Roman Holý a Matěj Ruppert: Nejezdíme na koncerty do práce, ale slavit život

Po roce se Miloš Pokorný se svým Boomer Talk vrátil na festival Soundtrack Poděbrady, kde v krásném prostředí Zámecké zahrady vyzpovídal členy kapely Monkey Business. Roman Holý a Matěj Ruppert povyprávěli o sběratelství, módě, ženách z katalogů, trendech, ale i o nové desce nazpívané v češtině.

Soundtrack Festival, což asi víte, je mezinárodní festival filmové hudby a multimédií a já vím bezpečně, že všichni máme rádi filmovou muziku, takže k tomuto tématu se určitě dostaneme. Navíc, vy jste tu včera s Monkey Business odehráli výborný koncert a já se moc hezky bavil…

Roman Holý: Nemusíme se bavit jen o hudbě, jsou daleko zajímavější témata.

Matěj Ruppert: Kupříkladu taková Hawkingova teorie záření emitující černé díry, to je velice zajímavé téma.

30. srpna vyšlo první album Monkey Business v češtině. A to je, myslím si, milník.

Roman: Chtěli jsme, aby bylo v srbštině, ale to jsme nezvládli, ta čeština byla taková přirozenější.

Matěj: Já byl spíš pro srbochorvatštinu, ale ta čeština je přece jenom příhodnější.

Roman: Hodně let to bylo anglicky, ale čím jsme starší, tím víc nám záleží na tom, abyste nám rozuměli. My postkomunistické děti nejsme dobří angličtináři, takže ta čeština nás vám daleko více přiblíží a budete moci s námi daleko lépe sdílet naše myšlenky.

Matěj: Největší strach jsem měl z toho, abychom ty texty nedělali třeba tři roky, ale on je v podstatě všechny z 90 % napsal náš basista Pavel Mrázek, který dělal i anglické texty na desku předešlou, a myslím, že je udělal úplně skvěle. Jsem s nimi víc než OK a jediné, co mě opravdu štve, že už to není naše desátá deska v češtině.

Roman: Mám ještě kapelu J.A.R., kde jsou v textech často vulgarismy, ne s každým souzním a musím říct upřímně, že tohleto je deska, kde jsem s těmi texty od A do Z úplně spokojený a ta deska mluví o tom, co žijeme a jak ten svět vnímáme.

Baví mě vaše skladba Príma rozvod, a tak se chci zeptat, jestli je třeba prožít ten akt rozvodu proto, abyste mohli s humorem i nadhledem napsat takovou píseň?

Roman: Myslím, že je nutné to prožít, byť je to velmi bolestivá a traumatická zkušenost a doufám, že co nejméně z vás tady ji zažila. Vzpomínáme na dobu, kdy Hana Hegerová v sedmdesátých letech měla srdceryvnou píseň s klavírem, byl to šanson, který se jmenoval Rozvod, a všichni u toho brečeli a umírali žalem. A my jsme si řekli, protože tu smutnou zkušenost máme v kapele již čtyři, že to pojmeme jako oslavu odkopnutých lidí, a že to bude disco. Disco Príma Rozvod ještě nikdo na světě neudělal. A doufám, že až to uslyšíte, že vás to potěší a zároveň pobaví, že se dá z takhle traumatické zkušenosti udělat legrace.

Zahráli jste také skladbu Homo Sovietikus, ve které se jasně názorově vymezujete k době minulé.

Roman: Ta písnička je o naší generaci a o tom, že jsme si to období, které jsme všichni zažili, nenechali vzít. Mnoho z nás mělo i v té temné době krásné dětství a zažili jsme úžasné věci, ale ta písnička je o tom, co v nás z té doby ještě pořád přetrvává. Čili ta písnička je spíš o nás a jak se těžko zbavujeme malého sebevědomí, i díky tomu, jak nás pořád ti komunisté sráželi. Homo Sovietikus je určitý lidský druh, což jsme my, čili vlastně zpíváme o sobě a částečně i o vás, někdo se v tom třeba najde, někdo ne.

Kluci, víte, komu se říká boomer?

Roman: Myslím, že to je někdo, kdo umí dělat velké bubliny z amerických žvýkaček.

Matěj: Jelikož jsem ukázkový boomer, tak nevím, co to slovo znamená.

Je to výraz pro člověka, který pro mladší generaci nestíhá a kterému ujíždí vlak.

Roman: Díky za pozvání.

Matěj: Máš tady strašně hmyzu.

Roman: Před chvílí jsem vylezl z vany, úplně čistý, a teď na mě útočí stovky hmyzáků a nevím, co s tím.

To je daň za popularitu.

Roman: Ne, to je daň za stáří.

K tomu boomerství samozřejmě patří i móda. Pamatujeme doby, kdy nebyly hadry, nebylo nic, a každý se snažil nějak vymezit, ale ne každý to uměl. Oblečení jsme si vyráběli různě a já měl na sobě více log než formule 1.

Matěj: Pozor, já byl minimalista a měl jsem jenom jedno logo, na boty-důchodky jsem si křídou udělal takovou tu fajfčičku, protože na víc jsme neměli.

Roman: Dělat si křídou na důchodky logo Nike, to jsem opravdu ještě nezažil, to si vymýšlíš.

Matěj: Máš pravdu, byly to kanady.

Každý se chtěl, v dobrém slova smyslu, odlišit.

Roman: Měl jsem velkou výhodu, protože moje babička byla vynikající švadlena a měla pochopení pro pankáče a novoromantiky, kterými jsme v té době chtěli být, takže nám všechno šila. V Sušici, na malém městě, v roce ’81, jsme nosili pruhované kalhoty, každá nohavice jiná, po dědovi kožená bunda, utržené rukávy, cvoky, svírací špendlíky v uchu, trička jsme si stříkali spreji na auta. Barvili jsme si čínské kecky na červeno, na zeleno, takže my jsme byli velmi vyladění.

Nebylo jednoduché se tenkrát obléct, aby to trošku vypadalo.

Roman: My jsme se odlišovali víc než trošku, a kdykoliv jsme přijeli takhle vymódění na taneční zábavu, kde byli samí kluci s dlouhými vlasy v džínách a džískách, vždycky jsme do dvanácti minut dostali do huby. To bylo tak frustrující, protože ty holky těch mániček na nás koukali, my jsme byli načesánci, krásní mladí kluci, navíc úplně jinak oblečení. Takže fakt netrvalo déle než dvanáct minut a už jsme jeli domů s boulemi na hlavě.

K té době prostě patřilo, že si člověk musel všechno sehnat a přestože ta doba nebyla úplně fajn, zažili jsme spoustu dobrých věcí. Vzpomínáte na něco z té doby rádi?

Roman: Mě se neptej, protože budu mluvit hodinu, zeptej se toho s důchodkami.

Matěj: Rád vzpomínám na něco, co moje děti už nezažívají a jsem za to rád. Moje hudební začátky byly ve folklorním souboru Rosenka v Praze a sídlili jsme u Kaštanu v pražském Břevnově. A někde zhruba v půli cesty byl Tuzex s elektronikou. Myslím, že na té omšelé okenní tabuli je dodneška otisk mé vlhké tváře, jak jsem čuměl na barevnou televizi Nokia, kterou jsme si samozřejmě nemohli dovolit. Byl bych moc byl rád, aby tohle už nikdo nikde nezažíval.

A kdo měl třeba západní igelitovou tašku, tak byl někde úplně jinde.

Matěj: Kamaráde, mně moji igelitku činžáno máma dokonce žehlila. Pod navlhčenou utěrkou, aby to nespálila.

Roman: Miloši, to je generační rozdíl. Moje babička, válečné dítě, dělala takové věci, že třeba odmontovala u vodovodu červený kohoutek, takže jsme přes léto nemohli používat teplou vodu, to nechápeš. To samozřejmě chápaly její kamarádky, protože zažily válku a my jsme na ni koukali, jako kdyby spadla ze Saturnu.

Matěj: Já jsem se za komunistů, někdy kolem roku ’87 nebo ’88, dopouštěl takové krásné diverzní protirežimní činnosti a chodil žebrat k německým autobusům. Schválně jsem si bral horší oblečení jako vytahané a o tři čísla větší tepláky, které jsem zdědil po strejdovi. A velmi intenzivně si pamatuji ten okamžik, kdy jsem poprvé ochutnal tyčinku Mars, kterou jsem vyžebral od nějaké německé účastnice zájezdu, a k tomu jsem dostal plechovku vychlazené Fanty. To bylo fakt velké –⁠⁠ po všech těch ztužených Barilách, Ledových kaštanech a sekaných nugátech dostaneš tenhle set. Teď kousneš do té Marsky a najednou víš, že komunismus nemůže nikdy fungovat. Mně bylo devět a už mi to bylo jasné –⁠⁠ a to jsem ještě nevěděl, kdo je Dienstbier.

Nedávno jsme se s kamarády bavili o tom, jak u nás začínala erotika, což vím úplně přesně, a sice s katalogem firmy Neckermann, v jehož druhé části byla sekce spodního prádla. Sice neodhalovala vůbec nic, ale pro chlapce našeho věku to byla největší erotická záležitost. A zatímco některé listy byly netknuté…

Matěj: …tak některými se dalo řezat sklo. A podobné zkušenosti mám i s Burdou, i když to už chtělo trochu více fantazie, ale i pod sukénku se občas dalo nahlédnout.

Málokdo se však zabýval sbírkou kazet s erotickou tematikou ze sedmdesátých let. Romane, máš ještě svoji sbírku?

Roman: Dávno ne. Nadělil jsem ji jednomu sběrateli z Ostravy, který byl úplně nadšený, mě už to přestalo zajímat. Kouzlo těch starých pornofilmů pro mě bylo v tom, že ti herci sebraní z ulice nic nepředstírali a užívali si to. Dneska je to taková sprostá hra a mě to přestalo bavit.

Jedním z vrcholů festivalu v Poděbradech bylo představení věnované Karlu Svobodovi. Jaký jste k němu měli vztah?

Roman: To je trošku složité téma a já se mu vyhnu, protože se snažím být gentlemanem, takže budu mluvit jenom o těch hezkých věcech. Celé moje dětství je spjato s hudbou Karla Svobody, která mě okouzlila. Dokázal vdechnout filmům a pohádkám nezapomenutelnou atmosféru a měli jsme to štěstí, že jsme ho poznali osobně, líbila se mu naše kapela, dokonce s námi i vystupoval. A když jsme mu pustili naše písničky, tak řekl památnou větu: „Kluci dobrý, ale s tímhle si nevyděláte ani na slanou vodu.“ Svezl mě i ve svém Jaguaru, který potom naboural a málem se v něm zabil, takže na něj mám překrásné vzpomínky.

Matěj: Já na něj mám také hezké vzpomínky, byl velmi velkorysý. Pamatuji si, že když jsme točili první desku, tak jsem se s Karlem Svobodou seznámil tak, že mě Roman poprosil, jestli bych k němu nezajel do Jevan, do studia, půjčit si jedno zařízení, které nebylo úplně běžné, navíc bylo strašně drahé a Karel Svoboda ho měl samozřejmě dvakrát. Já jsem potom tomu Karlovi Svobodovi volal, že mu to zařízení vrátím a on si pamatoval, že jsem měl v den, když jsem si to zařízení jel vyzvednout, narozeniny. A že pro mě vůbec nic neměl a ať si tedy nechám to zařízení, které v té době mělo cenu několik desítek tisíc korun. Teď ho má Roman ve studiu, protože jsem mu ho rád propůjčil. Karla Svobodu jsem měl nesmírně rád a je pravdou, že s jeho hudbou máme chtě nechtě naprosto spojené dětství.

Kterému filmovému žánru dáváte přednost?

Roman: Jsem velký milovník filmu, potřebuji zážitek, potřebuji hořet, potřebuji se nadchnout, rozbrečet, zasmát a je mi úplně jedno, co to je za žánr. Teď jsem viděl poprvé v kuse celý film Smrt krásných srnců a byl jsem z něj absolutně nadšený a dojatý, je to přenádherný film. Takže mně jedno, co to je za žánr, potřebuju hlavně emoci. Je málo dobrých komedií a nedávno jsem se po letech upřímně zasmál nahlas u filmu Nevěrně tvá. Doporučuji.

Matěj: Někdo se prostě jenom rád baví, má radši komedie, někdo se rád bojí, má rád horory a já se rád trápím, a proto jsem specialista na ty nejhorší socialistické seriály. 30 případů majora Zemana je pro začátečníky, ale jestli dáte v jednom zátahu všech třináct dílů seriálu Zákony pohybu, tak u mě máte Fidorku, protože to se nedá. A tím se volně dostávám k ještě většímu peklu, nádhernému seriálu z roku ’83 s názvem Velitel. Jinak mám samozřejmě velmi rád filmy o gladiátorech.

Máte ještě nějaké nenaplněné ambice?

Roman: Nemám, protože už vím, co je život za prevíta, užívám si a jsem šťastný za každý okamžik, kdy můžu být se svými báječnými kolegy. Udělali jsme toho hodně a kdyby nebylo už nic jiného, což doufám, že nebude, tak já jsem šťastný. Pro mě je důležitá úplně jiná věc, a to když jsou lidé kolem mě co nejvíc šťastní a co nejvíc zdraví. Ono to zní jako klišé, ale já vlastně nic jiného neřeším.

Matěj: Myslím, že Roman to řekl úplně fantasticky. Já jednu takovou věc mám, slibujeme si ji vlastně celou tu dobu, co se známe, nikdy ji neudělali, ale možná nás to ještě čeká, protože to není zas tak těžké – říkali jsme si, že zbůhdarma půjdeme v Praze na Hlavní nádraží, vylosujeme si vlak nebo si sedneme do nějakého náhodného vlaku, na každém nádraží pak vystoupíme a v nádražní restauraci si dáme jedno nebo dvě piva.

Roman: Chtěl bych udělat muzikál z druhé světové války, kde se Hitler utopí v takovém malém bazénku.

Poslední lehce filozofická záležitost: berete jako dar, že de facto celý život děláte to, co vás baví?

Roman: Miloši, myslím, že to všichni tady vědí, možná ne, ale já to řeknu. V tom životě je důležité vymyslet si pro sebe jakýsi balanc, člověk nutně musí něco vydělat, aby mohl žít, ale ono to nemusí být tolik, protože si to stejně neužiješ. Čili je dobré vydělat a utratit, ale zas tolik toho nepotřebujeme. Není den, kdy bych si neuvědomil tu neskutečnou výhodu, že moje práce je mojí největší láskou a koníčkem, a upřímně bych to přál vám všem, abyste to zažili podobně, protože to je životní výhra.

Matěj: Já to mám úplně stejně, vím moc dobře, jak ohromné štěstí mám, že se můžu velice slušně živit tím, co mě baví a co je zároveň moje hobby. Nejezdíme na koncert do práce, ale za kamarády slavit život. Zároveň si ještě uvědomuji, že Roman má na tom velkou zásluhu a já mu tímto moc děkuji, že dělá takhle dobré písničky. A že to kromě mě baví i další spoustu lidí.

Naučil Matěj svého otce pracovat s e-mailem? Kolik angličáků má Roman ve své sbírce? Která známá herečka odmítla zahrát Monkey Business v klipu? Kdo byl jejich dětský hrdina? A jaká humorná historka z dospívání zazněla na konci rozhovoru? Novou epizodu podcastu Boomer Talk si pusťte v přehrávači v úvodu nebo ve své oblíbené podcastové aplikaci!