Petr Spálený: Směji se hodně, ale když je čemu

Petr Spálený je legenda české populární muziky, nemůže tedy chybět ve výběru hostů Miloše Pokorného v jeho podcastu Boomer Talk. Toho pozval na návštěvu a v příjemném domácím prostředí povyprávěl o začátcích, manželce Milušce, divadle Semafor, smíchu, strachu z létání i plánech do budoucna.

Petře, díky, že jste si našel čas a pozval mě k sobě domů. Hodně hudebních fanoušků se rozdělovalo mezi Karla Gotta a Waldemara Matušku, ale vy jste byl můj favorit, protože mě vždycky bavilo, s jakým klidem zpíváte své písničky. Chci se vás na úvod zeptat, jestli jste si tuhle image vymyslel, anebo to vyplývá z vaší povahy?

Asi to vyplývá z mé povahy, není to něco, co bych si vymyslel a co bych chtěl prezentovat. Někdy toho bylo až třeba i moc a chtěl jsem být veselejší, ale mám v povaze se moc nevystrkovat.

Vždycky jsem vás vnímal jako člověka, který se nikam nehrne, že to máte na klid.

To je pravda. Vždycky jsem se nerad vystrkoval více, než bylo nutné, ale vzhledem a výrazem prostě nepůsobím jako nějaký smíšek. Obzvlášť fotografové mě vyzývali, abych se trochu usmál a já jim říkal, že to neumím a ani nevím, jak to mám udělat.

Vidím, že smát se umíte, takže to není tím, že byste byl nějaký morous, který se nerad baví.

Já prostě nemám rád takové to předvádění, to opravdu nemám rád, a proto se mnohdy nesměju, když mám třeba něco povídat. Samozřejmě se směju normálně a hodně, ale když je čemu.

Vaše rané hity Plakalo bejby nebo Dáma při těle zná asi každý, ale já mám moc rád album Dítě štěstěny, které je podle mě vaše nejlepší a dokonale vyprodukované.

Myslím, že jsme se tenkrát výborně sešli se Zdeňkem Rytířem, který mě v podstatě přiměl udělat společné album. Začali jsme se tomu věnovat a slézali se na půdě s kytarami, napsal jsem i pár písniček a takhle to album pomalu vznikalo. Myslím, že ta deska je dobrá a se Zdeňkem to byla krásná práce.

Pro vás i pro vaše fanoušky to bylo opravdu comebackové album.

Bylo, protože bylo první po asi sedmiletém odmlce. Jednak jsme koncem sedmdesátých let dostali zákaz na základě nějakého udání – byla mi vyčítána skladba Trápím se, trápím s tím, že v socialistickém systému se přeci nemůže nikdo trápit. Překvapivě jsem po letech viděl na vlastní oči v televizi na nějakém celostátním zasedání kulturních pracovníků mluvit Biľaka, který se té skladby zastal, že politika se musí dělat dobře a proč by měli zakazovat skladby, jako Trápím se, trápím. A druhý den už to zase hráli v rádiu.

Nedávno jsem si ověřil, že písničky, jako je tato, lidi baví už čtyřicet let, my ji přidávali i na festivalu Rock for People. Text k té skladbě jsem kdysi napsal na takový popěvek písničky od The Kinks, z nějaké legrace jsem to tenkrát napsal v šatně o přestávce, zkusili jsme to a stal se z toho opravdový hit, který znají všichni. Je to vlastně legrace, není to písnička, je to jasně srozumitelný popěvek.

Jak to máte se zpíváním těchto velkých hitů? Stále vás to baví, nebo vám to vadí?

Když přijdete na to jeviště, tak nemůžete publiku nedat to, co chce. A ono si řekne, že to chce slyšet. Pár těch starých hitů zpívám a samozřejmě je střídám. Teď v srpnu, až budu mít volno od koncertování, bych rád po delší době napsal nějakou novou písničku nebo dvě a zkusil, jestli by to ještě šlo, takže na to budu mít čas i náladu.

Která z vašich skladeb je pro vás, z vašeho pohledu, nejtypičtější?

To nedokážu říci. Nevím, asi Obyčejný muž to může být, tu jsme napsali se Zdeňkem Rytířem. Nejradši mám ale písničku Když ji potkáš, která je z Dítěte štěstěny a mám ji fakt rád, přestože se z ní nikdy hit nestal. Nechybí skoro na žádném mém koncertě. Pro mě to zkrátka hit je.

Má pro vás vystupování pořád ten náboj, jaký mělo dříve?

Po těch letech je to daleko více o zodpovědnosti a touze po pochopení, dá se říct, dříve to člověk bral tak nějak automaticky – přišli jsme, zazpívali, a buď se to líbilo, nebo ne.

Co byste dělal, kdybyste nedělal muziku?

To je těžká otázka. Bez muziky si život dokážu těžko představit.

V kolika letech jste s hudbou začínal?

Někdy v devatenácti nebo dvaceti letech. Hráli jsme dixieland a já hrál na bicí.

A kdy přišel ten okamžik, že jste si řekl, že se hudbou budete živit?

To nějak vyplynulo samo, protože tenkrát jsme se zúčastnili nějaké soutěže kapel, zpíval jsem Pretty Flamingo od Paula Jonese a překvapivě jsme to vyhráli. Začaly přicházet různé nabídky, třeba jsme hráli v Olympik clubu, kam nás pozval Šimek s Grossmannem. Někde nám dali padesát korun a někde nic. Celé to vyvrcholilo přijetím do divadla Apollo, kam jsem dostal nabídku od Jirky Štaidla, a prosadil jsem si, že se mnou šla i celá kapela. Bylo to hodně rychlé a po pár zkouškách už jsme rovnou jeli na zájezd.

Takže jsme byli zaměstnáni u Státního divadelního studia, pod které to Apollo patřilo, měl jsem měsíční plat šestnáct set korun za šestnáct odehraných představení. Pak se to zlepšilo, začaly se nahrávat desky, které se dobře prodávaly a byly úspěšné, takže jsme během pár let vydali asi osmdesát singlů. No a někdo vymyslel vydat hned tři desky najednou. Nevím kdo, ale byla to blbost. Vyšly tituly Petr v Lucerně, což byl první živák u nás, pak Dáma při těle a anglicky zpívané album Sail With Me.

Hudbu máte v rodině, váš bratr Jan je výborný muzikant. Vedli vás rodiče k hudbě od malička?

Brácha je senzační muzikant. Máma hrála dobře na piano a táta na trumpetu, samozřejmě amatérsky. Celá rodina jsme byli posedlí hudbou, s bráchou jsme vždycky seděli pod pianem a poslouchali ty basové tóny, takže jsme to v rodině měli, ale ne profesionálně.

Bylo ve vaší kariéře období, kdy jste si říkal, že jste měl dělat něco jiného?

Podobné pocity jsem měl, když nás zakázali, nemohli jsme hrát a nebylo jasné, jestli to vůbec ještě někdy půjde. Byly to ty špatné časy textových komisí a názorů lidí, kteří muzice nepřáli. Naštěstí to dopadlo dobře a myslím, že to v osmdesáti letech už můžu říci.

Zmínil jste Miroslava Šimka s Jiřím Grossmannem. Jak vzpomínáte na své působení v Semaforu?

Nebyl jsem vlastně v tom původním Semaforu, ale ve skupině Miloslava Šimka a Jiřího Krampola. Slávek Šimek mi nabídl, abych k nim šel psát písničky pro představení. Postavil jsem novou kapelu a řekl si, že tam půjdu jen na chvíli, po letech jsem ale s hrůzou zjistil, že jsem tam byl deset let. Pak už jsem ale odejít musel, protože kapela byla připravená a začali jsme hrát.

V Semaforu působilo několik skupin, je pravda, že mezi nimi byla určitá nevraživost?

Byla to samozřejmě pravda. Tam byly tři party – Josef Dvořák, Šimek s Krampolem a Jiří Suchý. A když se to otočilo, tak pan Suchý chtěl právem své divadlo zpátky, nebyl v něm ani ředitelem. A taková určitá nevraživost byla mezi Miroslavem Šimkem a Jiřím Suchým, protože v té době byl populární Šimek a na lístky se stály fronty až na Václavák, kdežto u pana Suchého to bylo o hodně slabší. A tyhle boje vyvrcholily slavnou schůzí všech tří souborů, na které si to ti dotyční všechno vyříkali. Zdálo se, že až trošku ve zlém, ale pak se to časem nějak srovnalo a všichni se dali zase dohromady.

Jenže pak magistrát nebo bůhvíkdo prodal to divadlo nějakému šejdířovi, který sice říkal, že tam udělá divadlo, ale udělal tam bar. Takže jsme začali hrát v jiných sálech, často jsme hráli v karlínském divadle a ta druhá parta hrála v takovém malém divadélku nedaleko něj. Než se to trošku ustálilo, bylo to takhle rozlezlé všude možně. A mezitím se na popud Šimka přeměnilo kino Jalta na divadlo a nazvalo se Divadlo Jiřího Grossmanna, čímž se se konečně úplně oddělilo od Semaforu. Pan Suchý postupně vybudoval nový Semafor, takže to mělo celkem šťastný konec.

Na vašich deskách jsou krom původních skladeb i ty převzaté, podle čeho jste si je vybíral?

Hlavně podle toho, že u nás ty originály nebyly, a my jsme se snažili tu muziku přivézt, i když dlouho s anglickými texty, příkladem budiž Pavel Bobek. Posléze už i s českými texty našich vynikajících textařů, kteří, bohužel, během posledních let odešli. Takže nevím, kde seberu nějaký text. Měl jsem štěstí na Pavla Vrbu, Zdeňka Rytíře, Eduarda Krečmara nebo Vladimíra Poštulku.

Jmenoval jste Pavla Bobka, se kterým jste si byli v lecčems podobní. Přitáhli jste písničky zvenku a přiblížili je posluchačům takovým způsobem, že spousta lidí si dodnes myslí, že jsou vaše.

Často mi lidé říkali, že Bobek je lepší než originál, třeba u skladby Lásko, mně ubývá sil. Někdo mi také říkal, že můj Hráč je lepší než originál, ale já bezpečně vím, že není. I když ta píseň má hezký text od Zdeňka Rytíře. Pavel Bobek vždy trval na tom, že písnička, kterou převezme, bude znít přesně jako originál, já jsem ale nikdy nekopíroval a dělal věci podle sebe. Pavel byl jeden z mála, koho jsem měl moc rád a zároveň ho nebral jako konkurenci. Dostalo se mi od něj cti, že mě požádal o skladbu, napsal jsem ji a on ji vydal. Moc českých autorů neměl, tak mě to potěšilo. V muzice jsme si rozuměli.

Když jsme se viděli naposledy, říkal jste, že se bojíte létat, změnilo se od té doby něco?

Ano, změnilo, už jsem jednou letěl. Před třemi lety mě pozvala Maruška Rottrová na svoje turné, hráli jsme také v Košicích a bylo potřeba, abychom letěli. Ona se nebojí vůbec a já, abych nebyl uzenáč, jsem do Košic letěl s ní. Popíjeli jsme vínko a let proběhl úplně v pohodě, vůbec nic mi nebylo a nebál jsem se. Asi to bylo Mariiným kouzlem.

Jak jste ve své době řešili v kapele kostýmy, byla pro vás image důležitá?

Kostýmy jsme řešili v Apollu, Štaidl na tom trval, a tak nám šili saka, kalhoty, košile. Měli jsme i černé smokingy nebo bílé letní šaty. A když se hrálo třeba po klubech, tak jsme měli džíny, tričko nebo kytičkované kalhoty, neuvěřitelné modely jsme měli, ale skončilo to s tím Apollem.

Velkou část vašeho života jste spjatý s vaší manželkou, paní Voborníkovou. Jaké to je mít doma zpěvačku?

Miluška je zlatá, jednak bezvadně zpívá a je až neuvěřitelné, jak krásný hlas má. Do kapely jsem ji nebral z nějakých rodinných důvodů, to nemám rád, ale proto, že jsme spolu začali zpívat již v roce 1972. Brácha ji pozval na nahrání duetu a mně se líbil její hlas, měla takový sameťák. Ona už v Semaforu byla a zažila i éru Suchého a Šlitra. Nazkoušeli jsme spolu pár věcí a v druhé Lucerně už je s námi zpívala.

Vidíte jako výhodu, když partneři dělají stejnou práci?

Pokud jde o nás, tak ano, skvěle si rozumíme a jsme spolu čtyřicet let. Ona je moc hodná a věrná. V roce 1976 měla vážnou autonehodu, spala tehdy v autě a nabourali. Dlouho na tom nebyla dobře, protože mimo jiné měla prasklou lebku a od té doby neslyší na jedno ucho. Když byla v rekonvalescenci, tak s ní brácha udělal elpíčko, aby ji povzbudil do práce. Letos jsem to risknul a vzal ji na festival Rock for People, aby zazpívala dvě písničky, a když jsem ji ohlásil, lidé začali řvát nadšením a strašně jí tleskali, bylo to skvělé.

Koho z kolegů jste si vážil a s kým jste nemohl vyjít?

Do společnosti jsem nikdy moc nechodil, ale vážil jsem si Bobka. Nejen za to, jak zpíval, ale jaký to byl člověk. Žádné nepřátele jsem neměl, nebo že bych někoho nenáviděl, tak to vůbec. Na rozdíl od některých lidí jsem rád doma.

Petře, máte nějaké koníčky nebo záliby?

Je to zase hudba, mám rád opery, kterých mám pěknou zásobičku, většinou barokních. Rád čtu a někdy se vracím ke knihám, které už jsem kdysi četl a zjišťuji, že jsem na ně nebyl zralý a dobře jsem jim nerozuměl.

Co cestování?

To mě vůbec nezajímá, necestuji rád a už vůbec ne k moři. Leckde jsem byl a balit si kufry někam do neznáma mě nebaví. Jsem domácí typ. Vlastně jsem rád jezdil na kole, ale to už je také dost let, musel jsem totiž na operaci páteře, kyčel mám také umělou, byl jsem prostě rozhašený a už mi ta jízda na kole nedělala dobře.

Máte dceru Pavlínu, která je novinářka, co říkáte na její kariéru?

Dívám se na ni občas, líbí se mi, jak to dělá. Dělá to dobře, musí to být strašně namáhavé. Holka to má v hlavě srovnané, je velmi dobrá.

Jakou má Petr Spálený rád hudbu? Jaké publikum chodí na jeho koncerty? Jak to má s moderními technologiemi? A jak se dostal k práci grafika? Poslechněte si v novém vydání podcastu Boomer Talk!