Ondřej Ruml: Některé mé postoje byly zbytečné

Ondřej Ruml patří mezi výrazné a originální tváře české hudební scény. Přestože mu odrazovým můstkem v jeho kariéře byla talentová soutěž, v současnosti nachází vlastní hudební identitu a nebojí se ukročit mimo oblíbené žánry. Jaké jsou jeho profesní sny a v čem pro něj účast právě v talentové soutěži byla přínosem, prozradil v podcastu Boomer Talk Miloše Pokorného.

Vždy jsem tě, Ondřeji, vnímal jako umělce, který šel od začátku tvrdošíjně svou vlastní hudební cestou. Nestalo se ti třeba, že po tobě pořadatel chtěl skladbu, kterou zná celé publikum?

Vlastně asi ne. Na uzavřených akcích si publikum skladby posléze vybírat může, ale jen v žánru, ve kterém se pohybuji, chtějí třeba Sinatru, což je pro mě radost. Asi před rokem jsem se odněkud vracel, v rádiu hráli Chinaski a já přemýšlel nad tím, že to jsou stejně borci, že jim ty jejich pecky v rádiích hrají. Chtěl bych také jet z kšeftu a na záchodě na pumpě slyšet z repráku svoji písničku. Mám pět desek, které jsou nějakým způsobem v mém žánru, není to mainstream, ale stejně bych chtěl zkusit udělat desku nebo alespoň dva singly pro široké publikum. Za tímto účelem jsem se spojil s producentem, který tyhle věci umí a spolupracuje třeba s Markem Ztraceným nebo Luckou Bílou, je to můj kamarád, velmi ho respektuji a jmenuje se Dalibor Cidlinský. Začali jsme o tom mluvit a dokonce si už poslali i nějakou písničku, na kterou jsem zkoušel napsat text, ale najednou jsem zjistil, že to vlastně neumím a že mi to prostě nejde. Udělat pecku do rádia je složitá disciplína. Následně jsem se spojil s Igorem Ochepovskym, který dělá něco jako alternativní pop a se kterým připravuji vydání celého alba.

Jak jsi začínal s muzikou?

Začínal jsem pozorováním táty, jak hraje na kytaru, býval trampík a měl doma klasickou španělku s vypálenou skautskou lilií na hlavě. Tu kytaru jsem si od něj pak půjčoval a jednoho dne ji s velkým úspěchem zapomněl na stopu v autě. Dodneška mě to moc mrzí, protože ta kytara měla ducha. Po revoluci mě mamka přihlásila do alternativní hudební školy Ciskotéka, ve které působil otec Dalibora Cidlinského, o kterém jsem mluvil před chvílí. Se svou ženou Zuzanou založili hudební školu, kde se nebylo potřeba učit noty, rovnou dali dětem kytaru a ukázali jim základní tři akordy. Takže jsme hned hráli nějaké písničky, nesmírně mě to bavilo a zároveň i hodně ovlivnilo v tom, že jsem začal cítit hudbu jako muzikant. Posléze jsem začal chodit hrát na pětistrunné banjo k Jardovi Žantovi.

Banjo bych na tebe absolutně netipoval.

Bylo mi dvanáct let a mamka se mě zeptala, jestli se nechci chodit učit hrát na banjo, že má kamaráda, který hraje s vyhlášenou jabloneckou kapelou Modrotisk a učí mladé kluky. V tom věku necháváš rodiče, ať tě trochu někam směřují, takže jsem souhlasil. Banjista půlku života ladí a druhou půlku života hraje na rozladěné banjo, což je pravda, protože banjo se hrozně blbě ladí a neustále se rozlaďuje. S ním jsem začal i zpívat, ale nebral to jako nějakou svoji devízu, chtěl jsem hrát v Americe, ve velké kapele, jezdit po světě a hrát na banjo, to byl takový můj sen. Představoval jsem si, jak ty modly, které jsem tehdy měl, Béla Fleck nebo kapela New Grass Revival, přijedou do Jablonce a budou u nás doma. Ale potom, jak jsem šel do té puberty dál a začal koukat po holkách, uvědomil jsem si, že na těch country festivalech není tolik hezkých holek jako třeba v hip hopu. Navíc jsem neměl co ukazovat, takže jsem si koupil elektrickou kytaru a začal jsem hrát v bluesové kapele, funky jsme hráli. Pak jsem viděl kapelu minus123minut Zdeňka Bíny, který nás všechny totálně ovlivnil a následně se začal přesouvat k zpívání.

A jak to bylo dál?

Věděl jsem, že musím jít za každou cenu do Prahy. Snažil jsem se dostat na Konzervatoř Jaroslava Ježka, což se mi podařilo, a měl štěstí na výborného profesora, sice jsem si moc přál být u Eduarda Klezly, ale nakonec dostal Vráťu Kadlece. Společně jsme začali pracovat na hlasové technice a mám radost, že mým učitelem byl nakonec právě on, protože mě nenutil žádný styl, neříkal mi, které písničky mám zpívat, spíš jsem jen nosil skladby a on mi radil. Byl skromný a bylo to u něj skvělé. Časem začaly přicházet první kapely, protože na konzervatoři se člověk pohybuje mezi muzikanty a každý má nějakou kapelu. Založili jsme kapelu Top Drink Company, původně jako revival Tower of Power a až později začali s vlastní tvorbou. Pak se přidal Vojta Dyk a jezdili jsme čtyři roky po nejrůznějších sálech u nás. Pořád nic, ta správná odezva nepřicházela, tak jsem se přihlásil do talentové soutěže, respektive mě k tomu donutila moje spolužačka Olga Lounová, která byla vždycky hodně aktivní a ambiciózní. No, a ono se to povedlo.

Když to vezmeš z dnešního pohledu, v čem pro tebe ta účast měla největší přínos?

Největší přínos byl ten, že jsem uvěřil svému snu naplno, uvěřil tomu, že dokážu svojí osobností a svým talentem a umem oslovit větší počet lidí. Do té doby jsem pro to neměl žádný důkaz, přestože jsem si věřil a spousta kamarádů mi říkala, že jsem skvělý. Pamatuji si, jak jsem šel po Václaváku, zpíval jsem tenkrát každou středu v Jaltě, a viděl plakát na Big band Felixe Slováčka a sólisty Tomáše Savku, Šárku Vaňkovou a Petra Poláčka, prvních finalistů SuperStar, a říkal si, že tuhle muziku zpívám už léta, tak proč tam nezpívám, že chci zpívat s Big bandem Felixe Slováčka. Tehdy mi začalo docházet, že je potřeba přemýšlet marketingově, což byl i jeden z důvodů, proč jsem do té talentové soutěže šel.

Co se dělo po skončení soutěže?

Firma, která k té soutěži držela světovou licenci, měla povinnost se o finalisty postarat – člověk v podstatě podepsal smlouvu, již když šel do té televize, s tím, že ho na dalších deset let bude zastupovat právě tato firma. Vzpomínám si, že člověk začal mít strach, že bude muset dělat něco, co nechce, ale to je nesmysl, nikdo tě nemůže donutit nazpívat písničku, kterou nechceš zpívat, každý dobrý producent přece potřebuje, abys jako zpěvák byl spokojený s tím, co zpíváš, a aby sis za tím stál, protože jinak ten tvůj výkon nebude stát za nic. A lidé z té firmy, přestože se chovali velmi korektně a byli milí, nás tak trošku měli jako kouli na noze a nevěděli, co s námi, alespoň to byl můj vnitřní pocit.

Zároveň na nás tehdy, a myslím si, že to je doteď, v těch odborných kruzích Akademie populární hudby koukali skrz prsty. Vadí jim tento byznys talentových soutěží, kterým oni pohrdají, nelíbí se jim, nezajímají se o něj. A ta firma je v takovém rozkolu mezi jakousi snahou dělat kvalitní umění, ačkoliv potřebují, aby to poslouchalo hodně lidí, navíc nechtějí dělat srágory. Připadá mi to úsměvné, ale zároveň mě to hodně naučilo a díky tomu jsem si uvědomil takové to pokrytectví českého showbyznysu. Oni ani pro mě neměli nějaký repertoár, neměli nic připraveného, čekali, co bude, s čím přijdu já. Takže jsme se nakonec po nějakých peripetiích dohodli, že se v tichosti rozejdeme a necháme se na pokoji, což bylo na jednu stranu asi rozumné, na druhou stranu jsem úplně vypadl z možností být v tom byznyse s lidmi, jako je třeba Aneta Langerová nebo Marek Ztracený.

Řada finalistů podobných soutěží nabyde dojmu, že už z televizních obrazovek nezmizí, a pak dojde k rozčarování, které někdo unese a někdo ne.

S Jirkou Zonygou jsme měli výhodu, že po X Factoru u nás dva roky nic jiného nebylo, žádná SuperStar ani jiný X Factor. Jezdili jsme tenkrát jako blázni sem a tam a holili všechno, co šlo, takže ty dva roky mi utekly strašně rychle. Zároveň jsem si samozřejmě užíval nově nabyté popularity a v hospodách zval kamarády na jídlo i pití, měl jsem totiž po kapsách neustále nějaké peníze, protože jsme to kasírovali v hotovosti. Byla to velká jízda a částečně trošku lituji, že jsem si vůbec neuvědomoval, že je potřeba dělat i nějakou muziku. Byl rok 2008 a já debutovou desku vydal až o dva roky později, byly to nekonečné dva roky, kdy všichni čekali, s čím ten Ruml přijde a on s ničím nepřišel a zpíval na městských slavnostech, plesech a všude možně. Bylo to ale dobré v tom, že člověk měl finance na to si tu desku udělat a zafinancovat sám. Zároveň jsem měl problém, který mám vlastně trošku i doteď, že jak jsem jako houba nasával všechny možné žánry a styly a znal jsem hodně různých zpěváků a muzikantů, furt jsem podvědomě porovnával sebe s těmi svými idoly a necítil se dost dobrý něco vydávat. Hledal jsem vlastně svoji identitu, kterou v podstatě hledám doteď, protože jsem takový hudební chameleon.

Jak bys charakterizoval styl, kterým se prezentuješ?

To je otázka za milion. Dělám teď na muzice s Igorem Ochepovskym, kterého jsem zpovzdálí sledoval již delší dobu, a je to pro mě člověk, kterého jsem tu dlouho nepotkal. On je Rus a mám pocit, že naše tvorba není taková ta typická veselá juchárna. I když jsem veselý člověk a baví mě bavit lidi a baví mě, když se smějí, dělat prvoplánově fórečky mě ale nebaví. Přestože jsem se styděl ho oslovit, připadal jsem si na něj totiž moc komerční, jednoho dne jsem mu napsal a od té doby spolu děláme. Vydali jsme zatím jeden singl, který se jmenuje Na pokraji. Postupem času, díky Igorovi, zjišťuji, že přicházím na svoji novou hudební identitu, která mě samotného strašně baví. A když to pouštím známým a kamarádům, jsou překvapení, ale také je to baví. Album, na kterém momentálně děláme, by mělo být letos v říjnu hotové.

Když dělal Michal Horáček projekt Český kalendář, přispěl jsi na něj skladbou „Spát ve dne, zpívat po nocích “, která sice z toho alba tolik nevyčnívala, ale já jí měl nejradši. Dáváš jí na koncertech?

To jsi mi udělal radost, poslední dobou si uvědomuji, že bych ji měl hrát i na koncertech, nějak jsem na ni prostě zapomněl. Není to rádiový hit, ale možná, kdybychom tu věc tenkrát dělali s cílem, aby se hrála i v komerčních rádiích, asi bychom jí dali ten správný rádiový kabát i zvuk, protože je to spíš folkovo-šansonová věc.

Které projekty tě poslední dobou bavily a co chystáš v budoucnu?

Více než jako autor se cítím jako interpret, mám šansonový program a fakt radost, že se před půlrokem podařilo se symfoňákem vyprodat Hybernii v Praze, stejně jako filharmonii ve Zlíně, a to hned dvakrát, a právě se šansony. Honza Smigmator za mnou nedávno přišel s projektem, který nazval Swing Fight. Faktem je, že jsme před časem byli takoví dva kohouti na jednom smetišti, ale já si poslední dobou čím dál častěji uvědomoval, že spíš, než nad ním vynášet rychlé soudy, bude lepší si z něj vzít příklad, protože on, krom toho že je výborný zpěvák, je i sakra dobrý producent a bez jakýchkoliv berliček v podobě velkých talentových soutěží nebo nějakých televizních pořadů si tu svoji hudební cestu vyšlápl. Takže 12. března se v Hybernii uskuteční náš velký swingový koncert s velkým big bandem, který bude složený z těch nejlepších muzikantů tohoto žánru. Zkrátka jak stárnu, postupně si uvědomuji, že některé ty postoje byly naprosto zbytečné. A ještě bych chtěl zmínit, že v dubnu mám velký koncert s hradeckou filharmonií, se kterou budeme hrát písně Ježka, Voskovce a Wericha.

Je někdo, s kým bys chtěl udělat, třeba i jednorázový, projekt?

Měli jsme nakročeno k tomu, že pojedeme společně s Vojtou Dykem a Ondrou Brzobohatým jako trio s big bandem, ale pak z toho z nějakých různých důvodů sešlo. Ale něco podobného bych si přál ještě zažít, protože s těmito dvěma chlapíky máme něco společného a máme i podobný smysl pro humor.

Přestože do kategorie boomer věkem nezapadáš, cítíš se přesto v něčem jako boomer?

Cítím to především přes ty sociální sítě, nedávno mi někdo doporučil specialistku právě na sociální sítě, protože mě obtěžuje to řešit a krmit. A ta specialistka se divila, že nemám TikTok. Tak jsem si ho založil a začal tím, že jsem tam dal nějaký příspěvek, a pak se díval, co tam dělají ostatní. A to mě definitivně přesvědčilo, že to dělat nebudu a smazal jsem to, nemám na to, nebudu to dělat. Dnes mám na sobě takové ty široké kalhoty a vzpomněl jsem si, že tyhle kalhoty byly v módě v devadesátkách, když jsem byl na gymplu, a teď je nosí patnáctiletí, šestnáctiletí kluci. Tak jsem si je také koupil a snažím se tím přiblížit mladým, dokonce mám i perly na krku, protože to také ti kluci nosí.

Ve které exotické destinaci trávil sám volno a jaké jsou jeho zážitky z cest? Jakou vtipnou historku o Věře Špinarové a Enniu Moriconem Milošovi vyprávěl? A jaké jsou jeho další, nejen, koncertní plány? Poslechněte si v podcastu Boomer Talk.