Pavel Kolář: Člověk by se o sebe měl trochu starat, ale s rozumem

Pavel Kolář patří mezi nejlepší a nejznámější české fyzioterapeuty. V podcastu Boomer Talk Miloši Pokornému poradil nejen co dělat, aby nemusel využít jeho služeb, ale povyprávěl i o vývoji své profese a úspěšné kariéře, plusech i minusech sportu, své lásce k tenisu, o hvězdných klientech i o tom, proč už nechodí na obědy.

Víte, komu se říká boomer?

Právě jsem přemýšlel o tom, že mi určitě tuhle otázku položíte, ale nevím, nestačil jsem se podívat.

Mladší generace tak označuje někoho, kdo se, nejen věkově, dostává do fáze života, kdy už úplně všechno nestíhá a ani ho to nebaví.

Teď jsem právě prokázal, že jsem vlastně boomer.

Můžete si vůbec dovolit být jako fyzioterapeut boomer?

To je pravda, ale být boomer má také určité výhody. Je nějaký konzervatismus, který drží a chrání určité hodnoty, takže já chci také trochu být a zůstat boomerem v tom mém oboru. Vím, že je spousta novinek, spousta věcí, kterými se člověk musí zabývat a rozvíjet je, ale to boomerovství, i v tom našem oboru, je prostě důležité zachovat. Vycházím z předchozích boomerů, kteří něco přinesli, má to nějakou nosnost a je potřeba to držet.

Jste průkopníkem nových metod, změnily se nějak za posledních deset let základy vaší profese?

Ten základ je pořád stejný, protože vychází z určitých přirozených funkcí – z biomechaniky, která se nemění, z neurofyziologie, kde jsou nové a nové poznatky, ale v tom klinickém obrazu je to pořád stejné. To znamená, že se pořád opíráme o tu naši hlavní technologii přístupu v tom klinickém projevu, symptomatologii, příznacích, se kterými člověk přichází a kterými se prokazuje a které my potom vlastně ovlivňujeme.

Samozřejmě do naší profese vstupuje virtuální realita, robotizace atd., ale pořád je ten základ, ta opěrná zeď té funkční anatomie i zátěžové fyziologie nebo neurofyziologie nosnými kameny, o které opíráme naše přístupy, a to jak diagnostické, tak terapeutické. Studenty se snažím pořád vést k tomu, aby co nejvíce čerpali i z těch nových poznatků neurofyziologie a anatomie, které dnes máme. Ono se toho moc ani změnit nemůže, a když se třeba podíváme na tradiční východní medicínu, tak vidíme, že je vlastně opřená, nějak se interpretuje – v současnosti totiž máme lepší interpretační modely a možnosti, ale ten základ je pořád stejný.

Kolikrát denně slyšíte věty typu: Nemůžu se ohnout, mám určitě skřípnutý nerv nebo nemůžu se postavit?

Takový je už můj osud. Slyším to všude, ani na ty obědy už nechodím a setkávám se s tím ve vlaku, v tramvaji, v metru, prostě všude, ale to k té profesi patří. Je to i tím, že ta naše medicína jde vlastně napříč medicínskými obory – když se podíváte na náš obor, tak on vstupuje prakticky od onkologie přes neurologii, ortopedii, chirurgii, gynekologii, to znamená, že se týká celé medicíny, včetně pediatrie novorozeneckého období věku. Takže přesah toho našeho medicínského působení je napříč a týká se do určité míry prevence i sekundární prevence. Medicína má určité společné funkce.

Napsal jsem teď novou knížku o bolesti, Labyrint bolesti, a ta bolest také prostupuje všemi medicínskými obory a je potřeba o té bolesti něco vědět, aby se s tím dalo pracovat a zároveň, aby se respektovalo to, že člověk není jenom objekt té medicíny, ale také subjekt. To znamená, že k němu nesmíme přistupovat opravárensky, ale musíme k němu přistupovat i v tom, že si sám může velmi dobře pomoci, a ten klíč je také na té medicíně.

Dnes, když se řekne pojem placebo nebo nocebo, tak to jsou dva pojmy, které jsou spojeny spíš s nějakou tou podvodnou pilulkou, placebo je ale něco, co je ve vašem každodenním životě, a je to něco, co vám umožňuje si vytvořit i určitý farmakologický přístup, vlastní farmakologický přístup v mozku. Přes naši mysl jsme schopní si vyrábět určité látky, které mají svůj význam jak v tlumení bolesti, tak i v hojivých procesech. Stejně tak si můžeme v našem mozku vytvářet látky, které nás poškozují tím, jak interpretujeme svět, jak interpretujeme různé situace, jak věříme některým věcem, jaké máme předsudky – to všechno nám nějakým způsobem významně ovlivňuje i ten chemický děj, který se v našem mozku a organismu odehrává, a člověk si tím může významně sám pomoci. Někdy k tomu sám nemá klíč a musíte mu pomoci, protože medicína prostě není jenom o tom něco vytáhnout a opravit, ale i zapojit do té léčby samotného člověka.

Jak reagují vaši pacienti, když jim naznačíte, že za spoustu věcí si v podstatě mohou sami, respektive že si i sami dokážou pomoci a vy je jen v uvozovkách navedete?

Nedá se to generalizovat. Stejně tak ve sportu, se kterým spolupracuji, je celá řada zranění a morfologických změn, které sice najdete na rentgenu, na magnetické rezonanci, ale nevznikají nějakým akutním stavem nebo tím, že člověk měl nějakou nehodu, ale měl jich tisíce a tím mu to vzniklo. A protože si to sám vytvořil, třeba v důsledku pohybového stereotypu, narážíte na to, že musíte vstoupit do té metodiky, do toho tréninku nebo musíte s trenérem a hráčem řešit otázku změny forhendu nebo servisu, protože to je jediná cesta, jak mu můžete pomoci. Když mu dáte injekci, nebo když mu dáte léky nebo jakoukoliv terapii ve smyslu té fyzioterapie, tak mu tolik nepomůžete. Ten člověk si to vlastně způsobuje dlouhodobě a sám, takže musí být účasten tomu, aby si sám pomohl, a to je samozřejmě také na tom vysvětlení tomu pacientovi, na jeho pochopení a je to o i tom, jak se toho chce účastnit, takže zcela individuální.

Jako fanda tenisu vás samozřejmě vídám na lavičce a vidím i ty emoce. Jak vlastně reagují hráči, třeba Radek Štěpánek, když řeknete, že pomůžete, ale že i oni se musí změnit, třeba v tréninku?

Tak třeba Radek myslím je ten člověk, který výrazně změnil svoji techniku v důsledku konzultací a v důsledku toho, že jsme o tom dlouho mluvili. Jakub Menšík například velmi změnil servis jenom díky tomu, že začal mít nějaké chronické obtíže. To samé i Jirka Lehečka. Člověk, když je jim blízko, má šanci jim to ukázat, vysvětlit a oni vlastně ten přístup respektují. Samozřejmě, když máte na vysvětlení krátkou dobu, tak ne každý to pochopí. A pak je to také o té důvěře – ten sportovec vám musí nějak věřit, a to je také důležité, nedívat se na ten sport a na tu práci přes jinou optiku, než že chcete pomoci.

S vaším renomé vám ti hráči věřit musí, ale co třeba koučové těch hráčů, nemají s tím třeba někdy problém?

Mám s výhodu, že ty kouče znám, můžu to s nimi diskutovat, takže ne vždy s tím mám problém. Ti kouči do toho mohou vstupovat, akorát si musíme říci míru toho vstupu. Nemůžete změnit servis úplně z gruntu, ale musíte do toho vstoupit určitou mírnou změnou, která do toho bude mít maximální možný vstup, aby nedošlo k tomu, že ten sportovec ztratí výkon, to je potřeba respektovat. Problém je někdy i v tom, že ten sportovec hledá cestu přes tisíce různých názorů. A to má pak někdy v hlavě guláš a ne vždy volí optimální řešení, takže má úloha je také v tom, orientovat toho sportovce, kam by asi měla směřovat jeho prevence nebo léčba.

Existují různé přístupy k různým zraněním, která jsou z velkého procenta spíš důsledkem, nikoliv následkem obtíží a důsledkem určité chronizace toho zatížení. Člověk se na to musí dívat perspektivou toho boomera, že až mu bude padesát, bude v jiném stavu nebo bude mít děti. Zrovna teď jsem během tří neděl řešil asi tři případy sportovců, kterým bych spíš nedoporučoval pokračovat v jejich kariéře, přitom jsou strašně šikovní a úspěšní. Jde o zdraví v budoucnu, takže některý sportovec se hodí pro tu sportovní disciplínu, ale některý se nehodí, třeba anatomicky, to znamená, že dělá sport, dělá nějakou disciplínu, využívá rychlosti, využívá třeba dobrého zraku, využívá orientace, využívá všech předností, ale není určen pro ten sport anatomicky. Důsledkem je potom celá řada ortopedických problémů a je na zvážení, jestli v tom daném sportu vůbec pokračovat.

Čím vám tenis tak přirostl k srdci?

U tenisu jsem tak trochu začal, v roce ’92 jsem šel k Davis Cupu a byl dlouhodobě v blízkosti tenistů, ale stejně tak je to s hokejem, trochu s fotbalem, ale v tom tenise je člověk víc viditelný.

Když jsme u těch tenistů, kdo byl váš, v uvozovkách, nejsložitější pacient?

Ti byli vždycky na začátku, takže hodně jsem si užil s Petrem Kordou, kdy on měl určité obtíže, na které bych vlastně dneska nahlížel trošku jiným způsobem nebo bych je jinak řešil, takže spíš to člověk vidí v té nezralosti a zralosti. Myslím si, že nemůžu říct, že byl nejtěžší, ale spíš byl nejtěžší kvůli mně, protože jsem neměl zdaleka tolik zkušeností.

Býváte oslovován i sportovci ze zahraničí?

Občas ano, jezdí sem tenisti, plavci nebo atleti, většinou je to na doporučení.

Proč jste si vybral tuto lékařskou disciplínu?

Bylo to asi trochu nějaké podvědomí, že jsem cítil, že je to oblast, která je mi blízká, dělal jsem sportovní gymnastiku a vlastně se musel naučit nahlížet na pohyb, protože je strašně důležitá ta koordinační technika, timing pohybu. Vůbec celé vnímání a provedení složitých cviků s sebou nese i určité nahlížení na ten pohyb. Tím jsem byl vychovávaný už od desíti let a cítil, že tento obor, který byl v té době otevřený teprve druhým rokem, by mně mohl být blízký. Jsem moc rád, že jsem si ho vybral, protože mi dal možnost nahlížet na tu medicínu z trošku z jiného úhlu než z toho tradičního, člověku to zavírá předsudky a otevírá jiný prostor nahlížení na tu problematiku. Původně jsem chtěl jít na práva a jsem úplně šťastný, že jsem to neudělal, protože jestli na něco nemám nadání, tak to jsou práva.

Někteří lidé mají trochu pocit, že jste něco jako čaroděj, nečekají občas zázraky?

Vím, že řada pacientů se s tím třeba i hlásí, ale moje možnosti jsou normální, lidské a těžko můžu jít za hranice. Na druhou stranu nedávno se ke mně dostal chlapec na vozíku, byl po úrazu míchy, skočil někam do lomu a zlomil si šestý krční obratel, takže byl šest let na vozíku. Teď přišel s rodiči, abych mu nějak pomohl, že pořád cvičí a že byli i v Jižní Americe, kde měli kmenové buňky, léčili se i v Japonsku a objeli všechny rehabilitační ústavy v České republice. Pořád cvičili a ukazovali mi vlastně, jak začal maličko hýbat prsty u nohou, a chtěli ode mě, abych mu pomohl.

Začal jsem s nimi debatovat a myslím si, že jsem jim pomohl tím, že jsem jim vysvětlil, že ten kluk se prostě od určité fáze musí smířit a nemůže jenom bojovat. Vy můžete bojovat do určité doby, ale pak je důležité to smíření a začátek nového života. On šest let chodí cvičit, ale od určité doby si musí říct, že to může pouze udržovat a musím žít život s tím, že jsem prostě ochrnutý a jezdím na vozíku, a přesto můžu mít vysoce kvalitní život. Třeba Jirka Kříž, primář na spinální jednotce, má tři děti, z toho jedno postižené a žije možná desetkrát kvalitnější život než kdokoliv jiný. To znamená, je potřeba u některých lidí převrátit ten boj také v to smíření a ta psychologie toho pacienta je důležitá.

Technologie i technika se ve vašem oboru posouvají rychle, má to ale nějaké limity?

Určitě se to ještě posouvat bude. Dnes vidíme, jak se posouvá věk dožití, takže medicína má obrovský dosah. Myslím si ale, že pro přežití lidstva je velmi důležité, abychom pořád respektovali tu archetypálnost, která nám je daná přírodou. Určité funkce, ať v oblasti emocí nebo vnitřních motivací jsou prostě pořád něčím, na čem je postavená biologická přirozenost a my tím, že máme rozum, velmi často vymýšlíme cesty, které jsou v rozporu s tím archetypálním nastavením. V rámci přežití sebe a přežití společnosti máme v sobě významně nastaveny určité funkční předpoklady – máme 98,6 % stejných genů jako šimpanzi a neseme si určité archetypální funkce, které musíme v životě respektovat, jinak se vzdalujeme té přirozenosti. A ta technika, ta robotizace a ty nové směry nás velmi často nějakým způsobem rozporují s tou biologickou přirozeností, na které je postaven náš život.

Běh je momentálně velmi populární, do kolika let byste čtenářům doporučil běhat?

Pamatuji, když byl v Americe populární jogging, všichni se mu věnovali, ale navýšil se počet endoprotéz kyčelních kloubů. Pak byla zase populární rychlá chůze a navýšil se pro změnu počet endoprotéz kolenních kloubů. Pro to běhání je i určitá předurčenost, někdo jaksi má nebo nemá lepší předpoklady, takže ten výběr sportu, formy, zátěže je individuální a záleží také na tom, jaké máte kyčle a kolena. A co se týče chytrých hodinek, tak to je také dobrý fenomén a má to určitou pozitivitu, protože člověka trošku motivuje něco dělat. Je to ten placebo efekt, máte očekávání a to je strašně důležitá funkce, protože očekáváte nějakou pozitivitu, takže to nějakým způsobem má i psychosomatický dopad. Na druhou stranu se to hodně zaměřuje na takovéto sebepozorování, což není úplně dobré.

Pohodovost je velmi důležitá. Dělala se taková anketa u lidí, co se dožili více jak sta let, řada z nich kouřila, řada z nich pila alkohol, ale všichni měli jedno společné – měli nastavenou takovou pohodu, člověk musí mít nějakou balanci mezi svědomitostí a mezi zdravým způsobem života i v tom negativním smyslu, ale pořád tam musí být to pozitivní očekávání. Pamatuju si na svou babičku, kterou drželo při životě, že se pořád na něco těšila. A pozitivní body očekávání jsou strašně důležité pro život. A také se ukazuje, když to převedu do té neurobiologie, že ta pozitivita v tom očekávání s sebou nese i významné dopady pro výrobu určitých farmak v mozku, určitých látek, které vám vlastně pomáhají i v tom přežití.

Jakou aktivitu nebo přirozený pohyb byste doporučil průměrnému jedinci, který nemá vyloženě sportovní vlohy?

Tak to je ta chůze, i ten běh je přirozený, ale ne každý má odolnost toho těla, protože jsme vlastně předurčení k tomu, abychom porodili dítě a pak umřeli. To, co máme navíc, je to, co nám pak způsobuje například nějaká onkologická onemocnění nebo že nám nevydrží klouby atd. Takže vždy je potřeba si říct, jestli to běhání je skutečně optimální způsob. Starším lidem doporučuji chůzi. Je důležité spíš dělat tu činnost, na kterou jste byl zvyklí od dětství, to znamená, že když je někdo třeba po operaci ramene a v minulosti hrál tenis, třeba do svých třiceti let a hraje ho i potom, tak je vlastně nejlepší si vzít tu raketu do ruky a prostě cvičit tím pohybem, který máte v tom mozku nějakým způsobem zaprogramován.

Chůze je něco, co je přirozenou funkcí člověka, stejně můžeme říci, že i ten běh je více přirozený než jít do fitnessu, i když jsem tam nikdy nebyl. Ke mně chodí hodně lidé, kteří začnou cvičit, ale začnou cvičit něco, na co to tělo není zvyklé, to znamená, že cvičí pohyby, na které nemají připravené svaly ani kosti. Vy si vlastně tím cvičením nebo tím způsobem toho pohybu vpisujete ten pohyb i do svých svalových struktur, do své anatomie, takže když byste pak šel někde na pitvu a viděl tam ty výrůstky a ty přestavby obratlů, tak to je výsledek vaší pohybové aktivity. Z toho můžete přečíst, jak se ten člověk vlastně pohyboval, jak stárnul. Jít proti té anatomii a dělat něco, co je v konfliktu toho zájmu, je někdy spíš na škodu, takže důležité je anatomii respektovat v tom pohybu, který dělám dlouhodobě a který dělám ve stereotypu.

Jste pedagog, poznáte na svých studentech, jestli mají přirozený talent na rozeznávání problémů?

Poznáte to hned. Ale na druhou stranu není úplně smyslem vybrat lidi, kteří mají stejné vlastnosti, vy potřebujete také lidi, kteří mají trošku jiný způsob myšlení, kteří jsou více vědečtí a kteří nemusí mít zrovna ten palpační předpoklad a vidět ten pohyb, ale mohou mít pro ten obor přínos někde jinde. Já to vidím na klinice, kde máme několik desítek jak fyzioterapeutů, tak lékařů, řada z nich je rozdílných a hodí se třeba pro jiný typ pacientů. Někteří pacienti si libují u jednoho lékaře a druhého kritizují a opačně, to znamená, že je někdy dost důležité, i jakého lékaře máte v té typologii a se kterým vlastně řešíte ten daný problém, a kterému jste schopen více důvěřovat. Není úplně účelem do toho oboru vybírat stejné lidi se stejnými schopnostmi, protože tím bychom se stali příliš univerzální.

Co dělá Pavel Kolář ve volném čase, u čeho si nejvíce odpočinete?

Na chalupě kousek za Prahou mám kozy, ovce, slepice, včely a další, takže tam je to pro mě takové relaxační místo.

Takže kdybyste nebyl fyzioterapeut, byl byste farmářem?

Byl jsem vychovávaný na vesnici, takže ta vesnice ve mně zůstala, jak v té vůni, tak i v těch pamětních stereotypech a já se k tomu vlastně jako dítě zase vracím. Je to pro mě relaxace, když si dám na zahradě kafe a sedne si ke mě kozel, pes a ovečka, je to takové krásné.

Stál jste někdy před rozhodnutím pro lukrativní nabídku práce v zahraničí?

Když byla revoluce, bylo mi šestadvacet let. Byly nabídky k emigraci a stejně tak po škole jsem dostal dost nabídek k práci v zahraničí, ale můžu říct, že jsem o tom nikdy neuvažoval. Jezdím hodně přednášet do zahraničí, máme tam kurzy, které pořádáme v šestapadesáti zemích. Takže mám možnost cestovat a jsem za to rád, to jsem dříve nemohl, ale že bych někde zůstal a pracoval tam, i za mnohem lepších třeba ekonomických podmínek, tak o tom jsem nikdy nepřemýšlel.

Jak je možné, že jakýsi Pavel Kolář z České republiky vybuduje instituci, která funguje po celém světě?

Je za tím dost práce, a to nejenom mojí, ale i celého týmu, který jsem vybudoval u nás i v zahraničí. Na začátku mi dost pomohlo, že jsem navázal na své učitele – profesory Vojtu, Lewita nebo Jandu, kteří měli věhlas ve světě. Ke konci jejich životů jsem občas jezdil s nimi a vlastně tím, jak mně naposlouchali, tak mě postupně začali zvát a zároveň jsem vytvořil nějaký systém, který ani tak není mým systémem, je to vlastně určitý úhel pohledu na přirozené funkce člověka. My dnes vidíme, že současná medicína jde hodně do superspecializací a je to i díky tomu, že měřitelné věci, dokazatelné statisticky jsou už jenom v úzkých problémech. To znamená, že těch nových informací jsou miliony a miliony denně a vznikají nové a nové obory.

Pavle, závěrem - co byste úplně jednoduše poradil běžnému smrtelníkovi, aby nemusel využít vašich služeb?

To je těžké říci, člověk by se o sebe měl trochu starat, ale s rozumem. Na jedné straně by měl mít nějaký životní styl a na druhé straně by neměl být zaměřen jenom na sebe a neměl by se až příliš pozorovat, ale žít v nějaké normálnosti. Člověk se dnes a denně setkává s lidmi, kteří ten problém skutečně mají, a třeba za leden u mě byli čtyři lidé, kteří přišli s pohybovým problémem a měli rakovinu slinivky jako určitý projev určitých obtíží, takže ono je to někdy těžké, protože malá obtíž může znamenat velký problém a někdy velká obtíž může být jenom v tom, že špatně zpracovávám svoji bolest, neumím se s ní vypořádat, neumím na ni nazírat a někdy je potřeba toho člověka lépe orientovat.

Jaký byl největší sportovní zážitek Pavla Koláře? Co říká na nový formát Davis Cupu? Co mu vadí na politice? Proč se nechal v šestadvaceti letech pokřtít? Jak změní problém mozku pohybové chování? A co by dnes lékaři zjistili, kdyby se podívali na specifické pohybové chování Adolfa Hitlera? Poslechněte si novém vydání podcastu Boomer Talk!