Osmany Laffita: Byl jsem černá ovce rodiny

Více než třicet let žije v Česku, ovšem své kubánské kořeny nezapře. Osmany Laffita si v novém díle podcastu Boomer Talk povídal s Milošem Pokorným o dospívání na Kubě, které bylo stejně těžké jako jeho začátky v Čechách, o technologiích, profesních úspěších i nesplněných snech.

Osmany má velmi originální projev, proto pro zachování autenticity doporučujeme si rozhovor poslechnout v audio verzi.

Osmany, jsi muž mnoha tváří, jak bys sám sebe představil?

Pokud se používá slovo fashion nebo móda, tak já používám slovo couture, protože módní návrhář může být kdokoliv, ale couture málokdo – je to v podstatě umění, architektura – člověk musí vidět ty linie, ale i znát technologie a vše kolem. Navrhnout nějaké šatičky umí každý.

Měl jsi v sobě cit pro výtvarné umění nebo módu odmalička?

Pamatuji si, že moji sourozenci si hráli jako typičtí Kubánci – s pistolí na ulici. Já ne, celý svůj život jsem tíhl spíše k umění, maloval jsem nebo koukal na pohádky, protože mě bavily ty barvy. A nejlepší dárek, který jsem mohl od rodičů dostat, byly pomůcky na malování. Moje máma byla diplomatka, celý den krásně namalovaná, měla hezké šaty, které si i sama šila, prostě vždy byla upravená a mě to strašně bavilo. Takže to byla asi ona, kdo mě k módě přivedl. Končil jsem tehdy střední školu a směřoval na medicínu, ale máma mě zastavila s tím, že je to blbost, že ani nejsem dobrý v matematice nebo chemii, ale že krásně kreslím, tak proč nejdu na uměleckou školu.

Co na to zbytek rodiny?

Byl jsem černá ovce rodiny, protože jsem byl zcela odlišný od mých sourozenců. Pamatuji si, že když jsem doma poprvé řekl, že se jdu podívat na balet, tak se na mě všichni, kromě mámy, nechápavě podívali. Táta byl voják a neřešil moji orientaci, ale nemohl pochopit, že plýtvám časem na balet nebo výstavy. Mně to nevadilo, protože jsem se obklopil kamarády, kteří byli de facto stejní jako já.

Mají Kubánci rádi umění?

Ne. Rádi tancují, popíjejí a mají rádi sex. Moje rodina je výjimkou, mojí tetě třeba říkali královna lidové hudby a byla první Kubánka, která dostala cenu Grammy, takže to v sobě prostě máme. Kubánci jsou podle mě nejvíc na sport, mají nadané boxery nebo baseballisty. A všichni už od dětství tančíme, mluvíme nahlas, jsme veselí, to je naše kultura. Kuba má ekonomické problémy, ale Kubánci to umějí hodit za hlavu a bavit se.

Je pro některé Kubánce Fidel Castro stále osobností?

Je, ale i pro mě. Moje máma pochází z kapitalistické rodiny, která byla velmi bohatá, ale zamilovala se do táty, tehdy partyzána, který s Fidelem organizoval revoluci. Co vím z historie, tak v době, kdy byl u moci Castro, na prvním místě státních preferencí byla medicína a školství. Od dětství jsem byl nemocný, měl jsem srdeční problémy a zdravotnictví bylo zdarma, stejně tak škola. Samozřejmě byly problémy, ale udržovala se nějaká hranice všeho a fungovalo to. Do České republiky jsem se dostal v roce 1987, tedy ještě za komunismu, díky výměnnému studijnímu programu. Nevím proč, ale v současnosti to dobře nefunguje.

Při našem posledním rozhovoru jsi říkal, že bys na Kubě nemohl podnikat, stále to platí?

Bohužel platí. I když teď je tu na návštěvě můj synovec, který tam podniká, má pekárnu a kavárnu a daří se mu. To je zrovna jedna z věcí, která je dobrá, protože dříve se soukromě podnikat nesmělo. Osobně si ale myslím, že ve svém oboru tam nemám budoucnost, protože je tam vedro a Kubánci jsou rádi, že nemají skoro nic na sobě. Rádi vypadají dobře, ale vyhledávají praktické, lehounké a vzdušné věci.

Kdy jsi zjistil, že se módou můžeš živit?

Móda je pro mě byznys, vydělám si peníze a za ty si mohu dovolit život takový, jaký mám. Ale moje kariéra začala, když jsem skončil uměleckou akademii a tam už se zrodila celá ta moje myšlenka studovat návrhářství. Následně mě moje matka poslala do České republiky, ale původně jsem přijel studovat hru na klavír a klarinet. Bohužel neúspěšně a ze školy mě vyhodili. Pak jsem začal pracovat v továrně na pneumatiky a revoluce mě zastihla na dovolené ve Vysokých Tatrách. A když jsem se z dovolené vrátil, tak už tady nebyli žádní Kubánci, všechny poslali zpátky a mě tady nechali.

Zkoušel jsem různé práce, a když se založila společnost Czechoslovak Models, začal jsem pracovat po boku lidí jako Eva Herzigová nebo Simona Krainová. Poznal jsem se s tehdejším přítelem, dnes manželem, jeho máma pro změnu pracovala pro společnost Versace. Takže díky svému manželovi jsem nasměroval svoji kariéru do módní branže a začal dělat právě pro Versace, následně pro Kenzo a další. V roce 1999 jsem společně se svým manželem rozjel vlastní módní značku Osmany Laffita a nedávno oslavil její dvacáté výročí. Když jsem začínal, dělal jsem v podstatě jenom dámskou módu, ale postupem času jsem začal i s pánskou, dnes dělám i vlastní šperky, boty na míru, kabelky, brýle, porcelán nebo sklo. Nesmím zapomenout ani na vlastní kosmetickou řadu, která obsahuje různé krémy, parfémy a další výrobky.

Co je teď pro tebe, z toho, co jsi vyjmenoval, priorita?

Ježíš, to je těžká otázka, protože všechno, co dělám, dělám naplno. Nemám rád nedokončenou práci a všechno přichází postupně. Jsem ten typ, co se snaží dělat věci pořádně. Ale jednu novinku mám, dělám vlastní show Kafe u Osmany.

Osmany, jak to máš s češtinou?

Lidé pořád říkají, že po tolika letech, kdy žiju v České republice, už bych mohl mluvit lépe česky. Možná mají pravdu, ale jako Čech nikdy mluvit nebudu, protože jsem jazyk nikdy nestudoval. Naučil jsem se česky od kamarádů a bohužel mě nikdy nikdo neopravoval. Bohužel mi také nejde ani studovat, a to jsem si zaplatil i učitele.

Mluvím anglicky, španělsky, italsky, francouzsky a myslím, že ve světě se domluvím bez problémů. Pro mě je důležité, že když mluvím s vámi, Čechy, tak mi rozumíte. Každopádně žiju tady, jsem sice Kubánec, ale cítím se tu doma. Do Čech jsem přijel, když mi bylo dvaadvacet let, a žiji tady většinu svého života. Co máš na Češích rád?

Mám kolem sebe hodně dobrých lidí, takže bych spíše řekl, co na nich rád nemám. Češi neposlouchají a mnohokrát se mi stalo, že se můj názor obrátil proti mně. Jsou také závistiví a nepřejí úspěch druhým. To se ale týká malého procenta lidí, těch ostatních, kteří jsou úžasní a mají mě rádi, potkávám mnohem více. A to mě uspokojuje.

Ze začátku jsem to měl těžké, protože jsem neuměl jazyk. Nebyl jsem ani moc oblíbený kvůli své orientaci. Pamatuji si, že ani v továrně, kde jsem pracoval, to nebylo jednoduché – zapálili mi třeba oblečení ve skříňce. Dnes je to lepší, lidé jsou tolerantnější, i když se stále najdou homofobové. Jsem gay, ale nemusím chodit oblečený jako žena, a většina mých kamarádů jsou heterosexuálové. Na Kubě však byla homosexualita trestná a mohl jsi jít i na pět let do vězení. Ale nic ve svém životě bych neměnil. Všechno, co jsem si přál, jsem si splnil, i když nic není jednoduché a člověk musí bojovat.

Když se díváš na mladé lidi v ulicích, máš pocit, že se móda u nás zlepšila?

Ano, zlepšila. Je spousta Čechů, kteří jsou neuvěřitelní a nádherně oblečení a módu mají rádi. Přijel jsem v roce 1987, a když si vzpomenu, jak chodili lidé oblékaní tenkrát, tak je to oproti současnosti opravdu velká změna. Jste více odvážní. I když, nevím proč, ale většina lidí sází na černé oblečení. Chce to odvahu a zkoušet nové věci.

V čem je Osmany Laffita odlišný od jiných návrhářů?

Rukopisem. Na mé kolekci vždycky najdeš prvky evropské a prvky latinskoamerické. Neřídím se trendy a nerad kopíruji. Člověk musí mít svůj styl a musí být originální. Jakmile začneš kopírovat, jsi ztracený.

Když jsi hledal místo pro svůj domov v České republice, co pro tebe bylo důležité?

Dělám si z toho legraci a říkám, že bydlím ve hvězdárně. Ale já jsem to neplánoval. Nejdřív jsme bydleli v pronájmu v Praze – měl jsem jednu vilu, manžel druhou a dohromady jsme platili 60 000 měsíčně. Tak jsem si řekl, že za takové peníze už jsme dávno mohli mít koupený dům. Jsem Kubánec a rád dělám party, pouštím nahlas hudbu, a tak na mě i zavolali policii. Hodně lidí mi doporučovalo Průhonice, ale mně přišly jak drůbežárna. Miluji přírodu a jednou jsem vyrazil směrem na Křivoklát, viděl jsem ten dům s hvězdárnou, šli jsme se na něj podívat a zjistili, že je opuštěný. Tak jsme si koupili totální ruinu a dneska bych neměnil, jsem spokojený, bydlím na samotě, nikdo mě neotravuje a mám kolem sebe přírodu.

Co by sis v životě ještě přál?

Do posledního dne svého života zůstat zdravý. Pokud nejsi zdravý, nic nedokážeš - a vidím to i kolem sebe. A za peníze si zdraví nekoupíš. Každý den žiji na maximum. Mám rád krásné věci, ty ošklivé házím do rohu a přemalovávám na růžovo.

Proč podle něj Česká republika nikdy nebude v centru světové módy? Jakým jezdí autem? Kdo vymýšlí jeho přehlídky a kolik stojí? Jaký profesní sen by si v budoucnu rád splnil? A cítí se jako boomer? Poslechněte si v nové epizodě podcastu Boomer Talk!