Milan Šteindler: Nehodí se, abych se šťoural v soukromí prezidentského páru

Herec, scenárista a režisér Milan Šteindler si s Milošem Pokorným popovídal o filmu, divadle Sklep, alkoholu, adrenalinových sportech, AI, bulváru, ale i o novém videocastu, ve kterém bude zpovídat první dámu České republiky.

Všichni na začátku dostávají stejnou otázku – jestlipak víš, komu se říká boomer?

No, já vím, že to je označení nějaké generace, lidí asi v mých letech, myslím, že do roku šedesát něco.

Obecně můžeme říci, že je to označení pro generaci, která je v očích té mladší už někdy trošku out a někdy prostě trochu nestíhá to, co ti mladší berou jako absolutní samozřejmost.

Jo, tak bych se hodnotil.

Milane, v čem si myslíš, že už jsi out?

Už asi nebudu skákat padákem a nebudu se věnovat extrémním sportům, poněvadž mi to klouby nedovolí. Jsem rád, že malinko popoběhnu za tramvají, ale jinak si myslím, že je důležité, aby člověku sloužila hlava, a to zatím celkem ujde. Za tím účelem už se nechávám trošku předělávat, jsem trochu kyborg, protože mám brýle, také používám naslouchátka a zanedlouho si nechám ještě vyměnit nějaké klouby, prostě takové ty maličkosti, které se v mém věku dělají.

Někdo mění manželky, někdo postupně mění orgány, tak to prostě je a pojďme si říct, zaplaťpánbůh, že to jde.

Pojďme si říct, že já na to spoléhám.

Veřejnost tě mimo jiné zná z filmu Vrať se do hrobu, ve kterém si z tebe mladí dělají legraci. Kdy jsi začal cítit, že některé věci už tě nebaví, úplně se tě netýkají a ty to nechceš dohánět? Třeba ten seskok padákem.

Kdysi jsem chtěl skákat padákem, ale nepovedlo se to, protože se přede mnou nějaký člověk zabil, takže zastavili lety a my jsme s Vaškem Marhoulem a celou tou partou z FAMU nakonec neskákali.

Založili jsme parašutistický oddíl, protože jsme se na vodě, kde se seznamují studenti FAMU, vsadili s jedním naším spolužákem, že skočíme padákem. Takhle, sázka zněla, že vyskočíme z letadla a bylo jedno jak. Tak jsme šli na výcvik, balili jsme padák, skákali jsme z toho kulotrhu, což je taková ta věž, ze které vyskočíš a ono simuluje padák, což je asi horší než skákat z letadla. Pak se ale před námi prostě někdo nešťastně zabil, oni na nějakou dobu zastavili lety a nám to nadšení opadlo.

A dnes už bych měl asi strach o život, už jsem opatrnější, tehdy jsem na tohle vůbec nemyslel. A jestli to je věkově nějak ohraničené, no, já jsem, řekněme, do šedesáti, pořád pařil a vůbec si to nepřipouštěl, chodil jsem do hospody, pařil, jezdil na výlety, na vandry, na vodu a po té šedesátce se to nějak změnilo.

Asi to také souvisí s tím, že jsem přestal pít. Říká se, že když někdo přestane pít, stane se z něj nudný patron, ale to jsem o sobě říkal i předtím, nakonec se to stalo skutečností, ale neschází mi to.

Když jsme u toho pití, řekl sis, že se o sebe musíš více starat, že už jsi ve věku, kdy si to nemůžeš dovolit jako předtím?

Přiznám to otevřeně, souviselo to i s tím, že jsem kvůli borelióze nemohl spát a bral prášky na spaní. Po deseti letech braní těch prášků jsem zjistil, že jsem na nich závislý, což jsem ani nevěděl, to mi řekl doktor. A zbavovat se závislosti na lécích je podobná, jako zbavovat se závislosti na heroinu, mi řekli, není to úplně snadné, tak jsem ty prášky musel vysazovat postupně.

S tím souviselo i to, že jsem přestal pít. A to pití mi prostě přestalo scházet, protože když chlastáš, tak ti strašně stoupne nálada, ale pak začne postupně klesat a musíš to doplnit, abys měl zase tu vrcholovku. No a tím pádem chlastáš. Ale já jsem zjistil, že mám docela vyrovnanou náladu a že jsem celkem spokojený a nebaví mě mít tyhle výkyvy.

Navíc jsem strašně ztloustnul, vážil skoro sto kilo, což je na mě fakt hodně, vždycky jsem měl něco přes osmdesát, tak jsem teda se rozhodl, že zhubnu, nechal si poradit a zhubnul třináct kilo. A to s tím chlastem taky nejde dohromady, takže takhle mi to vlastně vyhovuje, cítím se lépe. A když se ptáš na ten věk, tak to přišlo nějak po šedesátce.

Když se ještě zdržím u toho alkoholu, který k divadelnímu prostředí prostě patří, nechybí ti takové ty večírky po představení, chození do hospody?

Dokážu to i bez toho alkáče, třeba zrovna včera se za mnou do Divadla na Jezerce na derniéru Mašínů přišli podívat kolegové a nějací přátelé. A hned vedle Jezerky je hospoda, kam jsme si šli po představení sednout, já si dal, jako správný nudný patron, kolu bez cukru, normálně se bavil a vůbec jsem ani to pivo nepotřeboval, prostě mě to bavilo.

Takže nemám problém si jít s někým sednout do hospody, rád také chodím přes den na kafe, třeba před představením. Přitom nemůžu říct, že bych byl alkáč a kdybych si dal dvojku bílého, tak se složím, to ne, já vydržím jako kůň. Vlastně jsem toho zneužíval a kde jiní končili, tam já začínal.

A už mě strašně nebaví ta rána, navíc to pití u nás patřilo ke stylu života, a jak říká David Vávra, za socialismu jsme pili proti komunistům, protože tehdy se vlastně nedalo nic jiného dělat. Na bázi toho chlastu vlastně stálo naše divadlo a nějaký kritik dokonce napsal, že divadlo Sklep je spolek alkoholiků maskujících svoji běžnou činnost divadlem. A my říkali, že to je pravda.

Milane, když jsme ještě u toho boomerství, jak to máš třeba s technikou, využíváš moderních technologií, pomáhají ti při práci, nebo jsi standardní uživatel?

Zajímavé je, že čím jsem starší, tím víc přecházím na elektroniku, samozřejmě všechno píšu v počítači. Dřív jsem si všechny poznámky, co mám udělat ten den, týden nebo v příštím období, psal na papír – nalevo byly věci, které mám udělat, napravo zase úkoly komu zatelefonovat. V telefonu je na to aplikace a navíc nemusím ten papír pořád hledat, protože když už, tak hledám telefon a ten mám v červeném obalu, abych ho vždycky viděl. Takže čím jsem starší, tím víc přecházím na moderní techniku.

Když si třeba kupuješ auto, zajímají a baví tě všechny ty technické parametry a vychytávky?

Baví, hrozně, toužím po vychytávkách, jako je například zadní kamera, ta se mi mnohokrát osvědčila, už je zaplacená stokrát a velmi mi vyhovuje. Takže jsem s těmi vymoženostmi moc spokojený. A teď používám umělou inteligenci.

Takže neodsuzuješ umělou inteligenci?

Vůbec ne, samozřejmě, jak už psal v RUR Čapek, možná nás ti roboti jednou převálcují nebo doženou, to je prostě vývoj a ten se nedá zastavit. Ale abych chodil a ničil parní stroje, to už dneska vůbec nemá smysl a ani tehdy to nemělo smysl, jak se ukázalo.

Umělou inteligenci používám a překvapuje mě čím dál víc, jak skvěle funguje. Třeba jsem potřeboval napsat strukturu jakéhosi scénáře, zadal jsem nějaké informace, u kterých jsem si myslel, že jsou co nejpodrobnější a ono už to samo číslovalo body, jakoby ty kapitoly nebo scény a samo mi to prostě napsalo, jakou to má mít strukturu. To je úžasné.

Ze srandy jsem té umělé inteligenci zadal, aby napsala povídku o sněhulákovi. Vyjela mi jeden a půlstránkovou povídku o chlapci, který si postavil sněhuláka na Vánoce, ale potom začalo tát a chlapcovi se ten sněhulák rozpouštěl, byl nešťastný, ale ono nasněžilo, tak ho dodělal, no úplně to mělo hlavu a patu. Jenom nikdy nevím, jestli mám říkat ta inteligence nebo ten inteligent.

Takže využíváš a neodsuzuješ?

Ne. V divadle teda vyprávím takovou historku, že ty moderní mobilní smartphony vlastně nemám rád, ale prostě je používám, protože taková je doba. Lidé už si vlastně dnes ani nepíší, ale posílají si jenom obrázky, emoji. Jedné dámě jsem třeba napsal, že bych s ní chtěl jít na kafe a ona odepsala, že proč ne, a pak tam ještě přidala obrázky tanečníka, tanečnice, dvě sklenky šampaňského, obtisk rtěnky, taxíka, opičku zakrývající si obličej a baklažán. Vůbec jsem nevěděl, co jí mám odpovědět, tak jsem jí poslal sanitku. No nic z toho nebylo.

Už jsi jmenoval divadlo Sklep. Co vás dnes, po těch letech, na tom baví natolik, že se dokážete sejít, že spolu hrajete?

Nevím, je to energie. Jednou jsem se jednoho faráře ptal, co je bůh, a on mi odpověděl, že energie. A v tu chvíli jsem si říkal, že na tom něco je a vlastně bych tomu i věřil, protože nevěřím, že tam je dědeček s bílými vousy. A Sklep, to je prostě energie, takže každý z toho souboru, včetně kytaristy z kapely, vymyslí každý rok nějakou věc, která se dá publikovat, která se dá použít, hrát, a z toho vznikne další představení.

Samozřejmě, že došlo i k nějakým střetům, hádkám a podobným věcem, ale v zásadě se rádi vidíme a rádi spolu jedeme na zájezd, na kterém se trochu paří. Jsem nudný patron, ale vůbec mi to nevadí, protože s kolegy je sranda a prostě to funguje na téhle té bázi. Už teď přemýšlíme o dalším představení na příští rok. Ale musím říci, že mi to už úplně nestačilo, takže jsem začal hrát na Jezerce, jako že i vážnější role. Chci to, baví mě to, nicméně nemůžu furt lidi přesvědčit, že umím být i vážný herec, ale to nevadí.

Na Jezerce sice nehraji úplně vážné role, ale jsou to komedie, které mají přesah, v tomto směru má Jezerka velmi dobrou dramaturgii. Takže to mě po téhle té stránce naplňuje a já pak můžu s radostí jít do toho Sklepa.

Máme pseudokorektní dobu, kdy se vlastně řeší úplně všechno. Myslíš si, že by dnes vůbec bylo reálné přijít do televize s námětem na, řekněme, novou Českou sodu?

Myslím, že to možné je, i když samozřejmě nějaké úplně nejostřejší fóry by se asi snažili tlumit, ale na druhou stranu se dělají v televizi věci, které jsou na stejné vlně, nebo podobné. Třeba Dobré ráno, Brno si dělá srandu z televize, která to zároveň vyrábí nebo Kancelář Blaník a tak dál. Spousta věcí se prostě dá dělat na internetu a v televizi je to do určité míry také možné, ale dělat Sodu tak, jak byla, už ani nemá smysl, protože nemá cenu vstupovat do stejné řeky a snažit se to oživovat, lidé to začnou srovnávat.

Vzniklo to v nějaké době, v nějaké atmosféře a mnohdy si to dělalo srandu z tehdejších věcí, které už dnes třeba nejsou zas tak úplně pochopitelné. Takže já bych do toho znovu nešel, zkoušel jsem něco podobného v jedné televizi, ale tak nás tlumili, že z toho nakonec nic nebylo. Ale možná jsme byli jenom nešikovní, mohli jsme být šikovnější a dávat to tam jinak, takže nechci říkat, že to možné není. Proč se nutit do televize, když to jde jinak? Mluvíme tu o moderních technologiích, tak si to můžu natočit na iPhone sám a dát na internet. A také jsem to dělal.

Myslíš si, že právě proto lidé v dnešní době chodí do divadla, protože tam, třeba, podobný humor dostanou?

Divadlo má efekt přímého kontaktu a zároveň společné zábavy – když jdeš do kina na film nebo do divadla na nějaké představení, tak to sdílíš zároveň s někým jiným a o to je to větší legrace, nebo větší hloubka, prostě ta společenská událost a ty sociální kontakty jsou strašně důležité a pro lidi potřebné. To se ukázalo třeba za covidu. Divadlo i televize existují vedle sebe a nikomu to nevadí, třeba se mírně sníží sledovanost nebo návštěvnost, ale divadlo nezemře, protože lidé potřebují sociální kontakt a baví se rádi společně.

Pro Seznam Zprávy připravuješ videocast Dáma a švihák aneb Kávu, nebo čaj? Kdybys ho měl popsat, co je jeho záměrem?

To je věc, která vznikla svým způsobem úplně náhodou. Videocastů je strašně moc a já jsem nechtěl za každou cenu dělat ten svůj. My se známe s paní Evou Pavlovou, manželkou pana prezidenta, a jednou jsme se spolu bavili o tom, že se necítí moc dobře před kamerou a před novináři. Tak jsem jí řekl, ať si udělá nějakou vlastní platformu, ve které může sdělit nějaké své myšlenky. Řekla mi, že to nejde, protože Hrad nemůže z peněz poplatníků vyrábět nějaký pořad.

Navrhl jsem jí, abychom udělali nějaký podcast nebo videocast, kde to prostě možné bude, ale řekl jsem to jenom jako nápad. Nakonec to na mě stejně spadlo, v prvním díle se paní Eva představuje a zároveň mluví o nějakých svých projektech, které připravuje nebo které už dokončila, nebo kterým se věnovala či věnuje.

Zároveň se snažíme, aby to mělo takový neformálnější charakter, ale do jaké míry se nám to daří, samozřejmě posoudí diváci. V těch dalších dílech už bychom měli mít vždy nějakého hosta a paní Eva se bude vyjadřovat k nejrůznějším tématům, která ji zajímají.

Nebude to na tebe moc vážné?

Snažím se, aby to nebylo moc vážné, i když mi někdo říkal, že když je to moje kámoška, tak můžeme jít více do soukromí. Nechci být bulvár a není to moje kámoška, my se známe, povídáme si občas, ale nehodí se, abych se až příliš šťoural v soukromí prezidentského páru, i když tam občas trochu zabrousíme.

Milane, jsi režisér, herec, pilíř kultovního divadla Sklep, jeden z protagonistů České sody. Je něco, co bys ještě chtěl zkusit a z nějakého důvodu na to doposud nedošlo?

Jsem původně vystudovaný režisér a cítím se jím být. Říká se, že člověk má mít v životě nějakou vizi, protože jinak ničeho nedosáhne. A já bych rád ještě natočil celovečerní nebo krátkometrážní film, to je jedno, ale spíš hraný film a pracuji na tom. I když je to prostě běh na dlouhou trať.

Se spisovatelem Janem Novákem, to je ten, co napsal Zatím dobrý – předlohu pro film o Mašínech, máme takový scénář, který bychom rádi prosadili, ale nedostali jsme na něj grant, zůstali jsme první pod čárou, tak uvidíme, co s tím podnikneme dál. A pak mám ještě jeden scénář o tom, jak feťáci v devadesátých letech hledali způsob, jak naložit s nově nabitou svobodou. A zároveň už přemýšlím o třetím scénáři.

Laik si může myslet, že pro Šteindlera musí být jednoduché sehnat finance na svůj projekt, je to tak, anebo to vůbec nehraje roli?

Není to tak, to jméno asi tolik neznamená, těch významných nebo zasloužilých, kteří žádají o granty, je mnohem víc, takže člověk prostě musí mít kliku. Na ten scénář, který máme s Honzou Novákem, psala posudek dáma, která je ve vysoce seniorském věku a celý život dělala dabing. Nemyslím, že to je zásadní, protože ta komise se samozřejmě rozhoduje na základě dalších věcí, ale aspoň mám důvod, na co to svést, že nám to nedali, i když já si nestěžuji.

Když dáváte v divadle Sklep něco nového dohromady, jste s postupujícím věkem shovívavější a shodnete se a třeba se už se tolik nehádáte, nebo naopak tím, jak stárnete, jste vyhraněnější?

Po vánoční besídce, která trvá tři hodiny, se musí vybrat věci, které budeme dělat i příští rok, z čeho postavíme to představení. A v lednu máme vždycky takovou schůzi, na které to vybíráme, my tomu říkáme „porcování medvěda“. A bývaly to děsné hádky, tragédie, skoro až pláč a tak, a musím říct, že to bylo ostré.

Ale kupodivu, čím jsme starší, tak jsme smířlivější a mně to je třeba úplně jedno, když prostě ostatní řeknou, že to není dobré, tak já to buďto předělám, anebo to vyhodíme a je to v pohodě, s tím nemám problém. Pan režisér Menzel o mně kdysi v nějakém rozhovoru, který jsem si přečetl v novinách, řekl, že jsem pozoruhodně neambiciózní. A měl pravdu.

A nemáte ve Sklepě nějaký úzus typu, že nějaká lehká divadelní hostovačka ok, ale jinak striktně Sklep?

Sklepem prošla celá řada nejrůznějších umělců, producentů, režisérů, herců… Eva Holubová, Jirka Macháček, Ondra Trojan, Vašek Marhoul, Tomáš Vorel, Cabani, celá řada lidí, kteří jsou nějakým způsobem schopní a občas zaskočí do Sklepa zahrát si pro radost. Takže my jsme líheň a zároveň jsme léčivá platforma.

Před x lety jsem spadnul do depresí a nebylo mi dobře – komplikace zdravotní, rozvod, maminka umírala, prostě opravdu strašně blbá situace. Tehdy jsem hodně točil, takže jsem neměl čas. A ve Sklepě jsem hrál poměrně málo, jenom tak jako na čtvrt úvazku, ale vrátil jsem se tam, a to mi strašně pomohlo. Takže jak říkám, Sklep je léčivá platforma.

Nikdy jsem tě vlastně neviděl v bulváru a najednou tam o tobě vycházely různé články, jak ses s tím vyrovnával?

Začalo to tím, že jsme měli velmi tvrdý rozchod s mojí bývalou ženou a ona to do toho bulváru dávala, dokonce i v televizi byla v nějakém pořadu, kde se vyjadřovala proti mně a tak. No a já jsem to snášel asi dva a půl roku a pak jsem na radu právníka dal jeden rozhovor, který se často cituje a ze kterého vyplývá, že mám penis. A musím říct, že moje přítelkyně prohlásila, že je ráda, že ho mám.

Takže jsem dal jeden rozhovor, na kterém se teď všichni otáčejí, ale já ho dal v totální beznaději, depresi a na radu právníka. Dneska bych to asi neudělal, poněvadž po boji je každý generál, ale tím to skončilo.

Šteindler s Vávrou jsou kamarádi na život a na smrt. Když si dneska spolu sednete na kávu, o čem si povídáte?

My si máme furt co říct. Navštěvujeme se třeba na Vánoce a různě se scházíme. Pořád se o něčem bavíme – co budeme hrát, co bychom mohli hrát, chceme spolu ještě napsat knížku, prostě toho je tolik, furt si máme co říci a to je zajímavé. Vyrůstali jsme spolu a společně strávili opravdu velký kus života. V divadle se vídáme pravidelně, ale to, že se občas nevidíme, je zdravé a o to víc si máme co říct.

Vy jste chodili hrát fotbálky, že?

No, já nechodím, já jsem hrál kdysi, nejsem moc sportovní talent, tak mě vždycky postavili do brány, měl jsem takové velké rukavice, strašně jsem se vrhal a vždycky byl úplně odřený. Říkali mi Sepp Maier. Hrál jsem s nimi také hokej, ale už nehraji, protože jsem byl zase v bráně, koupil ji pukem do hlavy a pochopil, co by se mi mohlo stát.

Co mu vždy udělá dobrou náladu? Jaký je jeho názor na českou politiku a co si myslí o našem prezidentovi? Poslechněte si v podcastu Boomer Talk v úvodu článku.