Rey Koranteng: Můj sen je plout atomovou ponorkou

Rey Koranteng je oblíbená tvář televizních obrazovek, která v rámci zpravodajství promlouvá k milionům diváků. V rámci milého a otevřeného rozhovoru Miloši Pokornému prozradil, jak se dostal k práci moderátora, jak to má s rodinou s kořeny v Ghaně, jak nejradši tráví volný čas i jaké jsou jeho sny.

Soudě dle tvého věku, máš do kategorie boomer nakročeno, cítíš se už teď v něčem boomersky?

Asi ano, víš, jak to my chlapi máme – pořád se vnímáme jako šestadvacetiletí kluci, fascinují nás motorky, letadýlka, takové ty chlapské hračky, ale čas plyne a vnitřně si uvědomuji, že do kategorie boomer patřím, ale nevidím v tom nic, co by mě mělo trápit, naopak, jestli mě někdo z mladších bude považovat za člověka, který by mohl třeba poradit, jedině dobře.

Chtějí tvoje dcery, abys jim s něčím radil?

Jsem člověk, který se v tomto směru nerad nabízí, i vlastním dětem, takže když mě o radu poprosí, tak mi samozřejmě vždycky lichotí, ale jinak jim do života moc nekecám, nepoučuji je, žijí si svým životem. Již od dětství jsme je s manželkou vedli k tomu, že musejí být samostatné, že se musejí umět rozhodovat a být připravené nést následky svých rozhodnutí. A musím zaťukat, u těch dvou dcer zatím dobré. Na druhou stranu se nebojím je požádat, ať mi pomůžou. Jsou různé IT věci nebo něco se sociálními sítěmi, které jsou pro ně automatické jako ranní čištění zubů. Hraji rád šachy, je to tak půl roku, co jsem začal hrát Blitz, to je na tři minuty, fakt fofr, a tam teda zase vedu já nad nimi, ony ty šachy moc neumějí a já si dokazuji, že jsem pořád ještě dobrý a rychlý.

Máš českou maminku a otce z Ghany, cítíš u sebe nějaké kulturní rozdělení?

Žádné nevnímám, ale občas mi nějaký kamarád řekne, že tohle není úplně podle české nátury nebo mentality, ale já sám sebe jsem vždycky vnímal jako Čecha. Moje maminka říká, že povahově jsem celý táta, který umřel asi v roce 2018. A moje česká teta zase říká, že jsem celý český děda, třeba s těmi šachy, které on chodil hrát každý čtvrtek do hospody U Jarolímků. Švejka třeba považuji za geniálního, nikoliv za hloupého, ta figura pochopila, jak přežít systém a ještě si z něj dělat legraci. Náš český humor je specifický, někdy i tvrdý a moji příbuzní v Africe vůbec nechápou českou nadsázku, že když řeknu „zabiju tě“, tak to vůbec neznamená, že tě chci zabít a je to v podstatě přátelské, oni to berou všechno striktně a vážně. Zažil jsem spousty nedorozumění mezi mnou a tamní rodinou, kdy já něco v nadsázce plácnul a oni to brali vážně. Takže v tomhle směru jsem česká mentalita, vyrůstal jsem tu, chodil do školy a většina mých kamarádů jsou Češi.

A když ses podíval po čase domů…

Nepodíval. Doma jsem v Praze, v Libni. V Ghaně jsme bydleli do nějakých mých necelých dvou let, ale já jsem se tam nikdy nevrátil, ani mě to vlastně nikdy moc nelákalo. Když umřel táta, který v Ghaně žil, tak se mě samozřejmě rodina ptala, jestli dorazím na pohřeb, ale upřímně řečeno, moje vztahy s otcem nebyly takové, abych musel zrovna jet na jeho pohřeb. Rodina je v Africe chápaná úplně jinak než v Evropě, tam je rodina v uvozovkách klan, který se o sebe musí postarat. Říkali mi, že nějak ale přítomný na tom pohřbu být musím, protože jsem nejstarší syn. Tak jsem jim odvětil, že přítomný být můžu, ale nejedu tam. Kolega v práci, fotograf, mě vyfotil. Táta byl poměrně dobře situovaný, měl velký pohřeb na pobřeží pro pět set hostů. Byla tam i židle, na ní můj portrét s popiskem Reynolds Koranteng / Czech Republic.

Jak v Ghaně vnímali, že jsi v jiné zemi populární osobnost?

Mí nevlastní sourozenci to samozřejmě hledali na internetu a původně si mysleli, že Praha je země, protože o Praze slyšeli, o České republice nikoliv. Musel jsem jim vysvětlit, co je Československo a Česká republika, bylo to roztomilé, protože asi za týden mi ten nejstarší nevlastní bratr píše s tím, že dělal pořádek v garáži a našel tam pneumatiky a jestli teda jsou z Česka. Potvrdil jsem mu, že ano. Myslím si, že jsou na mě pyšní. Logicky, proto na ten pohřeb dali moji fotku. Nemáme ale mezi sebou vztahy, že bychom se navštěvovali. Druhý nejstarší bratr psal, že příští rok plánuje s manželkou dovolenou po Evropě, samozřejmě je táhne Velká Británie, ale že by se možná zastavili i v Praze. Druhý bratr zase hodně cestuje do Německa, protože pracuje v těžebním průmyslu a hodně těžebních strojů pochází právě z Německa. V Ghaně se těží zlato, diamanty a další nerostné suroviny, hodně na to sázejí a říkají, že teď to pofrčí, Ghana půjde nahoru, protože má nerostné suroviny, a svět, jak je nervózní, tak bude hledat nové zdroje. Tak jsem jim řekl, že musí být opatrní, protože fakt, že mají ty zdroje, ještě neznamená, že za ně dostanou zaplaceno.

Říkal jsi, že otec byl dobře situovaný, co to vlastně v této zemi znamená?

Byl ředitelem tamní policejní nemocnice, což je takový ekvivalent české vojenské nemocnice, takže velmi vážená funkce. Prakticky všichni bývalí velvyslanci Ghany byli jeho známí, říkali mi, že ho znají, dokonce když tady byla jako velvyslankyně sestra nebo sestřenice tehdejšího prezidenta, tak tatínka znala.

Zajímají se tvé dcery o Ghanu?

Ano, zajímá je to. Vanessa je takový světoběžník, studovala ve Finsku a Dánsku a zajímá se víc. Sofča, které je osmnáct, tuší, že Ghana existuje, že tam je vedro, slunce, písek a lesy, ale nějak moc to neprožívá. A Leontýně je devět, takže má úplně jiné starosti.

Jsi známá televizní tvář, spojená především se zpravodajstvím TV Nova, začínal jsi ale s počasím, máš meteorologii vystudovanou?

Ne, nakonec jsem vystudoval politologii. K meteorologii jsem se dostal prostřednictvím létání.

Nabídka moderovat přišla od pana Železného?

Od jeho lidí, ale samozřejmě jsem se s ním pak setkal, byla to taková zvláštní doba. Mně bylo asi čtyřiadvacet a přišla nabídka, abych s nějakou Lucií Borhyovou šel na dva měsíce dělat televizi noviny, taková prázdninová výpomoc. Říkal jsem si, že počasí oproti zprávám je úplná legrace a největší otazník byl ten můj věk, protože si myslím, a dodneška jsem o tom přesvědčený, že abys mohl dělat zprávy, měl bys dozrát nějakých zkušeností, pohledu na svět, aby ti to lidé věřili. Byl jsem mladý, měl jsem dítě a rodinu, vzal si dva týdny na rozmyšlenou a ptal se různých lidí, kteří mě provázeli kariérou, jestli to mám zkusit, nebo ne. A tenkrát doktor Kračmer, takový můj guru, mi řekl, že je to na dva měsíce, buďto se něco naučím, nebo se pak zase budu věnovat svému, třeba to ale dopadne zajímavěji a zdržím se tam. Původně to bylo opravdu na dva měsíce, jenže pak se to furt oddalovalo, byl červen, nic, červenec, nic, a pak najednou v srpnu jsme začali vysílat s Luckou. Pak se věci zase změnily a ta situace dospěla k tomu, že jsme tam dodnes. Musím zaťukat, jsme spokojení. S Luckou se známe velmi detailně léta, až do takových drobností, že známe své široké rodiny, bydlíme dvě ulice od sebe, děti jsme vodili do stejné školky a ta provázanost už není jenom pracovní. Měl jsem ale i jiné kolegyně, Kristýnu Kloubkovou nebo Míšu Ochotskou, a také to bylo fajn. Nestává se mi, že bych potkal někoho v naší branži, o kom bych řekl, že to s ním dělat nebudu, musím zaťukat, to se mi ještě nestalo.

Máš tu pravomoc nebo svobodu říct, že tohle dělat nebudeš nebo nechceš?

Ne pravomoc, ale nějakou váhu, protože zaměstnavatel nebo ten tým nadřízených nejsou šílenci a nebudou mě nutit do něčeho, co nechci. Samozřejmě, musím být rozumný a ne si poroučet jako rozmazlené dítě. Ale věřím tomu, že kdybych řekl, že to nebo ono nebude fungovat, ať už se to týká čehokoliv – práce, oblečení nebo nějaké osoby – tak by se mě asi pokusili přesvědčit, ať to zvážím, ale rozhodně by mě do toho nenutili, protože křeč nikdo nechce, je třeba, aby to běželo hladce a bez problémů.

V době, kdy jiní odpočívají, ty nastupuješ do práce, bylo těžké si na ten režim zvyknout?

Je to vlastně obrácený režim, který se projeví v těch sociálních vazbách. Třeba u sportu s mými kamarády těžce hledáme nějaký společný termín, hraju badminton a hrával jsem nohejbal, ale není tolik lidí, kteří mají čas přes oběd, já nemůžu odpoledne, oni nemůžou dopoledne, takže hraju badminton přes oběd kamaráda, který má za chvilku „padla“, ale já v jednu přicházím do práce. Spíš než profese je to životní styl. Hlavně rodinný život je jiný, protože přijdu v devět domů a děti jdou pomalu spát. Proto ctím víkendy, nemusím moc často pracovat o víkendu, je to totiž jediný termín, kdy můžu být s dětmi nebo s rodinou. S Vanessou, která studuje v cizině, se vídáme šestkrát za rok, Sofče je osmnáct a zrovna se nachází ve fázi, kdy ty rodiče moc nepotřebuje, ale Leontýnce je devět a čas s ní je pro mě vzácný – když můžu, vyzvednu ji ze školy nebo ji uspávám.

A jak vůbec holky vnímají, že mají doma tvář známou z televize?

Je to dvousečné. Myslím si, že to nějak neprožívají v tom smyslu, že táta je známý, to vůbec ne, ale nesou jméno, které je tady opravdu jedinečné – když slyšíš Korantengová, tak jde buď o moji mámu, moji ženu nebo mé dcery. Musejí si zvyknout na to, že jsou pod mnohem přísnější veřejnou kontrolou, protože to jméno tě zaujme a to, co by asi prošlo jiným, jim neprojde. Myslím si, že to byl i jeden z důvodů, proč Vanessa odešla do ciziny v osmnácti letech, je to pro ni možná pohodlnější a nikdo ji tam nezná. Lidé si vůbec neuvědomují, a možná mi dáš za pravdu, jak cenné soukromí je. A není o tom, že předbíháš ve frontě, naopak, nemůžeš předbíhat. V tomto ohledu to nemají úplně jednoduché, my s manželkou to ctíme, děti nikde neukazujeme, vždycky jsme to tak měli, a na nich je pak, jak se rozhodnou.

Co tě po těch letech v práci motivuje?

Ve zpravodajství je to dění pořád jiné, pořád se něco děje a být při tom je velmi zajímavé. Již od dětství jsem byl zvídavý a zajímal se o spoustu věcí a souvislostí. Neříkám, že některá období nebyla těžká a stresující, ale být u toho mě baví. Navíc to není jenom o tom zpravodajství a o té práci na obrazovce, mám celou řadu jiných povinností, jiné pořady, jiné příležitosti. Podíval jsem se na místa, na která bych se nikdy nepodíval – počínaje jadernou elektrárnou přes doly a slévárny až po Úřad vlády. Výhodou je, že se potkáš s lidmi, kteří tě možná trochu berou za známého, trošku se otevřou a spoustu věcí ti řeknou. Je to strašně obohacující a rád dělám takové soukromé průzkumy veřejného mínění, mě fakt zajímá, co si lidi myslí na venkově, v malých městech, ve velkých městech a v různých sociálních vrstvách. Znám zedníky, instalatéry i premiéry. Každý máme tu svoji sociální bublinu a vidíme svět nějak, takže je někdy těžké pochopit, proč to ten druhý vidí jinak.

Když jsem tě viděl poprvé v předvolební diskuzi, říkal jsem si, že ten Rey je na ně moc hodný a slušný. Jak vzpomínáš na svoji první politickou debatu?

To už je hodně dávno, to byla, myslím, druhá kandidatura prezidenta Zemana a tenkrát protikandidát pan Drahoš nepřišel, dodneška si myslím, že to z jeho strany byla chyba, ale budiž, nebyl to povolávací rozkaz. A ty další už si moc nepamatuju. Máš ale pravdu, že spousta lidí mi říká nebo píše, že jsem na ně moc hodný a slušný. To jsou ale dvě rozdílné věci. Na koho z nich jsem hodný? Na všechny? Nebo na někoho z nich? Máš být férový, nemáš někomu stranit. Někteří kandidáti nebo některé tábory těch kandidátů si myslí, že moderátor je tam proto, aby odvedl práci za kandidáta, to znamená, že má seřvat protikandidáta, ale to není moje pozice. Je to jejich bitva, já nikam nekandiduju, nikdy kandidovat nebudu, je to jejich prostor, a jestli spoléhají na to, že moderátor se přidá na tu či onu stranu, tak to je chyba, moderátor musí být nestranný. Ve finále to je bitva, kterou nemůžeš v očích diváka vyhrát, protože jeden tábor řekne, že jsi byl měkký na ty z toho druhého tábora a druhý řekne to samé o tom prvním. Je to hrozně těžká disciplína. Rozhovory dělám i v Televizních novinách, kde to je ještě těžší, protože je na to velmi málo času, a tam těm lidem musím skákat do řeči. Respondent samozřejmě ví, že čím víc bude mluvit, tím víc urve času na úkor toho druhého. A jestli si někdo z voličů dělá názor na toho politika prostřednictvím jedné debaty nebo rozhovoru, tak je to také špatně.

Měl jsi nebo máš ambici si vyzkoušet i něco jiného?

Do té práce jsem nešel s tím, že bych si ještě chtěl vyzkoušet nějaké další věci, spíš jsem jen pracoval a ty nabídky přicházely, některé jsem s díkem odmítl, protože jsem se na to necítil, některé jsem přijal a nenapadá mě nic, co bych si chtěl vyzkoušet, ale určitě existuje spousta věcí, které jsem nedělal. Je to dva nebo tři týdny, teď už to říct můžu, co jsem hrál v reklamě.

Přemýšlel jsem o tom, co moderátor večerních zpráv nemůže a jedna z věcí, která mě napadla, je reklama, jak to tedy je?

Málo lidí si také neuvědomuje, že s moderátorskou pozicí se v podstatě částečně vzdáváš svých, a teď nechci, aby to vyznělo nějak nadneseně, práv. Spoustu věcí je zapovězeno, ale je to na dohodě, je to dobrovolné. Samozřejmě není možná žádná politická aktivita a žádná reklama. Skoro všechny pracovní věci mimo televizi konzultuji se svým zaměstnavatelem, třeba když dostanu nabídku na moderování čehosi. Je to zároveň jakási sebeobrana pro to médium, protože ten manažer má nějakou zodpovědnost a nemůže se dočkat překvapení, že nějaký jeho člověk se někde účastní něčeho, co se ukáže jako problematické. Zároveň to chrání i mě, protože ta televize má možnosti, jak si ty věci ověřit, co je za nimi a jestli jsou v pořádku.

Někde jsem se dočetl, že jedním z tvých koníčků, kromě šachů, je létání.

Já si tak poletuji. Již od dětství, na kluzácích a ultralehkých letadlech, teď méně, protože mám hodně práce, ale hlavně malé dítě, tak si to spíš užívám na zemi. Lásku k létání mám od dětství. Měli jsme souseda, byl to původem Němec, moc hodný člověk, který mě hlídal, když měla maminka hodně práce. Za války sloužil u letectva, a pak tu zůstal jako zajatec. Byl fakt super, šikovný, lepil se mnou plastová letadélka, vlastně mě k letectví přivedl a vyprávěl mi o něm. Začal jsem s ním stavět rádiem řízené modely a jednou jsme sedli do auta, odvezl mě na letiště do Roudnice a tam předal klukům. Zeptali se mě, jestli chci lítat a já, že jo. Takže jsem začal létat, takhle prozaicky.

Existuje něco, u čeho víš, že kdyby bylo víc času a byl jsi mladší, chtěl by sis to vyzkoušet?

Jestli se mě ptáš na sny, tak bych chtěl plout atomovou ponorkou, ale to se mi nikdy nesplní. Fascinuje mě ten systém, ta ponorka jako taková, že ta hromada oceli se ponoří a jak to tam všechno funguje, jak se tam žije. To bych chtěl zažít, ale to je úplně vyloučené. O snech nerad mluvím, protože mám pocit, že když je vyřkneš, nesplní se. Radši ty své sny proměňuji ve skutečnost. Můj sen bylo lítat, neříkám naučit se to, protože mám pokoru před piloty, ale vím, jak to zhruba ovládat, jsem schopný s tím odstartovat a přistát, ale neřekl bych o sobě, že jsem dobrý pilot. A také bych chtěl vidět velkou americkou letadlovou loď, to musí být neuvěřitelný zážitek.

Sleduješ konkurenci?

Ano, to je nutnost.

Kdybys nedělal to, co v současnosti děláš, co by tě hypoteticky lákalo?

Takhle jsem o tom teda nikdy nepřemýšlel, momentálně mě nic nenapadá, mám to furt spjaté s televizním prostředím, protože jsem tam dlouho. Myslím si, že o tom něco vím a že můžu být ještě v mnoha ohledech užitečný. A jestli mě někdy život zavede někam jinam, bude to možná překvapení, ale já nikdy nechtěl nebo nikdy jsem si nemyslel, že budu pracovat v televizi, a když už jsem v ní pracoval, nikdy jsem si nemyslel, že tam budu jedenatřicet let, takže uvidíme, co život ještě přinese.

Vnímám tě jako pozitivně naladěného člověka se smyslem pro humor, měl jsi někdy tendenci při těch zprávách udělat nějaký fórek?

Někdy taková nutkání máš, to je jasné, ale ono to tam nepatří nebo rozhodně ne do 90 % vysílání, ani to od tebe nikdo neočekává. Nemám rád situace, že se lidi nutí do toho být vtipní za každou cenu. Rád se zasměju, to je pravda, protože to pomáhá uvolňovat stres, a mám pocit, že jsme se jako Češi nějak zapomněli smát, ten náš humor je někdy drsný a v současnosti se buď někdo někomu vysmívá, což nemám rád, nebo bereme všechno strašně vážně. Všichni říkají, že to je sociálními sítěmi, ale já bych je zas tak nepřeceňoval, protože, podle mě, jenom umocňují to, co v lidech je a nic moc nového na lidech nevytvořily. Možná se pletu, ale mám pocit, že dříve jsme byli schopní smát se věcem, které třeba ani k smíchu nebyly, ale pomáhalo nám to uvolnit stres. Teď se všechno bere vážně, anebo se jeden druhému vysmívá.

Má ambice přejít do managementu televize? Přidá si Rey Miloše do přátel na sociálních sítích? A jak těžké by pro něj bylo zvykat si na novou pracovní partnerku? Poslechněte si v novém vydání podcastu Boomer Talk.