Jiří Vejdělek: Není lepší palivo pro komedii než vlastní smutek a utrpení

Režisér, scenárista a producent Jiří Vejdělek přijal pozvání na rozhovor a Milošovi Pokornému v rámci nového vydání podcastu Boomer Talk prozradil, jak se podle něj posunuly hranice humoru, jak vychází s herci, v čem je a v čem nechce být boomer nebo jak se na něm projevuje pracovní stres.

Začnu tím, že mám pro tebe výborný námět na film, ale mám jednu podmínku, a sice že chci maximálně dva natáčecí dny. Klidně, už jsem poznal herce, kteří si dávají tak vysoký denní honorář, aby odradili ty, kteří jim nabízejí jenom malou roli. A jestli se bojíš, že by to bylo velké, tak tam problém nevidím.

Víš, komu se říká boomer? Podle toho, co jsem zaslechl nebo četl, tak boomer je někdo, kdo už to podle mladých má v podstatě za sebou, nebo by to alespoň za sebou mít měl a měl by to konečně vzdát, aby tady zbytečně nepřekážel. Prostě někdo, kdo nestíhá trendy, nestíhá nové věci, nestíhá novou módu. Úplně celý já.

Jirko, ptám se na to všech, ale nikdo neměl tak dokonalou a naprosto přirozenou definici. Musím přiznat, že když jsem se doslechl definici tohoto slova, tak jsem si uvědomil, že jsem boomer v podstatě už od narození. Vždycky jsem byl pozadu za trendy, už jenom to mé narození – zatímco se u nás ve Šluknovském výběžku na začátku sedmdesátých let děti rodily ve Varnsdorfské nemocnici za asistence doktora a sester, tak já se narodil hezky postaru doma. Všichni ve třídě měli, jako slušní lidé, místo narození Varnsdorf, jenom já Šluknov, protože tam porodnice není. Ten porod taky náležitě postaru vypadal, protože zrovna byly povodně a na maminku to přišlo, takže u mého porodu neasistoval žádný porodník ani doktor, ale narychlo přivolaný veterinář, pro kterého při těch povodních doplaval můj strejda na válendě. Připlavali spolu a ten veterinář stál dole v patře, po pás ve vodě, a volal nahoru do patra, kde byla válenda s mojí maminkou, komu tady praskla ta voda? Zjevně slyšíte a mockrát jste mohli i vidět, že ten porod na mně zanechal následky, a tím pádem se není čemu divit. A jak to s tím boomerstvím pokračovalo dál? Dál v životě to bylo tak, že když jsme třeba v deseti letech všichni chtěli tričko se Sandokanem, tak já jsem si na něj ušetřil až v patnácti, a to víte, na gymplu jsem s ním moc parády neudělal. Takže takhle to bylo se vším a zůstalo mi, že nemůžu nosit nové věci – jsem přesně takový ten typ, že když dostanu dárek, například svetr, tak ho nikdy nenosím dříve, než zestárne. To znamená, že mi dva tři roky leží někde ve skříni a pak ho teprve vytáhnu. Telefon už mám mobilní a takový ten placatý, ale děti mi ho před lety pocákaly vodou při hraní a rozbil se. Šel jsem do opravny a oni říkali, že to asi už nepůjde spravit, a protože jsem ho kvůli práci nutně potřeboval, koupil si nový. Pak mi volali z té opravny, že to dokázali, takže mám dodnes ten starý a ten úplně nový a funkční už mi dva roky leží někde ve stole. Prostě mám k těm novým věcem nedůvěru a vždycky čekám až na to, co se osvědčí. Nebo se asi stydím chodit v něčem novém, abych prostě byl ten správný boomer a nebyl příliš trendy. Ale pořád ještě věřím, že mám takovou energii, že bych těm všem mladíkům sfouknul z úst ten jejich pohrdlivý úšklebek.

Říkám si, že když má někdo příjmení Vejdělek a dělá ve filmové branži, tak je to požehnání. Patříš mezi ty šťastné autory a režiséry, na jejichž filmy lidé chodí. Uvědomuješ si, že tento fakt je mezi českými filmaři jistá výsada? Asi ano a děkuji, že mi to říkáš. Výsada to je, ale myslím si, že část štěstí je i v tom, že já ty filmy točím tak, jak to cítím. Jakýkoliv kalkul nemá šanci uspět, takhle jednoduše to nefunguje. V tomto směru mám opravdu kus štěstí, že tak, jak ten svět vidím a jak se ho snažím podat ve filmech nebo v čemkoliv jiném, tak to určitému spektru diváků vyhovuje. Nebo to cítí podobně, nebo je to baví. Takže to, co baví mě, baví i je. To je nepochybně výsada a já jsem za ni rád. A samozřejmě se bojím, že o tuhle tu výsadu můžu přijít. Ta mladá generace se směje tomu našemu způsobu humoru, na který jsme byli zvyklí, a přijde jim trapný, stejně jako mladší generaci přijdou trapní ti starší. Akorát my, když jsme byli mladí a přišli nám trapní ti starší, tak jsme měli pravdu.

Hranice humoru se u té mladší generace posunuly a je to podobné, jako když našim rodičům přišel ten náš humor divný. Cyklicky se to, myslím, opakuje, ale pozor, já jsem začal psát a točit filmy jako dospělý člověk. Když si ale vzpomenu, jaké vtipy jsem kreslil nebo jaké povídky psal v devadesátkách, a jak to bylo ostré, tak si myslím, že dneska by mi to neprošlo, protože tenkrát se nikdo nešetřil a platilo „padni komu padni.“ V dnešní době je člověk nabádaný, aby byl opatrný, aby někoho neurazil, což mi v případě humoru přijde dost podivná záležitost. Když si vzpomenu, co se černého nebo lechtivého humoru týká, tak my jsme vůbec nebrali zajatce.

Jak vůbec vnímáš tu dnešní korektnost nebo pseudokorektnost v oblasti humoru i v celém filmovém světě? No, my tady v Čechách to zatím tolik řešit nemusíme, ten tlak není ještě tak velký. Když ale mluvím s lidmi, kteří dělají zahraniční zakázky nebo přicházejí z ciziny, i z jiných oborů, a učí třeba v zahraničí na vysokých školách, tak říkají, že je to tam silné a ať vůbec nepochybujeme o tom, že to přijde i k nám. A že to bude hodně přísné. Já, protože v těch filmech většinou nemám moc hlavních postav, budu mít určitě problémy třeba s tím, abych vůbec obsadil všechna pohlaví, která v současnosti existují, protože už se v tom ztrácím. Já vlastně proti nikomu, ať se rozhodne jakkoliv, nic nemám, jenom mě překvapuje, že se to tak řeší a že se to řeší tak striktně a direktivně. To je něco, co mi na tom jakoby smrdí, ale vnímám, proč je ta snaha, aby se to tak dělo. Zároveň zvažuji, jestli je to správné nebo ne a co z toho může být. Legraci jsem vždy bral tak, že v ní prostě není tabu. Legrace musí jít první právě ve směru toho tabu. Tam, kde je něco zakázáno, tak musí ty dveře prokopnout, protože tam se něco tají, tam se děje něco nekalého. Lidé, co něco umí, a je jedno, jakou mají barvu pleti nebo jakého jsou pohlaví, se nakonec prosadí. Ale ti, co si nejsou jistí a nemají takové schopnosti, se začnou ohánět nějakými ideologiemi, členskými průkazy nebo nějakými brožurkami a stoupají na tom profesním žebříčku. A tomu bych se teda vždy bránil a chtěl, aby ti dotyční narazili na ty, co to fakt umí, a ti je v tom postupu zastavili.

Naprosto odlišná situace bude u nás a v Hollywoodu, kde producenti ovlivňují i konec daného snímku, aby správně fungoval na diváky. To zahraničí, obzvlášť ten Hollywood, je hodně zaměřené na úspěch a ti producenti mají nepochybně obrovskou moc, ale to je i v Čechách, i když ne tak široce. Pamatuji, že už ve škole jsem viděl němý černobílý film a jeho druhý alternativní konec. Takže to tak bylo vždy. Člověk pokaždé váhá, jak to udělat nejlépe. A nejlépe nemusí znamenat, že na to přijde nejvíc lidí. Sám své filmy pouštím divákům, když je střihám, ale u mě je to trošku o něčem jiném. Ve střižně už jsem většinou v té fázi, že to vidím po tisící, nesnáším to, za všechno se stydím a z toho filmu bych vystřihl všechno kromě úvodních a závěrečných titulků. A když to pustím divákům a oni se alespoň někde smějí, tak tím v podstatě zachraňují ten film. Pak si třeba s těmi diváky povídám o tom, jestli v tom filmu všemu rozumí nebo jestli se jim nezdá, že nějaká postava zničehonic reaguje jinak, než by si oni uměli představit.

Patříš mezi režiséry, kterým se daří obsadit kohokoliv, na koho si ukážou. Jinými slovy, daří se ti dobře vycházet s herci, především s herečkami, jak to děláš? No tak doufám, ale musel by ses zeptat i jich, protože si myslím, že to se mnou není při natáčení lehké a mé požadavky jsou přísné a náročné. Než to tam máme, já to nepustím. Možná to je nějaká část kouzla, že ti herci to dopředu vědí. Musím jim důvěřovat, protože z nich často mačkám to nejlepší a často něco jiného, než co doposud předvedli. Prostě nechci, aby vytáhli ten šuplík, který už mockrát vytáhli, chci něco nového. Oni na to trošku sázejí a já se samozřejmě vždycky modlím, že až to na konci bude hotové, tak to neuvidí a nebudou si říkat, proč jsem to po nich chtěl a že to nemělo cenu. Jsem velmi vděčný každé herečce a každému herci, který se mnou do toho jde, protože většinou točím komedie nebo aspoň ty věci točím lehce, a i když je to třeba ze základu drama, stejně je tam vždy kus nějaké legrace nebo snahy o nějaký nadhled nad tím tématem. Za to se ceny samozřejmě nedostávají a často spíš hrozí, že to tvůrci schytají, zvlášť dneska, kdy se ta komedie opravdu začíná stávat sprostým slovem. Mně se zdá, že to komediální herectví v Čechách jakoby trošku vymírá, ale když se podíváte na herce, kteří už bohužel mnohdy nejsou mezi námi, které jsme milovali, tak to brali od podlahy a hráli hodně komediálně, což je určitý způsob hraní. To nemůžete moc ošidit a hrát na půl plynu, komedii musíte hrát naplno a trefovat se úplně přesně, protože kousek vedle a jste opravdu trapní.

Čím to je, že i když se povede komedie a je úspěšná a není hloupá, že se na ni pokaždé kouká trochu skrz prsty? Nevím, protože pro mě už od dětství byla komedie nebo cokoliv vtipného vrchol. Komedie je pro mě královský žánr a v Čechách jsme na tento žánr přísní, což je myslím správné. Velmi snadno se něco nepovede. To je hned. U komedie obzvlášť. To uklouznete a už se nezastavíte. Jedete, netrefíte tu správnou míru nebo téma pojetí a už vás nic nezachrání. Nejlépe jsou hodnocené klasické věci. Komedie musí hodně zestárnout a pak se možná trošku vezme na milost. Myslím si, že komedie v Čechách je na tom podobně jako třeba česká pohádka – milujeme ty klasické a tak trochu si většina diváků nebo velká spousta diváků říká, „už nám netočte ty nové, vždyť to neumíte, pouštějte nám dokola ty staré a osvědčené a my nic nového nechceme.“ My se opravdu rádi smějeme a máme velice vytříbený smysl pro humor. A tím, jak jsme na to přísní, tak odrazujeme i ty lidi, co by to zkusili, protože když si spočítáte, kolik kolegů se snaží opakovaně něco veselejšího natočit, tak málokdo na to má nervy dvakrát za sebou. Opravdu byste to spočítali na prstech jedné ruky a možná by to mohla být ruka nějakého truhláře. Máme tady nějaký humoristický časopis? Kreslil jsem a psal v devadesátých letech pro řadu humoristických časopisů a ptám se, který tady je? Je nějaká zábava v televizi nebo nějaký zábavný pořad? Těm jsme se dlouho vysmívali, takže zmizely. Dneska by do toho nikdo nešel, protože si buď uvědomuje, že to je vlastně těžké a že to neumí, anebo ví, že by to hrozně schytal.

Budeš dál točit komedie po tom, co jsme si teď řekli? Trochu to střídám a kromě seriálu jsem měl v kinech devět celovečerních filmů, z toho pět komedií a čtyři vážná témata – Václav, Roaming, Něžné vlny a Tátova volha, ale já jsem se nikdy neudržel a pak se mi ti diváci v mnoha místech smáli. Vypadaly podle toho i kritiky. Mám to vlastně takhle rozpůlené, ale abych to udělal úplně bez legrace, mám dojem, že bych lhal, a to bych nebyl já. Depresi mám celoživotně, ale nikdo na ni zvědavý není a já s ní nemám nikoho otravovat, to si mám vyřešit sám doma. Když mám umělecké tvůrčí pnutí udělat něco vážného, tak si dám česnečku a to pnutí vypustím a zase začnu přemýšlet, jestli se nad ty svoje chmury nemám povznést něčím veselým.

Tvůj film Ženy v pokušení se ti podařilo v uvozovkách přeprodat do zahraničí a natáčel se v zahraniční produkci. To musí být pro českého autora a režiséra obrovská satisfakce. Ano, to nepochybně. Mě mrzí, že tenkrát, když ten film koupil oscarový producent Královy řeči, že mu to nevyšlo, podle mě totiž s Ženami v pokušení prošvihl tu správnou dobu. Pak už to bylo, myslím, příliš nekorektní a jemu se to nepovedlo zafinancovat. Těch nabídek ze zahraničí jsme tenkrát měli asi patnáct a ten svět bychom tím pokryli. Ale my jsme si se spoluproducentem Tomášem Hoffmanem řekli, že se to může stát jednou za život a že zkusíme tu kartu zahrát, co nejvýše to jde. Existují nějaké národní mutace, mám doma dokonce estonskou nebo lotyšskou verzi, ale ještě jsem nenašel odvahu se na ni podívat. Pozor, nikdy se zpětně nedívám na své filmy. Pustil jsem si prvních pět minut Žen v pokušení v jiném jazyce a je zvláštní, jak je ten způsob humoru jiný. Vidíte film, který někdo přetáčí po vás, a vidíte, jak je to podobné, jak je to inspirované, má to podobné směrování, scény se odehrávají v podobném prostředí, ale nasazení v tom humoru je úplně jiné. Ale úplně.

Když jsme u toho humoru, jaký typ komedií máš rád? Miluji úplně všechno, když to ten člověk trefí a jde to nějak z něj. Od úplně hrubozrnné komedie až po naprosto sofistikovanou satiru. Úplně všechno. Když si chci oddychnout, tak si nemůžu pustit komedii, protože u toho okamžitě pracuji. Ale abych ti odpověděl, jsou to ty staré věci, které mě k filmu přivedly. Paradoxně nemluvní Charlie Chaplin, Buster Keaton, ukecaný Woody Allen nebo Billy Wilder, který uměl obojí. A samozřejmě české klasické věci od Formana, Papouška, Passera, Mencla, Svěráků nebo Vorlíčka s Macourkem. Vlastně to ani nemusím vidět celé, pouze se podívám, jaká je v tom energie a chuť do života. Komedie pro mě znamená život v nadhledu a v nasazení. Není lepší palivo a krmivo pro komedii než vlastní smutek a utrpení.

I ve filmu se technika a technologie posunuly, sleduješ trendy, nebo jsi v tomto směru konzervativní? Jsem strašný boomer. S elektronikou se hádám. Ona se ke mně chová arogantně, já se s ní hádám a jsem přesně ten typ člověka, který se k ní nesmí přibližovat. Věci, které potřebuji, se naučím. Ale často nefungují, takže pak doma přivolám blízké, aby mi s tím šli pomoci. S elektronikou jsem na válečné stezce a s Woody Allenem se shoduji v tom, že co se nedá hladit a přesvědčovat, mě nezajímá. Ale samozřejmě u filmu ten vývoj je a já ho musím sledovat. Přinejmenším musím ty novinky znát, vědět, co umí, a využívat je. Nechávám to ale víc na ostatních v těch svých profesích, protože ti to většinou milují. Osmdesátiletý Vladimír Smutný, legenda české kamery, se kterou je mi ctí točit, se neustále dostudovává jako doktor, který musí znát nové metody. On prostě zná ty nové kamery, pořád to zkouší a pořád hledá, co ty čipy umí. A na každý film si vezme novou kameru a předtím zkoušíme, jaká pro ten film, pro jeho vizuálnost, bude nejlepší. To samé pan stříhač, Ondřej Hokr, ten miluje techniku a výborně si s ní rozumí. Většinou mám ve štábu, v těch technických profesích, skvělé lidi, takže to sleduji s nimi a koukám, co to nového umí, snažím se to využívat, ale ručně to nechám dělat je.

Jsi cílevědomý? Myslím, že bylo velmi těžké se k té práci vůbec dostat. Jsem těžko k poražení a v čemkoliv, co dělám, a není to jenom tady u té práce, já jsem již jako mladý říkal, že mezi mnou a mým snem mě překážky nezajímají. A vím, že když budu chtít, tak jsem k nezastavení, i když proti mně bude stát armáda. A pokud je to armáda anonymních srabů, tak oni na to nemají. Věřím, že mě ti mladí budou muset překonat, a už mě určitě překonávají, to je přirozený vývoj a oni přijdou s novými věcmi nebo s novým pohledem na svět. Ale co se týče odhodlání a síly, tak si tu páku dám v podstatě s každým. Nemůžu říci, že bych byl takový ten typ na pohodu, ale chtěl bych to někdy zažít a chtěl bych to umět. Když slyším někoho říkat, že ani neví, jak se to stalo, že dělá tohle a tamto, protože to nějak přišlo, tak to neznám.

Stresuješ se při práci? Snažím se, aby to nebolelo okolí. Když točíme, tak herci nemůžou trpět a ten štáb by také neměl úplně trpět. Snažím se ten stres držet na sobě. Když pak vidíte moje fotky před a po natáčení, tak ten váhový nárůst je obrovský. Nepiji, ale ten stres zajídám, takže nějakých deset nebo patnáct kilo během natáčení klidně naberu. Tak to mám pokaždé – držím tu lavinu, aby nepadla na ostatní. A to nemůžete jako lehká váha udržet, na to musíte mít figuru. Mezi těmi filmy to jde zase rychle dolů a pak při přípravách opět nabírám.

Co tě teď aktuálně čeká? Diváci můžou na obrazovkách sledovat seriál Taneční, tak doufám, že je roztančí. To je takové úsměvné. No a jinak připravuji spoustu věcí, většinou komedie. Ještě nebudu nic prozrazovat. A opravdu přemýšlím, že se znovu vrátím k tomu, kde jsem začal, ke kreslení vtipů, k psaní, a že začnu vyprávět nějaké věci, které by mohly diváky pobavit, a prostě věnovat se i věcem, které nejsou tak drahé jako televizní seriály nebo filmy pro kino.

Jak moc těžké je pro Jiřího Vejdělka sehnat peníze na film? Myslím si, že paradoxně je to mnoho let už v něčem mnohem těžší, než to bylo na začátku, protože když jsem dělal Účastníky zájezdu, tak ode mě, což byla moje základní východní pozice, nikdo nic nečekal. Mohl jsem pouze příjemně překvapit. Ale jak už má člověk nějakou pověst, tak ta očekávání jsou vždy obrovská. V něčem je to složitější, ale já si nechci stěžovat. Prostě to tak je a budu dělat, co budu moci. Musíte jít do risku, jinak to nemá cenu. Vždy když se do něčeho pouštím, tak mám s prominutím sevřený zadek, že to nedokážu, protože kdybych do toho šel, že to je v pohodě, to dám, tak si myslím, že je to záruka průšvihu. Musím se pořád klepat a pořád se musím hodně soustředit, abych to udělal dobře, protože je to něčím nové. Také nemá cenu tvořit něco, co v něčem nové není. To vede ke stagnaci, takže pořád vymýšlím něco jiného. Člověk by se měl propsat a otisknout do toho, co dělá. Bez toho by to asi nedávalo úplně smysl.

Jak to má Jiří Vejdělek s módou? Co našel ve svém archivu kreslených vtipů? Co očekává od svého chystaného stand-upového vystoupení? A co mu doma zakazují jeho synové? Poslechněte si v novém vydání podcastu Boomer Talk.