Robert Kodym: Potřeboval jsem se dotknout dna, od kterého bych se odrazil

Muzikant Robert Kodym v podcastu Boomer Talk s Milošem Pokorným probral nejen budoucnost skupin Lucie a Wanstowi Vjecy, dětství, oblíbené filmy, image, ale i vážnější témata jako problémy s alkoholem nebo deprese.

Roberte, víš, co znamená výraz boomer?

Boomer je slovo, kterým mě často označuje moje dcera. Jsem jí za to vděčný a je to pro mě to největší vyznamenání, protože to znamená, že jsem chlap na svém místě.

Vzpomněl by sis na nějakou situaci, kdy jsi jako malý kluk stál u zrcadla a hrál si na rockera?

Hudba mě zasáhla ve třech nebo čtyřech letech, a to klasický rokenrol. Občas jsem slyšel nějaké věci od Chucka Berryho nebo Little Richarda, což je můj nejoblíbenější zpěvák, obrovsky mě to vzrušovalo, ale vůbec jsem nepřemýšlel, že bych chtěl zpívat nebo hrát, to přišlo až později. Hlavní impuls pro mě byl, když jsem ve třinácti navštívil koncert skupiny Olympic v Lucerně – na podiu stál Petr Janda, na krku mu visel černý Gibson Les Paul, on zpíval tím svým typickým hlasem a do toho blikala světla. Nikdy předtím jsem nic takového neviděl a připadal si jako Alenka v rockové říši divů. Pro sebe jsem si říkal, že tohle je to pravé zaměstnáníčko, to miluju a budu to dělat. No, a pak přišla puberta a už to bylo jasné.

Znamená to, že už jsi věděl, že tohle chceš dělat?

Od narození jsem chtěl být archeolog nebo ornitolog, ale archeolog převažoval. V deseti letech jsem se trošku disharmonizoval, protože se rozvedli mí rodiče. Byl jsem z toho vykolejen a do toho nastoupila puberta, takže jsem se ocitl v nějaké chemické nerovnováze mozku, tak jako každý v tom věku. Tím, že jsem začal vyrábět testosteron, jsem najednou dostal hroznou kuráž a nechtěl sedět někde se štětečkem anebo v kanceláři jako archeolog, prostě jsem chtěl tuhle divočinu. A od té doby jsem s rokenrolem nepřestal. Nesmíme ale zapomenout, že ta mince má i druhou stranu, spousta lidí v populární hudbě umírá předčasně. Nejsou to však nějací zlí lidé, kteří by si nezasloužili žít, ale ve velmi velkém počtu případů se vlastně jedná o oběti showbyznysu.

Příběh kapely Lucie celkem znám, nicméně nedávno přišel obrovský zlom v podobě odchodu Davida Kollera.

Ty největší zlomy v historii kapely byly tři – první zlom nastal, když v roce 1986 odešel z kapely Michal Penk, další v listopadu 2005, kdy z kapely odešel David Koller, no a ten třetí přišel 7. února 2024, kdy z kapely znovu odešel David Koller, takže třikrát z Lucie odešel zpěvák. Jsem jediný, kdo je v kapele od roku ’85 a celou dobu.

Když mi bylo čerstvých osmnáct, tak jsme s kamarádem PBCH chodili po Praze a říkali si, že musíme založit kapelu, ale tu opravdovou, ne jako ty dvě kapely předtím a že tentokrát už to fakt někam dotáhneme. Pořád jsem přemýšlel nad názvem a vždycky ve mně velmi rezonovala píseň Lucy in the Sky with Diamonds od The Beatles. Byli jsme hodně inspirovaní novoromantismem na MTV a moje vize byla taková, že stojí novoromantik v dlouhém kabátě, v ruce drží prak, do něj dává diamanty a střílí je na oblohu. Nechal jsem si ten motiv i namalovat jako obraz od jednoho novoromantika z kavárny Slavia. Takhle vlastně vznikl název Lucie a za všechno mohou The Beatles.

Zmínil jsi, že z Lucie v podstatě odešli všichni krom tebe. Bylo pro tebe ve své době těžké, když ti tvůj kolega a kamarád PBCH řekl, že chce v kapele skončit?

Tak já ho znám a věděl jsem o nějakých ingrediencích, které ho ovlivnily. My jsme byli s PBCH velcí kamarádi a potkali se tak, že z mojí kapely Prášek odešel basák a tak jsme si dali inzerát a napsali do něj: Perspektivní skupina shání basáka, značka nová vlna, Tony Levin (basák King Crimson). Najednou mi volá nějaký člověk a říká, že je PBCH a že za námi pojede. Řekl jsem mu, že musí na Smíchov a vydat se Holečkovou ulicí až k domu číslo 23. Je to legendární barák, kde bydlí Karel Svoboda a František Ringo Čech a v jehož sklepě zkouší naše skupina.

Tak jsme ho tam přivedli, on vyndal takovou lacinou baskytaru, která vypadala, jako když si ji sbouchal doma z prken a ještě nám řekl, ať mu ji naladíme, že mu to nejde. Tímhle ten konkurz začal a my jsme si říkali, co to je za divného týpka, takový floutek, něčím přitažlivý a zároveň i něčím odpudivý. Takže s námi začal zkoušet a bylo to bezva. Koukli jsme po sobě a on se chystal vytáhnout trumf – strašně rychlým a virtuózním způsobem začal hrát jednu figuru od skupiny Pražský výběr, tu kterou Michael Kocáb hraje na klávesy.

O místo v kapele se ucházel ještě jeden basák, který měl stejnou baskytaru jako Sting, hrál brilantně, jenomže mu bylo osmadvacet a mně sedmnáct, takže jsme si řekli, že je to starý dědek a že bychom to nikam nedotáhli. PBCH sice nemá basu, ale toho Kocába nám vyšvihl. Takže jsem se s ním sčuchnul a hned jsme šli do hospody, kam jsem chodil s kytaristou a kamarádem Michalem Šenbauerem, většinou na dvě piva. Když jsem tam pak začal tam chodit s PBCH, tak jsme jich dávali pět, sedm, deset, patnáct… A v této společnosti jsem dospěl se všemi těmi zvyky, které mám.

Vraťme se k Davidovi. Jaký byl tvůj první pocit, když vám oznámil, že odchází?

Mě to ani nepřekvapilo, protože vím, že David toho má strašně moc, hraje v několika kapelách, má novou rodinu a potřebuje čas. No a to jsou ty priority, které chápeme, takže nás to vlastně nepřekvapilo.

Ohledně nového zpěváka se objevila spoustu spekulací. Měli jste jasno hned, kdo bude ten správný nástupce?

Jsem fanoušek několika světových kapel a v historii hudby párkrát zažil různé eskapády, kdy se mockrát stalo, že nějaká ta slavná kapela přišla o hlavního zpěváka. Je potřeba být nejlepší personalista v české kotlině. Viktora jsme vybrali okamžitě, byla to prostě jasná volba. A bylo zábavné, když se začaly objevovat různé fámy, mýty a legendy. Nějaké věci mě rozesmály, nějaké nas*aly, nějaké potěšily, ale co mě třeba velmi překvapilo a potěšilo zároveň, že by v Lucii mohl zpívat Pepíček Zíma, protože to je můj milovaný rokenrolový zpěvák z šedesátých let a velmi obdivuji, jak je ve svém věku pořád čilý, je to stále veliká hvězda. No, ale byla to jenom fáma.

Když jste lidem kolem vás řekli jméno Viktora Dyka, rozmlouval vám to někdo?

To je dobrá otázka, ale my jsme to nikomu neřekli, vůbec.

Myslíš, že pro Viktora bude těžké popasovat se s porovnáváním, které určitě přijde?

Narodil se ve znamení Vodnáře a cítí se v tom jako ryba ve vodě. Ve společnosti samozřejmě existuje určité procento lidí, které má veliký problém se závistí, nenávistí nebo s nepřejícností, a to jsou lidé, kteří mají většinou nějaké osobní problémy. My jim přejeme, aby se jich co nejdříve zbavili a mohli tak být šťastnější, než jsou nyní. Kdyby to ale měl kdokoliv z nás brát vážně, tak by se z toho mohl picnout.

Budete připravovat 40. výročí a do toho skládat nové písně, lze to vůbec zvládnout?

Vůči našim všem fanouškům máme velký dluh a špatná zpráva zní, že skupina Lucie za posledních dvaadvacet let vydala pouhé jedno řadové album. Všem těmto fanouškům jsem velmi vděčný, že to vůbec vydrželi, že je to pořád baví a že na nás chodí, což je skvělé. A ta dobrá zpráva je, že ten deficit hodláme napravit. Fakt už nechceme vydávat jedno řadové album za dvaadvacet let, v současnosti už pracujeme na nových věcech. Naše nová deska se bude jmenovat R. A. D. O. S. T., protože to je ta emoce, kterou teď v sobě máme, a chceme ji dostat i do naší muziky. A rozhodně to neznamená, že až ta deska vyjde, že pak zase dalších šestnáct let nebude album. Kapela teď pojede jako dobře namazaný stroj.

Co Wanastovky?

Wanastovky je taková moje vedlejší kapela. Poslední sezóny jsme jezdili velké letní festivaly. Vždycky jsme si hodně vybírali, kde hrajeme. Poslední deska nám vyšla před pár lety a jmenuje se Alchymie. V současnosti se vlastně zamýšlíme nad novou tvorbou. Příští rok jedeme festival Hrady.cz, kde budeme hrát v sobotu, je to úžasné a uvidí nás tam i třeba lidé, kteří nás ještě neviděli, na to se strašně těším.

Jak to máš s filmy, dáváš přednost starším kusům?

Snažím se vidět věci, které mě uspokojí a přinesou mi nějaké potěšení, radost, poučení a inspiraci. Snažím se, aby se mi nestalo, že bych šel do kina a v půlce chtěl odejít. Což se někdy bohužel stává. To je prostě dané nějakou úrovní vkusu a když na mě z plátna kouká prázdnota, tak nechci ztrácet čas. Aby to nedělalo nějaký dojem, že se příliš vymezuji vůči filmu, miluju celé to řemeslo, celé ty začátky, vynález fotografie, kamery, promítačky atp. Z posledních let obdivuji šílence Quentina Tarantina, především jakým způsobem natočil film Tenkrát v Hollywoodu.

Když se podívám na vaše starší fotky, přijde mi, že jste dbali na to, abyste vypadali hezky a jinak. Řešili jste hodně image?

Abychom byli originální? Možná jsme vždycky nebyli originální, třeba jako na prvních fotkách Lucie z Nové Scény s Michalem Penkem, Tomášem Waschingerem a Petrem Francem. Jeden vypadá jako z Duran Duran, druhý jako z Kajagoogoo a tenhle zase jako z The Police. Kapely, které jsem vyjmenoval, byly v roce 1985 tři hlavní inspirační zdroje Lucie. Myslím si, že jsme moc originální nebyli, ale chtěli být maximálně in pro diváky MTV a čtenáře časopisu Bravo.

Za poslední dobu jsi výrazně zhubnul.

Nějakým způsobem jsem se během posledních let hodně dostával do stresových situací, o kterých se mi špatně mluví, ale já to řeknu. Prostě jsem se dostával do úzkostí a depresí, měl s tím fakt veliký problém a moc nevěděl, jak ho řešit. Nějakou dobu jsem byl zdravotní uživatel resveratrolu, protože spousty slavných kardiologů v televizi nám ho doporučují. Každý den dvě sklenice kvalitního červeného vína kvůli obsahu resveratrolu, který nás chrání před infarktem myokardu. Byl jsem pravidelným uživatelem alkoholu a zároveň jsem alkohol užíval i na zahnání deprese. Je známo, že alkohol není až takový kamarád v tom, že najednou chce víc a víc, aby vyplavil hormony do mozku, které odeženou stres, a tak jsem se dostal do závislosti na alkoholu.

Mám pocit, že jsem se potřeboval dotknout dna, od kterého bych se mohl odrazit. Teď 8. prosince, na den přesně, kdy byl zavražděn John Lennon, to budou tři roky, co jsem přestal pít alkohol a jsem tomu rád, protože díky tomu jsem si mohl uvědomit, že ještě musím zapracovat na těch úzkostech a depresích. Moc mi pomohla odborná psychologická péče, zapracovat na sobě a alkohol už mi neříká pane. Žiju mnohem lepší život a jak ses ptal na tu moji váhu, tak já jsem ani nějak moc necvičil, nehubnul a jím, když mám chuť nebo hlad. A přesto mám o pětadvacet kilo méně. V mém případě to jde přes psychiku. Zároveň je to téma, které je strašně tabuizované, moc se o něm nemluví a já si myslím, že to je nejen chyba, ale zároveň velmi škodlivé, protože když se někdo dostane do psychických problémů, zničí život sobě nebo celé své rodině.

Pojďme k veselejšímu tématu, jaká je momentálně nálada v kapele Lucie?

V Lucii je to teď skvělé a myslím si, že to ani není třeba komentovat, stačí nás vidět. Zaplaťpánbůh, že nové obsazení skupiny Lucie funguje tak, jak funguje, a je to prostě radost. Stejně se bude jmenovat i naše nová deska, akorát s tečkami. Ve skutečnosti se jedná o kódový název, je to taková tajemná šifra. A kdo ji rozluští, tomu se velmi zásadně změní život. Víc o tom zatím říkat nemůžu.

Mimo hudbu, máš nějaké plány, které bys rád zrealizoval?

To si musím promyslet, protože mám několik věcí, které nemůžu říct. Dnes ráno, když jsem byl v koupelně a pouštěl si nejstarší nahrávky Elvise Presleyho, tak jsem si říkal, že bych mu především chtěl dát kytku na hrob, v Memphisu. Pravidelně dávám kytku na hrob generálu Laudonovi u Vídně a samozřejmě jsem dal kytku i na hrob Jimmu Morrisonovi a nechal se přitom vyfotit a natočit. Hřbitovy jsou super, jsou na nich naši předkové. Od dětství mám hřbitovy rád, vůbec tu funerální tematiku a mám i takovou menší skromnou funerální sbírku ve svých komnatách.

Jsi něčeho sběratel? Vím, že jsi sbíral kytary.

Ten minulý čas teda vynechej, kytary sbírám, a čím dál tím víc. V dějství jsem sbíral třeba známky, odznaky, samolepky, obaly od žvýkaček i celé žvýkačky, krabičky od sirek nebo angličáky, ale těch mám pochopitelně méně než Roman Holý, protože oni měli tuzexové konto.

Měl jsi v mládí svého hrdinu nebo idol?

Ano, ale střídalo se to s věkem. Když jsem byl ještě hodně malý, můj hrdina byl, se vší vážností, Cipísek. Moje maminka mi říkala Cipísku a také Budulínku. V televizi dávali pohádky se Štěpánkou Haničincovou, která byla mým prvním sexuálním idolem. A tam byl čertík Bertík, který se navíc jmenoval podobně jako já, takže jsem si myslel, že jsem čertík Bertík, no a pak to šlo dál, pak přišel, já nevím, D’Artagnan. Postupně se ty pohádkové postavy pro děti změnily v hrdiny, v Rychlé šípy, a pak to přešlo na ty rockové bohy –⁠⁠ a v tom jedu doteď.

Z kolika kandidátů na nového zpěváka v Lucii vybírali? Jakou faktickou chybu udělal Robert Kodym v jednom ze svých textů? Kde vyrůstal a jakému sportu se v mládí věnoval? A jaký je podle něj nejlepší český živák všech dob? Poslechněte si v novém vydání podcastu Boomer Talk!