Milan Cais: Nesnažím se dohánět věci, které mi už utekly

Milan Cais je nejenom vizuální umělec, ale také zpěvák a bubeník oblíbené skupiny Tata Bojs, která letos slaví 35. výročí. V současné době se v kinech promítá dokumentární film právě o této slavné skupině z Hanspaulky, takže jeho pozvání do podcastu Boomer Talk nemohlo být lépe načasované. S Milošem Pokorným probral nejenom aktuální i chystané projekty, oblíbené umělce a filmy, ale i letité kamarádství s Mardošou, umění, módu nebo technologie.

Milane, tebe se ptát, jestli víš, komu se říká boomer, je zbytečné, takže se tě rovnou zeptám, v čem se jako boomer bezpečně cítíš?

V takových těch věcech, které mě obklopují a které mám rád. Vlastně se nestydím za to, že jsem boomer. Děti nám to dost často a jasně dávají najevo, ale my si v tom s kluky z kapely vlastně tak trochu lebedíme a děláme si z toho legraci. Trochu teď nevím, co jmenovat konkrétního, ale v podstatě ten život, který žiju, je pestrý a já se nesnažím dohánět nějaké věci, který mi už utekly, a žiju přítomností. A to je vlastně úplně největší vědění života. Ještě to neumím, ale pokouším se o to každou vteřinou.

Dávají ti dcery najevo, že ti v něčem ujíždí vlak?

Ano, ale dokážu tomu předcházet a rovnou jim říkám, jestli by mi s tím neporadily. Třeba jsem se potřeboval podívat na finále US Open, ale máme doma rozkousaný ovladač od psa a já s ním neumím. A holky nějakým způsobem přišly na to, že se ta televize dá ovládat přes PlayStation, respektive jeho ovladači. To je pro mě trošku španělská vesnice, takže jsem je poprosil, jestli by mi to tam mohly pustit, já se usadil a díval jsem se.

Snaží se ti třeba dávat rady v módě?

Občas překvapí, třeba tím, že když si něco na sebe navěsím, Evelína řekne: „Tati, docela dobrý, to by šlo.“ Takže ony mě zas tak moc nekritizují, jsou hodné.

Snažil jsem se vzpomenout, kdy jsem vás poprvé viděl jako kapelu živě, a došlo mi, že na Brumlovce v roce 2003. A už tenkrát jsem si všiml, že to máte malinko jinak. Měl jsi už od začátku jasno v tom, že nedílnou součástí koncertů Tata Bojs má být i vizuální stránka?

Určitě, ale bylo to jenom u některých z těch koncertů, ty výpravné, jak jim říkám, děláme opravdu málokdy, většinou se to pojí s vydáním desky nebo s výročím. Jeden takový koncert chystáme na únor příštího roku, ale jinak má kapela běžný chod klubových i festivalových koncertů, na které se tenhle ten spektákl takzvaně nebere, protože to vždy stojí hrozné peníze. A tenhle ten koncert, na který vzpomínáš, byl jeden ze dvou a my na nich představili Nočního hlídače. Měl jsem tenkrát čerstvou instalaci na Goethe institutu v rámci akce Praha – město kultury roku 2000, kterou jsme pak použili logicky i v Tata Bojs.

Všechno to bylo dělané na koleni, s kamarády jsme svařili obrovskou konstrukci, která byla jakousi hlavou a která stála ve středu scény, do ní se implementovaly obrazovky, v té době ještě nebyly ledky, takže jsme pracovali s klasickou televizí. Dali jsme tam dvě obrazovky jako oči, pusu a byly to v podstatě tři obrazy, které byly synchronizované počítačem. Všichni na tom dělali z čirého nadšení, a protože je to bavilo. Bylo to vlastně docela komplikované a na tu dobu průkopnické. To obrovské nadšení bylo hlavní a já ho v té kapele cítím furt, a i když už teď používáme modernější technologie, to nadšení při těch přípravách je vždycky stejné.

Nechybí vám nebo vašim fanouškům tohle výpravno nebo výtvarno při klubových koncertech?

Nemám ten pocit a myslím si, že ani diváci. Oni přijdou na tu energii, na kapelu, písničky, a ten vizuální doprovod je vlastně „doprovod“. Kdybychom takhle dělali každý koncert, tak pak nemáme důvod a potřebu dát fokus těm větším. V roce 2004, kdy jsme vydali Nanoalbum s konceptem příběhového alba s vyprávěním a vizualizacemi jednotlivých postav, jsem si uvědomil, že ten vizuál jsme posunuli do maximální roviny a že trochu přebíjel tu hudební stránku. V té době jsme udělali svůj asi největší koncert ve Sportovní hale a diváci byli hrozně tuzí a vypadalo to, že se nebaví. A nám pak došlo, že oni vlastně byli přesycení informacemi. V podstatě se přestávali hýbat do rytmu, což je pro nás jako kapelu skličující. Celá ta léta, kdy dělám scénografii Tata Bojs, se snažím to dávkovat tak, aby to tu hudební složku podporovalo, ale nepřebíjelo.

S Mardošou se znáte opravdu odmalička, jak vnímáš vývoj vašeho kamarádství?

Strávili jsme spolu podstatnou nebo tu hlavní část života, protože jsme se seznámili ve školce. A od té doby jsme tak nějak spolu a vzájemně se provázíme životem. Teď o tom hodně často mluvíme právě v souvislosti s filmem, protože ten je trošku postavený na tom našem přátelství. Je to specifické a myslím si, že si to v průběhu těch let nikdo z nás tak úplně neuvědomoval a že to spíš přijde zvláštní lidem v našem okolí, kteří se nás neustále ptají, jak je možné, že se nehádáme. Vlastně se na to blbě odpovídá, protože Mardoša je specifická bytost, velmi nekonfliktní, a když už se někde nějaký střet na obzoru objevuje, tak on ho okamžitě vytěsňuje, anebo utíká pryč, prostě nejde do nějaké konfrontace. Takže to naše přátelství, bych řekl, je založené na jinakosti našich osobnostních založení a na tom, že se vlastně vzájemně doplňujeme.

Bylo pro vás někdy důležité, kolik lidí na váš koncert přijde, nebo spíš máte tendenci překvapit lidi prostorem, ve kterém hrajete?

Moc rád bych překvapil, ale ono to jde těžko, protože už se tady v Praze a okolí vyzkoušelo leccos. Baví mě koncerty, které jsou na zajímavých místech, ale vždycky tam narazíš na komplikaci technologickou a následně i finanční, především když chceš dělat koncerty na místě, kde se normálně nedělají, protože tam musíš všechno přivézt. V souvislosti s tím koncertem, který chystáme na 25. února 2025 a na kterém bychom měli pokřtít nové čtyřpísňové EP, jsme si říkali, kde ho vlastně udělat? Chceme hezký velký koncert, O2 Universum jsme si už vyzkoušeli, na O2 arenu si myslím nemáme a ani po ní extra netoužíme – není to pro nás ta meta. Tak jsme se po delší odmlce rozhodli vrátit do Fóra Karlín, kde nám to přijde takové útulné a kapacitně akorát.

Pusťte si Boomer Talk jako video:

Je pro tebe vizuální umění odpočinek od hudby?

Žiju život v dualitě, jsem blíženec, takže to asi nějak jako od podstaty potřebuji. Mám v podstatě dvě zaměstnání, obě dvě mi připadají i trochu jako koníček a obě mě maximálně naplňují a baví. Vizuální umění jsem studoval, zatímco hudbu nikoliv, v hudbě jsem totální diletant, který se to nějak během těch let naučil, a s velkou drzostí se pouštím i do skládání filmové hudby, i když nemám hudební vzdělání, neumím noty. Prostě dělám to všechno pocitově, ale vždycky se umím spojit s těmi správnými lidmi.

A co se týče toho vizuálního umění, jsem vystudovaný sochař a mám titul magistr umění na akademii, kterou jsem absolvoval v roce 1999, a od té doby se ty dvě věci doplňují. Životem jdu s oběma.

Teď jsem měl dvouleté období, kdy Tata Bojs hráli jenom koncerty a nic moc extra jsme nedělali, takže jsem se často zavíral do ateliéru a jezdil po různých dílnách, dělal sochy, obrazy i menší věci a po šesti dlouhých letech jsem měl v Praze samostatnou expozici v The Chemistry Gallery. Ta výstava se jmenovala Contemporary Problems a já na ní řeším věci, které se mi do písniček úplně nevejdou, anebo v těch písničkách působí i malinko jako zatěžkaně. Mám totiž potřebu se vyjádřit k současným problémům nebo šumům a ruchům ve společnosti, které vnímám a detekuji, a v tom textu většinou působí trochu pateticky.

Máš široký rozptyl a portfolio opravdu pestré a tím, že si odskočíš ke kapele, kde do toho prostě bušíš, tak si myslím, že balanc je jasný a jedno bez druhého by tě asi úplně nebavilo.

Je to tak. Já vlastně potřebuji tu kapelu nebo ty živé koncerty k tomu, abych se tak jako vyblbnul, abych vypustil toho Krakena, který ve mně třímá, a pustil naplno tu energii. Jsem vlastně trošku i závislý na okamžité zpětné vazbě, která je pro mě velmi důležitá. Když vidím lidi, jak se smějí a jak si koncert užívají celým tělem, je to pro mě důležitá reflexe. Zatímco u toho vizuálního umění je to intimnější a klidnější, protože na výstavě nikdo před obrazy nešílí. Tam spíš všichni chodí mlčky a málokdy ti k tomu někdo něco řekne, ta zpětná vazba je malinko pomalejší, intimnější. Mně by to ale asi nestačilo, potřebuji mít v tom životě obsaženou i tu divokost - a ta kapela mi to dopřává.

Jsi ročník 1974, máš k něčemu z doby minulé pozitivní nostalgii, ať už k filmům, hudbě, nebo výtvarnému umění?

Mám to hodně spojené s dětstvím, mládím, dospíváním. Člověk si díky filmům nebo vzpomínkám vybaví ten mladistvý pocit a ten je hezký, takže si myslím, že každý, i ty naše děti, prožívá něco, k čemu se potom oni budou vracet, a takhle to prostě jde napříč všemi generacemi. S Mardošou máme filmy rádi, chodili jsme na Vinnetoua, četníky, Belmonda i Pierra Richarda, vlastně jsme tím odkojení a vnímáme tu specifickou pozitivní a prosluněnou atmosféru. Dnešní filmy se točí trochu jinak a ten vizuální vjem z nich je takový temnější, málokdo už dnes udělá tak veselý snímek. Takže já v tom spatřuji kvalitu, ke které se rád vracím.

Jak to má Mardoša s výtvarnou složkou, dochází třeba při přípravách nějakého velkého koncertu k nějakým zásadním střetům?

Nejenom Mardoša, ale i ostatní kluci z kapely mi dávají plnou důvěru. Nepasoval jsem se do role výtvarníka kapely, to se stalo postupně, od těch prehistorických koncertů z devadesátých let na Deltě, kdy jsme vlastně dělali své první koncepty. A postupně k těm Brumlovkám a k těm větším koncertům to šlo víc a víc v mojí režii. V současnosti už jsou ti kluci vlastně vždycky překvapení tím, co jim ukážu.

Jsou tyhle věci k vidění i ve vašem aktuálním dokumentu?

Dokument má takovou širší historii a zaznamenal spoustu peripetií v průběhu tvorby. Někdy před šesti lety, kdy jsme měli výstavu v Doxu k třiceti letům Tata Bojs, vznikala knížka Tatalog, takový sběr všeho, a já jsem vlastně vymyslel koncept té výstavy tak, že jsme šli cestou současného vizuálního umění, díky kterému ukazujeme naši historii, rozhodně jsme nechtěli, aby to byly ty skleněné vitríny. A v téhle době za námi přišel producent Petr Koza s režisérem Václavem Kučerou, že si myslí, že bychom si zasloužili celovečerní dokumentární film. Byli jsme z toho trošku překvapení a říkali si, že film ještě nemáme, souhlasili a přišli s konceptem zapojit do toho divadelní jednotku Vosto5, která se nám prostě líbila a máme rádi jejich humor. Původně jsme chtěli, abychom tam vůbec nefigurovali, pasovali do našich rolí tu Vosto5ku a jenom jim radili, co říkat.

Jak to dopadlo?

Tenhle koncept jsme nějak začali rozvíjet, ale mezitím Václav Kučera onemocněl a náhle zemřel, takže to na chvilku celé usnulo. Pak jsme hledali nového režiséra, chvilku jsme se bavili s Martinem Krejčím, který prorazil v Hollywoodu a který s námi tenkrát dělal Tashow. Ten se ale nějak nepohodl s producentem a od projektu odstoupil. Figuroval tam i Bohdan Bláhovec, ale nakonec jsme oslovili Marka Najbrta, kterého máme rádi pro jeho styl humoru. Přišel s vlastním konceptem právě toho futuretroskopického vyprávění a ten sci-fi model byl do něj protnutý.

Vosto5ka v tom zůstala, za což jsme byli rádi, a on je pasoval do role jakýchsi vědců z budoucnosti, kteří zkoumají kapelu lokálního významu, která kdysi dávno hrála, je z Hanspaulky, ale Hanspaulka už dávno neexistuje, je srovnaná se zemí. Teď oni na tom smetišti nacházejí nějaké artefakty, které se pojí k nám, a na tomhle konceptu jsme to začali stavět. Dokonce tam byly rozepsané dialogy pro kluky, kteří měli zahrát ty vědce, to nám prostě přišlo super, jenže ono se pak ukázalo, že to trochu nefunguje a že to je vlastně spíš trapné. Marek měl plán B a říkal, že to tam přiznáme, ale zůstali tam takoví malí průvodci, i když už nemají tu velkou roli vědců.

A Marek se vydal spíš cestou klasického dokumentu, takže my tam vlastně mluvíme, ale co je nejdůležitější, a tím bych to asi uzavřel, že Markovi se podařilo tím dokumentem zachytit to neidentifikovatelné, co nad Tata Bojs nějak levituje, a to je to podstatné. To, co je pro nás typické, tak je do filmu obtisknuté, a to si myslím, že je podstatná výhra. Ten dokument je hodně postaven na nás dvou s Mardošou, na našem letitém přátelství a na tom společném vyrůstání a cestě životem.

Řešili jste někdy výrazně image?

Nás asi znáš, takže víš, jaká bude odpověď. My jsme tohle vůbec nikdy neřešili, na začátku jsme ze sebe dělali úplný trotly, věšeli na sebe všechno, co bylo ve skříních babiček a dědečků a maminek a tatínků. Měli jsme takový obrovský batoh, do kterého jsme vždycky ty zpocené hadry po koncertě namačkali a pak jsme to na dalším koncertě vytáhli. Pak přišlo období podpisu smlouvy s Warner Music, tenkrát na album Futuretro v roce 2000. Pro nás to byl takový zlom, i trošku vysněný, protože jsme chtěli podepsat smlouvu s velkým labelem, ale zároveň jsme zase se nechtěli poddat tomu diktátu. Docházelo trošku k zajímavému tření, protože Warneři, myslím, s námi ze začátku měli plány takového toho klučičího boy bandu, ale spíše alternativního. My jsme vlastně celou tu vizuální stránku Futuretra na tom postavili, udělali si z toho malinko legraci a stylizovali se do rolí takových panáků, které někdo přivezl v přepravních bednách a jsou vyrobení proto, aby bavili lidi. Vždycky jsme si tak trochu dělali legraci z těch věcí, které nám přišly malinko za rohem.

Máš jako výtvarník nějaký projekt, který bys ještě rád realizoval?

Mám takový jeden rozběhlý projekt už docela dlouho a musím ho udělat, protože to je moc krásný a silný příběh a vlastně to zapadá do konceptu Conterporary Problems. Asi před tři čtvrtě rokem mě oslovil majitel firmy Expono, která se zabývá zpracováním oceli a která velice úzce spolupracovala s různými slévárnami po celém světě, ale hodně s Azovstalskou slévárnou v Mariupolu, která byla, jak víme, srovnaná se zemí. Oni v té době měli naskladněné dva obrovské ocelové pláty, dvanáctimetrové a centimetr tlusté, které mají pro tohohle toho chlapíka, kterého považuji za docela osvíceného, obrovskou hodnotu, protože z té slévárny už nic nevzejde. On říkal, že ten materiál nechce průmyslově zpracovat, ale udělat z něj memento té události.

Vybral si mě, i když jsme se do té doby neznali, že viděl někde moji sochu na Proseku, že se mu to líbilo a jestli bychom tady z toho materiálu, který on má k dispozici a který by mi věnoval, neudělal verzi dva právě té mé sochy s názvem Několik problémů najednou. Mě zamrazilo, ale vlastně jsem nechtěl dělat druhou verzi nějaké sochy, která byla dělaná úplně za jiných okolností. Tak jsme rozběhli poměrně velký projekt šestimetrové plastiky do Ostravy, který je v procesu a ještě se vyrábí.

Díky tomu jsem se dostal i do vojenského prostoru v Bzenci, protože jsem potřeboval ten obrovský kus toho materiálu perforovat tak, aby to vypadalo, že to je prostřelené, a to nešlo udělat jiným způsobem než řízeným výbuchem. Takže jsme ve vojenském prostoru v Bzenci probouchávali ten tlustý plech pomocí asi 380g semtexu. Byl to jako docela silný zážitek, který byl cítit všude po těle, i když jsem stál několik metrů skrytý za takovým barákem, uvědomil jsem si totiž, že tohle tam ti vojáci vlastně zažívají dnes a denně.

Ta plastika je rozdělaná, ale uřízl jsem z ní takové metrové pláty, které jsme použili na tuhle tu výbuchovou zkoušku, a já jsem potom na výstavu ty pláty ještě zpracoval a vyryl do nich motiv Piety od Michelangela a sochy Madonas Brooks, ve kterých zase vnímám takové prazákladní lidské hodnoty, které jsou velmi příznačné tomu, co se tam děje nebo dělo, a mně přišel vlastně dobrý nápad postavit to na tom kontrastu hrubosti a jemnosti toho námětu.

Co se Milanovi a Mardošovi dost často stává? Jak probíhaly přípravy nového EP? A proč spolu s Mardošou nezajdou na pivo? Poslechněte si v novém vydání podcastu Boomer Talk!