Richard Genzer: Když přestřelím fór, umím se omluvit

Představovat Richarda Genzera není asi potřeba. S Milošem Pokorným si v podcastu Boomer Talk tentokrát povídal nejen o humoru jemu vlastním, ale i o tanečních a televizních začátcích, oblíbené Partičce, profesních snech, kamarádech i módě.

Geňo, víš co je to boomer?

Nevím.

Boomer je výraz, který používají mladí lidé vůči starším lidem, o kterých si myslí, že spoustu věcí už nestíhají a nejsou dostatečně rychlí.

Takže takhle nám říkají parchanti? Tak to jsem tady dobře.

Při představení jsem použil unikátní český výraz bavič, nevadí ti?

Když někam přijdu, tak se s někým bavím, takže jsem asi bavič. Ale já vím, že slovem bavič se myslí někdo, kdo srší fóry. My se známe léta a ty víš, že jsem veselý odjakživa.

A vždycky jsi byl, takže vím, že když někam vlezeš, lidé očekávají, že budeš vtipný a zábavný, není toho občas moc?

Je to zvláštní, ale někdy je to i protivné, především pro lidi, co tam jsou s tebou. Třeba rodina nebo někdo blízký, kteří na to musí být připravení. Někam přijdeš, všichni se na tebe usmívají a něco čekají, ale ty si tam jdeš vážně popovídat s přítelkyní nebo dětmi. Ale takhle jsme si to nějakým způsobem vybrali a musíme s tím počítat. Ti lidé nechtějí slyšet vtipy, když někam přijde Marek Eben, ale od tebe nebo ode mě se to očekává. Někdy mi to leze krkem, ale snažím se to nedávat najevo. Nevadí mi to, ale že bych to vyhledával, to ne. Ale když mě někdo požádá, udělám to, nedá se nic dělat.

A stalo se ti někdy, že by sis třeba rád skočil na pivko, ale vůbec nemáš náladu ani energii na ty lidi?

Poslední dobou se mi to stává čím dál častěji, naposledy minulý týden. Mám oblíbený bar ve Strašnicích, jedu okolo a říkám si, že je tam dobrá sestava. Přišel jsem domů, obouvám si boty, že vyrazím, ale najednou si říkám, že zítra v deset ráno něco mám. A to bylo šest odpoledne. Neuvěříš mi, ale ty boty jsem si normálně zul, udělal si čaj a sednul si k televizi. A druhý den ráno, když jsem si čistil zuby, mi bylo samotnému před sebou fakt trapně. A někdy to mám tak, že někam přijdu, rozhlédnu se a odejdu, protože cítím, že ti lidé v tom místě prostě nejsou v pohodě.

Bylo tancování tvůj sen?

Nebylo, tanečníkem jsem nikdy být nechtěl, hrál jsem fotbal. A pak přišel do kin film Pomáda, mně se líbil a rozhodl jsem se dělat moderní tance. V Praze 8 byl kulturní dům Ládví a místní taneční soubor hledal tanečníky. Tak jsem tam přišel, přitom jsem furt hrál fotbal. Jenomže jsem zjistil, že to byl folklórní soubor Valášek, takže místo toho, abych rozhazoval rukama jako Travolta, jsem si dal ruce v bok a začal jsem tam šlapat přes patu a cifrovat.

Jenomže mě to najednou začalo nějak bavit a bylo trochu zvláštní, že Pražák najednou dělá folklór. Začal jsem se tomu věnovat a dotáhl to až do deváté třídy, kdy otvírali na konzervatoři obor lidový tanec. Nejdříve otevřeli první třídu, ve které byl Richard Hess a ti u taneční skupiny UNO, za čtyři roky otevřeli další, tam jsem šel já, a za další čtyři roky další, kam šla moje sestra, která je také tanečnice. Nějakou dobu jsem ještě hrál fotbal, ale pak mi to zakázali kvůli zdraví, abych se nezranil a neponičil, když už do mě socialistická vlast vrazila nějaké peníze.

Zmiňoval jsi Richarda Hesse i UNO, existovaly u nás i jiná taneční tělesa kromě Baletu Československé televize?

Ještě byl Pavel Šmok, ale jinak nic. Byly balety, ale my jsme v podstatě jako první u nás dělali taneční představení, což tady do té doby nebylo.

Viděl jsem vaše představení Šach Mat.

Šach Mat byl skvělý, tím to začalo, následoval Billiard, pak se udělala Nikita, následovala Carmen a pak se to vlastně celé nějakým způsobem prohazovalo a přehazovalo a my jsme jezdili na turné jako tanečníci s tanečním vystoupením, které tady vlastně nikdo nedělal. A v tom byl právě ten Hess vizionář a uměl to. A UNO vlastně vzniklo tím, že se na škole daly dohromady tři páry, které do té doby tancovaly po barech. Mě vzali jako prvního mimo jejich ročník.

Byl jsem na vojně a dostal tři nabídky – z Československého státního souboru písní a tanců, od Armádního uměleckém souboru a od skupiny UNO. Na Hessovu nabídku jsem kývnul, ale musel jsem si projít bary stejně jako oni, kteří již v té době vystupovali s Darinkou, Gottem a Vondráčkovou v Německu a neměli pro mě místo. Takže jsem tancoval v Ambasadoru před ožralými Němci. Byl rok 1988, říkám OK, ale chtěl jsem to dělat, tak jsem to přežil a prošel si vlastně celou tu školu. Na to období rád vzpomínám.

Jaké bylo vystupování v zahraničí? Koupil sis nové hadry? Připadal sis jako hvězda?

Hadry šly jako první, to je jasné. Po návratu ze zahraničí jsme chodili do Hanavského pavilonu, kde nás znali a kde jsme vždycky utratili peněz jako malá svatba. Nechci mluvit jako starý fotr, ale tenkrát byl svět v pořádku a bylo to i tím, že jsme byli mladí.

Jak se z Geni tanečníka stal Geňa bavič?

První věci jsme dělali s Michalem Suchánkem. Když jsem tancoval ve skupině UNO, tak jsem si furt něco říkal pro sebe, měl nějaké kecy a Hess mi řekl, že mi dá port a že to budu říkat nahlas. Při tom tancování samozřejmě. Takže jsem prostě ty věci komentoval na mikrofon, šlo to do lidí a mělo to celkem úspěch. Pak mě oslovil Daniel Landa, abych mu udělal choreografii ke Krysaři, což jsem do té doby nedělal, ale šel jsem do toho. Hrál v tom i Michal Suchánek a já si jako asistentku vybral jeho ženu.

S Michalem jsme se tam po letech dali dohromady a on mi jednou řekl, že jde něco dělat pro Novu a jestli bych mu nepomohl něco napsat. Tak jsem něco napsal a on mi nabídl, jestli si to nechci i zahrát. Já, že rád, ale že to neumím. A tímhle tím to vlastně začalo. Byl to pořad XXL, Michal to uváděl s Violou Ottovou. Potom to pokračovalo dál a Michal přišel, že by se mohlo dělat Tele Tele. Oni na to kývli, ale ještě jsme někoho potřebovali, tak jsme řekli Veronice a Pepovi, takže to v podstatě bylo celé náhoda. Bavilo mě to a baví dodnes. Nemyslím si o sobě, že jsem valný herec nebo zpěvák, vůbec ne, přece se slyším a vidím, ale baví mě to.

Vrátím se k Tele Tele. Legenda říká, že jste z počátku nebyli moc úspěšní, ale že vás podržel ředitel Vladimír Železný, pořad de facto zachránil a sledovanost šla posléze nahoru, je to tak?

Strašně rád na to vzpomínám. My jsme ten pořad nějak natočili a začal se vysílat koncem září. První díl měl dobrou sledovanost, ale u ostatních to šlo dolů, takže to bylo na vyhazov a my z toho byli špatní. Nicméně Vladimír Železný řekl, ať nás tam nechají ještě měsíc. Další týden se to zvedlo a pak už šla sledovanost zase nahoru a stal se z toho kultovní pořad. Se sledovaností šla nahoru i naše sláva.

A zajímavé je, že jsme byli jediný pořad, který ve sledovanosti porazil televizní noviny. Železný nás pozval na večeři, a víš, jak tihle boháči jedí, to se nenajíš, máš pět chodů. Ředitel pozval ještě Klímu a ten si odskočil na cigáro. Carda, přestože nekouřil, šel za ním. Vrátili se za dvacet minut a Carda měl kečup na tričku, protože si skočil do mekáče. Rád na to vzpomínám. Neříkám, že jsem prožil plodný život, ale hezká období si užívám.

Řešil jsi někdy nějak výrazně image, třeba oblečení?

Lukáš Vaculík mi vyprávěl, že celý život chodil v dřevákách, pak ho vzali na konzervatoř, dali mu poprvé boty a on se ve čtrnácti učil chodit. Tak takhle to u mě nebylo. Můj strejda jezdil na lodi do Hamburku, vozil písek nebo štěrk a mně zase oblečení. Moje máma vždycky chtěla, abych měl dlouhé vlasy, takže jsem měl tričko s americkou vlajkou, kšandy, džíny a dlouhé vlasy, takže na základce problém. Pak jsem chtěl kapsáče. Nebyly, takže se šily a byl to pokus/omyl, protože ty návody byly v časopise Burda. A kdo měl mámu švadlenu, byl vítěz. Já doma švadlenu měl, ale nešikovnou.

A pak se nosila barevná trička a přes ně se nosila síťovaná trička. To je úchylárna, protože vypadáte jak v rybářské síti, pod tím máte tričko a teď ta trička nosili ještě naši dědové, takže podle toho mnohdy vypadala. Pak se nosila patka, prostě patka až pod nos, to bylo skvělé. A komu se to začalo kudrnatět, hodil to na Petra Nagye. Co se účesů týká, tak všichni byli v podstatě identičtí.

Součástí tvé kariéry je vlastně i dlouholeté partnerství s Michalem Suchánkem, jak spolu po těch letech vycházíte?

My jsme spolu strašně dlouho a v pohodě. Naše cesty šly teď malinko jiným směrem, také díky tomu, že Michal, myslím si, velmi dobře píše. Vydal se tedy cestou scenáristy a režiséra. Vidíme se v Partičce. A mě zase začalo bavit divadlo, které jsem předtím moc nedělal. Když je příležitost, tak spolu děláme a je dobře, že on si splnil nějaké své profesní sny a já zase ty své. Je to fajn a musím říct, že mi strašně pomohl, mám ho rád a tak to i zůstane.

V Partičce jste fungovali i s Ondrou Sokolem, ale došlo k nějakému rozkolu, je to třeba věc, která tě mrzí?

Mrzí mě to, ale zjistil jsem, že jak si každý myslíme, že jsme důležití, tak to tak není. Ondra Sokol je režisér, překládá, prostě šikovný člověk. Asi mu to lezlo trochu na nervy, tak chtěl být nějakým způsobem vidět. Je pohledný a holky z něj byly vyřízené. Navíc talentovaný, chytrý a šikovný, takže protiklady. Potom odešel a já točil nějaký seriál s Michalem Novotným. A protože jsme někoho sháněli, nabídl jsem mu, ať to s námi zkusí, on naskočil a přinesl zase něco trochu nového. Všichni říkali, že bez Sokola už to nebude ono, a už to funguje dvanáct let.

Pak šel pryč Igor, zůstali jsme jenom dva a řekli Kubovi Kohákovi a ten přinesl zase něco svého. Když Ondra odešel, v bulváru se chvíli řešilo, že jsem v tom já, což jsem absolutně nebyl. Byla v tom televize, od které dostal nabídku na Tvoje tvář má známý hlas. Nechci do toho teď tahat peníze, ale samozřejmě nějakou roli sehrály a on se rozhodl takhle. A jak jsou ty televize konkurenční, musel se rozhodnout. Já ho za to neodsuzuji, i když jsem byl z toho špatný, protože jsem si myslel, že Partička jeho odchodem skončila. Nebudu se mu vyhýbat, několikrát jsme se viděli a nemám s ním vůbec žádný problém. Naopak, mám radost, když se lidem daří a něco se jim podaří.

Tančíš, hraješ v muzikálech, bavíš lidi, máš ještě nějaký profesní sen?

Prosím tě, můžu jenom něco říct? Rád bych si to s tebou chtěl něco vyřídit. Měli jsme zkoušku, Brzobohatý mě fotil a posílal to na náš společný chat. A ty jsi tam napsal, ať toho chudáka nechají, že se mezi padesátkou a šedesátkou vyprofiluje. Kdybys byl někde blízko, tak ležíš na zádech a buším do tebe pěstmi. Od padesátky mám v hlavě, že bych si chtěl zkusit svůj stand up.

Tak to už mi říkáš deset let.

To ti říkám deset let, teď to mám dopsané, mám to celé udělané, potřebuji jenom najít čas, protože by mě opravdu zajímalo, jestli bych to dokázal, udělal to vtipné a lidé se u toho bavili. Chtěl bych postavit dům. Mám hausbót, takže jsem nadšený a pronajímám ho, ještě chci kupovat dva, prostě udělat takové hausbotové městečko v Píšťanech. Chtěl bych ještě dva roky pracovat a pak se sebrat a jet někam do tepla a tam zůstat. Ale ne v Evropské unii, protože si myslím, že to půjde celé do řiti. Prostě jet někam, mít tam bungalov a žít tam.

Rozčiluješ se u politiky?

Rozčiloval jsem se, ale řekl si, že to nemám zapotřebí a přestal politiku sledovat. Není to dobře, ale mně je nějak lépe. Říkal jsem si, že už tady není co ukrást a každý den jsem se divil, takže opravdu jsem to odstřihl. Pak někoho vidím v televizi, myslím si, že bude vyprávět vtip –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a on to je politik. A pak mám problém s rosničkami, meteorology. Týká se to mého života, protože když někam jdeš, tak nechceš tahat moc věcí. Ty když zalžeš, dostaneš tři roky, oni lžou každý den a furt jsou na svobodě.

Jaký máš rád humor?

Černý humor. Humor na hraně i za hranou, to miluji. A pak mám strašně rád, když se potkají dva a začnou se urážet, ale urážet kamarádsky. Dobírat si toho druhého.

A poznáš, když přestřelíš?

Poznám. Mám v sobě nějakou blbožlázu nebo jak to nazvat, a najednou začnu mít strašně hořko v krku a i když jsem si myslel, že jsem byl vtipný, tak si říkám „jejda“. A když se to nehodí, tak se omluvím.

Jak je na tom Richard Genzer s technikou a technologiemi? Kolik má kamarádů? Co mu na televizní obrazovce chybí? Kdo mu zkazil náladu, když vedle něj ve svém voze zastavil na semaforu? A kolik vydělal Vladimír Železný na reklamě v pořadu Tele Tele? Poslechněte si v novém díle podcastu Boomer Talk!