Miroslav Krobot: S nějakou hereckou dráhou jsem vůbec nepočítal

Dalším hostem podcastu Boomer Talk byl režisér, herec, dramaturg a pedagog Miroslav Krobot. Na herectví i režisérskou práci v rozhovoru samozřejmě také došlo, ale překvapivě s Milošem Pokorným probrali kvantovou fyziku, technologie, koníčky, hazard, zahraniční zkušenosti i projekt snů.

Otázka na rozmluvení: Víte, komu mladá generace říká boomer?

To je někdo, kdo už toho má hodně za sebou.

Popsal jste to hodně přísně, ale je to tak. Jak jste na tom s nejrůznějšími vychytávkami? Ve vašem případě mě napadá, jestli jste třeba vyzkoušel čtečku na knížky nebo chytré hodinky, nakolik podobné věci potřebujete a nakolik vám připadají zbytečné?

Baví mě, ale hodně je rozlišuji, protože třeba ty hodinky opravdu nosím. Ne že bych počítal kroky, ale i z jiných důvodů, třeba na kole nebo na běžkách používám aplikaci spojenou s mobilem a opravdu to užiji. Ale čtečka pro mě není, držet knihu v ruce a číst ji je pro mě lepší, asi by mě to zdržovalo nebo mátlo a štvalo, že musím listovat nějak jinak než v té knížce.

A třeba diář používáte standardní, nebo elektronický?

Těch diářů mám několik – takový jakoby denní zápisníček, do kterého píšu spíš věci, které nemusím, poznámky k práci nebo nápady, a pak mám klasický diář, který bych nevyměnil za mobil, protože v něm docela rád škrtám.

Používáte laptopy nebo počítače a zvykl jste si na ně rychle?

Používám a docela jsem si zvykl, mám několik takových aplikací, třeba konkrétně na psaní scénářů a divadelních her, což jsou už docela pokročilé věci, baví mě, musím říct.

Změnil se váš pohled na Dejvické divadlo poté, co jste se z uměleckého šéfa stal řadovým členem souboru?

Pořád tomu fandím, pořád jsem tam vlastně jakoby doma, protože nějakých 18 let se nedá škrtnout, to je jednoznačné. Bylo mi 60 let, když jsem odcházel, a celou dobu jsem měl zodpovědnost za celý ten aparát. A jak to divadlo získávalo renomé, tak i odpovědnost za to renomé, prostě bylo to docela náročné, musím říct, takže pro mě je velmi příjemný pocit si tam jít jakoby zahrát a optat se, co se děje.

Nemrzelo vás někdy zpětně, že jste ten krok udělal?

Myslím si, že to bylo po zralém uvážení, protože by mě čekaly další čtyři roky. Což jsou ty grantové, kdy se člověk zavazuje na čtyři roky být uměleckým šéfem, a když jsem si spočítal, kolik mi je a kolik mi vlastně bude, co mě čeká a že už jsem vlastně i jako režisér udělal velikou většinu toho, co jsem chtěl udělat, tak ten součet byl jednoznačný a domnívám se, že jsem udělal dobře.

Charakterizoval byste to tak, že jste odešel v nejlepším?

To nedokážu říct, to opravdu neumím, ale myslím si, že když to srovnám se složením souboru, tak ten, když jsem odcházel, byl opravdu v kondici a měl našlápnuto pokračovat nebo jít jinudy.

Jak vzpomínáte na dobu, kdy jste v 70. letech studoval režii? Jakou jste měl za minulého režimu představu o divadle?

Nastupoval jsem na JAMU těsně po osmašedesátém, takže jsem zažil ještě tu dobrou vlnu, protože tam byly hodně silné ročníky – byl tam Jirka Bartoška, Bolek Polívka a skutečně výborní kantoři. První rok jsem zažil neuvěřitelný sešup, co se týče kvality těch učitelů, po všech stránkách, prostě přituhlo. Měl jsem jednu velkou výhodu, protože jsem vlastně moc nevěděl, co obnáší divadelní režie, šel jsem na ten obor v 18 letech jako nepopsaný list z gymplu v Zábřehu na Moravě, což je hrozně brzy na studium režie, člověk je v tu dobu nezralý. Trávil jsem hodně času v knihovně a snažil se dohánět věci, které ostatní měli zažitější než já, a vlastně tak jsem to studium nějak přečkal a škole jsem se jinak snažil dost vyhýbat, pokud to šlo.

Ta 70. léta byla pro kulturu jedna z nejtvrdších, vznikaly různé komise, které chodily na představení. Zažil jste někdy, že po představení za vámi někdo přišel a řekl, že to bylo vtipné, ale ať si dáte pozor, že už je to moc?

Samozřejmě, to se dělo normálně. Byl jsem v angažmá v Hradci Králové a stalo se něco neuvěřitelného – hráli jsme tam nějakou ruskou hru, myslím od Vampilova, ve které byla situace, kdy si takový pedant kontroluje hodinky na obou zápěstích. A v tom hledišti byli lidé ze svazu odborů, kteří byli na výjezdním zasedání a šli na to divadlo, na tu sovětskou hru, a okamžitě napsali do divadla, že si děláme legraci ze sovětských vojáků, z osvoboditelů. Opravdu jsme to tak nemysleli, ta hra byla úplně o něčem jiném a bylo to absurdní, protože to představení po dvou reprízách skončilo, což byl v podstatě jenom přímý důsledek téhle lidské hlouposti.

Myslel jste při hraní nebo režírování, že by vás také mohli zamáznout?

No jistě. Samozřejmě jsme s tím počítali od začátku. Vypouštěli se bílí psíčci, kteří byli vyškrtnuti a na to konto prošly jiné věci, byla to prostě veliká taktická bitva se zřizovateli a komisemi.

Po devětaosmdesátém lidé do divadel přestali na nějakou dobu chodit, myslíte, že to bylo třeba i tím, že se tam najednou proti něčemu, v uvozovkách, nebojovalo, jak byli zvyklí, že už tam nebylo to rebelství?

Možná že to je jeden z dílčích důvodů, ale myslím, že ten hlavní byl ten, že se otevřely možnosti, lidé byli zjančení a hledali všechno možné, co předtím mít nemohli. Byl to spíš takový rozptýlený zájem, než že by opadl zájem konkrétně o divadlo. Ono se to pak potvrdilo, lidé se po pár letech do divadel vrátili a pro mě je to dodneška velmi dobrá zpráva, že do nich stále chodí.

Vaše první filmová role byla ve filmu Petra Zelenky Příběhy obyčejného šílenství, stejnou roli jste ztvárnil i na divadle. Neříkal jste si, že vás ten herecký úspěch potkal až s tímto filmem a objevil vás tak divák, který do divadla nechodí?

Ne, vůbec jsem s tím nepočítal, skutečně vůbec ne. Petr Zelenka mě obsadil do Příběhů obyčejného šílenství v podstatě náhodou, a to z toho důvodu, že už divadlo nemělo peníze na dalšího hosta. Jemu se asi líbilo, jak se projevuju, a myslel si, že tam budu sedět a kvákat totáčské řeči. Až teprve pak vlastně Petr dostal nabídku natočit to jako film, takže já jsem vůbec s nějakou hereckou dráhou nepočítal. Ani na divadle, ani ve filmu.

Vůbec vás to nenapadlo?

Ne, vůbec.

Myslím si, že patříte mezi nejobsazovanější herce posledních let, lidé, kteří do divadla nechodí, vás spíše než režiséra vnímají především jako herce. Jak jste si zvykl?

Možná to je tím, že je to pro mě novější, že když člověk začne v 50 letech nějaký obor, tak ho to prostě po pár letech ještě baví. A byl jsem zvědavý, co bych třeba ještě mohl dostat za roli, to mě opravdu bavilo, protože tu kariéru jsem měl naprosto absurdní, takovou až mezinárodní, což bylo úplně mimo veškerá má očekávání. A trošku jsem se za to styděl, že vyprávím v divadle o účasti na festivalu v Cannes a podobné věci. Takže mě to vlastně bavilo a teď už si skutečně spíše vybírám, a dokonce koketuji s myšlenkou, že už toho bylo dost, že by to už mohlo pomalu stačit, a trošku se, myslím, budu vracet spíš k tomu divadlu.

Když jste říkal, že ta role by musela pro vás být zajímavá nebo nová, co by vás přesvědčilo, abyste tu nabídku přijal?

Víte co, myslím si, že člověk je obsazovaný už podle typu. Že když to bude morous, bude to Krobot, takže něco, co je třeba mimo tuto typologii, co má nějaký vývoj a je něčím zajímavé, to by mě bavilo.

A na divadle to máte stejně?

Tam je to jinak. Dnes už vlastně, co se týče režie, jsem udělal skoro všechno, co jsem režírovat chtěl. Teď ještě budu dělat v Olomouci adaptaci lišky Bystroušky, kterou mám moc rád. Jediné, co mě zajímá z hlediska divadelního, jsou vlastně věci, které si adaptuji a napíši sám. Mám asi tři takové pěkné rozehrané věcičky. Jednu bych chtěl udělat o rodině mé ženy, což je takový můj dluh vůči manželce, protože manželka pochází z cirkusácké rodiny, ze Šumavy, a moje setkání jako Moraváka se šumavskými cirkusáky bylo úžasné. Navíc je tam velice silný a pěkný vztah maminky mé ženy a tchána, ten jejich milostný příběh, takže je to taková trošku pocta rodině mé ženy. Chtěli bychom to hrát v Dejvickém divadle, v Anti.kvariátu.

Vaše dcera je herečka, manželka je herečka, je to pro vás plus, že všichni vědí, co děláte, a znají ty problémy?

Já to mám hezky rozhozené, že mám dceru u divadla a oba kluky mám mimo divadlo, takže je to docela vyrovnané a myslím, že to funguje. Ale je příjemné, když jdou třeba kluci na nás do divadla na premiéru a řeknou, jaké to bylo, protože nemají divadelní oči, nejsou zatížení.

Máte Českého lva, pro laiky prestižní cenu, ale spousta herců řekne, že ten večer je to sice fajn, ale dál to vlastně nic neznamená. Jak to máte vy?

Ano, je to ta druhá varianta, ten večer je fajn, trošičku to polechtá sebevědomí, je to docela příjemné, ale myslím si, že žebříček toho, za co bych se chtěl pochválit, by byl jiný, než za co jsem dostal nějaké ceny.

To mě zajímá. Kdybyste měl udělat takovou svoji divadelní a filmovou vizitku, co byste nezapomněl zmínit bez ohledu na nějaké ceny?

Určitě představení Rok na vsi v Národním divadle, které bylo oceněné a v tomto případě si toho i já vážím. Myslím si, že to byla zajímavá inscenace a měl jsem dost energie na to, abych udělal adaptaci tohoto rozlehlého románu, té vesnické kroniky, toho si docela vážím. Z Dejvic mám třeba rád Oblomova, který je trochu jiný, než se očekává, jak má Oblomov vypadat, tak i třeba z tohoto důvodu. Dodnes si vážím Romea a Julie v královéhradeckém Studiu Beseda, což už si asi nikdo nepamatuje. Anebo když jsem byl v tehdejším Realistickém divadle, dnešní Švandovo, tak třeba Merlin aneb Pustá zem od Tankreda Dorsta. Ale to vám říkám jenom tak z hlavy, některé byly oceněny, některé ne, ale já, kdybych si měl udělat takovou vitrínku se svými osobními cenami, tak bych tam šoupl třeba tyto.

A ty filmové?

Mám rád Aloise Nebela, nevím, jestli ho můžu počítat, protože je to animované, ale toho si vážím, možná i proto, že je mi to hodně blízké. A kdybych měl říct, co mě stálo nejvíc sil, tak rozhodně Muž z Londýna s Bélou Tarrem, to byla strašná dřina.

Jak vůbec dojde k tomu, že si někdo vybere herce z České republiky, navíc neznámého, a obsadí ho do filmu, který byl vybrán do soutěže v Cannes?

Příběhy obyčejného šílenství jsme hráli jako Dejvické divadlo v Budapešti a o pauze přišel nějaký člověk s tím, že by chtěl se mnou mluvit pan Béla Tarr, který v Budapešti učí na filmové škole. Říkal jsem si, že to třeba bude nějaká spolupráce mezi školami, protože jsem v té době učil na DAMU. Béla Tarr viděl druhou půlku toho představení a pak si se mnou asi za 14 dní dal schůzku někde na Slovensku, v Nitře. Seděli jsme, vůbec nic jsme neříkali a jenom na sebe koukali. A on najednou říká: „A máte rád pořádek?“ Odpověděl jsem, že mám. „A bojíte se vody?“ A já zas, že vodu mám rád, že plavu. Takhle proběhl náš rozhovor a pak mě obsadil do té hlavní role. Když jsem přišel do jeho kanceláře v Budapešti, měl tam svojí rukou namalované portréty hlavní postavy, které se mnou měly společné rysy, takže si myslím, že vlastně vybíral spíše vizuálně než podle mých hereckých kvalit. A ostatně tak vypadá i celý ten film, je především o kameře a o atmosférách.

Natáčení pro vás muselo být náročné.

Bylo, v té první verzi se to točilo na Korsice. Tam spáchal sebevraždu producent, takže se to ještě odkládalo o dva roky a byla to strašná dřina, protože už jsem po 25. klapce nevěděl, co jsem zač a kdo jsem. A přitom o toho herce vůbec nešlo, neměl jsem zadání, šlo jenom o to, jak se podívám, protože jemu se hrozně líbilo, že prý mám smutné oči.

Co vás bavilo na práci pedagoga?

Že jsem se vlastně natvrdo potkal s generací, která už myslela trošku jinak a měla jiné uvažování než třeba ta naše. Měl jsem čtyři ročníky, učil jsem 16 let, takže celkem dlouhou dobu. A dokonce i po těch 16 letech jsem viděl rozdíl mezi tím prvním a čtvrtým ročníkem.

Koneckonců vy jste si část studentů přetáhl do Dejvického divadla.

To byl můj první ročník.

Poznáte na první dobrou talent?

Myslím, že na první dobrou poznám zajímavého člověka, protože já moc nevěřím takovým těm, co jsou pěkně vytrénovaní, naučení, umí dobře mluvit, zpívat, hýbou se. Ti jsou trošku podezřelí. Mám radši takové lidi, kteří se drží spíše zpátky a člověk v nich něco cítí, že jsou možná budoucí zajímavé osobnosti. Ale někdy se člověk samozřejmě splete.

Myslíte si, že se za poslední roky změnila kritéria pro výběr herce do divadelního souboru?

Myslím, že ano, mám dojem, že to je úplně jiné než třeba v tom šestadevadesátém, kdy jsme zakládali Dejvice. Můj ideál bylo souborové divadlo, které bude třeba sedm nebo deset let držet pohromadě a půjde o ten soubor, o nějakou kolektivní nebo společnou výpověď těch lidí, kteří v něm jsou. Dnes je to naprosto jiné, myslím si, že hercům jde hodně o chleba, divadla dost marketingově počítají s tím, aby naplnila hlediště, a těch, která pořád ctí tu souborovou filozofii, rapidně ubývá.

Jde se na jistotu.

Jde se na jistotu a ti herci už mnohem více nejsou jenom v jednom angažmá, ale hostuji po několika divadlech, takže ta doba je úplně jiná.

Máte pochopení pro to, když herec přemýšlí i o finanční stránce?

Je to naprosto logické a záleží na tom člověku, co si vybere.

Když se dnes podíváte na Dejvické divadlo, vidíte tam stále ty ambice, které jste měli, když jste ho zakládali?

Myslím, že ano, že to bylo vědomé rozhodnutí toho souboru pokračovat s Martinem Myšičkou jako uměleckým šéfem v trendu zvát zajímavé režiséry, zajímavé hosty a držet soubor pohromadě. Ostatně ono tam vlastně pořád dost lidé z toho mého souboru v uvozovkách stále působí.

V sérii Oktopus hrajete karty a sázíte. Měl jste někdy podobné nectnosti třeba jako relax?

Na vojně jsme mydlili mariáš, dost často, musím říct, a byla to taková dobrá výplň času, ale nebylo to o velké sumy, protože jsme neměli peníze a bylo to poměrně náruživé, musím říct.

Chápete lidi, kteří v tom jedou ve větším?

Naprosto, je to spravedlivé, je to taková svým způsobem čistá věc a není to zlomyslné. A jak to padne, tak to padne, buď to uneseš, nebo neuneseš.

Máte nějaký svůj nesplněný sen nebo projekt, který byste rád realizoval?

Mám jeden takový velký úkol, který bych rád realizoval, a to je téma Jan Eskymo Welzl ze Zábřehu na Moravě. Je to scénář, který jsem se pokoušel dělat na divadle, ale nešlo to, je to moc dlouhé a je tam toho moc. Takže jsem na to téma napsal takovou jakoby povídku nebo novelu, která posléze zaujala jednu produkci, vznikl scénář a teď se na to pomaličku shánějí peníze, vymýšlí se animační technologie a měl by to být celovečerní film pro celou rodinu. Moc rád bych navázal na Cestu do pravěku nebo Vynález zkázy a na takové ty silné klukovské dobrodružné příběhy. A kdyby se mi ten film povedl realizovat, bych byl opravdu rád.

Jak se na takový projekt shání finance?

Strašně těžko. Já se tomu samozřejmě vyhýbám, ale stojím za tím a dělám všechno možné, aby se ty peníze sehnaly. A možná že se to opravdu podaří.

Naposledy se vrátím k boomerství, které by pro někoho mohlo znamenat, že se člověk v určitém věku už nechce nic nového učit. Máte chuť se ještě něco naučit?

Mám chuť se něco naučit. Třeba co se týče angličtiny, tak si ji opakuji, ale spíš kvůli paměti, než že bych ji někdy použil. A pak mám ještě nějaké koníčky, které mě strašně lákají, kromě toho, že rád jezdím na kole nebo běhám na běžkách. Asi před deseti lety jsem se začal zajímat o kvantovou fyziku a chytlo mě to, ne že bych tomu rozuměl, ale to je na tom to zajímavé. Člověk zná nějaké ty základy, ale ono to je úplně proti našemu myšlení, proti naší logice, proti běžné fyzice, kterou se učíme, kterou všichni známe ze školy. Když mám čas, jsem v kondici a podaří se mi třeba přečíst osm stránek a rozumět jim, je to úžasné, ale je to namáhavé a nadlouho.

Co si myslí o filmu Poslední zápas Pepika Hnátka? Jaký je jeho názor na populární krimi sérii Oktopus? Na jaké filmy chodí rád do kina? A jakou podle něj mají čeští filmaři šanci prosadit se v zahraničí? Poslechněte si v našem podcastu. Pustit si ho můžete v přehrávači v samotném úvodu článku.