Ondřej Havelka: Děsilo mě, že bych se musel živit jako zpěvák do sedmdesáti

Hudebník, herec a režisér Ondřej Havelka přijal pozvání do podcastu Boomer Talk a povídání s Milošem Pokorným se z velké části točilo kolem hudby, filmu, tance, cizích jazyků, ale i trendů nebo časů minulých.

Ondřeji, co si jako člověk ovládající angličtinu představíš pod pojmem boomer?

Nevím, já už jsem totiž vzdálen slovníku mladých lidí, kteří stále častěji zahrnují anglická výraziva, já se nechytám a jsem, bohužel, čím dál víc pozadu. Takže nevím, co to je boomer.

Je to výraz, kterým mladší generace označuje nás starší, kteří už moc nejedeme v trendech a nestíháme všechny ty věci.

No to jsem přesně já. Tak už vím, co jsem.

V čem se jako boomer cítíš?

Myslím, že jsem dost poctivý a úspěšný boomer, protože nestíhám spoustu věcí, ale musím říct, že vlastně po tom ani netoužím. Naštěstí mně můj patnáctiletý syn vždycky vysvětlí, jak něco udělat s telefonem nebo počítačem, nebo mě zasvětí do nového trendu v populární hudbě, i když teda mainstream taky nesleduje, ale vyzná se.

Vždycky jsem tě měl zafixovaného jako člověka, který je jinde. Myslím to v tom dobrém slova smyslu vzhledem k hudbě, které se věnuješ.

To je nadčasová záležitost a dneska už vlastně takový paradox, protože my, když jsme začínali v druhé polovině sedmdesátých let, jsme byli vzdáleni od zdroje, od hudby, kterou jsme vlastně chtěli znovu oživit, nějakých čtyřicet let. A teď jsme od ní sto let. Na druhou stranu já už teď říkám, že to je prostě jedna uzavřená historická kapitola populární hudby, která se samozřejmě, v jistých ohledech, hraje dál, i když nějak modifikovaná. Takže to je vlastně uzavřená historická kapitola a my ji děláme tak, jak se dělá třeba barokní hudba – jdeme ke kořenům, snažíme se, abychom hráli přesně, používáme staré nástroje a píšeme aranže tak, jak se psaly tenkrát. Kluci samozřejmě ovládají své nástroje tak, jak se na ně hrálo tenkrát, protože ten způsob byl trošku jiný. Takže de facto vlastně dělám pořád to samé, i když jsme se s Melody Makers posunuli víc ke swingu. Ta hudba nestárne, my se od ní jenom vzdalujeme.

Jak ses k tomuto žánru dostal?

Na tohle jsem odpovídal mockrát, ale zkusím to říct stručně. Vyrůstal jsem na písničkách Semaforu, Osvobozeného divadla a pak poslouchal bigbít, ale v době, kdy jsem dospíval, jsem dostal od táty album, které se jmenovalo Hudba černého lidu, a byl to výběr nahrávek staré bluesové muziky a muziky z New Orleans. Dnes, když to slyším, připadá mi to legrační, protože to slovem provázel Martin Štěpánek a takovým tím patetickým způsobem vyprávěl o těch starých bluesmanech. Byly tam autentické nahrávky a mě fascinoval jejich zvuk, protože jsem poslouchal Erica Claptona nebo Janis Joplin a najednou slyšel, jak se hrálo tenkrát. Pak se nic nedělo až do doby, kdy jsem potkal Ypsilonku, která ve svých swingových večerech zpívala staré písničky, spíš teda ty české, a dělali to šarmantně a s humorem. To byl takový druhý impuls. Zásadním bylo, že jsem potkal Pavla Klikara, který už tenkrát hrál ragtime a jazz na piano. Seznámil mě s ním můj kamarád z DAMU, který věděl, že Klikar koketuje s myšlenkou založit svůj orchestr. S Pavlem jsme okolo sebe kroužili docela dlouho, a protože mě zásoboval nahrávkami, kterých měl tehdy strašně moc, poznal jsem úplně jiný svět muziky, nádherné muziky, zamiloval se do ní a mám ji rád dodnes. A musím říct, že i když s Melody Makers hrajeme takový opravdu vrcholný swing, tak když slyším nahrávky z dvacátých let, úplně se tetelím, protože v nich je pravda.

Češi mají úplně jiný hudební základ, řekl bych takový knedlíkový, a swing nám není úplně vlastní. Jaké bylo poprvé vystoupit před publikem?

My jsme hráli od začátku americký repertoár a já zpíval anglicky. Samozřejmě že do médií jsme s tím nesměli. Koncerty probíhaly nejdřív v Malostranské besedě a tím, že jsem zpíval anglicky, to mělo trošku punc zakázanosti. Druhá věc je, že to fakt hrálo strašně dobře, nechci se chválit, ale Pavel Klikar je prostě génius, tu kapelu založil v roce 1974 a já do ní přišel v roce 1976. O rok dříve jsem navštívil koncert skupiny Yo Yo Band v tehdejší Adrii, Originální Pražský Synkopický Orchestr vystupoval jako předkapela a hrál muziku z těch nejranějších dvacátých let, bez mikrofonu, mělo to přesně ten zvuk, který jsem znal z té Hudby černého lidu, a já byl úplně fascinován. Pak přišel ten Yo Yo Band, tehdy ještě jako kvartet s Ondrou Hejmou.

Vždy jsem obdivoval tvoji angličtinu, naučil ses ji sám, nebo pomohli rodiče?

Musím se přiznat, že s angličtinou dodnes bojuji, protože jediné, co teda prokazatelně nemám, je talent na jazyky.

Tak to skvěle maskuješ.

Snažím se o to celý život. Byl jsem už dokonce vystaven takovým traumatickým zážitkům, že jsem několikrát režíroval v angličtině, protože dělám i opery, ve kterých se objevují zahraniční herci, na ně musím mluvit anglicky, což je obtížné, ale myslím, že vyjádřit se už umím. Fakt je, že v začátcích OPSO jsem moc anglicky neuměl, ale měli jsme hroznou kliku, že na Malostranském náměstí bydlel Gene Deitch, oscarový režisér animovaných filmů, který se do Prahy dostal na konci padesátých let, zamiloval se tu a zůstal. Jednou přišel do té besedy, asi náhodně, slyšel nás, otevřel nám své srdce, zamiloval se do nás a velmi nám pomáhal. Rekonstruovat texty z těch starých nahrávek bylo i pro toho Genea velmi obtížné, ale dělal to, učil mě výslovnost a vysvětloval mi, o co v těch textech jde, protože v nich byla spousta slangových výrazů, které nebylo možné nalézti ve slovnících. Myslím si, že díky němu jsem dospěl k tomu, o čemž sis myslel, že je dobrá angličtina.

Ke stepu, který je součástí vašich show, jsi přišel jak?

Vzhledem k tomu, že jsme se rozhodli, že tu muziku budeme prezentovat tak, jak to dělali tehdy a se vším všudy, jsme se začali oblékat do starých kostýmů a začali se dobově česat. Tak vlastně vznikla naše image, já se stal průvodcem a moderátorem a snažili jsme se, aby to byla sranda, protože jazz byl v padesátých letech zábavná hudba. A protože jsem si chtěl nějakým způsobem osvojit všechny atributy a dovednosti tehdejších entertainerů, tak jsem si řekl, že se zkusím naučit stepovat. Bylo mi osmadvacet, což je docela pozdě – ti největší stepaři začali ve čtyřech letech. Šel jsem za Frankem Towenem, legendárním tanečníkem, že potřebuji individuální hodiny. On to připustil a já k němu chodil, myslím, že jsem u něj byl tak desetkrát, protože jsem zjistil, že stepoval takzvaným anglickým stylem, což mně nesedělo do toho blues, které jsme chtěli dělat. A navíc jsem zjistil, že věci, které učí, jsou pro mě nepoužitelné, takže jsem se od něj naučil tu základní úderovou techniku a sám se pak začal učit ty finty nebo je vymýšlet. Mělo to spoustu výhod, ale samozřejmě i nevýhod, protože kdybych měl opravdu nějakého učitele, tak bych postupoval mnohem rychleji a asi se i dostal k lepší technice.

Jak těžké je sehnat dobré hráče na tenhle styl muziky?

Máme velkou kliku, že ti kluci, kteří jsou aktuálně v Melody Makers, dobře vypadají. Navíc jsou to specialisti na tento hudební žánr, protože hrají na staré nástroje, což vyžaduje určitou specializaci, takže najít hudebníky, kteří budou ochotni se skutečně přizpůsobit tomu stylu se vším všudy, je obtížné. Fakt je, že řada muzikantů prošla rukama Pavla Klikara nebo hráli v OPSO.

Jak ses dostal k opeře, potažmo k její režii?

To je zase dlouhá story. Já jsem v mládí často říkal takový plk, že si nedovedu představit, že bych i na stará kolena ještě skákal po jevišti, nebo že bych skákal po jevišti do pozdního věku. A myslím si, že to byl skutečně jenom takový hec, ale nakonec se to začíná plnit, přesunul jsem se z jeviště do hlediště. Skutečně jsem byl pod vlivem děsivé představy, že bych se musel živit jako herec nebo zpěvák až do sedmdesáti let. Vystudoval jsem režii, shodou okolností teda operní, ale ten papír jsem někde založil a vlastně jsem se tomu vůbec nevěnoval, pak jsem dělal jeden velký muzikál v Karlínském divadle, pak zase dlouho nic a pak přišel Jarda Dušek, který mně nabídl, abych udělal Nagano, tedy hokej v opeře. Byla to ode mě strašná drzost, že jsem debutoval jako operní režisér přímo v Národním divadle. A zároveň to byla nečekaná konstelace okolností i lidí, protože třeba výpravu dělal Bořek Šípek, který ji nikdy předtím nedělal. Jarda Dušek se Smolkou napsali prostě operu o našich hrdinech z Nagana a bylo to úspěšné, dokonce i kritika to velice ocenila. Na základě téhle opery jsem dostal nabídku dva roky poté udělat Prodanou nevěstu v Brně. Byla to ještě náročnější situace, protože jsem musel potvrdit kvality. I ta Prodanka se povedla a hraje se dodnes, už 18 let. A od té doby jsem začal dostávat nabídky, ne nějak hustě, ale samozřejmě jsem to musel i určitým způsobem korigovat, protože skloubit to s Melody Makers je velmi obtížné.

Pocházíš z herecké rodiny a herectví se i věnuješ.

Už ne.

A měl jsi ambice se stát hercem jako tvoje maminka?

Vůbec, já jsem se k herectví dostal jenom díky tomu, že jsem strašně toužil dostat se do liberecké Ypsilonky, která pro mě byla divadelním zázrakem. V době, kdy jsem byl na gymnáziu a nějak jsem se měl rozhodnout, co budu dělat, jsem hrál na elektrickou kytaru a chtěl být rockerem, dokonce jsem i založil takovou třídní kapelu, ta ovšem měla jenom jediný koncert, muzika mě ale fakt bavila. Pak jsem si jednoho dne přečetl v časopise Melodie, což byl jeden z mála plátků o hudbě v té době, který se dal číst, takovou krátkou recenzi jistého divadla Ypsilon z Liberce, hostujícího v Praze, které hrálo swingový večer na přidanou. A ten recenzent popisoval, že hrají na nástroje a všichni zpívají, že to je muzikální nebo múzické a že je to i vtipné. Samozřejmě jsem si to pohlídal a šel na ně, když s tím přijeli do Prahy, úplně se zbláznil a tehdy chtěl jít k nim, herec jsem ale být nechtěl. Ale protože jsem byl holt takový opatrný, tak jsem si říkal, že musím vystudovat to herectví a přihlásil se na DAMU.

Řada lidí tě má za anglického gentlemana, který hraje golf, a dokonce jezdí autem britské výroby, kde se to v tobě vzalo?

Na to asi, Miloši, neodpovím, protože to je fakt shoda náhod. Je fakt, že mě to k té Británii nějak táhne, dokonce si vzpomínám, že právě v Mariánských Lázních na golfovém hřišti byla taková dáma, nějaká cizinka, která říkala, že vypadám jako takový British boy neboli britský hoch. Také jsem se, jako malý kluk, zamiloval do dostihů a každou neděli chodil do Chuchle. Ke golfu jsem se dostal náhodou díky kolegovi Petrovi Popelkovi, který s černým divadlem jezdil po celém světě, a když byli na delším angažmá v Austrálii, začal tam hrát golf. Přivezl ho do Prahy a jednou na zájezdě s Ypsilonkou mi půjčil tu hůl, já jsem pinknul do toho míčku a on letěl, což je strašně okouzlující pocit, takže zase náhoda. V devadesátých letech, když se konečně mohlo začít jezdit ven, jsem kvůli angličtině jel na tři týdny do St. Andrews, které je mekkou golfu, na univerzitu učit se anglicky. Dopoledne jsem se učil anglicky, marně samozřejmě, a odpoledne jsem hrál golf. A ředitel té školy mě pozval na rodinný večírek a já jsem se tam ve společnosti snažil tak konverzovat. Byla tam i maminka toho profesora, která se mě v rozhovoru ptala, jaké mám další plány. Říkal jsem jí, že už bohužel odjíždím, ale chci se ještě zastavit na dva dny v Londýně, abych mohl navštívit ještě galerii Tate Modern a koňský dostih. Ona se na mě podívala a řekla: „Oh, strange combinantion.“

Občas se v tomto podcastu ptám, jestli se hostům nestýská po něčem, co je spojené s dobou minulou.

No, víš co, já už jsem přece jenom starší člověk, takže jsem třeba docela vnímal i šedesátá léta, která byla vlastně zvláštní, protože se to trochu uvolňovalo, komunisti začali trošku povolovat některé věci a vlastně to dospělo až k tomu šedesátému osmému, který byl takovým zázrakem pro všechny. Dokladem je vlastně i ten rodící se big beat, filmy, divadlo, bylo to prostě ohromně nabušené, ale pak přišla normalizace a to bylo peklo, to byla fakt blbá doba. My jsme měli tu kliku, že jsme začali s tím Pavlem Klikarem působit s OPSO, hráli jsme ten americký jazz, ale nesměli do médií. A když už jsme byli docela populární a ten zájem médií byl poměrně velký, tak jsme začali hrát i české věci – repertoár Oldřicha Nového a F. A. Dvorského, protože to byla jediná možnost, jak se do médií dostat. Bylo to vlastně trošku na pokraji zakázanosti, ale musím tedy říct, že na tu dobu nevzpomínám moc rád, i když třeba divadlu to strašně prospívalo, protože jsme všichni měli společného nepřítele a divadlo pracovalo s metaforou a jinotaji.

Byla pro tebe v té době důležitá image?

Ani ne. Později, když už se OPSO etabloval na české scéně, přestože jsme byli pořád okrajová záležitost populární hudby a nikdy jsme se do mainstreamu nehrnuli, jsme byli tak důslední, že jsme si nechali ušít od opravdu renomovaného krejčího obleky, čili jsme vypadali velmi dobře.

Jaký máš rád humor?

Samozřejmě takový ten židovský, ironický, sarkastický, britský.

S kým a čím Ondřej Havelka v hudbě začínal? Jaký má názor na moderní odnože swingu? Nebo jaké jsou jeho aktuální hudební aktivity a plány? Poslechněte si víc v novém vydání podcastu Boomer Talk!