Michal Horáček: Vždycky jsem chtěl žít složitě. Klid budu mít, až umřu

Pozvání do podcastu Boomer Talk přijal tentokrát spisovatel, novinář, textař, básník a producent Michal Horáček. S Milošem Pokorným probrali radosti i svízele osudové spolupráce s Petrem Hapkou, studium dějin umění v pokročilém věku, cestování, prezidentskou kandidaturu i každodenní radosti.

Michale, každého hosta se na úvod ptám, jestli ví, komu se říká boomer.

Myslím, že se to týká silnějších populačních ročníků, někdy se jim také lépe říká Husákovy děti, což je generace zejména sedmdesátých let, kdy dětí bylo více než dnes a přisuzuje se to i tomu, že tehdejší režim, aby tak nějak s tou populací vycházel, jí dával různá zvýhodnění. Osobně si ale myslím, že to je omyl, že to tak není, protože počet dětí ve světě a v celé historii vůbec není vázaný na nějaké pěkné životní podmínky, naopak – nejvíc dětí se rodí v Indii a v Africe. U nás se hodně dětí, více než dnes, rodilo za války a po válce, kdy ještě spousta proviantu byla na lístky. Myslím, že ten výraz vznikl po tom, co sem vtrhly okupační armády a lidé přece jenom potřebovali mít nějakou životní perspektivu, která se nakonec odráží i v tom, že si řekli, že aspoň budou vychovávat děti. A samozřejmě, že každá doba má své zvláštnosti. Měla je sedmdesátá i osmdesátá léta a byly dané politickou situací – žili jsme v okupované a ponížené zemi, ale i do toho světa socialismu pronikaly už tehdy různé technické novinky a ta generace si je nesla dál.

Ty technické novinky mě zajímají.

Pamatuju si, když k nám dorazil fax. Byl jsem tehdy rok ve Spojených státech, věnoval jsem se studiu amerických reálií a tam jsem v roce 1984 fax viděl poprvé. A když jsem ten přístroj tady popisoval, skoro nikdo mi nevěřil, že je možné prostě vložit papír do nějakého přístroje a někde o tisíc kilometrů dál ten papír někomu z toho přístroje zase vyjede. Dneska nám to připadá jako stupidní nebo směšné, je to vlastně zastaralé, protože faxy ani nepoužíváme, ale v té době se běžně komunikovalo prostřednictvím telegramu.

V čem se cítíte jako boomer a v čem naopak vůbec?

Jsem úplně jiná generace než nějací boomeři a fakt, že mladá generace tu starší považuje za zpátečnickou, zastaralou a zkostnatělou, je úplně běžný proces. Zvlášť jsem to zažil v Africe v Keni, na území obývaném kmenem Samburu. Je to jedno z posledních míst na zeměkouli, kde ještě zásadně platí ty předchozí tradice. A to silně. Znamená to, že osud té pospolitosti řídí rada starších, a tak tomu bylo po celá staletí. Ale najednou přišly mobily a třeba ti starší je neovládají, ti mladší jim to musí vysvětlit a úplně to rozvalilo tradiční společnost, protože úplně poprvé v jejich historii se stalo to, že ti mladší jsou takzvaně chytřejší než ti starší. Samozřejmě to platí i pro nás, protože všichni se můžeme přesvědčit o tom, že když máme malé děti, tak ty se už v šesti letech, z hlediska ovládání technologií, dostanou přinejmenším na stejnou nebo vyšší úroveň než jejich rodiče. Takže když opravdu potřebuju něco složitějšího, zeptám se své dvanáctileté dcery a ona vždy obrací oči v sloup, jak je možné, že to někdo neví.

Jak jste na tom ohledně nových technologií obecně? Berete je spíše jako standardní spotřebitel, nebo jste fanda, který sleduje novinky a drží krok?

Tohle, o čem mluvíte, jsou prostředky, to nejsou cíle a mě vždycky zajímají cíle. Důležité je, abych něco napsal a jestli to napíšu na psacím stroji nebo na tom nejmodernějším počítači, je úplně vedlejší. Své, myslím, snad nejlepší texty jsem napsal v osmdesátých letech, když jsem s Petrem Hapkou udělal alba Potměšilý host pro Hanu Hegerovou a V penzionu svět. A ty věci jsem napsal na psacím stroji, na papírech, které byly zrovna v tom komunistickém prostředí k mání v papírnictvích, a některé z těch textů byly napsané na růžových průklepových papírech. Tím jsem vůbec nechtěl nic naznačit, ale prostě nic jiného nebylo. Dnes nemusíte nic přepisovat, prostě uděláte „delete“ a vložíte tam něco jiného, pomáhá to, umožňuje to pracovat rychleji, ale to není podstatné, důležité je mít co napsat.

Chápu. To, co vy jste popsal, má výhody, ale není to asi pro vás tak zásadní jako pro některé jiné lidi, kteří už bez toho vůbec nedokážou fungovat.

Pro mě to je zásadní také, protože žijeme v takovém prostředí, kde je to obecně zásadní. Poslední čtyři a půl roku jsem strávil jako student dějin umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde mými spolužáky byli kolegové, kteří se všichni narodili po roce 2000 a pro mě je až neuvěřitelné, že se někdo narodil v roce, který začíná dvojkou. Je to generace, která se narodila do poměrně už rozvinutého virtuálního prostředí. Studovali jsme v období covidu, takže místo toho, abychom se scházeli v učebnách, jsme se museli sejít u počítačů. Narodil jsem se v roce 1952, takže po mně přece nemůžete chtít, abych zvládal všechny ty prostředky. Každý profesor měl navíc nějakou jinou preferenci, musel jsem se naučit všechno nastavit a pokaždé nějak jinak, pamatovat si všechna ta hesla. Pro mě to bylo nepříjemné, ale ostatní to nebrali jako příjemné nebo nepříjemné, ale jako fakt.

Zmínil jste Petra Hapku a album Potměšilý host, které mám osobně od vás asi nejradši. Jak jste tvořili v době, kdy tyhle ty věci nebyly? Scházeli jste se, nebo si telefonovali?

Nic z toho naštěstí nebylo potřeba. Byly to vlastně dvě různé oblasti. Napsal jsem texty, potom je většinou vyhodil a ty, které zůstaly, jsem ještě opravoval. Ale o tom Petr nic nevěděl, to se ho vůbec netýkalo, prostě jsem mu jenom přinesl ty, o kterých jsem se v té chvíli domníval, že stojí za to, aby se na ně podíval a případně zhudebnil. A někdy se skutečně stalo, že tu moji věc zhudebnil třeba za tři dny, někdy za tři týdny a někdy ji neměl hotovou ani za deset let, takže nějaké naše jakoby protnutí v téhle fázi vůbec neprobíhalo. Dal jsem mu to, on věděl, že si za tím stojím a já čekal, až s tím něco udělal, až to zhudebnil, nazpíval. Což byly krásné chvíle, které jsem vždycky rozechvěle prožíval. K tomu protnutí ale někdy dojít musí a ten problém byl spíš v tom, že Petr měl úplně jiný životní rytmus než normální lidé. Tehdy jsem byl redaktorem Mladého světa, chodil jsem do práce možná trochu později než většina ostatních, ale přece jenom jsem fungoval. Ale on ne, vstával kolem čtvrté odpoledne, pak dost dlouho snídal a pak teprve vyrážel za nějakými vetešníky, případně starožitníky a pracoval samozřejmě v noci. Já čekal, jestli z toho něco bude. Někdy pár týdnů, někdy léta, ale stalo se, že Petr mi zavolal třeba ve dvě, v půl třetí ráno a řekl: „Mám to.“ Tehdy jsem bydlel v Roudnici nad Labem, Petr na Okoři, a když jsem za ním dorazil, sednul si k tomu svému klimpru, a to byly ty kouzelné okamžiky, pro mě nejkrásnější a nejzajímavější v mém životě, protože se z toho „ničeho“ stalo „něco“. Tehdy mi zahrál a zazpíval postupně všechny naše písně. A to bylo, jako když se narodí dítě, prostě něco zázračného. Petru Hapkovi děkuji, že mi umožnil, abych toho byl součástí a mohl si to takhle prožít, protože už nikdy potom, i když přišel do studia sebelepší muzikant, třeba Michal Pavlíček, jsem to nezažil. Ano, bylo to dobré, Michal bezvadně rozvinul ten Petrův nápad, ale přece jenom už to bylo rozvíjení něčeho. Ta první chvíle, to byl ten velký třesk a bylo to krásné. Takže my jsme pracovali spíš takhle.

Byly okamžiky, kdy jste si třeba ten materiál vrátili?

Prakticky ne, protože jsme si věřili. Petr prostě ode mě dostal text, věděl, že si za ním stojím a tak mu věnoval pozornost. Spíš šlo o to, jestli na to bude mít tu správnou inspiraci. To se nestalo jen u jednoho textu, na kterém mi extrémně záleželo, jmenoval se Srdce jako kníže Rohan. On mi asi za půl roku, což jinak nikdy nedělal, řekl: „Hele, já vím, že ti na tom záleží, ale já vůbec nevím, co bych s tím měl dělat, já tomu vůbec nerozumím.“ A to byl také důvod, proč jsem pak spolupracoval i s jinými autory, třeba s Ivanem Táslerem, Jardou Svobodou ze skupiny Traband a mnoha jinými, se kterými jsem dělal celá koncepční alba. Občas se stane, že jste přesvědčený, že to musí vzniknout, ale váš tvůrčí partner to vidí jinak.

Podle čeho si vybíráte spolupracovníky, muzikanty nebo zpěváky? Řada z nich navíc není mediálně známá.

To, co jsem, myslím, do naší, řekněme, populární hudby, přinesl, byl koncept alb, která neslouží konkrétnímu interpretovi. Do té doby to vždycky bylo tak, že vznikla deska, dejme tomu pro Helenu Vondráčkovou nebo Hanu Zagorovou, a kdo ji složil nebo otextoval, bylo úplně podřadné, vedlejší a nikdo to nevěděl. A já jsem ten koncept změnil. Naše první album bylo pro Hanu Hegerovou, což pro mě také byla čest a pocta a nepřestanu jí být vděčný za to, že mi dala tu šanci. Moje představa byla, aby interpreti posloužili dané písni, ne aby píseň sloužila jim. A podobný koncept jsem udělal na albu V penzionu svět, které nebylo pro jednoho zpěváka, navíc se na něm představily nečekané osobnosti. Málokdo čekal, Hapka už vůbec ne, že by třeba jedním z těch šansoniérů měl být rocker Michael Kocáb. To jsou jen takové škatulky, které se tu vytvářejí, není to něco, co je nutně pravdivé nebo si toho má člověk vůbec všímat. Vlastně jsme vytvořili koncept alb, která chtějí vyprávět a ti zpěváci té písni slouží, a tak je to správné. Dělali jsme to tak až do té doby, než Petr zemřel.

Rád cestujete. Které místo pro vás mělo největší přínos?

Vystudoval jsem antropologii, bral jsem to dost vážně a naštěstí mi bylo dopřáno, abych na cestování měl prostředky. Antropologicky zajímavé prostředí byl ten zmíněný kmen Samburu v severní Keni. To je prostě místo, které jsem zažil ještě ve stavu, v jakém bylo i před tisícem let. Jsou tam i jiné bojovné kmeny nebo kmen, který čítá sto lidí, ale má svůj vlastní jazyk. To je samo o sobě něco úžasného. Nejen, že jsem na to všechno valil oči, ale oni také valili oči na mě, protože my běloši máme, na rozdíl od nich, třeba ochlupení. A když jsem tam přiletěl vrtulníkem, tak se seběhly děti a radostně mě obklopily, skákaly, povykovaly, strašně se smály a já jsem se ptal člověka, který mluvil jejich jazykem, co to křičí. On říkal: „Opice, opice, opice“, protože těch pár chloupků jim připadalo strašně směšných. My tu žijeme v takovém tom domnění bílých kolonizátorů, že tito domorodci jsou spíš blíž těm opicím, kdejaké hovado tady křičí „opice“ na černého fotbalistu, ale já jsem to zažil i z té druhé strany, což mě vlastně těší a člověk tu lidskou náturu potom vnímá smířlivěji. Viděl jsem po světě mnoho posvátných míst, ale tohle mi říká něco o pestrosti lidského společenství a potvrdil jsem si, co je podstatné pro antropologii, a sice že zaznamenává, vyptává se, hledá všechny možné souvislosti, ale nikdy je nesoudí. Tu jinakost je potřeba brát tak, jak je. A to je celé. Kdo jsem jako já, abych vysvětloval lidem z kmene Samburu v severní Keni, co mají, nebo nemají dělat? Pro mě bylo dost na tom, že mě mezi sebe vůbec vzali, už to stačí.

Když vezmete, co jste prožil, nejen umělecky, ale i cestovatelsky, kam vedle toho řadíte vaši kandidaturu na prezidenta republiky?

Zajímavé to bylo rozhodně v tom, že jsem navštívil svou vlastní zemi tak, jak jsem předtím navštěvoval různá místa na zeměkouli, o kterých jsem v tom bolševismu vždycky jenom snil. Samozřejmě jsem vyloženě programově chtěl navštívit ta místa, která byla v dobrodružných knížkách, takže jsem byl na Aljašce nebo na nejvzdálenějším místě, kam se vůbec můžete z České republiky dostat. Nakonec jsem si ale řekl, že stejně zajímavé, inspirativní, dojemné, k naštvání, k radosti je i cestovat po naší vlastní zemi. Pětadvacetkrát jsem byl v New Yorku, ale poprvé jsem navštívil Telč. Ale vůbec nejzajímavější na těch cestách bylo, že jsem navštívil zajímavé manufaktury, takové ty startupy, ve kterých se pár kluků v nějaké vesnici rozhodlo, že budou dělat nejlepší rogala na světě. Tahle naprosto jiná generace se dokáže prosadit tak, že v Austrálii se létá na těchto jejich křídlech, to je přece úžasné. A to je přesně to, co posouvá naši společnost dál – tito nejtalentovanější lidé, kteří se prosadí ve světě.

Když jsme u té kandidatury, proč jste se rozhodl do toho jít, stálo vám to za to, když jste mohl mít klid?

Klid je to poslední, co jsem v životě chtěl, ten budu mít, až umřu. Nejvyšší míra klidu je smrt, čím větší míru neklidu máte, tím víc žijete. Nabídnul jsem něco, co jiní lidé nenabízeli, a co se nenabízí nejen u nás, ale ani ve světě – úplnou otevřenost – zveřejnil jsem o sobě všechno, obsáhlou lékařskou zprávu, veškerou svoji finanční situaci, podrobný program. Všechno bylo otevřené, protože si myslím, že to nám v naší politice chybí. Samozřejmě, že všechny zisky se vážou i k nějakým ztrátám. Když opravdu chcete něco prožít, tak musíte vědět, že to nese nejen velké riziko, ale téměř jistotu vašeho zranění. A pak je na vás, jestli tu cenu chcete zaplatit, nebo ne. Já jsem si řekl: „Ano, jsem ochoten to zaplatit.“ Má to i časový rozměr, je to prostě vypjaté a příznivci nějakých jiných kandidátů vás vlastně chtějí trochu očernit, aby si zdůvodnili, proč se přiklonili k někomu jinému, což je úplně přirozené a normální.  Ale potom uplyne nějaká doba a všechno se to změní. Musím říct, že jsem rád, že to tak je, že hodně lidí, se kterými se potkám, mi říká, že mě sice nevolili, ale že to byla dobrá kandidatura. Už to není prožívané a vyhraněné a lidé už si jenom pamatují, že jsem byl ten, kdo nastavil novou kulturu kandidátů, kteří v prvním kole sice neuspěli, ale někoho dalšího jednoznačně podpořili. Myslím, že se to posléze výrazně podepsalo i na té další prezidentské volbě, kdy kandidáti, kteří v prvním kole skončili za panem Pavlem, ho podpořili, protože holt nechtěli pana Babiše. A tak to má být. Myslím si, že to je takové dobré dědictví té mojí kandidatury, o které se dost mluvilo.

Michale, co vám momentálně dělá největší radost, myslím takovou tu úplně jednoduchou, každodenní?

Tyhle jednoduché radosti jsou důležité, ale to není něco, co je v centru mého zájmu. Vždycky jsem chtěl žít složitě a každému přeji, aby složitě žil, protože potom ten život dostává takovou mohutnost. Pro mě bylo v poslední době nejzajímavější, že jsem se v šestašedesáti letech rozhodl jít ještě studovat na univerzitu a dostat se mezi pětadvacet vyvolených studentů dějin umění vůbec není snadné, protože se jich hlásí třeba tři sta. Věnoval jsem se tomu a bylo to složité, protože mými konkurenty byli mladí lidé, kteří často studovali vyloženě příbuzné obory. A když jsem v přijímacích zkouškách uspěl, tak všichni kolem mě předpokládali, že jsem si chtěl jenom něco dokázat. Ne, já jsem tam fakt studoval čtyři roky. A víte, co je strašně zajímavá zkušenost, kterou bych tady chtěl říct? Když jsem v tomto věku nastoupil mezi lidi, kteří jsou ve věku vašich vnuků, tak jsem si připadal jako kdysi, když mi bylo také dvaadvacet, ale to jsem si nenamlouval, to tak bylo. Pak je teda trochu šok, když to studium dokončíte a lidé vás vnímají jako toho sedmdesátiletého člověka a mě to trochu udivovalo. Každému bych chtěl vaším prostřednictvím říct, ať nikdy neříká, že je na něco pozdě. Nejsem váš mentor, ale říkám vám ze své životní zkušenosti, určitě to aspoň zkuste, otevřete si nové obzory, budete žít mnohem pestřejší a zajímavější život, protože se budete orientovat v něčem, o čem jste předtím vůbec nic nevěděli. Mám ještě spoustu věcí před sebou a dělám třeba s Michaelem Kocábem operu, což jsem ještě nikdy nedělal. Strašně se na to těším, protože u toho budu s Michaelem, který mi třeba ve dvě ráno zavolá a řekne: „Mám to.“

Jaké jsou zkušenosti Michaela Horáčka s neznámými autory? Kterou skladbu vrátil Petru Hapkovi k přepracování a kdo ji nakonec nazpíval? Co považuje za nejvýznamnější počin svého textařského a producentského života? A jak vnímá zánik cédéček a zvyšující se popularitu vinylů? Poslechněte si celý podcast Boomer Talk v přehrávači na začátku článku.