Michal Pavlíček: Pražský výběr neznal lásku

Michal Pavlíček, skladatel, kytarista, zpěvák, textař a producent byl hostem podcastu Boomer Talk. S moderátorem Milošem Pokorným probral Pražský výběr, sólové aktivity, vznik jednoho z největších porevolučních hitů, image i vzpomínky na mládí. Michale, víš, komu se říká boomer?

Je to vlastně generace, která se projevuje něčím, co ti mladí lidé u těch starších nežerou. A reagují na to tímto jakoby prapodivným slovem boomer. Boomer se také jmenuje jedna moje kytarová krabička, taková docela ostrá.

Na rozdíl od jiných máš výhodu, že se stále ještě snažíš objevovat a měnit, takže co se týče tvé práce, boomerství nehrozí.

Protože muzika, pokud k ní člověk přistupuje otevřeně, nemá hranice časové ani věkové. Prostě když člověk vstoupí na pódium, i v tomto pozdějším věku, začne hrát, nevidí moc velký rozdíl od chvíle nebo pocitu, když vstoupil na pódium v pětadvaceti letech. V tom má ta hudba křídla a je takovým elixírem mládí. Je tu otázka názoru, pohledu na život, na svět, což se u té hudby mění generačně a na to, co my jsme zpívali zamlada, ti mladí mají prostě jiné úhly pohledu a každá ta generace jde svojí cestou. A je to dobře. Maximálně se snažím nebýt až tak konzervativní, i když jsem trochu boomer, třeba, co se sociálních sítí týká. Sociální sítě používám, ale udržuje mi je syn kvůli propagačním věcem. A svěřování se centrálnímu počítači, tak do téhle řeky jsem nevkročil. Držím si nějaký rámec svého soukromí, i když se s lidmi bavím rád, a když jdu třeba do hospody, tak se otevírám, ale v tomto směru je ten internet, si myslím, docela zásadní.

Daleko mladší generace jsou na to už ale zvyklé a na sociálních sítích velmi aktivní.

Vidím to na mém sedmnáctiletém synovi, který opravdu přijde domů z gymplu, vezme si do ruky iPad a je schopný na TikTok koukat dvě hodiny. A když ho lákám, že se třeba půjdeme projít na Petřín, tak se mu nechce. V tomto směru konflikty s tzv. mladší generací mám, protože to vidím i u vnuček. Na druhou stranu je fajn, že v hudbě věci, které vznikaly a nesly silné fragmenty sdělení starší generace, se pořád dostávají do hudby moderní, ať už harmoniemi nebo melodiemi. Mám příhodu se svým sedmnáctiletým synem, když jsem si prohlížel svůj dávný šatník, protože jsem zastánce té rozumné myšlenky, že člověk má udržovat svůj šatník a nevyhazovat oblečení podle tloušťky. Mám džíny z osmdesátek a jemu se strašně líbily a všechny začal nosit. Takže vidíš, jak ta mladá generace je díky té staré vlastně docela moderní. Mimochodem, co se týká toho šatníku, když mi bylo pade, tak jsem se zamiloval, zhubnul deset kilo a řekl si, že teď budu ten hezký a hubený kytarista. A všechny ty moje oblíbené košile, které jsem vždycky vnímal jako takové barevné obrazy, jsem si nechal zúžit u švadleny. Za deset let bylo všechno jinak a ty košile fungovaly jako motivace. Takže mám šatníky různé podle toho, kolik mám kilo.

Je pro tebe image důležitá, podlehl jsi třeba tetování?

Fakt je, že když se podíváš na zahraniční rockové hvězdy, tak nosí všechna možná tetování, náušnice nebo řetězy a patří to k součásti nějaké jejich image. Já se snažím tvořit image nejrůznějšími košilemi. Na tetování nejsem, ale nedávno jsem se na sebe díval do zrcadla a říkal si, proč si neudělat radost a jen tak ze srandy si udělat modrý melír – budu veselejší a udělám i trošku srandu ve Výběru. Tak jsem si nechal udělat takový modrofialový melír a svoji fotku poslal vnučkám, které mi na to řekly: „Dědo, je to hustý.“ A v ten moment jsem teda boomer rozhodně nebyl. Vilém je třeba tetovaný od A do Z, každý má nějakou image, tak jsem si řekl, že prostě budu za toho s melírem.

Na jevišti ses kostýmů nebál, speciálně s Pražským výběrem. Charakteristický jsi i svým stylem hry na kytaru a jejím zvukem, což je podle mě to nejlepší, co se muzikantovi může stát.

Máš pravdu, protože je důležité být jakoby svůj a v záplavě těch neuvěřitelných hráčů, kterými je internet zahlcený, najít tu svoji parketu, a hlavně identitu. U mě je to navíc trochu spojené se skladatelstvím i s tím, že ta kytara není pouze prostředkem vyjádření vnitřních pocitů nebo pro exhibiční hraní, pro mě je to prostě nástroj, přes který se vyjadřuji hudbou, a to jak skladatel, tak i jako kytarista. Vlastní identita je v hudbě podstatná a v té současné ještě víc. S kostýmy jsme začali spontánně ve Výběru, byla to taková recese, extravagance. Mám to rád, a když se třeba podíváš na Stouny, vypadají úžasně, ale na rozdíl od světových rockerů mají ti čeští bohužel trošku sklon k tomu, že jim v pozdním věku narůstají panděra. U těch západních je to naopak.

To víš, pivo dělá pěkná těla.

V životě mám takovou jednu zásadu, kterou jsem fakt dodržoval, a sice že nikdy nebudu hrát na kytaru opilý, přijde mi to jako nějaké ponížení toho nástroje. Jestli si člověk dá třeba jedno pivko, tak to eventuálně, ale to fakt velmi opatrně. Ale po koncertech bylo vždy veselo.

Speciálně od hráčů tvého kalibru publikum očekává bezchybný výkon.

Když hraješ rokenrol na dva akordy, tak se můžeš trochu „načinčat“, tam se leccos odpustí a alkohol ten rock lemuje. Ale já jsem v tomhle na koncertech fakt striktní, člověk musí být opravdu střízlivý, jinak je to nehratelné. Nejkrásnější je vlastně dávat emoci do té hry a posílat to lidem právě v tomto stavu a ne v nějakém poblouznění nebo transu, který je falešný.

Přijde mi, že humor je ve skladbách Pražského výběru všudypřítomný, pohybovali jste se v kapele na stejné vlně nebo jste byl každý někde jinde?

Tohle je taková záhada, zvláštní prolnutí jednotlivých osobností. My jsme každý úplně jiný a přístup k humoru je u každého z nás trošku odlišný, ale nějak se to vzájemně prolíná a doplňuje. V tomto ohledu je Výběr velmi vzácný, protože se nám to podařilo udržet až doteď a humor je pro nás zároveň takový tmel. Samozřejmě, že každý z nás má trochu jiný smysl pro humor, třeba Vilém je takový lidový bavič v tom primitivnějším slova smyslu a já s Michaelem jsme zase spíš vážnější. Tohle je na tom fakt pěkné a drží nás to pohromadě doteď.

Je pro tebe tolerance důležitá?

Extrémně důležitá a člověk by nějakým způsobem měl vnímat sebe i ostatní v takovém pocitu, že tomu druhému nasloucháš a zároveň se i snažíš tolerovat věci, které tolerovat lze. Není to jednoduché, protože tolerance je nepřípustná třeba v momentě, kdy se člověk se dostane nějakého konfliktu nebo je prostě slovně napadený. Ve Výběru to vždycky nějakým způsobem trochu jiskřilo, protože když se sejdou kohouti na jednom smetišti, ale právě díky té toleranci jsme se byli schopni vždycky nějak domluvit. Jednou to vybuchlo úplně a jeden druhému jsme se vyhýbali na sto mil, bylo to takové fakt nešťastné období, ale myslím si, že se nám to podařilo zvládnout i právě díky určité toleranci. Když žiješ dlouho v takovém zvláštním seskupení, jako je kapela, tak je to vlastně takový prapodivný druh manželství, který má prostě i rozvodové aférky a občas se dostaneš do krize, kterou mívá většina kapel. Když jsme si potom podali ruce a našli v sobě vzájemné odpuštění, přešla taková ta velká naštvanost a podařilo se nám to nějak vzájemně ukočírovat, což bylo velmi důležité.

O Pražském výběru bychom se mohli bavit hodiny, ale ty máš i jiné projekty. Budu teď říkat názvy těch projektů a ty mi je jednou větou stručně okomentuješ. Začneme logicky u Pražského výběru.

Jednoznačně moje srdcová záležitost. Velký výbuch rockových emocí a zároveň nádherného klaunství, které máme v sobě. Stromboli.

Splněný emotivní sen, výlet do neznámých končin v pocitu emotivního uvolnění a svým způsobem také láska. Pražský výběr neznal lásku – celý hudební svět je postavený na písních o lásce a my máme s Pražským výběrem jedinou skladbu, ve které zpívá žena – ve skladbě Sbal si to svý ráno zpívá reálná uklízečka z Mozartea.

Big Heads.

Kytarová exploze. Myslím, že to pro mě znamenalo jakési usazení se ve světě, kde to jako kytarista musím táhnout sám, vše bylo postavené hlavně na kytaře. Především to byl pro mě takový rozmach, co se týče psaní kytarových instrumentálek, a to různými směry a styly. A byla to také skvělá parta.

BSP.

Nekonečný příběh, kapitola sama pro sebe. Prostě Země vzdálená, která se nám vždycky krásně přiblížila na koncertech a zhmotnila se v takovou jakoby rockovou přímočarou písničku. Tohle velmi pozitivní období jsme prožívali jako takový rockový nářez, bych řekl.

Michale, zmínil si Zemi vzdálenou, pro mě jeden z největších porevolučních hitů. Cítíš už při psaní skladeb, že některé z nich mají potenciál stát se hitem?

Určitě. Proces u silných věcí, které člověk složí, je většinou velmi rychlý. Přijde nápad shůry, který rozvedeš a třeba během půl dne je hotová takováto hitovka. Jsi rychlý, protože tě to nějakým způsobem vcucne a ta studánka invence teče rychle. V případě Země vzdálené to bylo stejné. Okamžitě jsem natočil demáč, dal do toho smyčce, nazpíval to takovou pseudoangličtinou, kterou vždycky předzpívávám zpěvákům. Absurdní je, že jsem to pouštěl pár lidem a těm se to moc líbilo, ale my jsme si mysleli, že je to na nás moc velký slaďák. Do té doby jsem podobně velký slaďák nenapsal. Zvažovali jsme, jestli to vůbec na tu desku dáme, ale potom přišel příkaz ze Sony Music od Zbyňka Knoblocha, že to tam být musí, tak jsme ji tam dali jako poslední. Proces vzniku skladby byl trochu složitější, především co se textu týká – nejdřív Ondřej Hejma napsal Sovu pálenou a tu jsem odmítl, následně jsme oslovili Ivana Hlase a ten se trefil. Jsem vděčný za ten nápad a mám velkou radost, že ta písnička pořád funguje.

Cítíš vůči něčemu z minulosti nostalgii?

Když jsem začínal s bigbítem, byli jsme opravdu trochu underground a byl v tom pocit nějaké revolty. Na to rád vzpomínám, i když jsme třeba hráli jen dvakrát do roka, ale prostě jsme tomu věřili a bylo to takové ryzí. Potom rád vzpomínám na Kersko, na dětství – v té době v mé hlavě neexistoval bolševik. Na celé to kerské hipísácké období, kdy jsem se kamarádil s Hrabalem, vzpomínám rád. Na co ale fakt nerad vzpomínám, bylo to zrůdné ponížení ve školách, kdy byl člověk opravdu schizofrenik – ve škole se něco učil a když přišel domů, tak nadával.

Jak zpětně vidíš začátky Výběru?

Naše první etapa byla samozřejmě ryzí, vůbec jsme nepřemýšleli o tom, co budeme hrát, fakt to šlo úplně přirozeně. My jsme hledali, nehráli a jen rok zkoušeli – každý přinesl svůj nápad a vzájemně jsme se prolínali, na zkouškách jsme to doladili. A tak vznikala tvář Výběru. Byli jsme draví a nekompromisní. Nějakým způsobem jsme i provokovali, naše koncerty byly chvílemi docela temné. Byl to vlastně takový výkřik po svobodě, který v nás i v celé té rockové generaci byl. Potom z toho vlastně vzešly všechny ty šílené perzekuce a zákazy, jak Plastiků, Mišíka, Výběru, tak i dalších. V sobě jsme ale byli úplně svobodní, koncerty si užívali a dokud nás netípli, tak to byla fakt chvilkami docela velká divočina. Po čtyřech letech, když jsme mohli hrát, jsme se to snažili nakopnout, dělali druhou desku a samozřejmě, že se něco lehce vytratilo – zmizel bubeník Jirka Hrubeš a už to nebyla ta původní cesta, sice přišel Klauda, který byl úžasný, ale Výběr šel nějakou další cestou. Za dva roky Klauda také utekl a zůstali jsme zase sami. Pak přišlo období, kdy Michael dělal politiku, tak jsem se o muziku staral já a postavil jsem takový ten výběrovský big band, a pak přišla zase další pauza. A tyhle pauzy a všechno, co jsme spolu prožili, samozřejmě zanechaly nějaké stopy a tu kontinuitu výrazně narušily.

Michale, náš rozhovor natáčíme na začátku léta, co tě čeká, řekněme, do konce roku?

Především koncerty, protože jsem měl takovou sedmiměsíční pauzu, turné po nemocnicích atd., takže si teď chci užít návrat na pódia, měla by tam být i nějaká dovolená s manželkou a se synem. Na podzim se chystá pokračování seriálu Oktopus, k jehož první řadě jsem dělal hudbu, takže budu připravovat další nová témata – chystá se asi třináct dílů.

A co festivaly?

S Výběrem na festivalech hrajeme, mám tam i sérii koncertů s orchestrem a na to se těším. Festivaly jsou úžasné a mám je rád. Děláme opravdu všechno pro to, abychom publikum přesvědčili o tom, že i když jsme ze starého železa, jsme schopni docela razantně zářit. Výběr je v tomto směru svým způsobem pořád aktuální. A s tím symfoňákem je to taková třešnička na dortu, asi pět koncertů, bude to taková pěkná záležitost a jako hosté se představí například Bára Basiková nebo Monika Načeva.

A pro fanoušky, kteří chtějí slyšet v uvozovkách jenom tvoji kytaru, budou nějaké klubové koncerty?

Pravidelně hraji s triem, takové moje kytarové meníčko a to mě velmi nabíjí. Je to ten typ hraní, kdy se hodně ponořím do svého vnitřního vyjádření a celý ten koncert je postaven jenom na mně. Stojí to hodně energie, ale mě to nesmírně baví a tyhle koncerty mám rád kvůli jiskření s kytarou a vyzařování nějakých pocitů. V hudbě je nejen důležité najít si tu svoji parketu a být osobitý, ale také mít dar přenosu a být schopný lidi tou hrou oslovit. Mám radost, že na koncerty chodí hodně žen a jsou potom dojaté. A krásná je i naše kapelová soudržnost v šatně, když jdeme z rozjásaného pódia, tak to jsou pocity velkého štěstí, že dělám hudbu, to je opravdu nádhera.

Jak se Michalu Pavlíčkovi skládala filmová hudba pro zahraniční produkce? Jak je na tom s technikou a technologiemi? A cítí se jako hypochondr? Poslechněte si aktuální vydání podcastu Boomer Talk v přehrávači v úvodu článku.