Pavel Liška a Jan Révai: Chtěli jsme lidojedům zahrát divadlo, než nás sežerou

Vandráci nebo také Vagamundos. Tak si říkají Pavel Liška, Jan Révai a Hynek Bernard, kteří v kinech nedávno uvedli svůj dokument Vandráci na ostrově lidojedů a kterým také vyšla stejnojmenná kniha. První dva přijali pozvání k Miloši Pokornému do podcastu Boomer Talk, kde mluvili nejen o cestování.

Aktuálně se v kinech promítá film z vašeho dobrodružného cestování. Kde a proč jste ho točili a byl to pro vás dosavadní cestovatelský vrchol?

J: Vrátíme se na začátek. Z předchozího pořadu Moto cestou necestou jsme utekli, protože jsme byli tak trošku nesvobodní, natáčelo nás doprovodné vozidlo, které nás vlastně zabíralo tak nějak všeobecně, a my jsme v podstatě ani nevěděli, co tam děláme. Tak jsme dali dohromady Vandráky, projeli Střední Ameriku, která se povedla, a byli z toho nadšení. Dělali jsme to poprvé, báli se toho, a abychom přivezli dost materiálu, strávili jsme tam čtvrt roku. Bylo to fantastické, a když jsme si řekli, že pojedeme dál, že by to byla škoda ukončit, tak jsme začali hledat zajímavé lokace – bylo v plánu Rusko nebo Čína, až z toho vznikla Papua.

P: Destinace Sibiř a Čína se jevily jako nereálné a už v té Střední Americe jsme měli duchovního průvodce, pana Stingla, se kterým jsme se o cestě radili. Protože už byl starý a nemohl se sám někam dostat, chtěli jsme pro něj něco udělat. Dal nám úkol, jestli bychom mu nezmapovali ty Lakandonce a nedovezli svědectví, jak žijí. Pro nás to byl obrovský příběh. Ve svých vyprávěních často odbíhal k Papui Nové Guineji, a když jsme se ho zeptali, kam by se chtěl ještě naposledy podívat, tak jemu se rozzářily oči a řekl, že právě tam. Takže bylo jasno a navíc, když jsme vyřkli, že tam pojedeme, ozvala se spousta hlasů od cestovatelů a lidí, kteří tu destinaci znali, že to je nesmysl, že se tam nedá jezdit na motorce nebo že nás tam podříznou, což nás jenom posilovalo v tom, že jsme si vybrali správně.

J: Jen upřesním jednu věc – a sice, že jsme se tam rozhodli vyrazit na základě jeho přání, ale až poté, co zemřel.

P: Vzali jsme ho tam s sebou v podobě loutkového divadla a všechno nám to začalo zapadat.

J: Když jsme se rozhodli, že tam pojedeme, začali jsme vymýšlet komunikaci s těmi lidmi, že ještě než nás sežerou, tak jim zahrajeme divadélko a třeba od toho upustí. Chtěli jsme jim přinést i českou kulturu, když už budeme brát tu jejich, prostě něco od nás, a s tím se to propojilo s tím Stinglem, protože jsme hráli jeho životní příběh, jak odmalička putuje po tom světě. Rok jsme to zkoušeli.

Byli jste dlouho pryč, co na to vaše rodiny?

J: Připravovali jsme to skoro čtyři roky, takže doma to věděli a hlavně věděli, že nejedeme na dovolenou, ale něco vytvářet.

P: U tebe to věděli, já jsem furt hledal vhodnou příležitost, jak to říct.

J: U mě to bylo v pohodě, protože Zuzka tomu fandí, drží nám palce a vymýšlí to s námi.

Je to ale lokace, kterou lze označit za nebezpečnou.

J: Zuzka se mnou tyhle věci sdílí a maximálně říká, abychom dávali pozor. My jsme si toho vědomi a podle toho se tam chováme. Samozřejmě se může stát cokoliv, ale ona na to byla připravená.

P: Existuje spousta předsudků, které jsme poznali již ve Střední Americe, když nám říkali, ať nejezdíme do Hondurasu nebo Salvadoru. Zůstali jsme tam čtyři dny místo toho, abychom ho projeli rychle. Nejvíce nás odrazovali a strašili Češi, kteří tam stavěli půl roku nemocnici. Zásadní postavou pro naši poslední cestu se stal Vojta Novotný, profesor z univerzity v Českých Budějovicích, který žije napůl na Papui Nové Guineji, založil tam s Američany prestižní biologickou stanici a polovinu svého času tráví právě na českobudějovické univerzitě. Všechno nám řekl, především to, abychom na ten ostrov vkročili beze strachu a zároveň s patřičných respektem.

Kolik lidí tvoří váš tým?

P: To myslíš vážně, tuhle otázku?

J: Takže to nevíš?

Nevím.

J: Jsme tam sami tři, ještě s Hynkem Bernardem, motorkářem, který je hlavní kameraman a zároveň třetí Vandrák.

P: Točíme ale i my s Honzou, protože na spoustě místech jsme třeba sami a přiznaně zaznamenáváme v přímém přenosu všechny ty důležité a krásné vjemy. Zároveň je to na h***o v tom, že nás to okrádá o ten prožitek, protože točíš a neužiješ si to.

Dva měsíce ve třech lidech je poměrně dlouhá doba, nelezete si občas na nervy?

J: Ve Střední Americe jsme spolu byli poprvé a tři měsíce, což je fakt zbytečně dlouho, proto jsme tentokrát jeli na dva měsíce. Zároveň jsme si tam odbyli takové ty věci, které pro nás byly poprvé, a sami jsme se s nimi snažili nějak vyrovnat nebo je řešit a došlo to tak daleko, že jsme se rozdělili a celou Guatemalu projeli každý po svém. Na čtyři dny jsme si udělali volno.

P: A byly to moje nejkrásnější čtyři dny.

J: Kdežto na té Papui jsme tohle udělat nemohli, považujeme se za ponaučené a více respektujeme jeden druhého, tolerujeme se a nějak se sami vyrovnáváme se situacemi, které bychom možná řešili jinde a jinak, tentokrát jsme prostě drželi všichni za jeden provaz.

P: Také se víc známe, Honza už není takový pionýr a já prostě potřebuji být někdy sám.

J: Má pravdu. Pavel mě strašně sr*l tím, že buď furt někam ujížděl, nebo byl sám. Už ho ale znám dlouho a poznám na něm, jak vstane nebo že měl telefonát. Navzájem se od sebe učíme. Zároveň jsem se i já od Pavla naučil, nebo respektive začal ho chápat, že je takový sólista a furt řeší věci sám, kdežto já jsem sdílný člověk.

Jak řešíte věci technického charakteru, jako jsou třeba opravy motorek?

J: Naštěstí jsme nic takového řešit nemuseli. Každý má s sebou náhradní páčky, řadičku, brzdu, protože to jsou nejdůležitější věci, lanka už snad ani nejsou. Spoléháme na to, že se nic nestane, snažíme se k tomu tak i přistupovat a jezdit, aby se fakt nic nestalo. A kdyby se něco stalo, tak prostě máme kamarády na telefonu, kteří něco pošlou. Nevytváříme problémy předem. Nestresujeme se věcmi, které můžou přijít, jsme na ně nějak připraveni a řešíme je, až když se stanou.

Jak u vás probíhal standardní den, spali jste třeba tam, kde se vám to líbilo?

P: Vojta Novotný nám řekl, že na Papui Nové Guineji není možné cestovat způsobem, na který jsme zvyklí, to znamená, že i když si myslíme, že jsme sami ztraceni v horách, tak o vás vědí, přijdou a může z toho být problém, a to z několika důvodů – buď ze strachu z bílé kůže nebo čistě z pragmatického důvodu, že jsme zdroj bohatství, anebo ze žárlivosti, což se nám také stalo, kdy se kvůli nám porvaly dvě vesnice, protože jedna žárlila na druhou, že spíme u nich. Byli jsme upozorněni, že není možné si ustlat kdekoliv. Věděli jsme, že buď musíme mít průvodce, nebo že musíme jít za náčelníkem kmene nebo vesnice a říct mu, s čím přicházíme. My jsme většinou přicházeli s tím, jestli jim můžeme zahrát divadlo, což fungovalo skvěle.

Jak je to tam s nakupováním, teď se bavím hlavně o nakupování jídla a pití?

J: Ve městech mají normální krámy. Ono to teda vypadá jak zamřížovaný sklep, ale mají tam sortiment většinou z Číny, včetně plastových hraček, čínských polívek nebo cukrovinek. V podstatě si tam koupíš všechno, ale jenom ve městech.

Kluci, ještě nepadl název filmu. Mohli byste mi taky říct, jak dlouho jste pořízené materiály, kterých musely být tuny, zpracovávali?

P: To je dobrá otázka, protože s tím souvisí to dobrodružství, o kterém tady celou dobu povídáme. Pro nás je ta filmařina stejné tvůrčí dobrodružství. A spoustu těch profesí děláme poprvé, spoustu se jich učíme, spoustu vůbec neumíme, ale máme zdravou ambici do toho vkročit, zároveň i zdravou pokoru v tom smyslu, že celovečerní film už je prostě fakt velká věc. Proto jsme přizvali i naše kamarády, aby na nás dohlédli – producenta Milana Kuchynku, který na nás dohlíží, abychom to dotáhli do konce, režiséra Marka Najbrta a střihačku Petru Maceridu. Od té doby, co jsme přijeli, to trvalo rok a těch verzí bylo několik. Je to prostě dlouhý proces, navíc jsme chtěli, aby ten dokument měl nějaký přesah, aby to mělo něco navíc a zároveň aby to vycházelo z pravdy.

J: Bylo to velmi těžké i v tom, že ještě než jsme odjeli, jsme stále vymýšleli, co tam potkáme, a nevěděli, co tam zažijeme, co budeme moci točit. Nějaký dramaturgický oblouk příběhu jsme si sice nahazovali, ale stejně se vždy ukáže až na místě. Zaplaťpánbůh, že ty lidi máme, protože sami bychom to určitě nedokázali. Abych se vrátil k tomu názvu, tak ten je Vandráci na ostrově lidojedů a stejně se jmenuje i ta knížka, která vyšla v listopadu.

Kam příště?

J: Na tuhle otázku je hrozně brzy.

P: My jsme teď dojeli a ještě nás čeká hodně práce. Ale existuje možnost odjet bez těch dvou šu**nů a bez kamer.

J: Jasně, na to se vlastně těší každý z nás.

Máte po něčem z doby minulé určitou nostalgii?

P: Já úplně silnou, mám to úplně pod kůží a záměrně tomu říkám sladkej bolševik. Vím, co byl komunismus, v osmdesátém devátém jsem byl mladý revolucionář. Sladkej bolševik říkám proto, že jsem v té době zažíval poprvé všechny ty podstatné věci. Bylo to strašně silné období prvních lásek, prvních piv, se vším všudy. Tu dobu i to šedivo máš pod kůží, bylo dobrodružství si povídat o tom, že tě někdo poslouchá v hospodě, že je tam provokatér. Měli jsme jasného společného nepřítele, dneska jsme úplně rozsekaní.

J: To, co říkal Pavel, podepíšu. To, co mi chybí, spíš vztahuju k současnosti a vím, že už to moje děti nezažijí – hledání někoho na zvoncích paneláku, kdy jsi neviděl, do jakého domu nebo vchodu ten dotyčný vlastně zašel, v jakém okně bydlí. Předávání si dopisů, čekání na zastávce na holku. Řekli jsme si, že si zavoláme v osm, a nezvedá telefon, ty vole, kde je? Člověk vlastně sám v sobě zpracovával nezdary nebo radosti, očekávání, natěšení se, lásky nebo něco, co se prostě buď stalo, anebo nestalo. Dneska se všechno děje hned. A to je průser.

P: Právě proto vzniklo představení Fichtl, ve kterém se k tomu vracíme s Michalem Isteníkem a na scéně máme jenom dvě věci – plechová vrata garáže, o která si kopeš balonem, a klepač na koberce.

J: Pamatuji si ještě, když jsme chodili spát po obědě a budil mě hluk dětí na hřišti, podle zvuku jsem rozeznával, kdo tam je, a už jsem běžel.

P: Hoši a víte, jakou mám pravzpomínku? Hučení letadel a vůně spáleného listí.

J: Poměrně brzy poté, co jsem vyrostl a začal žít dospěle, jsem si velmi záhy uvědomil, že mi chybí, jak jsme se furt váleli někde v hlíně, v lese, hráli si na vojáky, že mi chybí vůně tlejícího listí a hlíny. Proto si myslím, že dospělí se vracejí k tomu zahrádkaření, hrabou se v hlíně, sází stromy. Dodnes, jakmile cítím cokoliv z přírody, hází mě to zpět do dětství.

Co se Pavel Liška dozvěděl v Jižní Americe? Jaký byl nejlepší zážitek Vandráků na poslední cestě po Papui Nové Guineji? Jak dlouho se na své poslední dobrodružství chystali? Jaké dobrodružství chtěli kluci zažít jako malí? A který z nich byl Vinnetou? Poslechněte si v novém díle podcastu Boomer Talk!