, u kterých rosteš. Myslím, že i v našem věku se pořád máme co učit, v některých věcech máme zpytovat svědomí, mít větší pokoru a jakoukoliv debatu, která vede k poznání knih, filmů nebo něčeho nového o cestování, beru jako úžasnou. Nejsem příznivec nějakého tlachání jenom proto, aby byla zábava. Zároveň, abych vlastně nerozděloval, někdy bych se rád uvolnil a dělal jenom zábavu. Ono to je také důležité.

Když jsi přišel, okamžitě jsem ti pochválil brýle, máš na hlavě posazen krásný designový kus. Uvědomuješ si, že jako výtvarník, sochař, designér musíš mít podobné věci, protože se to očekává, nebo to bereš tak, že si to koupíš, protože se ti to líbí a vůbec nad tím nepřemýšlíš?

Dlouho jsem se styděl vyčnívat. Oblečením a vším. Postupně jsem časem nabral takovou tu pohodu, že si opravdu koupím, co se mi líbí. Nemyslím na to, jak to bude vypadat kvůli ostatním, ale baví mě to. Brýle jsou od Filipa Žilky, pro mě nejlepší optika v Praze. Nejlépe se kupují věci, když u toho zažijete srandu, když ty lidi znáte. Často chodíme do restaurací i kvůli číšníkovi nebo someliérovi. A o tom by měl být život, i všední věci dělat s tím, že chci něco prožít a chci si to užít.

Stalo se ti někdy, že sis na něčem takzvaně ulítl a pak litoval nebo se cítil trapně?

V minulosti jsem miloval designové shopy, takové ty u každé galerie, kupoval jsem si každou designovou kravinu a můžu zodpovědně říct, a teď to řeknu trošku s humorem, jako pan profesor z vysoké školy, že spousta designových věcí je opravdu zbytečná kravina, překomplikovaná. Já tyto věci nosil, kupoval si je domů, do kuchyně a opravdu dnes zjišťuji, že kvalitní věc má prostě nadčasovost, má nějaké prostě celkové charisma a těch věcí je vlastně málo, je jich menšina. A designových blbostí je naprostá většina a já je nosil, kupoval a vypadal jako kretén.

Myslím, že jsme si všichni v nějakém období prošli něčím podobným, že si řekneš, tohle prostě musím mít doma.

Také jsem ve dvanácti letech chtěl mít triko s Tarzanem.

V loňském roce jsi měl dlouhodobě výstavu na bienále v Benátkách. Co pro tebe kariérně znamenalo, že jsi mohl tak dlouhou dobu vystavovat na místě, kde je umění jednoznačně doma?

Byl to velký zlom hlavně v tom, že jsem si uvědomil, jak je svět nabitý kvalitou, dobrými galeriemi. Mnoho časopisů moji výstavu zařadilo mezi nejlepší věci na bienále, mnoho periodik to otisklo včetně Financial Times. Přišlo tam 150 000 lidí a můj tým mně zakázal říkat větu, že výsledek je nula. Dobře, neřeknu, že výsledek je nula, ale řeknu, že začíná být velký zájem o moje věci. Zahraniční galerie jsou nastražené, čeští klienti se ozývají.

Jestli ten úspěch bude opravdu dlouhodobý, jestli to nebude jenom jeden výkřik do benátské laguny, to chce ještě nějaký čas a ti zahraniční galeristé opravdu čekají na nějakou komplexní práci. V současnosti zrovna vystavuji a mohlo by se to prolomit. Já vlastně tuhle výstavu, o které jsme doposud nemluvili, považuji za možná ještě větší zlom.

Co vlastně rozhoduje, nebo jaká musí pro galeristy – především ze zahraničí – nastat situace, aby si řekli, že Plesl už je hvězda?

Je to komplex mnoha věcí a zrovna teď jsem se o tom bavil s jedním velice významným českým galeristou. Na začátek řeknu možná nepříjemnou věc – jsme z České republiky. Myslím, že se to týká mnoha věcí, nejenom výtvarného umění, nebudu to rozpitvávat, už to je vlastně základní hendikep, je to tak, bylo to tak i v minulosti a je to i v současnosti.

Mění se to, jde to pomalu, ale pořád jde o českou kulturu, české umění ten svět zajímá až později, nemáme tu startovní čáru jednoduchou, to je první věc. Ten galerista mi řekl dvě věci, které jsou potřeba, aby se člověk proslavil – musí být skvělý umělec a nesmí být kretén. Cituji, už dvakrát jsem použil prosté slovo, což já normálně nedělám. Jsme z České republiky, není to jednoduché a zahraniční galerista se na nás ze začátku dívá trošku s despektem.

Čím to je? Jako sochař tvoříš skoro v totožných podmínkách jako tvůj italský kolega, jako Američan nebo Španěl nebo Němec, z laického pohledu tam přece žádný rozdíl není.

Víš sám, že když chceš kvalitu, musíš to dokázat historicky v nějakém období. U nás byl ten galerijní řetězec zpřetrhán jako spousta jiných věcí. Nechci se teď dotýkat jiných oborů, jako jsou třeba auta, ale představme si prostě značky aut. Ono to nějakým způsobem funguje, a nechci, aby to nevyznělo tak, že je to ztracené, naopak, někdy, když jste hodně dobří, a můžete mít jakékoliv jméno z jakékoliv země, tak vás to může vystřelit.

Svět výtvarného umění není o milionech umělců, kteří se uměním uživí, dobře se uživí stovky, na ten vrchol prostě fouká a abyste se na něj dostali, musíte být v hledáčku. Kdo v současnosti investuje stamiliony do umění, tak si velice dobře rozmyslí, co si koupí, takže když máte cenu za plastiku 20 000 000, tak za to už si ten člověk může koupit velice významného historického autora.

A to je možná ta alfa a omega té slávy ve světě, protože umění se tam prodává za mnohem vyšší částky než u nás a ten poměr toho, co si za to můžete koupit, je opravdu velice přísný a drsný, tak proč by si měl člověk koupit věc od Rony Plesla z České republiky za několik milionů? To musí mít opravdu neskutečnou motivaci.

Jak jsou pro tvůj obor důležité sociální sítě?

Je to asi jako s tím přihlouplým designem a oblečením, které si člověk kupuje, když je náctiletý a myslí si, že je mistr světa, že má brýle, které mají na sobě dvacet barev a třicet tvarů. Mladá generace na to hrozně sází a v tom počátku to často může být jen zdánlivý úspěch, že se objeví támhle nebo támhle, ale já si myslím, že celkově, když jedete první ligu, v čemkoliv, ve filmu nebo divadle, jsou vám sociální sítě vlastně k ničemu.

Špičkový odborník, galerista se zajímá opravdu do hloubky a chce, abyste byli na dobrém místě, v dobrém kontextu. Nějaká neznámá influencerka má milion sledujících, já jich mám asi devět tisíc a nelze to brát jako poměr kvality, na tohle se odborník na sociální sítě v určité fázi ani nedívá. Je to možná důležité, fajn pro studenty, sociální sítě samozřejmě také používám, v současnosti je to asi nezbytné, ale nepřeceňuji to.

Pojďme se podívat na tvou aktuální výstavu. Co pro tebe při její přípravě bylo prioritou, aby návštěvník viděl?

Že je za mým dílem nějaká hlubší myšlenka, to je opravdu základ umění, nejenom ta vizualita, ta forma. Sklo je velice atraktivní materiál a já ho na výstavě potlačuji, většinou sochy neleštím, nechávám tam zbytky sádry a naopak chci, aby bylo cítit, že z toho dýchá přesvědčení o nějakých, pro mě důležitých, myšlenkách a životních zkušenostech. Když tam vidíte dvoumetrovou růži, vnímavý návštěvník si neřekne „to je hezká květinka ze skla, tu bych chtěl mít doma“, ta růže působí jako kyvadlo, takové memento, je trochu smutná. Při jejím vzniku jsem se inspiroval knížkou Nebe nezná vyvolených, kterou napsal Remarque a ve které automobilový závodník jezdí za svojí láskou do sanatoria v horách. Ona umírá na tuberkulózu, on jí kupuje květiny, které den předtím byly na hrobě, byly na rakvi a aby se znovu „zrecyklovaly“, prodávali je do květinářství. V těch květinách, které vystavuji, je radost, smutek i krása.

Květina, kterou dáte své vyvolené, potom uschne, shnije a znovu se třeba zrodí. Takže pro mě je důležité, aby lidé, kteří nemusejí nebo nemůžou vidět přesně tyto myšlenky, je z toho kontextu částečně cítili.

Když jsme u skla, řada lidí tě má spojeného i s tzv. užitkovým sklem. Je to věc, ve které chceš ještě někdy pokračovat, nebo je to už uzavřená kapitola?

Z 90 procent je to uzavřená kapitola. Už se designu téměř nevěnuji, ale protože mě hrozně věcí baví, tak si určité drobnosti i klienty nechávám – teď dělám dokonce cenu pro jednu soutěž a stále pracuji pro německou společnost Sahm, pro kterou dělám pivní sklo. Někteří lidé mě v minulosti obrovsky podrželi tím, že mi dali důvěru, a já od nich nechci po takovéto životní podpoře odejít. A jsou lidé, kteří mně obrovsky sedí, takže pro ně udělám i designovou věc.

Zrovna teď budu dělat takový veliký lustr do soukromé rezidence, který je vlastně částečně také designem, takže obě ty věci, jak ten lustr, tak ta cena, v podstatě nevypadají jako design, vypadají opravdu, jako kdybyste je vytrhli z mé výstavy.

Jak dlouho trvá, než připravíš takovouto výstavu?

Trvalo to jenom rok, jinak by to mělo trvat déle, ale byl jsem pod tlakem. Ta výstava byla obrovská možnost a jsem velice vděčný Sovovým mlýnům, že jsem tu šanci dostal. Musel jsem naplnit dvě patra, takže ten tlak byl vlastně pozitivní, protože jsem začal znovu ve velkém kreslit. Ne, že bych nekreslil, ale tentokrát opravdu ve velkém – je tam dvacet kreseb, jsou hodně výrazné, udělal jsem spoustu věcí, na které bych si dřív netroufl a vlastně mě ten tlak vyburcoval.

Byl na to „jenom“ rok, některé z těch věcí jsou měsíc nebo dva v peci, nesmí prasknout, transportují se, stojí to spoustu peněz. Měl jsem výborný tým v čele s kurátorkou Lucií Drdovou, mojí ženou Šárkou, která byla takovou manažerkou, celé to řídila a dávala dohromady, grafikem Robertem Novákem nebo architektem Zbyňkem Baladránem, takže jde i o docela silný tým.

Jak funguje organizování podobné výstavy v zahraničí? Mám na mysli logistiku, pojištění a vůbec celou tu organizaci.

Vlastně jsi to vyjmenoval za mě, je to přesně jako ve filmu Na samotě u lesa – to máte dopravu, pojištění, překládání na loď, plakáty, prostě všechno stojí obrovské peníze, jenom sundání velkého billboardu stálo asi 1500 eur. Je to prostě boj, je to o určité odvaze a lidé vidí často jenom ten výsledek a řeknou si „jo, ten se má“. Ano, mám se, ale bolí to.

Takže pokud se bavíme o výstavách v zahraničí, nejdříve ze všeho investuješ a pak doufáš, že se ti to vrátí?

Přesně tak, bez toho to fakt nejde. Spousta lidí právě zůstane na půli cesty. A utěšují se tím, že je někdo támhle pochválil. Důležité je být šťastný, já to štěstí hodně spojuji i s tím, že chci jít do lepších míst a dělat lepší věci, už teď jsem hodně spokojený, myslím životně, ale s uměním nebudu nikdy úplně spokojený. Rád se bavím s kamarády v hospodě, všechno, ale tu srandu mi trochu kazí fakt, že ta nespokojenost ve mně bude asi vždycky.

Když zrovna nepracuješ, jak si nejvíc odpočineš, jak nejradši trávíš volný čas?

Asi bude to znít banálně, ale cestováním s mojí ženou a dětmi. Umělci jsou často sobci, myslí na sebe. Samozřejmě to v sobě mám také a jsem si toho vědom. Včera jsem se svojí desetiletou dcerou hrál karty a musím říct, že to byl pro mě jeden z největších relaxů v poslední době. Nejvíc si odpočineme, když zapomeneme na svoje ego a všechno pustíme, ale zároveň musím přiznat, že tohle bych se chtěl naučit více.

Když si naleješ skleničku dobrého vína, sedneš si radši sám, nebo s někým?

Vždycky s někým a moje žena je ze mě zoufalá, protože vůbec nemůžu být sám, pořád za ní lezu do koupelny nebo do kuchyně a ona je z toho strašně otrávená, protože chce být naopak sama. Jsem hodně sám v ateliéru, tak chci být mimo něj pořád s někým.

Nejkrásnější chvíle je, když si dáme šampaňské v sobotu dopoledne na pavlači u našeho bytu. Svítí na nás slunce, a když se člověk trochu připije v těch 10 hodin, je to úplně nejlepší, protože najednou má obrovské plány. To jsou nejlepší chvíle a kéž by jich bylo víc. Poněkolikáté tady přiznávám, že se vlastně učím uvolnit se a užít si třeba nějakého úspěchu a své práce.

Sen Ronyho Plesla na následující pět let?

Užít si život s kamarády, s rodinou, s dětmi, být bezprostřední, veselý, netrápit se pořád a dělat hodně, hodně dobré věci, ty nejlepší na světě.

Rony, moc děkuji, že jsi přizval pozvání do podcastu Boomer Talk. Do kdy se mohou návštěvníci přijít podívat na tvou aktuální výstavu v Sovových mlýnech?

Výstava v Sovových mlýnech trvá do 2. července. Já děkuji za pozvání a za skvělé otázky. Jak tvrdá je konkurence v umělecké branži? Jak je pro něj důležitá odezva od lidí mimo branži? Odmítl někdy nějakou lukrativní nabídku? A co mu přinesla kariéra učitele na Umprum? Poslechněte si v podcastu Boomer Talk v úvodu článku.