Patrik Berger: Občas si říkám, jak je možné, že jsem hrál za Liverpool

Hokejovou horečku střídá fotbalová a Miloš Pokorný si do podcastu Boomer Talk nemohl pozvat povolanějšího hosta, než je Patrik Berger. Povídání s legendárním fotbalistou, pro kterého to byl první podcastový rozhovor v životě, se točilo samozřejmě kolem fotbalu – šancí českého nároďáku na nadcházejícím mistrovství, angažmá v Liverpoolu nebo konce kariéry. Došlo ale i na golf, rybaření, vysněný úlovek nebo vzpomínky z dětství.

Začíná Euro, co od něj očekáváš a co očekáváš od české reprezentace?

Němci tohle umí, myslím, že organizace bude fantastická. Je to skvělé i pro naše fandy, kteří to mají kousek. Tím pádem i naši kluci budou mít při zápasech skvělou podporu českých fanoušků. A co očekávám od nároďáku? Asi by měl postoupit ze skupiny, ale ta skupina nebude úplně jednoduchá. Portugalsko asi postoupí, ale když se podívám, že v roce 1996 to také vypadalo, že nemáme šanci, a skončili jsme druzí, tak se to dá. Myslím si, že naši se budou muset hodně zlepšit oproti tomu, co předváděli v kvalifikaci.

Které mužstvo se ti líbí a má podle tebe šanci na úspěch?

Můj žhavý favorit jsou Francouzi, protože mají stejné mužstvo jako před dvěma lety na mistrovství světa, které klidně mohli vyhrát. A mají jednoho z nejlepších fotbalistů na světě. Němci budou silní, hrají doma, budou to chtít vyhrát – a když nevyhrají, tak to bude neúspěch. Ale domnívám se, že to udělá Francie.

Poprvé jsme se viděli v roce 1996 v hotelu Preston, který leží mezi Liverpoolem a Manchesterem, kam přijeli naši mladí reprezentanti bojovat ve skupině, o které spousta lidí tvrdila, že z ní nepostoupí. Nakonec jste se stali vicemistry Evropy. A moje první otázka je následující: Když jste do toho Prestonu přijeli, jakou jsi ty konkrétně měl ambici?

Většina kluků v tu dobu ještě hrála českou ligu, v zahraničí nás moc nebylo, spíš ti zkušenější. Já jsem v té době hrál první rok za Dortmund. A když se ta skupina vylosovala, tak nám samozřejmě nikdo nevěřil. Upřímně si myslím, že ani my jsme nevěřili, že z té skupiny můžeme postoupit.

Když jsme tam poprvé jako novináři přijeli, z atmosféry to bylo cítit, navíc se úplně nepovedl první zápas s Němci.

Vůbec jsme na ně neměli a bylo vidět, že v tom zápase byli lepší, také jsme prohráli 2:0. Pro nás to bylo první mistrovství Evropy, v týmu bylo hodně mladých kluků a samozřejmě jsme byli nervózní. Na druhou stranu jsme neměli co ztratit. Zpátky k otázce: 80 procent hráčů mělo dva dny po posledním zápase domluvenou a zaplacenou dovolenou a Šmíca (Vladimír Šmicer, pozn. red.) měl dokonce naplánovanou svatbu. Ta skupina byla opravdu těžká, Němci měli fantastický mančaft, Italové stejně tak – za ně hráli hráči AC Milán, Juventusu nebo Interu a my jsme si mysleli, že bychom v té skupině mohli skončit aspoň třetí, pojedeme domů a budeme žít dál normální životy.

A na stadionu Anfield jste s reprezentací porazili Rusy a najednou bylo všechno jinak. Když jste věděli, že jdete dál, pozvedlo to vaše sebevědomí?

S Italy jsme odehráli super zápas a porazili je 2:0. Bejblis a Méďa (Radek Bejbl a Pavel Nedvěd, pozn. red.) dávali krásné góly. S Rusy to byla horská dráha, padlo hodně gólů a nakonec to, myslím, skončilo 3:3. I díky tomu druhému výsledku mezi Němci a Itálií jsme postoupili. Měli jsme neskutečnou radost. Každý ten zápas jsme hráli proti mužstvům, která byla adepty na to, že tu Evropu vyhrají, ať to byli Italové, ať to byli Němci, Portugalci, nebo Francouzi se Zidanem. Cestou do finále, kde jsme opět narazili na Němce, jsme neměli jednoduché soupeře a až do toho finále jsme hráli absolutně bez nervů, protože jsme věděli, že nemáme co ztratit. A když má člověk trošičku štěstí, tak se prostě spousta věcí podaří.

A najednou je tady finále ve Wembley za účasti britské královny, Karla Gotta nebo prezidenta Havla. Bylo to velké a euforické. Jak zpětně vidíš finále proti Němcům?

Semifinále jsme hráli jako první, a když jsme z něj postoupili, sledovali jsme to druhé semifinále mezi Němci a Anglií a přáli si Anglii, protože to byla pořadatelská země. Nakonec to nevyšlo a proti Němcům ve finále jsme odehráli mnohem lepší zápas než ten první ve skupině. Dali jsme gól, vedli jsme, ale Němci bohužel vyrovnali na 1:1. Měli jsme velmi kvalitní tým a myslím, že to bylo poprvé a naposledy v historii mistrovství Evropy, kdy se finále rozhodlo zlatým gólem. Škoda že se po tom gólu ještě nepokračovalo, protože bychom to asi trošičku více otevřeli a třeba ještě měli šanci vyrovnat a zkusit to na penalty. Takhle to bohužel skončilo tím zlatým gólem.

Na druhou stranu, když se na to zpětně koukám, postup do finále a stříbrné medaile pro nás v podstatě bylo, jako kdybychom to vyhráli. Většině kluků z nároďáku se otevřely dveře do evropského fotbalu. Hned po Euru jsme měli Karla Poborského v Manchesteru, já a Šmíca jsme byli v Liverpoolu, Méďa šel do Lazia a potom do Juventusu, Bejbl zase do Atlétika Madrid. Samozřejmě nás doteď mrzí, že jsme nevyhráli, ale i tak to byl pro nás neskutečný úspěch.

Co tyto otevřené dveře znamenaly pro tebe?

Před Eurem jsem byl rok v Dortmundu, podepsal jsem tříletou smlouvu, vyhráli jsme ligu i Superpohár, takže skvělá sezona. V týmu jsem byl jeden z nejmladších a nastupoval s hráči jako Matthias Sammer, Jürgen Kohler, Andreas Möller nebo Stefan Reuter, všechno hráči přes 30 let, navíc mistři světa i Evropy, vítězové Ligy mistrů. Pro mě to byl úžasný rok nejen v tom smyslu, že jsme vyhráli ligu, ale že jsem se mohl učit od těchto osobností, vidět, jak trénují nebo jak se chovají, bylo to něco neskutečného.

Když jsme u toho učení, co němčina?

Je to strašně tvrdý jazyk. Vůbec se mi do toho učení nechtělo, se spoluhráči jsem se sice domluvil, ale žádný šlágr to nebyl. A před finále mistrovství Evropy za mnou přišel pan Paska, měli jsme zrovna trénink ve Wembley, a řekl mi, že má o mě zájem Liverpool. Od té chvíle jsem neměl v hlavě skoro nic jiného a po finále jsem na Pasku tlačil, aby pro to udělal všechno, co je v jeho silách. Nebylo to tedy vůbec jednoduché, v Dortmundu mě nechtěli pustit, a když nakonec svolili, musel jsem ještě čekat na pracovní povolení, protože v tu dobu jsme nebyli v EU a v Anglii mohli hrát jenom tři hráči ze zemí mimo Evropskou unii. Jakmile jsem dostal pracovní povolení, ještě ten den jsem odletěl do Liverpoolu, podepsal smlouvu a můj sen se stal skutečností. Bylo to prostě něco neskutečného.

Jaké to bylo, když jsi poprvé šel na stadionu Anfield po schodech dolů a plácl do té legendární tabule?

Samozřejmě jsem se u té cedule musel vyfotit, byla to jedna z prvních fotek, kterou nový hráč musel udělat. Ta cedule je cestou na stadion a hráč, který za Liverpool hraje, se jí dotýká při každém domácím zápase, který hraje. Mám dojem, že ten zarámovaný obraz přesunuli na nový stadion.

Mnoho lidí si klade otázku, proč jsi z reprezentace odešel poměrně brzy, vždyť jsi přece mohl ještě dál hrát.

To nebylo tak, že bych v repre hrát nechtěl, samozřejmě že hrát za reprezentaci je pořád nejvíc pro kteréhokoliv sportovce, ale já už jsem v době, kdy jsem to rozhodnutí udělal, byl po svojí asi šesté operaci pravého kolene. A vždycky jsem měl štěstí, že jsem byl poslán do Ameriky k doktoru Steadmanovi, který dělal jenom kolena a létali za ním sportovci z celého světa. Když jsem od něj odjížděl naposledy, tak mi řekl, že jestli si chci prodloužit kariéru, určitě bych měl omezit zápasy a cestování. Takže jedinou možností pro mě bylo dát české reprezentaci sbohem. Nebylo to jednoduché rozhodnutí, ale myslím, že jsem si díky němu prodloužil kariéru a mohl hrát profesionálně 20 let. Lidé si mysleli, že jsem se nepohodl s některými hráči, ale tak to vůbec nebylo.

Co jsi dělal po skončení kariéry?

Když jsem skončil v Anglii, hrál jsem ještě v Česku, rok a půl ve Spartě. Po sezoně jsem musel na další operaci s kolenem a už tehdy jsem věděl, že dál pokračovat nebudu. V zimě 2010 jsem se rozhodl, že ukončím kariéru. Tím, že to koleno bylo špatné, to nebylo úplně tak těžké rozhodnutí. Výhodou pro mě bylo, že jsem měl spoustu koníčků a těšil se, že budu moct cestovat a že budu mít mnohem víc času na spoustu jiných věcí.

Co na to rodina?

Když jsem se vracel do Sparty, mohl jsem v Anglii ještě zůstat, ale mladému bylo 15 let a já věděl, že když zůstanu v Anglii ještě třeba dva roky, tak už ho do Čech nikdy nedostanu. Chtěl jsem se do Prahy vrátit, jsem tady doma a mám tu kamarády. Takže jsem mluvil s Paskou, dostal nabídku od Sparty, kterou jsem přijal. Bylo to takové rodinné rozhodnutí moje a manželky.

Byly okamžiky, že by ses s rodinou v některých ohledech třeba neshodl?

Ne, mám výhodu, že mám skvělou ženu. Jarka neměla nikdy problém s tím, že jsme se třeba po roce stěhovali z Německa do Anglie, přestože si tam už zvykla. V Anglii jsme se také párkrát stěhovali, pro nás jako pro rodiče to nebylo úplně tak těžké, myslím si, že mnohem těžší to bylo pro děti. Na každém místě měly školu a kamarády a najednou nechápaly, že jsme je ze všeho vytrhli a přijeli někam jinam začít od nuly. Obrovský bonus byl, že když jsme přijeli do Anglie, malému byly necelé dva roky, Jarka byla těhotná s Valentýnkou a děti vlastně vyrůstaly jako Angličani. Když jsme se někam přestěhovali, ta jazyková bariéra nebyla taková a děti si dokázaly kamarády najít rychle a docela rychle si zvykly. Ale pokaždé, když jsme se někam stěhovali, to obrečely.

Vyčítaly ti to někdy?

Vždycky byly naštvané, většinou ze začátku, když jsme se přestěhovali, ale jak jsem říkal, během dvou měsíců měly nejlepší kamarády zase dole na jihu. A myslím si, že je to trošičku zocelilo a nemají problém, nebo neměly problém, navázat komunikaci s lidmi, v tomhle jim to velmi pomohlo.

V jakém směru pro tebe byla Anglie největším přínosem?

V Dortmundu to bylo neskutečně profesionální a před příchodem do Anglie jsem si myslel, že to tam bude ještě trošičku více odskočené a byl jsem velmi překvapený, že to tam bylo něco mezi Českem a Německem, co se týče stravy, tréninků atd. Když jsem tam v roce 1996 přišel, byla to ještě pořád ta stará anglická fotbalová škola. Anglická snídaně před tréninkem, tři hodiny před zápasem steak s hranolky, což v Německu prostě neexistovalo, tam se jely špagety, rýže, kuře, ryby, zelenina. Byla pro mě neskutečná zkušenost být součástí jednoho z největších týmů na světě, poznat to město, poznat ty fandy, historii toho klubu. Možná jsem si to v tu chvíli ani neuvědomoval, ale teď zpětně vidím, jakou podporu klub po celém světě má. Je to obrovský fenomén a občas si říkám, jak je možné, že jsem se tam dostal a hrál tam sedm let.

Liverpool je prostě tradiční anglický klub.

Jezdím teď hodně po světě jako takový poloviční ambasador Liverpoolu a potkávám fanoušky nebo sponzory. Většinou cestujeme do Asie, protože tam je ta fanouškovská základna největší na světě. Je nás asi 15, ale nejčastěji jezdíme se Šmícou, a když se nás zeptají na jedno jediné slovo, které vystihuje Liverpool, shodneme se na tom, že to je rodina.

Jsi vášnivým rybářem a cestovatelem, těšil ses, že po skončení kariéry dostanou prostor i tvoje koníčky?

Určitě. Měl jsem víc času, abych třeba mohl děti vozit do školy. Patrik hrál fotbal a já mohl chodit na jeho zápasy. V létě i v zimě jsme jezdili na dovolenou a o víkendech jsem měl na ně čas. Navíc jsem vášnivý golfista a měl jsem čas si kdykoliv zahrát. Výhoda byla, že v Anglii jsme s golfem začali stejně se Šmícou, bydlíme pět minut od sebe, takže jsme spolu po skončení kariéry trávili hodně času, primárně na golfu.

Kromě golfu je tvou vášní i rybaření. Kde jsi byl nejdál?

Řekl bych, že v Bolívii a Brazílii – v džungli jsem chytal s tamními indiány, kteří tam žijí a k životu mají jenom mačetu a luk. A co jim dá ta amazonská džungle, z toho žijí. Strávil jsem jeden týden v Bolívii a tři v Brazílii.

A kam by ses ještě rád podíval?

Toho je hrozně moc. Je to vlastně o tom, že si vyberu nějakou rybu, kterou chci chytit, která žije třeba jen na dvou třech místech na světě. Tam to funguje tak, že rybu, kterou chytíš, vracíš zpátky do vody. Týdně dostane povolení asi jenom osm lidí, za rok se na to místo dostane velmi omezený počet lidí. Většinou to musím zařizovat třeba tři roky dopředu, abych se tam vůbec dostal. Třeba teď letím do Mexika a letím na rybu, která se jmenuje tarpon. Doufám, že budu mít kliku a nějakou chytím.

Podcast Boomer Talk je o vzpomínání, pamatuješ si ještě něco z totáče? Byli jste rodina, která na to takzvaně měla, anebo jsi vyrůstal úplně obyčejně?

Táta je z 12 dětí a máma ze 14, takže jsem měl spoustu bratránků, kteří byli třeba o rok nebo o dva starší, takže jsem všechno dědil. Svoje první kožené kopačky jsem vlastně vyfasoval na Spartě v 15 letech, do té doby jsem hrál v hadrákách.

V určitém věku se přece jen chceš trošku odlišovat. Jak jsi to měl třeba s oblékáním?

Když mi bylo devět, tak jsem to neřešil, létal v teplákách a bylo mi to jedno. Když mi bylo o pět let více, chtěl jsem se líbit. Bohužel jsme na džíny neměli, tak jsem dostal manšestráky. A když mi je rodiče koupili, byly asi o 50 centimetrů delší, založili mi je dovnitř a táta je zalepil páskou na koberce. A když jsem se třeba po třech měsících vytáhl a měl je nad kotníky, táta obrátil ty kalhoty naruby, povolil pásku, upustil kalhoty a zalepil znovu.

Cítíš po něčem z doby minulé nostalgii?

Jako kluk jsem měl vlastně všechno, oblečení a jídlo na stole každý den. Mám skvělé rodiče, kteří mému fotbalu obětovali úplně všechno – neměli třeba víkendy, protože se mnou jezdili na zápasy. Bez nich bych se nikdy nedostal tam, kam jsem se dostal. Táta s mámou ještě pořád žijí a je skvělé, že jsou pořád tady. Když jsme jako mládež trénovali na Podvinném mlýně, kde Sparta měla hřiště, chodili jsme do sportovní třídy, pak hned šli na trénink a potom domů. No a jako všichni mladí kluci jsme byli hladoví jak Německo, ale neměli skoro žádné peníze. Na Palmovce dělali párek v rohlíku a nás napadlo, že tu špičku rohlíku musí uříznout a někam házet a že se té paní, která byla sympatická, na to zeptáme. Ve třech jsme dali dohromady drobné na jeden párek v rohlíku, a když jsme jí platili, zeptali se jí, jestli by nám náhodou nemohla dát ty špičky. A ona ty špičky schovávala a každý den po tréninku nám je dávala a my jsme se aspoň trošičku mohli najíst, než jsme přijeli domů. Tak to mi uvázlo v paměti.

Toužil jsi po tom, aby tvé děti byly úspěšné ve sportu v tom ohledu, že by se jím živily?

Chtěl jsem, aby byly šťastné a dělaly to, co je baví, nikdy jsem děti do ničeho netlačil. Cokoliv si vybraly nebo pro cokoliv by se rozhodly, tak bych je v tom podporoval. Když děti do něčeho tlačíš, tak z nich nikdy nic nebude.

Přišla tvoje žena na chuť fotbalu, kouká na něj třeba v televizi?

Kouká samozřejmě na Liverpool, a to i když nejsem doma a oni hrají, 8. dubna jsme oslavili třicáté výročí, takže je to část jejího života. Musím říct, že tomu docela rozumí, nekouká pořád, ale baví ji to. U nás doma je televize pořád zelená, buďto tam je golf, anebo fotbal, nic jiného není. Takže jí chudince nic jiného nezbývá než tomu porozumět.

Co by sis, Patriku, chtěl ještě v životě vyzkoušet?

To je otázka. Skok padákem, bungee jumping nebo něco podobného mě neláká, z toho mám strach, vadí mi výšky. Kdybych si mohl vybrat, tak jednou za život si zahrát golf na Masters v Augustě. Hraje se tam jeden z největších golfových turnajů na světě, na to hřiště je strašně těžké se dostat a skoro nemožné si tam zahrát.

Jakou lidovou pochoutku si Patrik čas od času rád dá? Jak vidí budoucnost trenéra Jürgena Kloppa? A jak vzpomíná na okamžik, kdy podepsal smlouvu s Liverpoolem? Nejen to si můžete poslechnout v aktuálním vydání podcastu Boomer Talk!