Martina Formanová: Manželská krize přišla, když jsme si pořídili iPhony

Hostem v podcastu Boomer Talk byla Martina Formanová, spisovatelka a scenáristka, jejímž manželem byl režisér Miloš Forman. Řeč přišla na psaní knih, život v Americe, vystupování s Jiřím Kornem, technologie i na Miloše Formana.

„První krize s Milošem přišla, když jsme si oba pořídili iPhony. Miloš pořád chtěl, abych mu to vysvětlila, ale já jsem tomu sama nerozuměla,“ vzpomíná mimo jiné v rozhovoru Martina Formanová.

Dnes je moderní nekouřit. Co ale vím, Miloš miloval doutníky a kouřil je doma, takže v tomto směru byl stoprocentní boomer.

To je pravda. A úplně mě zaskočilo, že v newyorském domě, kde bydlíme, se nesmí kouřit ani v bytě. Říkala jsem si, že by mě zajímalo, kdyby Miloš žil, jak by na to reagoval, protože představa, že nemůže kouřit doma, by se mu asi nelíbila.

Když jsme u těch příkazů a zákazů, myslím, že Amerika je jich plná, je něco, co ti po té době, co tam žiješ, zásadně vadí?

Taková ta politická „překorektnost“. Mám pocit, že se proti tomu vzedmula vlna odporu. Považuju se za demokrata, ale v těchto věcech jsem taková, řekla bych, umírněná. Předem se omlouvám za použití anglických výrazů, ale některé ty woke praktiky nebo cancel culture mi prostě vadí, například snažit se přepisovat Marka Twaina, protože používá nekorektní výrazy.

A to už vůbec nemluvím o tom, že někteří chtějí sundávat sochu Kryštofa Kolumba, protože je dnešní optikou vnímaný jako nějaký dobyvatel, agresor. To je na mě moc. A tihle soudci a posuzovatelé budou za 20 let v něčem také vnímáni jako zpátečničtí, přehnaní nebo blázniví. Představa, že my z dnešního pohledu perfektně víme, co se může, co se nemůže, co je správné, co je nesprávné, je pomýlená.

Martino, žije se ti lépe v New Yorku, nebo v Connecticutu? Co je pro tebe víc Amerika?

Většinu času jsem v Connecticutu, protože se mně tam dobře píše, a taky se přiznám, že mám ráda tamní přírodu. Nevím, jak se to stalo, najednou miluji dívat se ven na stromy, na to všechno. Mám tam dvě kočky a dva psy a člověka to samozřejmě ukotví. A také se tam potkávám s rodinou, když kluci přijedou domů, když přiletí moje sestra z Kalifornie nebo kdokoliv z rodiny z Česka. Je to opravdu takový ten domov, který tam Miloš vytvořil.

A teď, abych si to zkomplikovala, se mně moc líbí tady v Čechách. Začala jsem se tu dívat po bytě, protože také píšu česky a chybí mi ten užší kontakt s lidmi, v tom pracovním slova smyslu. A také mě těší, když potkám někoho, kdo má moje knížky rád, takže jsem si říkala, že bych tady nějaký delší čas v klidu strávila.

Jaký vůbec mají tví synové, tedy Andrew a James, vztah k České republice?

Skvělý, jim se tady strašně líbí, mají rádi česká jídla, ale už jim bude 25 let, takže když cestují, tak samostatně. Se mnou tady teď nejsou, ale počítám, že se tu asi ještě během léta některý z nich otočí.

Myslíš si, že bys v Čechách mohla žít natrvalo?

Otázkou je, co je natrvalo? Chtěla bych si tu užít delší čas a hlavně klid, třeba když se probudím a nebudu vědět, co dělat. V současnosti, když přijedu nakrátko, tak toho mám vždycky hodně.

Máš za sebou, jestli dobře počítám, osm knih. Čekala jsi takovýto vývoj?

Abych pravdu řekla, když jsem začala psát Skladatelku voňavého prádla, ani jsem nepočítala, že to bude knížka. Vlastně jsem začala psát takové svoje poznámky, vzpomínky, protože tehdy byli kluci malí a jak to těhotenství bylo vymodlené a provázela ho spousta komplikací, stala jsem se strašně úzkostlivou. A říkala jsem si, že bych to měla zaznamenat, abych nezapomněla, jaká jsem byla v tom minulém životě.

Opravdu jsem si začala psát poznámky a vzpomínky a nějak se to začalo slévat do takového příběhu, jak jsme se sestrou vyrůstaly v Brně, jaké jsme měly sny, jak se postupně začaly plnit, ale i o všelijakých pádech a komplikacích. Takhle ta knížka vznikla a musím říct, že mě její velice hezký ohlas a úspěch – dodnes se pořád prodává – povzbudil.

Psala jsem už na gymnáziu, do místních brněnských novin a potom jsem se dvakrát hlásila na žurnalistiku, kam jsem se nedostala, a nakonec vystudovala scenáristiku na FAMU.

Když jsme u té scenáristiky, byl to tvůj splněný sen?

Upřímně, vlastně asi ne, protože mě vždycky, a to jsem měla poměrně dlouho, až donedávna, ty filmy přišly tak strašně drahé, že bych si v životě netroufla napsat něco, o čem bych si myslela, že stojí za to, aby se do toho investovalo tolik milionů. A i když jsem byla na FAMU, tak jsem si myslela, že třeba budu pro nějaký ženský časopis dělat rozhovory s lidmi, to mě vždycky hodně bavilo a taková byla moje představa.

Na škole jsem psala scénáře a povídky a později jsem napsala dva scénáře pro Českou televizi, v rámci cyklu Škoda lásky. A pak zase pár let trvalo, než jsem byla oslovena, jestli nechci udělat scénář podle té Skladatelky voňavého prádla, což mě lákalo, protože jsem si říkala, že téma holčičího světa, kterému rozumím, by mohlo být divácky vděčné a bavilo by mě psát.

Ono se to nakonec vyvinulo do úplně jiného příběhu, který neměl s tím skutečným moc společného, najednou to byla jednovaječná dvojčata a ten zpěvák nebyl Karel Gott, ale nějaký fiktivní zpěvák. Bohužel, k natáčení nedošlo, protože přišel covid, zmatky a nebyly peníze.

Pracovala jsi jako asistentka Miloše Formana, najednou vlétla do velkého filmového světa v Americe, kolem sebe samé osobnosti a známé herce a musela plnit úkoly, což muselo být náročné. Co ti práce s Milošem dala?

Musím říct, že když si na to zpětně vzpomenu, vlastně to vůbec nechápu. Bylo to pro mě tolik nových věcí, navíc jsem s Milošem začala žít. Ten film se začal natáčet v Memphisu v Tennessee a byla to vlastně jakoby naše první společná adresa, takže ve mně šílená tréma, že jsem tady s tím člověkem, kterého jsme celý život obdivovali, ve škole jsme do něj byli všichni zamilovaní, včetně kluků. Být najednou po jeho boku znamenalo šílenou trému, do toho ho člověk na place nechtěl zklamat, navíc komunikace v angličtině, kterou jsem si pořád klopotně zlepšovala.

To byl film Lid versus Larry Flint?

Ano. A do toho hollywoodské hvězdy. Takové ty situace, které by normálně byly pro člověka nějakou silnou zkušeností, tady jely jak na běžícím páse a myslím, že trvalo hodně dlouho, než se člověk nějak zklidnil a zvykl si na to.

Dovedeš si představit, že bys práci u filmu dělala dál?

Určitě bych zvládla přinést kafe a tak, ale mně vyhovuje psaní, které je pro mě terapeutické a mám na něm ráda, že to je něco, co vzniká opravdu ve mně, v mé hlavě. Mám ráda i proces té práce, protože je to jediný čas, kdy nemyslím na nic jiného a je mně všechno jedno. Je mi jedno, jestli potřebuju zhubnout, co se děje v mém osobním životě, opravdu se do psaní ponořím a to je něco, nad čím mám plnou moc a nadvládu a hrozně mě to baví. Nějaký hektický život by mě už asi nenaplňoval.

Napsala jsi osm knih. Jak to máš s tématy, je to intuitivní a když tě něco napadne, jdeš psát?

Vždycky to bylo intuitivní. Skladatelka voňavého prádla je taková má autobiografie odehrávající se do narození dětí. Už jsme žili v Connecticutu a bylo to pro mě nové prostředí, které jsem si nějak osahávala a které jsem zachytila v druhé knížce, Trojdílné plavky. Jsou to tři příběhy z prostředí, ve kterém jsem tam žila, které jsem asi nějak reflektovala.

A pak jsem si uvědomila, že když jsem psala Skladatelku, vůbec jsem nepsala o době, ve které se příběh odehrává, přišlo mi, že to je tak čerstvé, že není potřeba vysvětlovat podrobnosti. Jediná změna, kterou jsem musela udělat při nových vydáních, bylo doplnění informace, že v době mého setkání s Karlem Gottem, což byl rok 1984, v Československu neexistoval žádný bulvár a přestože to byl nejslavnější zpěvák, veřejnost o něm vůbec nic nevěděla.

Kterou ze svých knih považuješ za nejpovedenější?

Těžko říct, protože samozřejmě mám ke každé nějaký vztah. Jsem ráda, že Skladatelku voňavého prádla mám, protože spoustu těch věcí už jsem zapomněla, anebo bych zapomněla. A je pravda, že dneska už bych ji nenapsala, protože v době, kdy vznikala, Karel neměl rodinu a z dnešního pohledu bych si říkala, že je to jejich soukromí, a nezveřejňovala bych detaily.

Pak mám ráda ten příběh rodiny Pořízkových, to pro mě byl úplně jiný druh psaní. Zároveň jsem byla jakýmsi detektivem – byla jsem v kontaktu jak s panem Pořízkou, tak s maminkou Pavlíny, s Pavlínou, prostě jsem strávila fůru času v archivech Státní bezpečnosti a přepisovala a kopírovala tam výslechy té rodiny atd.

Bylo to pro mě velmi zajímavé, tím příběhem jsem žila poměrně dlouho, teď konečně mám snad dobrý překlad a vydám to i v Americe. Poslední knížka Nalakuj to narůžovo jsou moje vzpomínky na Miloše a pojednává o vyrovnání se s jeho odchodem. Je to těžké, každá ta knížka pro mě byla v nějakém bodě důležitá.

Jak vůbec Miloš Forman vnímal tvoje psaní?

On to měl rád a byl na mě hrozně hodný, takže nevím, ale myslím si, že by mně třeba řekl, abych se na to vykašlala. Třeba s tou Skladatelkou se mu líbilo, že ta knížka je vlastně napsána velice jednoduše a upřímně, takže mě v psaní začal povzbuzovat.

Četl jsem, že budeš, nebo jsi chtěla, pracovat na filmu s Honzou Hřebejkem. V jaké je to fázi?

Měl to být film na motivy Skladatelky, nově jsme tomu říkali Sestry, protože to bylo o těch dvojčatech, ale to je právě ten projekt, který zkolaboval. Společně s Honzou jsme se sešli s producentkou Šárkou Cimbálovou a přemýšleli, jestli by se ten příběh dal realizovat, ale je vázaný na dobu, ve které se odehrává (konec komunismu), a odehrává se ve spoustě lokalit, takže jsme to prostě vyhodnotili jako opravdu nerealizovatelný, nebo respektive příliš drahý projekt.

Honza při té schůzce navrhl, že se mu líbila moje knížka Povídky na tělo a že v ní jsou některé skvělé postavy nebo situace, které by si zasloužily rozvést do scénáře, do seriálu, takže na tom pracuju v současnosti a strašně mě to baví.

Martino, jak vzpomínáš na období vystupování s Jirkou Kornem? Kolik ti bylo, když jste vystupovaly jako tři holky-tanečnice za Jirkou, to jste si musely velmi užívat?

Bylo nám 19 nebo 20. Bylo to senzační, protože najednou byl člověk v televizi s lidmi, které jsme jako holky obdivovaly. Jirka byl úžasný, několikrát jsme vystupovali v pořadu Možná přijde i kouzelník. Jirka byl velmi inspirativní a je pravda, že mě pak ve druhém ročníku vyhodili z FAMU, protože jsem si přivydělávala modelingem a následně dostala nabídku vystoupit právě s Jirkou Kornem.

Mělo se původně jednat jen o silvestrovské vydání, ale že to mělo veliký úspěch, dostaly jsme od Jirky nabídku a než jsem se vzpamatovala, koncertovali jsme v Německu nebo na Slovensku. Byla z toho taková pseudokariéra, přestože jsme neuměly zpívat ani tančit. Začala jsem flákat školu a vyhodili mě. Záchranou pro mě byla revoluce v osmdesátém devátém, protože jsem se rozhodla vrátit se zpátky do školy a dostudovala jsem.

Když jsi v Americe, sleduješ trendy, které tam momentálně frčí – Netflix, reality show a tak podobně?

Na reality show teda moc nejsem, ale seriály sleduji, třeba Bílý Lotos. Docela hodně sleduji i Českou televizi, Voyo, viděla jsem spoustu filmů a když jsme seděli s partou kamarádů, tak jsem z nich viděla nejvíc českých filmů. Co se filmů týče, snažím se udržovat si přehled, co se děje tady i v Americe nebo ve světě vůbec.

Jak tě napadlo zkusit stand-up, možná jeden z nejtěžších možných oborů showbyznysu vůbec?

Ten formát jsem měla vždycky moc ráda, jak v Americe, tak i třeba tady. A když začala Iva Pazderková dělat blondýnu, byla to fakt bomba. A dnes už to tady dělá spousta lidí, skvěle například Adéla Elbel. Ale abych zareagovala na tvou otázku, samozřejmě v Americe jsou kurzy na všechno, takže jsem věděla i o kurzu stand-upu a trošku o něm přemýšlela. Miloš ale nebyl v pořádku, takže jsem drtivou většinu času strávila v Connecticutu a pak, když odešel, jsem byla hodně zaseknutá v depce a neměla ani chuť psát.

Moje sestra mi vlastně připomněla, že jsem to vždycky chtěla zkusit, a doporučila, ať se tam přihlásím. Nedává asi moc smysl, že tady v tom stavu, rok po Milošově odchodu, jsem to zkusila. A když jsem poprvé vylezla na jeviště a měla vše napsané na papíře, říkala jsem si, že v nejhorším to prostě přečtu. A když se publikum poprvé rozesměje, je to úplně úžasné, do čtyř do rána jsem z toho nemohla usnout, byla jsem tak nadšená, že se ti lidé smáli, to mám hrozně ráda, pobavit.

Vraťme se ještě k těm současným technologiím. V čem vidíš největší přínos technických vychytávek, které používáme? A které z nich ráda využíváš?

Některé ty věci jsou zároveň obrovskou výhodou i nevýhodou. Když si třeba vezmu facebook nebo instagram, je na nich úžasné, že se jejich prostřednictvím mohou spojit lidé, které třeba trápí stejný problém. Zároveň se tam také potkávají lidé, kteří mají všelijaké šílené teorie, a to je zas ta nevýhoda. Instagramu se teď věnuju více, i když jsem nesebrala odvahu být brutálně upřímná, ale spíš se ráda dívám, co jiní lidé dělají, jak tráví dovolenou anebo jak jim rostou děti.

Kdybys měla porovnat Ameriku v době, kdy jsi tam přijela poprvé, a tu dnešní, která je ti bližší?

Přišla jsem do Ameriky v roce 1994 a nešla tam žít ani jsem tam nešla z důvodu nějaké adorace vůči Americe, spíš jsem postupně zjišťovala, jak to tam funguje. Samozřejmě se to proměnilo, navíc Amerika, když si to vezmeš, je oproti evropskému světu mladá země, takže oni podle mě zažívají takovou nějakou pubertu nebo pozdní pubertu.

Co máš ráda z české kultury?

Strašně moc věcí, třeba písničky, které má člověk navázané na vzpomínky. A ráda si pouštím i písničky, které jsem tehdy ráda neměla. Vzpomínám, jak jsme měli v Brně na lednici rádio a jak v něm vždycky říkali: „Školáci, pozor, je za pět minut půl osmé.“ Některé věci, které mi tehdy přišly směšné nebo trapné, si dnes pouštím a užívám si to.

Samozřejmě mám ráda české filmy, snažím se sledovat novinky nebo to, co se děje. Teď třeba Adam Plachetka hostuje v Metropolitní opeře, to jsou vždycky zážitky. Nebo když tam byl Štefan Margita, bylo to moc hezké setkání. Je spousta lidí, kteří jsou skvělí a fakt na ně můžeme být pyšní, například Maruška Tomanová, fotografka, která udělala skvělou kariéru v New Yorku. A mě samozřejmě moc těší, když s těmi lidmi mám i nějaké jiné pouto než to, že jsme Češi, to si hodně užívám.

Nepřemýšlíš, třeba i do budoucna, o nějaké filmové retrospektivě filmů Miloše Formana, ať už v České republice, nebo v Americe?

Přehlídku všech Milošových filmů pořádala Kolumbijská univerzita a Lincolnovo centrum minulé září. Myslím, že třeba zase k nějakému výročí. A určitě by bylo hezké to udělat tady. Mě třeba těší, že mi vždycky někdo napíše, když třeba tady v České televizi běží nějaký Milošův film, a těší mě, že Milošovy filmy pořád žijí mezi lidmi.

Kdo je její oblíbený komik? Jak je těžké v Americe vydat knížku? K čemu ji přemlouvala Pavlína Pořízková? Kolik jí zůstalo kamarádek z mládí? Poslechněte si v podcastu Boomer Talk v úvodu článku.