Petr Jákl starší: Říkali mi kaskadér, Havla jsem chránil holýma rukama

Pozvání do podcastu Boomer Talk přijal Petr Jákl starší, legenda českého juda, producent, příležitostný herec a kaskadér i ochránce Václava Havla. S Milošem Pokorným probral i pověstnou kaskadérskou školu či úspěchy syna Petra.

Petře, jsi třináctinásobný mistr republiky, akademický mistr Evropy, účastník olympiády v roce 1972. Všichni víme, že pro Čechy není judo úplně tradiční sport, jak sis k němu našel cestu?

K judu jsem se dostal celkem jednoduše, protože za bratrem, který v té době studoval průmyslovku, přišel učitel tělocviku, praštil s ním o zem a řekl, že tohle je judo a že ho to naučí. Bratr přišel domů, udělal to samé se mnou, mně se to zalíbilo, a tak jsem začal dělat judo.

Co se ti na tom sportu líbilo?

Judo má svoji filozofii a to je, podle mého názoru, na tom sportu to krásné. Takové přirovnání – bouřka silný dub vyvrátí, kdežto slabý rákos se jenom ohne a po té bouřce narovná. Nebo když do tebe někdo strčí, tak ustoupíš, a když tě táhne, postoupíš. Povolnost a chytrost jsou, mimo jiné, důvody, proč se jedná o sport vysokoškoláků na celém světě.

Kdy jsi v judu začal být dobrý?

Těžko říct. Postupně, jak šla léta, mi to začalo jít a najednou jsem na závodech začal všechno vyhrávat. Tak mě poslali na mistrovství Evropy, a tím jsem se vlastně dostal do toho světa, který pro mě potom hodně znamenal. Judo mě v životě poznamenalo – poznal jsem díky němu manželku, dostal se k filmu, prostě mi zasáhlo do všeho.

Tento podcast se jmenuje Boomer Talk, víš, komu se říká boomer?

To je takový nějaký odpadlík nebo něco podobného.

Mladá generace tak hodnotí někoho, komu už v lecčems ujíždí vlak. Když jsme tedy u tématu, jak využíváš moderní technologie, nejrůznější vychytávky, různé počítače a podobné blbůstky?

Byl bych velice rád, kdyby nebyly mobily, jak tomu bylo dříve. Nedovedu si představit, že bychom se tenkrát s děvčaty seznamovali přes mobil, protože osobní kontakt měl něco do sebe. Teď to hodně frčí touto cestou, což se mi nelíbí. Sám ale mobil plně využívám, zrovna tak počítač – píšu scénáře filmů, je to vlastně součást mojí práce a absolutně se tomu nebráním.

Přestože jsem původním povoláním strojní inženýr, měl bych si s tím poradit, ale moc tomu nerozumím, nicméně mé vnučky mně s nějakým tím problémem často pomůžou.

Slyšel jsem, že v době sametové revoluce jsi dělal ochranku Václavu Havlovi i Alexandru Dubčekovi. Ochranka se tehdy rekrutovala z lidí, kteří byli dobří v bojových sportech, prý jste vůbec neměli zbraně a oba dva pány chránili jen svým tělem. Je to pravda?

Rád bych upřesnil jednu věc, nechránil jsem prezidenta Václava Havla, ale chránil jsem disidenta Václava Havla, což je velký rozdíl. Potom, co se stal prezidentem, přišli jiní lidé, profesionálové v tomto oboru.

Když jsem byl dotázán, jestli bych byl ochotný se o Havla s Dubčekem postarat – i když jsme se potom v podstatě starali jenom o Havla –, tak jsem si říkal, že je třeba, abych byl nenápadný, a okamžitě nastoupil, protože jsem se chtěl v tomto směru strašně moc angažovat.

A poněvadž jsem se s Havlem neznal a chtěl se mu představit, vyčkal jsem, až šel na nějaké akci na záchod, zašel za ním, počkal, samozřejmě, až si umyl ruce, a řekl mu, kdo jsem a co pro něj budu dělat. A že zbraně nemáme, ani mít nechceme a že tu práci budeme vykonávat jenom holýma rukama a v rámci našich dovedností. On souhlasil, a že to je super, protože nechtěl, aby ho někdo v té době chránil se zbraněmi. Tak jsme si celkem padli do oka a pak už to všechno fungovalo tak, jak mělo.

Filozofii Václava Havla to bylo bližší.

Potom, když už bylo jasné, že bude prezidentem, za námi přišel a chtěl, abychom s bratrem na ten Hrad šli s ním a chránili ho jako oficiální bodyguardi – nechtěl, aby to převzala ochranka komunistického režimu. Vysvětlili jsme mu, že oba dva máme svoje civilní povolání, že se k práci inženýrů vrátíme, protože tohle jsme dělali jenom z lásky a samozřejmě zadarmo.

Napadlo mě, že bychom mu měli projevit vděk za to, co dělá, tak jsem vzal svůj titul Zasloužilého mistra sportu, s kolegy jsme na něj napsali poděkování za to, co pro tenhle národ a pro nás všechny udělal, podepsali ho a předali, takže dostal můj titul Zasloužilého mistra sportu.

Jak se z aktivního sportovce, který dokázal ve svém ranku víceméně všechno, stane kaskadér a posléze scenárista, producent, popřípadě člověk, který radí při natáčení filmů?

Celkem jednoduše. Jak jsem říkal na začátku, za všechno může judo a v tomto případě to platí dvojnásob. Na soustředění reprezentantů juda před mistrovstvím Evropy přišli východoněmečtí filmaři, že si chtějí vybrat judistu pro nějakou filmovou roli. A ta filmová role že je gestapák, který bude zastřelený na nějakém velikánském schodišti a z něj spadne dolů. Za judisty přišli, protože umí padat, a vzhledem k mému ksichtu jsem se jim, jako ten gestapák, jevil ideální a vybrali mě.

Nejdříve jsem odmítl, že to dělat nebudu, ale nakonec mě ukecali a s trenéry se domluvili, že počkají až po mistrovství Evropy. Řekl jsem si, že to bude zajímavá zkušenost, navíc zábava, a šel do toho. Představoval jsem si, že z toho schodiště skočím v podstatě po hlavě a těmi judo kotouly se dokutálím dolů. Řekli akce, někdo vystřelil samopalem, ozvala se rána, tak jsem skočil, dopadl až dolů, a když jsem se celý pomlácený dokutálel, cítil jsem se skoro mrtvý. Domníval jsem se, že to mám hotové, ale ten režisér přišel a řekl, že to bylo hrozné, že to vypadalo, jako když to skočí nějaký gymnasta, a že se to nedá pro film použít. A teď mě začal poučovat, jak mám při zásahu do břicha spadnout přirozeně. Asi třikrát jsem to musel opakovat.

Dodnes nevím, jestli s tím byl spokojený a jestli se to vůbec v nějakém tom filmu použilo. Pak mi řekli, ať se támhle postavím do fronty, že mně za to něco zaplatí. A to byla fronta komparzistů, kteří byli vyplácení za celý natáčecí den a dostali stejné peníze jako já za ty dvě hodiny.

Petře, patříš k zakladatelům pověstné české kaskadérské školy, jak vlastně vznikla?

Pro mě to vlastně tou rolí padajícího esesáka skončilo, nějakou zkušenost jsem měl, ale víc jsem se tím nezabýval. A za nějakou dobu mi volali z filmového studia Barrandov, jestli bych se za nějakého herce v nějakém filmu nepopral, což mi přišlo, že není problém a že to je přesně pro mě. Šel jsem tam a udělal, co po mně chtěli. Pak zase přišli, abych někde spadl na kole, nebo jestli umím s auťákem, že bych s ním naboural. Jednou zas přišli s tím, co bych řekl tomu, kdyby mě zapálili.

Takhle postupně to šlo, až mi najednou začali říkat kaskadér a já jsem se tím bavil, protože jsem všechny ty kousky musel vymýšlet. Abych byl úplně přesný, tohle byla moje cesta. Aniž bychom o sobě věděli, tak něco podobného začal dělat Jarda Tomsa, kterého pro změnu vyzval jeden pomocný režisér, aby dodal lidi na nějakou rvačku do filmu. On šel zase touto cestou, u něj byl třeba Zdeněk Srstka.

My jsme o sobě nevěděli a sešli se na natáčení filmu Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky, do kterého potřebovali víc bláznů, jako jsme byli my. Pozvali nás oba dva, my tam na sebe koukali, on přišel se svou partou, já zase se svou partou judistů a tak jsme se tam dali dohromady. Jarda byl skvělý chlap a vynikající kamarád. Aniž bychom si ho zvolili, tak nám dělal šéfa, všichni jsme ho uznávali a já byl hrozně rád, protože jsem studoval vysokou školu, dělal judo jako reprezentant a byl vytížený.

Kdy ses rozhodl, že se chceš více věnovat rozvoji té kaskadérské party?

Na začátku, v té zakládající partě, jsme byli v podstatě všichni reprezentanti a špičky v těch svých sportech, navíc velcí kamarádi. A ti herci si nás velice vážili, protože jsme za ně nasazovali svoje kejháky. V podstatě můžu říct, že se všemi herci jsme byli velcí kamarádi a docházelo k tomu, že při natáčení těch filmů ze mě furt tahali historky, hlavně teda herečky. Třeba ve filmu Oldřich a Božena hrála Jana Šulcová, která se v rámci své role měla svléknout do naha, a my jsme jí k tomu dodávali odvahu vyprávěním svých historek.

Někteří pak přišli s tím, že by to bylo dobré ty zážitky z akcí zapisovat. Dozvěděli se o tom v České televizi a nějaký redaktor mě oslovil, jestli bych mu ty zápisky neposkytl. Nakonec se to dostalo k režisérovi Dušanu Kleinovi, který si to přečetl a pozval mě na schůzku, kde mi řekl, že ho to zaujalo a že by doporučoval, aby z té desáté povídky s názvem Cesta do pekla vznikl scénář k filmu. Já na to, že jestli má zájem, ať si to klidně natočí, ale on, že ten scénář musím napsat já.

Nechtěl jsem, ale on na tom trval a postupně došlo k tomu, že jsem začal ten scénář psát a film se realizoval.

Náhodou ses tedy stal scenáristou a také hercem hlavní role.

K tomu mě přiměli, to jsem právě vůbec nechtěl. Ze všeho nejvíc mě bavily ty vlastní kaskadérské výkony, protože jsem dělal něco, o čem jsem si myslel, že by někdo jiný nedokázal. To mě k tomu táhlo, nějaké herecké scénky mě nebavily. Postupem času se začal realizovat zmíněný scénář k filmu Cesta peklem a bylo třeba, abych se zapojil i do té části producentské a pomohl s realizací.

Touto cestou jsem byl víceméně přinucený sehnat na ten film peníze a dát se dohromady s partou dalších – Jarda Bouček byl můj společník ve firmě, kterou jsem založil, a postupně jsem se stával producentem. Navíc mám vysokoškolské vzdělání a nedělalo mi problém pohybovat se v oblasti organizace a ekonomiky, jsem sice strojní inženýr, ale s ekonomickým zaměřením.

Tvůj syn Petr je také sportovec a není vystudovaný režisér. Když za tebou poprvé přišel s tím, že natočí velkofilm, co jsi mu na to řekl?

Když jsme točili film Kajínek, který doprovázely strašné obstrukce, seznámili jsme se do detailů se všemi soudními spisy a dospěli k závěru, že tady něco nehraje. Přestože Kajínek je grázl, o tom nemusíme diskutovat, byla tam policejní zvůle, takže jsme se pustili do realizace a hledali režiséra, který by byl pro tento film nejvhodnější. Říkali jsme si, že by nebyl špatný nějaký nový a nadějný režisér.

Začali jsme, samozřejmě, u těch známých, ale všichni zklamávali naši důvěru a měli odlišné představy. A protože už jsme natočili film Krysař, ve kterém hrál Petr hlavní roli, kamarádili se s F. A. Brabcem a měli s ním dobrou zkušenost, nabídli jsme mu, jestli by to nechtěl točit. Franta nás tenkrát opravdu hodně překvapil, upřímně řekl, že nejlepší bude, když to Petr natočí sám, protože o tom ví nejvíc. A když jsem se Petra zeptal, co on na to, odpověděl, že to teda zkusí. A takhle se k té režii vlastně dostal.

Toho Kajínka ještě chápu, říkám si dobře, český film s přesahem, gangsteři jsou víceméně po světě všude stejní, ale film typu Žižky, který je točený hlavně pro zahraničí, to už je něco jiného.

Po Kajínkovi, který měl obrovskou návštěvnost a byl dobře přijatý, Petr na Ukrajině natočil horor Ghoul. Napsal scénář, najal americké i anglické herce a herečky, natočil to v angličtině, a protože ten film byl úspěšný, získal ocenění v kategorii Nejlepší horor na festivalu hororových filmů. Petr se s ním dostal do filmového světa a dozvěděli se o něm i odborníci v Hollywoodu, kam byl prodaný.

V případě Žižky to bylo tak, že když jsme se dostali do stadia realizace, Petr přišel s tím, že jestli má ukázat světu českého hrdinu, tak to musí udělat také v angličtině. Rozhodl se vyrazit do Hollywoodu, kde už předtím byl, studoval herectví, filmařinu a měl nějaké kontakty, a nabídnout tam tento scénář. Na to jsem mu řekl, že je to úplná blbost a ať si nemyslí, že mu v Americe padnou k nohám. Opravdu tam odjel, zanedlouho mi volá a povídá: „Člověče, to budeš koukat, oni Žižku znají, pro ně je sedmý nejslavnější vojevůdce a říkají mu Boží bojovník.“

Petře, byl jsi, stejně jako Petr, účastníkem olympijských her, ty konkrétně v roce 1972. V řadě věcí je to dost zásadní olympiáda, protože tam došlo k incidentu, kdy palestinské komando přepadlo izraelské sportovce a skončilo to kvůli, řekněme, amatérskému zásahu německé policie, masakrem. Jak jsi to vnímal, jako sportovec, který byl na místě?

Samozřejmě to byl obrovský šok pro všechny, olympiáda byla přerušená a nikdo nevěděl, co se děje. Největší tragédie pro nás, pro Čechy, stejně jako pro vedení naší české výpravy, byl fakt, že ti hajzlové, kteří to spáchali, byli Palestinci, se kterými jsme byli přátelé, a Izraelci pro nás byli kapitalisti. A vedení naší výpravy nevědělo, na kterou stranu se postavit.

K nám sportovcům se navíc dostala otřesná zpráva, že vedení naší výpravy tenkrát s otázkou jak se k tomu postavit nevolalo do Prahy, ale do Moskvy. Stejně jako většina našich sportovců jsem neměl rád komunisty a tohle byl pro nás všechny velký šok.

Ale abychom skončili trošku úsměvně, vzpomněl jsem si na jednu olympijskou příhodu. Měl jsem už po soutěži a vzhledem k tomu, že jsem skončil sedmý, což bylo pro tehdejší Československo úspěch, nechali mě tam až do konce olympiády a já si to užíval. Jednou za mnou přišli atleti, že jestli jsem frajer, tak půjdu do sauny. Říkal jsem jim, ať jdou do háje, proč bych chodil do sauny, když jsem v ní před olympiádou shazoval kila každou chvíli. A oni furt, že jestli jsem frajer, tak že půjdu. Tušil jsem, že to je určitě nějaký fór a že tedy nezkazím zábavu a do té sauny půjdu.

Tu saunu jsme měli přímo v olympijské vesnici, přišel jsem tam, svlékl se do naha a vůbec nikoho tam neviděl, bazén prázdný, tak jsem si pomyslel, že to jsou blbci a nějak jim ten fór nevyšel. Ale když už jsem byl nahý, tak jsem do té sauny vešel a ta byla plná nahých australských plavkyň. Já tam mezi ně vešel, samozřejmě se lekl a chtěl utéct, ale ti atleti mě čapli a strčili dovnitř. Ty ženské se tam předváděly, bylo to strašné, už jsem to nemohl vydržet, rozumíš, musel jsem utéct. Vlít jsem pod studenou sprchu, tam jsem se chladil a pak přišli ti atleti, měli stopky a říkali, že jsem tam vydržel déle, než plánovali.

Když jsem na tebe sháněl kontakt, tak mi Petr junior řekl: „Já ti musím něco říct, naši mě tak štvou, protože oni jsou ve svých letech velmi pozitivní, že bych se z toho někdy zbláznil.“ Kde se v tobě bere?

Ono je to trošku složitější, protože já jsem velký optimista a manželka Alenka je spíš pesimistka a ve všem vždy hledá takové ty problémové věci a ten můj velký optimismus vždycky přibržďuje. V podstatě se ke všemu snažím přistupovat tak, že když nejde opravdu o ten život, tak jde o to hovno a snažím se ve všem špatném najít alespoň něco trochu pozitivního a o to se opřít.

Pokud se nepletu, tak to zmíněné motto je i podtitul knížky, která je teď velmi aktuální, protože jsi ty své historky z kaskadérského, filmového i sportovního života sepsal. Myslím, že tím iniciátorem byl Petr junior, je to tak?

Tím iniciátorem nebyl jenom Petr, ale také dcera Alenka, která tu knihu spolu se mnou napsala, takže jsme dva autoři. To motto té knížky je Když nejde o život, tak jde o…., ale ta knížka se jmenuje optimisticky V kimonu až do hrobu. Jsou to v podstatě příběhy, které jsem v tom osobním, sportovním i filmovém životě zažíval, spolu s dcerou jsme je dali dohromady a udělali z nich vlastně povídky.

Když jste to dávali dohromady, vybavily se ti i třeba některé věci, které už jsi zapomněl?

S dcerou Alenkou jsme napsali i scénář k připravovanému filmu Nemesis, takže si jako spoluautoři rozumíme. A v případě té knihy jsem ty příběhy v podstatě prožíval znovu. Je tam třeba i jedna povídka o tom, jak jsem po pádu z obrovského srázu prorazil v řece led, ta voda mě vtáhla, já skončil pod tím ledem uvězněný a nemohl jsem se prorazit tím ledem nahoru. Znovu jsem to prožíval a byl úplně vyřízený a dcera mě i zahlédla, když jsem měl uslzené oči. Ale častěji jsme se smáli.

Jak ho jako evropského judistu vnímali v Japonsku? S jakým skončil danem? A co bylo stěžejní pro realizaci filmu Žižka? Poslechněte si v podcastu Boomer Talk v úvodu článku.