Marek Najbrt: Tonda Blaník pořád žije, ale spí jako blaničtí rytíři

Režisér a scenárista Marek Najbrt stojí za řadou úspěšných televizních i filmových projektů. Na čem pracoval v poslední době, jak vidí český film, jak se dostal k baletní jednotce Křeč, co bude s Tondou Blaníkem či jaký má vztah s bratrem? Pověděl Miloši Pokornému v aktuálním vydání podcastu Boomer Talk.

Rozhovor natáčíme v době, kdy v Berlíně probíhá jeden z nejstarších filmových festivalů, Berlinale. Sledujete filmové události tohoto typu?

Především sleduji ty filmy, protože když už se některý dostane na tento festival, tak je celkem pravděpodobné, že bude něčím zajímavý. V tomto ohledu jsou filmové festivaly určitě užitečné. Na žádném z těchto áčkových festivalů jsem však nebyl, ale samozřejmě mám k těmto tradičním událostem respekt. Ve Varech jsme měli dvakrát v soutěži film, ale Vary jsou takový specifický fenomén a všichni tam jezdíme rádi, protože to je jedno z nejpřátelštějších festivalových prostředí, jaké jsem kdy zažil.

Jak by, podle vás, měl vypadat český film, aby byl konkurenceschopný těm, které vznikají v ostatních evropských zemích?

To se nedá takhle úplně jednoduše říci, protože jednak se ty věci pohybují v určitých vlnách, jeden čas měla třeba rumunská kinematografie něco jako novou vlnu, takže si toho všichni všimli a celkem opodstatněně se ty jejich filmy na festivaly dostávaly. Koneckonců i československý film zažíval v šedesátých letech slavné období, takže to vždy souviselo i s nějakou společenskou nebo politickou situací nebo nějakými tématy, která rezonovala Evropou. Poslední dobou se navíc ve všech filmech řešilo téma LGBT, což je samozřejmě v pořádku, ale říct si kvůli tomu, že teď musím udělat film s touto tématikou, abych se někam dostal, je liché. Člověk přece má tu svoji tvorbu tahat ze sebe, ze svých vlastních zdrojů a nepřemýšlet o tom, nekalkulovat, kam se dostane, nebo nedostane.

Je zvláštní, že jsme s českým filmem dlouho nebodovali, čím to podle vás je?

Nemyslím si, že bychom dlouho s českým filmem nebodovali, například Václav Marhoul se s Nabarveným ptáčetem na festivaly dostal a úspěch měl. Vítězství je samozřejmě další level, je to o velkém štěstí, protože primárně jde o ty lidi, co festivaly programují, takže výběr probíhá zejména z tohoto hlediska, a sekundárně jde o tu porotu, která určí vítěze. Všechno to je velice subjektivní a podléhá to i určitým trendům. Byl jsem v porotách daleko menších festivalů a zažil to na vlastní kůži, také jsem pak přestal ta pozvání přijímat, protože jsem často viděl, že nevyhrál nejlepší film, ale že se porota musela na něčem dohodnout. Když se účastníte podobných věcí, musíte si uvědomit, že to jsou prostě hry a je dobře, že existují. Když dostanete Českého lva, tak je to samozřejmě radost, ale berme to s rezervou, protože ty filmy, pakliže jsou to teda umělecká díla, nebo je považujeme za umělecká díla, existují samy o sobě. To, o čem se bavíme, je už jenom mediální dopad, který samozřejmě tvůrcům pomáhá, lidé se můžou proslavit, zbohatnout, být uznávaní, ale vždy jde přece o to úplně zásadní niterní spojení – autor, dílo a divák – a to je pro mě nejpodstatnější.

Váš film Protektor, který byl oceněn Českým lvem, měl zajímavé výtvarné ztvárnění, navíc obsahoval nejen téma atentátu, ale i rozhlasu, které je mi blízké. Jak jste k tomuto tématu přistupovali, aby nešlo jen o další z mnoha filmů o heydrichiádě?

Bylo to specifické, protože například film Atentát měl obrovskou výhodu v tom, že vznikal dvacet let po válce, kdy ta scenérie byla víceméně skoro identická. My jsme v tomto směru byli v úplně jiné, mnohem těžší situaci. Navíc jsme věděli, že ani nebudeme mít peníze na nějaké velké scény. Z toho protektorátu jsme měli hodně klaustrofobní pocit, přestože v té době lidé žili a chodili na plovárny nebo do kin. Když se ale bavíme o té heydrichiádě, tak to bylo pekelné a velmi temné období a nám se vlastně hodilo ten příběh zavřít do bytů a do určitých výseků reality. Opravdu se skoro neopírám o reference a inspirace přímočarého druhu, protože je to v nás stejně obsažené. Inspiračně se mi líbil film A pátý jezdec je smrt, což je také velmi klaustrofobní záležitost, ale to neznamená, že bychom ten film napodobovali.

Velmi pozitivně mě překvapilo herecké obsazení, které je odvážné.

Tam jde o Janu Plodkovou, která tehdy ještě nebyla známá, jen z divadla, moje žena Kateřina Oujezdská, tehdy castingová režisérka, dneska herecká agentka, ji vlastně pro mě objevila. Marek Daniel se stal poměrně rychle favoritem na tu mužskou hlavní roli a jsem za to ve výsledku velice rád, navíc pro něj to byla, myslím, dost zásadní role, byť za ní, na rozdíl od Jany, toho Lva nedostal. S Markem jsme toho natočili spoustu, mimo jiné i Kancelář Blaník, ale tehdy jsme ještě takoví kamarádi nebyli.

Zmínil jste Kancelář Blaník, který se stal obrovským fenoménem. Jak jste na námět k tomuto seriálu přišel?

Tehdy jsme byli ještě s Robertem Geislerem a Benjaminem Tučkem taková autorská trojice a společně napsali zmíněného Protektora nebo Mistry. Měli jsme prostě vnitřní potřebu nějak reagovat na politiku, furt něco vymýšleli, a pak nám došlo, že nejlepší je udělat to o tom zákulisí, o těch lobbistech a myslím si, že to byl dobrý klíč. Druhý dobrý klíč tohoto seriálu je, že přes ty telefonáty, kdy nevidíme, s kým Tonda mluví, můžeme do příběhu zatáhnout jakoukoliv postavu. Určitou roli sehrál i producent Milan Kuchynka, pak se přidal Tomáš Hodan, Jan Bartes a další scenáristi. Stal se z toho fenomén a zrovna nedávno jsme dělali v Činoherním klubu tři představení Blaník k výročí 17. listopadu minulého roku. Přišel tam i prezident, premiér a byla to velká legrace, protože Tonda do nich samozřejmě šel. Blaník pořád žije, ale trošku spí, stejně jako ti pověstní blaničtí rytíři.

Jak se změnila situace ohledně seriálových projektů, které momentálně produkují i komerční televize?

Mění se to hodně, ale komerční televize dávají ty podmínky hodně ostré, především co se týče počtu natáčecích dnů. Česká televize držela poměrně solidní průměrnou dobu natáčení, a to třeba deset dní na díl, zvlášť u nějakých historických věcí. Shodou okolností jsem byl u toho, když se dělala první Terapie pro HBO, dělali jsme to s Petrem Zelenkou a Jardou Fuitem, který dělal pět dílů, Petr to šéfoval. Bylo to specifické v tom, že jeden krátký díl vznikal dva dny, ale mám pocit, že potom, když se dělaly velké věci, třeba Pustina, tak tam měli vyloženě dobré podmínky a na díl třeba i patnáct dní, což je dost podstatné, protože čas rovná se peníze, rovná se pečlivost. Na druhou stranu musíme vycházet z toho, co je ekonomicky možné, a ten tvůrce se s tím musí nějak popasovat. Poslední dobou se stávají situace, mírně řečeno, skoro kritické, a v té filmové obci vzniká dojem, že už je potřeba tomu nastavit nějaké limity, to podporuju.

Z vaší poslední tvorby můžeme zmínit film Smetana, který vyvolal smíšené divácké ohlasy a dostalo se mu i rozporuplných recenzí. Počítali jste s tím?

Bylo pravděpodobné, že se to stane. Na druhou stranu, naším cílem nebylo nějak šokovat nebo demytizovat Smetanu, ale naopak natočit nějakou naši představu o něm a ne jen historickou rekonstrukci, je to naše představa o Smetanovi na základě dostupných pramenů a materiálů. Bylo celkem jasné, že tradicionalisti to asi úplně nepřijmou, ale dokonce to nepřijali ani progresivisti, protože jim tam bude chybět to moralistní hledisko a to odsouzení, a to je pro mě úplně nepodstatné. Ne, že by nebylo podstatné, když se někdo chová jako hovado, ale tady se vracíme asi o dvě stě let a nemůžeme našim prizmatem poměřovat činy lidí tehdejší doby. Mimochodem, ten film mám moc rád a moc mě jeho výroba bavila, vznikal ve velmi svobodné atmosféře a nikdo do toho nezasahoval. Limitovaly nás, jako vždycky, jen naše schopnosti a produkční možnosti, ale i s celým hereckým týmem včele s Denisou Barešovou a Sarah Haváčovou jsme si natáčení moc užili. Byla to velká radost a já ten film cením vysoko, i když v tom přijetí byl rozporuplný.

Když jste narazil na herce, jakou optikou si je do svých snímků vybíráte? Obecná představa běžných diváků je, že to je často o kamarádství.

Samozřejmě, že když s někým máte dobrou zkušenost a jeho kvality se osvědčí, tak se k němu logicky vracíte, navážete vztahy a saháte po něm asi rychleji. Ale to vůbec nevylučuje, že hledáte nové lidi, že základním filtrem je vlastně ta role samotná, takže klidně můžu dělat s někým, kdo mi není osobně blízký, ale prostě vyhodnotím, že se mi pro tu roli, z mého hlediska, zdá nejvhodnější. Nemusíte mi to věřit, ale snažím se být v tomto směru velmi otevřený.

Nedávno tady byla Táňa Dyková a bavili jsme se o úspěšné sérii Případy mimořádné Marty. Jak jste se k točení tohoto seriálu vlastně dostal? A jak těžké pro vás bylo francouzský příběh zprostředkovat českému divákovi?

Bylo to i zábavné a trochu podobné Terapii, která je původně izraelská. My vycházeli z amerického vzoru, který jsme přepisovali a adaptovali na české prostředí, takže už jsem to zažil. Ta adaptace se týká scénáře, dokonce i dialogů a scenáristi to musí posunout do českého myšlení a to je takový ten nejzásadnější moment. Martu nejen přepisujeme, ale i hodně kopírujeme, protože to je dobře a zábavně udělané, tak proč toho nevyužít. Děláme to s režisérem Tomášem Pavlíčkem a hrozně nás to baví, protože to je crazy komedie s detektivním základem.

Ten seriál je postaven na hlavní ženské roli, měl jste variantu číslo dvě, kdyby Táňa řekla ne?

Zkoušeli jsme ještě jednu herečku. Nebudu ji jmenovat, ale byla také výborná a také by to zahrála hezky, ale zvolili jsme Táňu, rozhodli jsme se pro ni spolu s producenty a Novou. Táňa byla dobrá volba, na Slovensku to dělá Táňa Pauhofová, takže ty holky jsou jiné.

Cítíte se v něčem boomersky?

Jsem ročník 69 a každý je tak starý, kolik mu je let, takže já svůj věk akceptuji a jsem vlastně rád, že jsem se dostal do těch svých pětapadesáti, mám dvě velké děti, ženu, takže v tomto směru jsem docela naplněný. Věk pro mě není nic k diskuzi a samozřejmě jsem pochopil, že ta naše generace se označuje za boomery, to slovo je vlastně docela hezké. Slovo boomer mě docela baví, ale úplně nerozpoznávám všechny boomerské vlastnosti a chápu i to vymezování mladých vůči nám, vždyť to je v pořádku. Svého tátu jsem miloval stejně jako mámu, ale samozřejmě mi v něčem přišel směšný a zároveň mi v něčem nerozuměl. Musím říct, že nesnáším sousloví Husákovy děti, protože jaké děti Husáka? Člověka, který naší zemi zamořil oportunismem, defétismem nebo slouhovstvím, to není žádný náš pomyslný otec.

Máte s bratrem Alešem něco společného?

Brácha je o sedm a půl roku starší, což je docela dost, takže jsme si tím pádem úplně blízko nebyli, ale už se to srovnalo a momentálně si blízko jsme. Bratr mě přivedl do prostředí Pražské pětky, v patnácti letech jsem začal v Baletní jednotce Křeč bratrů Cabanů, kde brácha takzvaně tancoval, což je u něj trošku legrační, svítil jsem bodovým světlem, byl jsem takový ocas, žádný plnohodnotný člen. Všichni byli velice milí, zvlášť Cabani, ale mohl jsem vidět a zažít tu energii, v tom osmdesátém šestém to frčelo, zažil jsem i legendární výlet do Dánska, což vybojoval Vašek Marhoul, takový produkční, dneska spíš by se dalo říct producent Pražské pětky, který nás, navzdory všem komunistům, do toho Dánska dostal. Tohle prostředí mě určitě ovlivnilo, inspirovalo a cítím se jeho součástí, byť takovou trochu posunutou. Vděčím za to bratrovi, který v této věci sehrál zásadní roli, i když potom už se o mě nestaral. A druhá věc, bratr mi dělal asi tři plakáty k filmům a hrál mi v nějakém školním cvičení. Vždycky jsme se dost hádali, ale myslím, že vkus máme poměrně podobný, asi jsme jiní lidé nastavením, ale zase ne tak odlišní, máme se rádi a je to vztah, který je celkem v pořádku. Ten věkový rozdíl způsobil určitý distanc, takže jsem si svoje bratry musel hledat jinde a vždy jsem spoluvytvářel skupiny, dodneška docela rád pracuji skupinově a baví mě to.

Máte v hlavě nějaký projekt, který se vám ještě nepodařilo realizovat a chtěl byste?

Mám. Chtěl jsem udělat film o mnichovské krizi respektive o bojích, které se odehrávaly v našem pohraničí v roce 1938, protože tu existuje takový mýtus, že jsme se vzdali bez jediného výstřelu. Není to pravda, na hranicích umřelo asi sto šedesát lidí. Takže tohle tvrdit je neúcta k padlým té doby. Tohle téma mě dost zajímá, byl jsem do něj dost položený, laicky samozřejmě, napsali jsme i scénář, ale pak přišla válka na Ukrajině a ta mně vzala vítr z plachet. Do té doby to ještě bylo připomenutí nějakého heroismu v tom našem měřítku, ale když pár set kilometrů odsud umírají tisíce lidí, začalo to být trošku nesouměřitelné. Trvá to již tři roky, bohužel jsme si zvykli, takže uvidíme, co bude, zase už se k tomu mentálně vracím.

Momentálně dokončujeme dva seriály, takové hodně tvůrčí, pro Voyo, první se jmenuje Bora, je to projekt Zuzany Mariankové, je to detektivka klasického střihu, která se odehrává v Chorvatsku, na majáku během bouřky. Bude to šestidílná záležitost, ale zatím nevím, kdy se to bude vysílat, teď to dokončujeme. A druhou věc, kterou právě dokončujeme, jsem dělal sám, je to autorský projekt pro Voyo scenáristů Gabriela a Vávry, který se jmenuje Štěstíčku naproti. Je to příběh o fotbalové korupci z těch slavných časů, kdy jsme hráli špičkový fotbal, ale o věcech se tak nějak rozhodovalo spíše v kancelářích, A to je pro mě velká zábava. Marek Daniel hraje jednu z hlavních rolí, dále se představí Vašek Neužil, Václav Kopta nebo Denisa Barešová. Ještě mě čeká další série Případů mimořádné Marty, Zákony vlka pro Primu – seriál s Lindou Rybovou a Standou Majerem. Je to taková pohádka z polského pohraničí, docela úspěšná, takže se dělá třetí série, asi poslední, předpokládám. Příští rok bych měl dělat autorský film s Vráťou Šlajerem a Petrem Koubkem, který se pracovně jmenuje Divoký hon, a je to hororová balada z období třicetileté války, už máme nějaké peníze, ale teď jsme natáčení posunuli na příští rok. Měl by to být poměrně velký autorský a svobodný film.

Když netočíte, jak relaxujete?

Odmalička jsem milovník letadel a letecké historie, ale nelítám, nemám pilotní průkaz, jen jsem občas pilotoval, když mi to někdo půjčil, samozřejmě v té míře, ve které to dokážu, takže to je jedna z mých velkých zálib. S kamarády hraju dvakrát týdně nohejbal. Těch zájmů mám tolik, že na ně bohužel nemám čas, ale kdybych netočil, rozhodně bych se nenudil.

Chodíte do kina?

Chodím do kina, ale kupodivu daleko méně než dřív. Když jsem byl mladší, byl jsem opravdu intenzivní cinefil. Využívám hodně možnost dívat se na věci doma a z praktických důvodů se do kina dostanu méně často, než bych vlastně chtěl.

Jak se vyvíjí jeho producentská kariéra? Jak objevuje nové talenty? Proč ho baví střídat žánry? Jaká se mu líbí letadla a jak vidí jako fanoušek letectví budoucnost legendárního Concordu? Poslechněte si v novém vydání podcastu Boomer Talk.