Petr Fiala: Mňága je kapela ze starých časů, nikdy jsem neměl plán B

Zpěvák, skladatel, producent a spisovatel Petr Fiala, jehož jméno bude navždy spjato s kapelou Mňága a Žďorp, přijal pozvání na rozhovor do podcastu Boomer Talk. Letos oslavil jubileum, takže do kategorie boomer již spadá, s Milošem Pokorným probral nejrůznější témata, třeba proč je pro něj důležitá svoboda, jakou hudbu v dětství nenáviděl, jak vznikl jeden z největších hitů Mňágy a Žďorp nebo jak s kolegy z kapely řešili image.

Nakolik a v čem se cítíš jako boomer?

Spíš než boomer se označuji jako old school. Jako hudebník musím v hudebním průmyslu neustále sledovat trendy, mašinky, hejblátka, studiové věci a všechno tohle se vyvíjí, a pokud se tím chci bavit, musím to trošku znát. Naštěstí mám kolem sebe šikovné kamarády, oni mi všechno vysvětlí a navedou mě. V tomto ohledu boomer až tak moc nejsem, i když už také chápu, že daleko důležitější než krabička je nápad.

A co se týká obecné techniky, jako jsou telefony, kompy, GPS a všechny možné aplikace, tak do toho se zas tak moc nepouštím a používám z toho přesně jen to, co potřebuji. Na facebooku jsem každý den, ale jen kvůli kapele, beru to prostě jako kontakt s fanoušky, svůj osobní profil vůbec nemám, protože nepotřebuju sdělovat, kde jsem, co jím a jak u toho vypadám. Většinou podobné věci zveřejňuji pouze tehdy, když to je nějakým způsobem zábavné. Jinak beru technologie stejně, jako bereš auto – je to dobrý prostředek se někam dostat. A když něco potřebuji v praxi, tak se to naučím, ale daleko lepší je pro mě v tomto věku jít po lese a na nic nemyslet.

V dětství ztráta času, dnes příjemný oddych.

Je velmi vtipné, že se staneš tím, co tě tak strašně štvalo v dětství. Když máš alespoň trochu nadhled nebo kolem sebe lidi, kteří ti umožní navnímat, že takový jsi, je to prostě úžasné. Já jsem teď začal kupovat vinyly a kupuji výhradně hudbu, kterou jsem v dětství fakt nenáviděl, takže country, soul a takovou tu, kterou jsem považoval za trapnou, měkkou, starou a nudnou.

Jako jedna z prvních kapel jste využili možnost zapojit fanoušky do procesu vzniku alba, jinými slovy to, čemu se dneska říká crowdfunding.

Víš, o co jde? Oni už to před námi zkoušeli jiní, i v Česku, a my, když jsme dělali první kampaň, tak jsme se velice dobře poučili z jejich chyb. Crowdfunding znamená v tupém překladu podpora davem, kdy ty zveřejníš svůj záměr, máš nějaký projekt a potřebuješ na to určitou částku, takže za to nabídneš nějaké benefity. V našem případě je to album, jinými slovy jde o jakýsi předprodej a takové to tvrdé jádro příznivců má možnost si naši desku koupit. Můžeš si koupit odměnu a mít jméno v bookletu nebo získáš limitovanou edici vinylu, který bude mít speciální středovou nálepku a nebude ho mít nikdo jiný.

V rámci těch kampaní děláme i speciální odměny a můžeš s námi strávit třeba den na šňůře. V kapele jsme se naučili, že se chováme vždy stejně a nepřetvařujeme se. Měli jsme vždy hodně těch cen kontaktních a bylo to super, protože jsme se od těch lidí dozvěděli spoustu věcí, pobavili se a z některých těch fanoušků se časem stali známí a sympatizanti kapely. A je to hrozně fajn, protože v tom výrobním řetězci přeskočíš úplně všechno – vydavatelskou firmu, jednání se sekretářkami, na všechny ty věci se vykašleš, lidé ti pošlou objednávky toho, co chtějí, a ty to za to všechno vyrobíš.

Jsme kapela ze starých časů, skautská, takže vezmeme ten balík peněz a komplet ho utratíme, nikdo si nic nenechává. Teď zrovna děláme kampaň na novou desku, chtěli jsme vybrat 600 000 korun a už máme nějakých 750 000. Z toho bohužel třetinu spolknou daně a poplatky té stránce, kde vybíráme, ale i tak je to super, všechno utratíme, něco se prodá a z toho se zase zafinancují další věci. Jsme svobodní, nemusíme vůbec nic řešit nebo se obracet s nějakými požadavky na vydavatelskou firmu. A vzhledem k tomu, že jsme to dělali pětkrát šestkrát, tak ti lidé vědí, že to uděláme, všechny ty odměny jim dáme a s každým vše jednotlivě probereme. Všichni jsou vždy spokojeni, takže je to vlastně otázka důvěry, protože posíláš peníze za něco, co jsi ještě neslyšel. Jsme boomeři a už musíme dělat jenom to, co chceme.

A nechtěl někdo třeba zpívat v písničce?

My to máme hlavně postavené tak, že to nesmí ovlivnit samotnou tvorbu. Dnes si skoro všechno koupíš, kromě zážitku. Kdyby mi někdo řekl, že The Cure dělají crowdfundingovou kampaň a za den ve studiu chtějí 100 000 korun, já jim dám 200 000, chci tam být, nemusím nic říkat a jenom slintat někde v rohu. Co je lepšího než být s The Cure ve studiu?

Jak řešíte ponorku v kapele?

Kapela existuje skoro 40 let, pár lidí se v ní vystřídalo a byli jsme opravdu kámoši z gymplu bez jakýchkoliv ambic se hudbou živit. Začínali jsme za komárů a komunisty nesnášeli, nikdy jsme nešli k přehrávkám, nechtěli od nich peníze, nic. Na profesionální dráhu jsme nastoupili někdy v roce 1992, ještě v roce 1991 jsme v Praze hráli pro šest lidí a o rok později už pro pět tisíc.

Bylo to období námořnických oblečků?

Ano, to období bylo úplně zběsilé, hektické, hráli jsme 250 koncertů ročně, to trvalo, nevím, tři roky, každý koncert byl vyprodaný. Vyžádalo si to oběti, někteří lidé pařili moc a nezvládali hraní a časem museli odejít. Samozřejmě jsme kolem toho vždy vedli spoustu rozhovorů a bolestivého domlouvání. V životě jsem zažil pár propouštění hudebníků z kapely, není to vůbec fajn, ale musím říct, že když odešel kytarista, který byl v kapele skoro od začátku, nedalo se fakt nic dělat, protože to došlo do bodu, kdy byl borec vyhořelý, zbytek kapely nebyl vůbec šťastný a bylo to dlouhodobé. Tobě najednou dojde, že běží čas nejenom toho člověka, ale i tvého života. Se všemi těmi předchozími lidmi, po uplynutí nějaké inkubační doby, jsem kamarád a ostatní z kapely také. Všechno se časem uklidní a já třeba s hudebníky, kteří z Mňágy odešli, nemám žádný problém, chce to prostě hodně času. Kapelu máme na prvním místě, a jak to začne haprovat, tak se to musí vyřešit a zatím to dopadlo vždy dobře.

Pamatuji si, jak jsme se kdysi potkali v televizním pořadu Telerezonance. Kdy ti ale poprvé docvaklo, že se hudbou asi budeš živit?

To mi docvaklo hned první měsíc, kdy jsem se tím již živil a nic jiného neměl. A k té Telerezonanci, vzpomněl jsem si, že když jsme vycházeli z natáčení, tak tam byl dav ječících holek a my jsme šli s kytarami a říkali si, že je to tady, jenže si nás ty holky vůbec nevšimly. Pak vylezli takoví dva ňoumové, Ondráček s Pokorným, a ty holky k nim běžely pro podpis. Takhle to chodí. Když máš štěstí, sám dospěješ k jakémusi druhu pokory nebo vděčnosti a já mám velké štěstí v tom, že mám velice dobrodružný a zábavný život a opravdu každé ráno, když se vzbudím, jsem fakt vděčný, že jsem se přes ty všechny peripetie dohrabal až k jakémusi klidu a nadhledu. Velmi si užívám, že mám pět dětí a všechny se se mnou baví, což nebývalo vůbec pravidlem.

A to jsou věci, ke kterým musíš dojít, ten čas musí uběhnout. A v hudbě to je to samé. My jsme samozřejmě byli hejsci a uměli mnoho dní nespat, pařit a nezajímat se o nějaké povrchní věci. Dva roky za sebou jsme měli vyprodáno a mysleli si, že je to normální a že to bude až do smrti. Abych to dokončil, váží si toho i zbytek kapely, to nejsou tupci, kteří by šli přes mrtvoly. A lidé cítí, že hraješ pro ně.

Nebyl jsi tedy standardním fotříkem?

Měl jsem dvě ženy, dvě rodiny a následně dvě střídavé péče. Takže jsem od roku 2004 fotr na poloviční úvazek, to znamená, že většinou mám děti od pondělí do čtvrtka, v pátek a sobotu jsem na koncertech. Takhle jedu 20 let a každý den vstávám v 6:16. Zakládám si na tom, že vařím, peru a strašně mě to baví, protože děti považuji za daleko zábavnější lidi než dospělé. Teď už mám i vnoučata, rodina je pro mě na prvním místě. Samozřejmě že na stejné rovině, ale pracovní, mám kapelu, kterou se snažím udržet, a všichni se snažíme, aby v ní bylo přátelské prostředí. Jsem zastánce hesla o životě, že nám nikdo neříkal, že to bude snadné, ale teď už se spíš přikláním k tomu, že také nikdo neříkal, že by to měla být tryzna.

Jak tvé děti vnímají Petra Fialu jako hudebníka a skladatele?

To zní strašně vznešeně. Myslím, že to vůbec nehrotí. My se o tom doma vůbec nebavíme ani spolu nezpíváme, nedej bože moje písničky. Děti jsou v zajetí různých rapů a všeho možného, syn třeba jednu dobu inklinoval k brutálnímu metalu, tak jsem ho v 15 letech vzal na festival Masters of Rock, nechal ho tam čtyři dny, a když jsem ho pak jel vyzvednout, našel jsem takovou postavu od bahna, která mi tvrdila, že ani kapku alkoholu neměla. Následně jsem se samozřejmě dozvěděl všechno.

S dceruškou, která má teď 15 let, jsme byli asi před šesti lety na koncertě Marcus & Martinus a mě málem ti ostatní rodiče uklovali, fakt to bylo náročné. Ta už se teď za to stydí a jede něco jiného. Bylo fajn, když se děti učily na kytaru, nejstarší syn mohl jít i na nějakou kytarovou školu, ale dal přednost nevázanému nočnímu životu. Dcerka hrála na piano, jinak to ale nehrotíme, akorát když ráno vstáváme do školy, vždy hraje hudba, mám asi tisíc cédéček a vybírám takové ty ranní hitovky, třeba ABBA.

Je něco z doby minulé, předrevoluční, co ti chybí nebo po čem máš určitou nostalgii?

Myslím si, že pokud tenkrát něco bylo dobré, tak to vyplývalo pouze z reakce na to špatné. Lidé se třeba zajímali daleko víc o kulturu a byli mnohem více spolu. To ale vyplývalo pouze z toho, že nemohli dělat to, co opravdu chtěli, takže všichni ti pořadatelé nějakých folkových koncertů a všichni, co se okolo motali, si pak našli to, co je opravdu bavilo, co je i třeba živilo, ale myslím si, že na té době nebylo dobré nic. Tečka. Jak může být něco na kriminálu dobrého, nevím, ale byli jsme mladí. Ta doba prostě byla zlá a jediný způsob, jak ji přiblížit lidem, kteří ji nezažili, je teleportace do beznadějné země zcela bez budoucnosti.

Teď se nám to snadno hodnotí, protože jsme svobodní, ale já jsem opravdu nevěřil, že to někdy zažiju, myslel jsem si, že to dožiju jako obyvatel sovětské kolonie, který bude jednou za deset let puštěný se ošplíchnout u moře. A že budu dělat jenom to, k čemu mě někdo pustí, a ne to, co chci dělat. Takže si myslím, že dobrého nebylo nic, a jestli někdo začne mluvit o bezplatném lékařství a podobných nesmyslech, tak to prostě nemá cenu dál hodnotit. Když se ptali Otakara Motejla, prvního ombudsmana Česka, kdy začal ztrácet ideály o jakési revoluci všech, tak řekl, že to bylo 27. listopadu 1989, kdy z jedné strany do Prahy přijížděli lidé na generální stávku a z druhé strany odjížděli z Prahy lidé na chaty, aby tam vyčkali, jak to vlastně dopadne. Těch úhlů pohledu je hromada.

Když jste přestali hrát v námořnických oblečcích, řešili jste budoucí image kapely?

Tam byla jiná diskuze, ať už k***a nehrajeme v těch oblečcích, protože v tom se prostě nedá hrát. A my v tom hráli každý den, navíc jsme byli natvrdlí a měli jenom jednu verzi těch oblečků, takže po třech týdnech každodenního hraní se to prostě nedalo. V současnosti si nedokážu představit, že bych dnes hrál ve stejném tričku, jako jsem hrál včera. Hlavně už to nebyl takový vtip. A upřímně, strašně jsme se báli to sundat, že nás nikdo nepozná, že lidé okamžitě přestanou chodit. Tak jsme přešli do takového toho civilního zjevu rockerů, kteří nedbají na image.

Když píšeš, poznáš hned, že jsi napsal hit?

Ne, to nepoznám, ale poznám, že jsem napsal dobrý text, a bohužel také poznám, že jsem napsal fakt blbý text. Když jsem z toho sám úplně dojatý, tak je to dobré znamení, ale jakmile to celé nějak slepuji, mastím to, není to špatné, ale ani dobré, tak to prostě musím vyhodit. Stejně jako hodně mých kamarádů mám takový kompost, ať už textový, nebo hudební v kompu – sestavil jsem si ve zkušebně takové domácí studio, kde jsem v podstatě každý den, a prostě to nějak celé dávám dohromady, třeba Hodinový hotel je složený ze dvou písniček.

Překvapil jsi někdy sám sebe?

Někdy před 20 lety jsem přišel do zkušebny, tehdy na konci nějaké své etapy a byl jsem fakt úplně vydrcený, měl depku a nic mě nenapadalo. Tak jsem se rozhodl pobavit se a udělal parodii na Mňágu. Hlavně ať je to jednoduché, o třech akordech, text ať je nějaká super depka, prostě parodie, a tak jsem začal slovy: „Nic není, co by stálo aspoň za něco.“ To nebyl špatný začátek, tak jsem tam přidal „a něco nestojí ani za to“ a udělal prostě skladbu, která se jmenuje Písnička pro tebe, měl jsem to fakt asi za deset minut, vyhrál si s tím a šlo mi to úplně samo.

A pak jsme jeli na soustředění, pouštím to kapele s tím, že mám takovou fakt totální chujovinu, parodii na kapelu. A oni na to, že je to dobré. Za minutu se to naučili, šlo to samo a je to naše nejhranější písnička, kterou začínáme každý koncert. Lidé si v tom najdou strašně moc významů, ale já jsem to opravdu myslel jako vtip a sám nevím, o čem ta písnička je. Naproti tomu byly písničky, se kterými jsme se i s celou kapelou drbali, aby byly vymazlené, dokonalé, a vůbec nikdo si jich nevšiml. Když jsem na něco vsadil, tak jsem prohrál, a když jsem na nic nevsázel a dělal, co mě baví, tak to dobře dopadlo.

Co tě čeká v nejbližší době? A co čeká Mňágu?

Mě čeká to, co čeká Mňágu, to znamená připravit co nejlépe písničky na desku, dodělat ji, už to máme skoro hotové, asi 12 pořádných kousků, a dokončit tu crowdfundingovou kampaň, které už moc času nezbývá. Čekají nás vánoční koncerty v Lucerně, předtím máme šňůru a pak budou Vánoce. Hned v lednu jdeme do studia, velmi se těším, takže samé dobré věci.

A také jsi vydal knihu.

Ano, předloni. Jmenuje se Každý den odvahu, je to sbírka fejetonů, které jsem psal čtyři roky do Reflexu a rozhodl se je vydat takhle knižně a také s pomocí crowdfundingu.

Proč je pro Petra Fialu svoboda nejdůležitější? Čím by se živil, kdyby nedělal hudbu? Jak tráví čas na cestách s kapelou? Jaký koncert navštívil těsně před tímto rozhovorem? Co říká na současnou přehnanou korektnost? Co si s sebou bere do čekárny k doktorovi? A co ho vyléčilo ze všech keců rýpalů? Poslechněte si v aktuálním vydání podcastu Boomer Talk!