Pavel Nový: Jeden čas mi záleželo na tom, abych vypadal jako kovboj

Dalším, a velmi významným hostem podcastu Boomer Talk, je nejen vášnivý hráč kulečníku-poolu, ale především herec Pavel Nový. S Milošem Pokorným probral sport, módu, filmové začátky, angažmá v Ypsilonce, oblíbené kovbojky nebo české šlágry S tebou mě baví svět, Pěsti ve tmě či Bába z ledu.

Přestože se rozhovor nesl ve velmi uvolněné a pohodové náladě, došlo i na vážnější téma týkající se jeho boje se zákeřnou nemocí, ale oblíbený herec jej pojal pozitivně a přihodil i vtipnou historku s Paulem Newmanem.

Začneme takovou otázkou na rozmluvení, Pavle. Víš, komu se říká boomer?

Nevím, ale vím, komu se říká humr, humra mám rád.

Boomeři už nestíhají všechny ty věci, které mladí mají rádi, v mnoha ohledech a směrech se neorientují a ti mladí z toho mají legraci.

Tak to bylo vždycky. Neúcta mladých ke starým a šikanování starých mladými.

Jak jsi na tom s technikou, baví tě používat současné vychytávky, mobily atp.?

Mobil samozřejmě mám, dokonce jsem měl takovou ideu, že postupně, každý měsíc se naučím něco, co ten telefon umí. Občas se mi to daří a něco se naučím, ale když to nepoužívám, tak to zase zapomenu. Zaplaťpánbůh, že existují, protože nám v mnohém velmi pomáhají. A samozřejmě jsou chvíle, kdy jsem toho otrokem, kolikrát jsem tomu už také propadl a nepřináší nikdy nic dobrého, když do toho čumíš jako osel. Zjistíš, že je tam jenom pár zajímavostí, které si přečteš nebo se jim dokonce věnuješ a jsou nějakým způsobem užitečné. Ale jinak je tam plno balastu a zbytečností.

Byl jsi vychovaný, abys měl úctu ke starším a moudřejším?

Samozřejmě, nemuselo se říkat moudřejší, ale kdo ty jsi, že se povyšuješ, jsi nula, teprve budeš chodit do školy a až vychodíš školu, tak bude ještě spousta jiných, lepších než jsi ty a vždycky budou lepší, než jsi ty. Pravda, pak už budou také i někteří horší. A nikdy se na člověku nepozná jen tak z jedné vody načisto, kdo to je. Najednou koukáš a jsi překvapený, co to je za extra třídu. A ty jsi ho měl za vola.

Stalo se ti hodněkrát v životě, že ses v tom prvním dojmu spletl a pak ses přesvědčil o opaku?

Už zamlada, to jsme byli opravdu hodně povýšení, nevěřili jsme nikomu, komu bylo víc než třicet. Vzpomínám si třeba, že když mně bylo čtyřicet, vybavila se mi vzpomínka na dobu, kdy nám s bráchou bylo nějakých sedmnáct a rodičům zemřel kamarád. Večer bylo takové posezení u nás, měli jsme velký byt a sedělo se kolem stolu, my s bráchou poslouchali tu jejich konverzaci a oni říkali: „Takový mladý chlap zemřel“.  A my na sebe s bráchou: „Ty vole, jaký mladý? Bylo mu čtyřicet let, to se zbláznili, co je na tom mladého, to má chvíli do důchodu!“ Tenkrát se chodilo v šedesáti. A někdy ve čtyřiceti jsem jel na kole, šlapal do takového dlouhého kopce, tohle se mi vybavilo a říkal jsem si, že mi je čtyřicet, a že jsem teprve v půlce. Zarazil jsem se, protože bych se musel dožít osmdesátky. A pak si řekl, proč ne, takže ještě pět let.

V podstatě jsi, jak se dneska říká, takový trendsetter.

Ty na mě dneska valíš pojmy. Setr nebo svetr?

Trendsetter je člověk, který určuje, co bude trendy, co se třeba bude nosit atd. A z mého pohledu ses tím trendsetterem stal už dávno, protože si pamatuji, že neznám nikoho jiného, koho bych viděl jenom v krátkých kalhotách, už tenkrát jsi pochopil, že u nás musí být někdo, kdo bude razit podobné módní trendy. Mimochodem i dneska máš kraťasy.

Jasně, je léto, ne?

Ale já si pamatuji, že jsi je v podstatě nosil celý rok.

Kalhoty nosím jenom z donucení. Třeba do letadla, protože tam musím mít takové ty stahovací punčochy a abych nevypadal trošku blbě, tak mám džíny. Ale trendsetteři byli přece Beatles, že jo, ti určovali, co se bude nosit. A můj otec říkal: „Abyste se z nich neposr…“.

Záleželo ti, Pavle, někdy na tom, jestli chodíš módně oblečený?

Jeden čas mi záleželo na tom, abych vypadal jako kovboj. A protože u nás běžně nebyly k mání boty na kramflecích, tak jsem si na Moravě koupil folklorní, ručně šité boty, které byly velmi drahé, ale byly výborné, protože byly kožené a zformovaly se mi podle nohou. V nich jsem byl klidně celý den, vůbec se nic nedělo, ale měly ten kramflek, čili byly kovbojské. Nosil jsem džíny, džínsku, flanelku a flaušák po dědovi, který byl z první republiky, čistá vlna, v tom nebyla zima. A šel jsem takhle ve Varech, kde jsem byl v angažmá, do divadla, byl únor, nějakých sedmadvacet pod nulou, byla mi zima a najednou vidím takového frajírka, dědka, tady v Praze ho hodně znali, měl plnovous, flanelovou košili, tři knoflíky nahoře rozepnuté, takže bylo vidět, že nemá tílko a přes to jenom šusťákovku s náplety. To bylo všechno a měl kraťasy. Šel jsem okolo něj a říkám: „Heleďte se, já nevím, jestli jste si všiml, ale mrzne jak sviňa“. Dal se se mnou do řeči, všechno mi vysvětlil, já to podle něj udělal a od té doby to funguje.

A jak to funguje?

Začíná se v létě, přátelé, začíná se v létě, kdy se chodíte koupat, nosíte kraťasy a v září, kdy přijde ten zlom, to tu chvíli vydržíte, a pak už si zvyknete. Jednou jsem šel v noci pěšky, bylo nějakých dvaatřicet pod nulou a já idiot jsem si kšiltovku narazil tak, že mi koukaly uši, které mi omrzly, ale nohy ne. Nohy ti neomrznou, protože se pohybuješ.

Když jsem se díval na tvoji filmografii, tak tebe vlastně formovala sportovní figura, ať to byly filmy jako Pěsti ve tmě či Fešák Hubert, většinou jsi hrál boxery nebo zápasníky.

Rváče, lotry, darebáky.

To taky, ale řekněme, že ta sportovní stránka tam vždycky nějakým způsobem byla, dělal jsi sport od mládí?

Nesnáším spojení „dělat sport“, to je takové upachtěné. My jsme se bavili pohybem, byli vlastně venku furt a netrápili se tím, jestli je zima nebo teplo nebo horko. Na lyžích se chodilo do školy, protože bylo plno sněhu a bez lyží ses vlastně v zimě neobešel, takže lyžovat jsi musel umět od raného dětství. Na kole jsem se naučil jezdit v pěti letech, takže někam dojet nebyl problém a někam dojít taky ne. Do doby, než jsem ochrnul, pro mě chůze byla naprosto přirozený pohyb, stejně tak běhání. A když režisér Soukup vybíral lidi do filmu Pěsti ve tmě a pozval mě na casting, v té době jsem měl angažmá ve Varech, tak v tom telegramu bylo napsáno, že si mám vzít trenýrky. Jenom v těch trenýrkách jsem v ateliérech dělal nějaké pózy a představoval si, jak by měl vypadat boxer, protože do té doby jsem toho o boxu moc nevěděl, prát jsem se uměl, to jo, ale o boxu jako o sportu jsem toho moc nevěděl. Zastavil jsem toho Soukupa a řekl jsem mu: „Hele, já tu roli chci, teď mi na to neodpovídejte, ale já vám rovnou říkám, že tu roli chci, vy si s tím udělejte, co chcete, a když mi řeknete, že to platí, tak to platí a já pro to udělám všechno“. A když jsem už oblečený vyšel z šatny na chodbu, tak mi řekl, že souhlasí. V té době jsem točil Velké sedlo na Ostravsku a chodil tam k nějakému Pepíku Trtíkovi, který byl juniorský mistr Evropy v lehké velterové váze a s ním jsem trénoval. Měl jsem prvoligový trénink a v rámci něj každé ráno běžel dvanáct kilometrů na přehradu. Tam jsem točil, potom jel do Ostravy, tam trénoval a pak se ještě šel asi tři kilometry vyklusat. Takže jsem měl kondici, že jsem se nebál.

Pavle, chytil tě box, když jsi začal trénovat?

Jo, dobré to bylo, furt to ještě umím použít. A také vím, kam mám praštit. Je mi už pětasedmdesát, takže nejsem ve formě, a kdyby šlo o nějaké překvapení, bez přípravy, tak by to se mnou asi dopadlo špatně, ale kdyby to bylo s přípravou, no, tak nevím, nechci provokovat, nezkoušejte mě.

Jsi letitý člen Ypsilonky.

No, jsou tam starší, ti, kteří ji zakládali.

A ty jsi do Ypsilonky cíleně chtěl?

Ano. Ypsilonku jsem viděl hrát poprvé v životě, když jsem byl ve Varech, to už byla Ypsilonka pojem. Ráno v deset na ulici hráli Michelangela, takovou pouliční férii, praštěné pouliční divadlo a večer jsem viděl Třináct vůní, představení, které napsal Jan Schmid a režíroval Evald Schorm. Měl jsem otevřenou hubu a říkal si, že s nimi chci hrát. Po představení jsem šel za Schmidem, naprosto neznámý, úplná nula, odchytil ho tam, předtím jsem si dal pár skleniček vína na odvahu a řekl mu: „Heleďte se, já se jmenuju Pavel Nový a chci s vámi hrát divadlo“. Čuměl na mě jak vrána a zeptal se mě, na co umím hrát, protože v Ypsilonce každý musí umět na něco hrát. Drze jsem řekl, že na kytaru, přestože jsem uměl tři akordy, k ohni to stačilo, noty jsem neznal vůbec. Samozřejmě v Ypsilonce hraje na kytaru fakt skoro každý, dokonce i Dejdar. Chodil jsem za tím Schmidem minimálně dvakrát do roka a říkal mu, že jsem připravený. A najednou v roce 1989, v době, kdy nikdo netušil, co se chystá, tak Áda Kohout, tehdy skalní člen Ypsilonky, emigroval do Švýcarska a napsal takový lístek, že se nevrátí. Soudruh Chocholouš, tehdy hlavní ideolog přes kulturu Národního výboru hlavního města Prahy, později byl šéf české mutace Playboye, si předvolal Schmida, že má průser a ať okamžitě někoho obsadí. V té době jsem dělal na dráze traťového dělníka, přišel jsem ze šichty, zvonil telefon a Schmid, že jestli ještě pořád chci do Ypsilonky a kdy že můžu přijít. Druhý den ráno jsem přijel do Ypsilonky a od té doby jsem tam.

A jak to dopadlo s tím hudebním nástrojem?

Zkrátka jsem tam přišel a zjistil, kdo všechno hraje na kytaru, Eben, Schmitzer a nevím kdo ještě. Furt jsem přemýšlel, na co budu hrát a nikdo nehrál na snižcový pozoun. Tak jsem začal chodit k panu učiteli v Příbrami. Jak říkal můj otec: Můžeš být blbý, jak chceš, ale musíš si umět poradit.

Zásadní popularitu ti přinesla role v komedii Marie Poledňákové S tebou mě baví svět. Když jsme u té image a oblečení, díval jsem se na fotky, nosil jsi takový šáteček, kožešinovou vestu, džíny.

To bylo všechno moje.

Takže jsi byl trendsetter.

Pozor, tam běžím na běžkách, které běžely v Sapporu na olympiádě, já je tenkrát koupil od jednoho, co emigroval do Německa, za tisíc korun.

A to byly tenkrát prachy.

Ty vole, za sapporky s tímhle příběhem, to je skoro zadarmo. Krásnou barvu mají. Ještě je mám schované.

Tehdy tvá popularita musela vylétnout obrovsky, bylo to pro tebe překvapení?

Už jsem měl za sebou Dietlův seriál Velké sedlo, Jakubiskův film Postav dom, zasaď strom, který byl slavný po celé Evropě, jenom ne tady, takže to nebylo úplně najednou. Byla to opravdu bomba, ale řeknu takovou drzou větu: „Už jsem byl zvyklý“.

A když jste to točili, měl jsi pocit, že to bude výjimečná komedie?

Už ta sestava lidí, kteří se na natáčení toho filmu sešli – herci i spolutvůrci. Za prvé si to Marie psala sama, věděli jsme, že píše dobře. Za druhé jsme to četli, děti ne, ona měla zásadu, že děti to nesmějí vědět a ani jejich rodiče to nečetli, to znamená, že dětem se řeklo před scénou, co se od nich chce, oni to dělaly velmi spontánně a fungovalo to. Výjimečné prostředí, výjimečný biják, všechno bylo výjimečné, dokonce jsme měli výjimečné počasí. Je taková známá historka, že producent filmu Jan Balzer začínal film vždycky tím, že se připíjelo šampaňským na to, aby to dobře fungovalo a končil svůj projev tím, jestli má někdo nějaké přání. A jediná Marie Poledňáková měla přání, aby bylo pořád krásně a až přijedou ty manželky za nimi na kontrolu, tak aby bylo hnusně a přesně tak to bylo, na hřebenech byl zákaz vycházení.

Druhý film, který mi připadá pro tebe zcela zásadní, je Bába z ledu. Je to pro tebe role, která je v tvé filmografii výjimečná, třeba i tím námětem?

Ten film je výjimečný vším. Zaprvé jsme se vlastně prvně v životě sešli před kamerou se Zuzanou Kronerovou, já jsem s jejím tatínkem kdysi dávno natočil na Slovensku film, který se jmenuje Vlakári a s ním jsem strávil dva filmovací dny. Zuzana tenkrát přijela za tatínkem a já jsem z ní byl úplně unešený, on nás představil a od té doby jsme se už nikdy neviděli. A teď jsme se sešli takhle nablízko. Musím touto cestou znovu poděkovat Bohdanu Slámovi, že takový film vymyslel a že vůbec takový film natočil, navíc, že ho natočil s námi dvěma. A ještě vybral toho kluka, který do toho pasoval úplně úžasně. A ti lidé okolo, Boženka, která umřela ve svých, myslím, pětaosmdesáti, a do té doby každý rok lezla vždycky v zimě do vody.

Věděl o tobě Bohdan, že jsi otužilec?

Řekl jsem mu to hned, aby bylo jasno, že moc na výběr nemá.

Musím říct, že co se známe, tak tě vždycky vnímám jako člověka s nesmírně pozitivní náladou. Byla u tebe ta nálada i v momentech, kdy to na smích moc nebylo, protože vím, že jsi měl obrovské zdravotní problémy?

Tak to víš, to ti nepřidá a jsi trošku nasr…, že to potkalo zrovna tebe. Pak přišla nějaká naděje a tím to bylo dané. Zaplaťpánbůh, že to dobře dopadlo, sice blbě chodím a některé nervy neexistují, to znamená, že odumřely i ty svaly, které ty nervy obsluhovaly. Většinou je nejvíc postižené pánevní dno, proto tak mizerně chodím, ale to je tak všechno. Levá ruka mi nefunguje úplně nejlépe, občas si ji nějakým způsobem zraním, ale už jsem se naučil i padat, padám dost často, protože ty nohy najednou vypovědí službu a jdeš k zemi.

Co tě vlastně dostalo do toho stavu?

Do jakého stavu?

Že jsi vlastně málem skončil na vozíku?

Jmenuje je se to západonilská horečka. Je to totální zánět nervové soustavy od periferií až po centra a faktem je, že pro lidi nad padesát let je to smrtelné onemocnění. Mně bylo devětapadesát, tak to se mnou fláklo. Naštěstí už jsem byl ve špitále a naštěstí byla na pokoji zdravotní sestra, takže mě rozpumpovali, rozdýchali a vrazili na ARO. A měl jsem kliku, že Pavel Kolář, u kterého jsem následně byl na rehabilitaci v Motole, všechno domluvil s paní primářkou Kulakovskou, čímž tímto oba dva velmi zdravím, včetně pana doktora Mazance a pana doktora Kříže, který byl v té době primářem toho oddělení a také lidi z Kladrub. Všechno mi vysvětlili, byli neúnavní a vstřícní. A nějaký nezdar se neřeší, protože základní je, že musíš mít malé cíle, protože malé cíle se dají snáze splnit. Proč si dávat velké cíle, když na ně nedosáhneš a pak jsi nasr… Já chtěl vždycky hrát v americké kovbojce a vím, že se to nikdy nestane, tak proč bych si ten cíl dával, že jo.

Ty máš nějakou historku s Paulem Newmanem, mohl bys nám ji říci?

Poslal jsem svoji fotku Paulu Newmanovi, na kterou jsem napsal: From Paul Newman for Paul Newman, a podepsal ji. A nějaký zahraniční host, který byl zrovna ve Varech na festivalu, slíbil, že ji předá. Dva roky se nic nedělo a pak přišla obálka, která byla snad stokrát rozlepená a stokrát znovu zalepená. Estébáci si nedokázali vysvětlit, proč mi přichází obálka, ve které je jenom fotka, na které je Paul Newman v dekoraci filmu Pevnost Apačů v Bronxu s režisérem a producentem toho filmu a je na ní napsáno: From Paul Newman for Paul Newman. Chtěl bych vidět ty estébáky, jak to řešili a tímto vyzývám některého z těch estébáků, kteří to měli v ruce, jestli by nebyl tak laskav a neudělal mi po těch letech, kdy už na tom nezáleží, radost a neřekl mi, co se kolem toho dělo. To je dokonalá šifra a hlavně by se o tom dal natočit biják.

Část tvé kariéry se odehrála za totáče, měl jsi někdy dilema vzít roli, protože ti přišla třeba krajně odporná?

Ano, dokonce jsem to jednou dokázal, ale s fingovanou zlomeninou nohy, aby to vůbec nešlo.

O co se jednalo?

Už si nepamatuji, jak se to jmenovalo, ale nakonec to hrál Jandák. Bylo to o vojácích a já měl hrát plukovníka nebo majora. Tak jsem šel za kamarády do špitálu v Příbrami, našli jsme nepopsaný snímek zlomené nohy, kde nebylo jméno, tím pádem dostal to moje. Dali mi nohu do sádry a já jsem pět neděl chodil s nohou v sádře.

A naopak, mrzí tě, že jsi nějakou roli prošvihl?

Asi ten kovboj v americkém filmu. Umím tasit kolty, jak se má, mám nakoukány všechny kovbojky světa, dokonce umím jezdit na koni, teď už by mi to asi moc nešlo, ale myslím, že lehký klus bych ještě dal. Samozřejmě jsem párkrát z koně spadl a dokonce byl dvě minuty v bezvědomí, bílo před očima, protože jsem si dal pořádnou bombu do hlavy, ale bohužel tahle role mě nikdy nepotkala. U nás se takové filmy netočily. Nestalo se to a vím, že se to nestane, tak už po tom netoužím. Od jednoho dobrého závodního střelce jsem se naučil, že když chceš střílet na terč a trefovat se, tak se s tím nesmíš moc sr…

Kolik máš v životě opravdových kamarádů?

Dost, myslím, že dost. Když nic jiného, tak v té Ypsilonce. V životě jsem potkal spoustu vynikajících lidí, plno už jich je teda mrtvých, zrovna nedávno zemřela Yvonne Přenosilová, se kterou jsme se potkali mockrát a rádi, Vašo Patejdl, to byla taková rána, že jsem to ještě moc nestrávil, protože my jsme spolu hráli tenis a měsíc na to byl mrtvý.

Měl si nějaké herecké vzory, třeba co se tvých oblíbených westernů týká?

John Wayne. Ať si kdo chce, co chce říká, ale ať si všichni pustí film, který se jmenuje Dostavník, a pochopí proč. To je geniální kovbojka, která je přesně na tom půdorysu, jaký má kovbojka mít, a přitom je to dobré. Hlavně díky němu. Byl kámoš se starým Fondou a Redfordem a jako dospělí si hráli na kovboje. Jezdili na koních a dělali kovboje a taky to bylo na těch jejich jízdách na koních vidět.

V kolika letech začínal Pavel Nový s herectvím? Jaká bylo jeho první role?  Jak dopadly jeho zkoušky na DAMU? A jak posléze probíhalo jeho setkání s Milošem Nedbalem? Poslechněte si v novém díle podcastu Boomer Talk v přehrávači v samotném úvodu článku.