Martin Šonka: Armádě byly mé letecké úspěchy ukradené

Akrobatický pilot Martin Šonka je poslední dobou hodně rozlítaný, přesto si našel čas na rozhovor s Milošem Pokorným a v podcastu Boomer Talk prozradil, jestli někdy zažil strach, jakou nejvyšší rychlostí letěl, proč odešel z armády, jak tráví volný čas, jaké má rituály nebo kdy vlastně letci odcházejí do důchodu.

Nedávno jsem zjistil, že začínám mít strach z výšek, předpokládám, že to u tebe nehrozí.

Doufám, že se mi to nikdy nestane, to bych pak nemohl dělat to, co dělám. Naštěstí jsem podobný problém nikdy nezažil, ale je pravda, že někteří lidé kvůli závrati najednou nejsou schopni udělat krok. Navíc je rozdíl mezi různými druhy výšek. V armádě jsem měl kolegy, kteří létali s nadzvukovými stíhačkami ve stratosféře, ale měli problém vylézt na žebřík. Blízká výška u země je vnímána jinak než otevřený prostor v letadle. Zatím mě to nepotkalo, ale kdyby se něco změnilo, dám vědět.

Přesto, měl jsi někdy obavy, třeba při akrobatických vystoupeních?

Že bych se v letadle bál, to se mi asi nestalo. Ale z létání mám obrovský respekt. Říkám to i lidem, které učím létat – strach mít nesmíš. Pokud začneš panikařit a třesou se ti ruce nebo nohy, není to dobré. Tělo musí fungovat přesně a klidně, zvlášť když máš jen pár vteřin na rozhodnutí. Největší výzvou bývá počasí. Například moje závodní speciály musí létat za viditelnosti. Když se v Alpách zavírá údolí, musíš přesně vědět, kam až můžeš letět. Nebo když jsou kolem bouřky – tehdy si člověk opravdu připadá maličký. Respekt je nutný, ale strach ne. Strach by mě ovládl třeba při letu přes moře v jednomotorovém sportovním letadle. Když pod sebou vidíš jen vodu, žádnou pevninu a každé škytnutí motoru ti připadá jak osudová hrozba, to už je jiná situace.

Vzpomeneš si na svůj nejextrémnější let?

Těžko vybrat jeden konkrétní. Akrobacii máme důkladně natrénovanou, takže i když se jedná o extrémní sportovní výkon, většinou všechno probíhá v pořádku. Ale spousta nečekaných situací se děje při přeletech. Letadla, se kterými létám, nejsou stavěná na lety nad mraky, musíš mít neustále v dohledu zemi. Když letíš dlouhou trasu a počasí se ti dvakrát změní, musíš správně vyhodnotit situaci, aby ses nedostal do pasti, ze které není cesty zpět. Tady už hrají roli zkušenosti a obrovská pozornost.

Jakou nejvyšší rychlostí jsi v životě letěl?

Tím, že jsem létal v armádě se stíhačkou, s Gripenem, tak docela rychle – přibližně 1,5 Machu, to je zhruba 1800 km/h.

Proč jsi odešel z armády?

V roce 2014 se po tříleté pauze restartoval závod Red Bull Air Race. Chtěl jsem v závodech pokračovat, ale zároveň zůstat v armádě. Požádal jsem o neplacené volno – potřeboval jsem čtrnáct dní na každý ze závodů. Armáda ale řekla ne. Navíc ode mě chtěli, abych se vzdal civilního létání a byl na sto procent vojákem. To pro mě bylo příliš černobílé rozhodnutí. Věděl jsem, že pokud bych tehdy odešel z civilního létání, už bych se k němu nejspíš nikdy nevrátil. Proto jsem se rozhodl armádu opustit.

Armádu nelákalo mít ve svých řadách úspěšného a slavného pilota?

Armádě byly mé letecké úspěchy úplně ukradené. Myslím, že to pro ně byla spíš komplikace. V té době jeden kolega tragicky havaroval a vyšetřovací komise rozhodla, že vojenští piloti nesmí létat civilně. Z mého pohledu to není správné, ale bohužel jsem byl v armádním letectvu jediný, kdo něco podobného dělal a o to volno žádal právě v této době, takže bylo jasné, že to neprojde. Mám pocit, že se pod to nikdo nechtěl podepsat a nést tu odpovědnost.

Nelitoval jsi někdy svého rozhodnutí?

Mrzí mě to dodnes. Pracuji ale v pardubickém Centru leteckého výcviku, kde se podílím na výcviku vojenských pilotů, takže jsem se k armádnímu létání vlastně vrátil – i když jako civil. Potkávám se tam s bývalými armádními kolegy, kteří jsou již v civilu a létají tam také jako instruktoři. Samozřejmě jsem s nimi byl celou dobu v kontaktu a když jsem viděl letět Gripeny, bylo mi trochu smutno. Na druhou stranu, kdybych byl v té situaci znovu, rozhodl bych se stejně.

Proč skončily závody Red Bull Air Race?

To bych také rád věděl. Nikdo nám nic oficiálního neřekl. Red Bull z projektu odstoupil a bez hlavního sponzora nebylo možné závody financovat. Od té doby se objevilo několik pokusů závody obnovit, ale zatím se to nikomu nepovedlo a je to už pět let. Red Bull původně chtěl, aby se z těch závodů stal seriál, něco jako je Formule 1, chtěli mít třeba patnáct závodů ročně. Bylo to úžasné, nejenom pro nás, ale i pro diváky, vlastně se jednalo o jediný letecký sport s tímto populárním formátem.

Jaký byl zásadní rozdíl mezi ostatními soutěžemi a mezi závody Red Bull Air Race?

To je jednoduché, stejně jako drtivá většina pilotů jsem přišel z letecké akrobacie, protože se vyžaduje zkušenost právě z tohoto odvětví, ta letadla jsou velice podobná, jsou to vlastně akrobatické speciály upravené tak, aby lítaly co nejrychleji, tu velkou rychlost si udržovaly a měly co nejmenší odpor. Přesnost pilotáže a ta agresivita je vlastně stejná nebo hodně podobná akrobacii a lidé si to i pletli. S akrobacií to nemá ale nic společného, akrobacie je takový balet v oblacích, jde především o přesnost pilotáže a všechno hodnotí rozhodčí podobně jako v krasobruslení nebo gymnastice. Red Bull Air Race byl ale rychlostní závod a šlo v něm o to, proletět co nejrychleji trať danou nafukovacími pylony, něco jako ve sjezdovém lyžování. Velice jednoduchý a srozumitelný formát, létalo se v nádherných místech po celém světě a mělo to obrovskou atraktivitu. Byla to úžasná etapa mé kariéry.

Muselo pro tebe být těžké, když ta soutěž skončila.

Ta změna byla obrovská. Najednou byl ten život moc klidný a něco mi v něm chybělo. Ale člověk se s tím musí nějak srovnat. Pak naštěstí přišla nabídka z Pardubic, abych tam létal jako instruktor, a mě lákalo, že si zalétám i na vojenských letadlech. Základní výcvik se sice cvičí na vrtulovém letadle Zlín, ale ten úvodní bojový výcvik probíhá na letadle L–39 Albatros, což je v porovnání s Gripenem takový dětský tryskáč, ale je krásný a člověk si na něm v civilu jen tak nezalétá. Jsem tam pátým rokem a učím mladé vojáky létat. Současně stále závodím v letecké akrobacii, létám exhibice.

Kdy chodí akrobatický pilot do důchodu?

Když člověk přestane soutěžit na velkých soutěžích – na mistrovství Evropy nebo světa. Málokdo se tam udrží, je to velmi náročné, navíc je to sport, kterým si nevyděláš a vlastně v něm utrácíš peníze, které vyděláš někde jinde. Můžeš létat exhibice, jako já, a tam člověk sice nějaké peníze vydělá, ale zase je utratí za tu přípravu nebo pronájem letadla. Údržba atd. něco stojí. Věnuji se tomu dlouho, nasluhuji, ale ještě nehodlám úplně končit a do leteckého důchodu se zatím nechystám.

Jak se pilot udržuje ve formě?

Je nutné mít výbornou kondici a sílu. Řízení letadla vyžaduje přesné pohyby i pod velkým přetížením, někdy se musíš vypořádat se silami přes 20 kilogramů. K tomu je klíčová orientace v prostoru a svalová paměť. Všechno dohromady musíš nonstop trénovat a toho tréninku není nikdy dost.

Když jdeš létat, jak je to s jídlem? Můžeš všechno?

To, co sníš, bude ve vzduchu desetkrát těžší, než bylo na talíři. Takže když si dáš guláš se šesti knedlíky, pocítíš, jak se všechno tlačí směrem dolů – od hlavy k nohám. To ještě není takový problém, ale když přijde síla v opačném směru – od nohou k hlavě – musí všechny klapky a ventily v těle pořádně zabrat, což není úplně příjemné. Takže jíst před letem můžeš, ale není dobré létat hned po jídle. Já osobně jím normálně, ale občas cítím, jak se to ve mně pohybuje všemi směry. To k tomu prostě patří. Máš nějaké rituály před letem?

Žádné specifické rituály nemám, ale součástí mé rutiny je důkladná příprava. Před startem vždy obejdu letadlo, zkontroluji nejdůležitější prvky a soustředím se. Při soutěžních letech se od určitého momentu uzavřu do sebe a nechci, aby mě kdokoli rušil. Při Red Bull Air Race mi do poslední chvíle dával informace bratr, a pokud mi mechanik podal pásy jiným způsobem, úplně mě to rozhodilo.

Co dělá Martin Šonka, když nelétá, neškolí nebo nezařizuje servis letadla, u čeho relaxuje?

Těch relaxačních činností moc nemám, samozřejmě se věnuji dětem, ale to není úplně relaxace. Snažím se být co nejvíce u letadel, naplňuje mě to, létám v táborském aeroklubu, a když mám opravdu volno, stejně jdu na letiště a létám tam s nějakými kluzáky. Občas se svezu na motorce, motorky mám rád, ale že bych se vyloženě uchyloval k nějaké relaxační činnosti a dokázal při ní vypnout, to ne.

Když říkáš, že jezdíš na motorce, není to nebezpečné?

Nebezpečí a adrenalin na motorce nevyhledávám, jsem spíš kochací typ. Dřív jsem jezdil s partou, kde nějaké hecování fungovalo, a zažil jsem i situace, které se mi vůbec nelíbily. Řekl jsem si, že to nemá smysl. Postupně se ze mě stal motorkář samotář – kochám se, a protože se vyblbnu všude jinde, na motorce to vůbec nehledám. To nebezpečí tam ale cítím ještě víc než při létání. Ve vzduchu jsem většinou sám, je to jen o mně a o letadle. Na silnici je spousta lidí, a když vidím, jak někteří řídí – nepoužívají blinkry, nekoukají do zrcátek – na motorce musíš od každého čekat to nejhorší.

Při létání ale také není úplně prázdné nebe…

Při každém letu nad letištěm je vyhrazený prostor, na zemi musí být někdo na rádiu. Když letím exhibici mimo letiště, musí tam být nouzová přistávací plocha a ten prostor musí být oficiálně vyhlášený, což si každý pilot může dohledat v aplikacích nebo na mapách. Musím mít letového ředitele s rádiem, který mě upozorní na možné nebezpečí. Přesto se mi už několikrát stalo – hlavně nad letištěm – že jsem letěl hlavou dolů a proti mně se najednou objevilo pět letadel vedle sebe. Takže samozřejmě to nikdy není stoprocentní. Neustále musíš sledovat okolí, ale pravděpodobnost kolize je opravdu malá a těch případů je minimum.

Kde tě v nejbližší době můžeme vidět?

Právě začíná sezóna, takže bude spousta leteckých dnů a podobných akcí. Asi nejblíže mě můžete vidět na konci dubna v Plasích, pak v květnu na soutěži v Toužimi a v červenci na Mistrovství republiky v Mostě.

Může si Martin Šonka dovolit být v něčem boomer? Jak se udržuje v kondici? Jaký nejhezčí výhled se mu z letadla naskytl? Má akrobatický pilot v zahraničí jiný kredit než u nás? A dá se odolnost proti strachu natrénovat? Poslechněte si v novém vydání podcastu Boomer Talk!