Jiří Suchý: S Werichem jsme si byli blízcí, Voskovec mě nejdřív neměl rád


Vzácným hostem podcastu Boomer Talk byl básník, herec a výtvarník Jiří Suchý. Miloš Pokorný ho navštívil v jeho pražském bytě a během povídání došlo na Divadlo Semafor, Jiřího Šlitra, Wericha s Voskovcem, Miroslava Horníčka, humor, „bavičství“, technologie, sprostá slova, minulý režim i nejrůznější ocenění.

Podcast se jmenuje Boomer Talk. Za dobu, co dáváte rozhovory, asi neexistuje otázka, kterou jste nedostal. Jediné, co mě napadlo – víte, komu se říká boomer?

Ne.

Je to lehce hanlivý termín, používá ho mladá generace vůči starším, kteří již nedokážou na určité věci rychle reagovat a nesrovnávají se tak dobře s novými technologiemi. V čem si myslíte, že jste boomer?

Toho je minimum. Používám mobil, mám dokonce i chytrý. Ale ten mám jenom proto, abych mohl kontrolovat, jestli mi nevykrádají byt. Ale už asi 20 let mám takový malý mobílek, toho se nechci vzdát, poněvadž mně je příjemný do ruky. A představte si, že mi jednou spadl z balkonu, z druhého patra, dolů na dlažbu, nerozbil se. Dodnes funguje pořád spolehlivě, takže nemůžu takového kamaráda odvrhnout a vyměnit za modernějšího.

Na čem jste psal divadelní hry, skladby nebo básničky? Máte radši tužku a papír, nebo psací stroj?

Byl jsem pod obojí. Dříve jsem chodil hodně pěšky, což už dnes neprovozuji, nosil s sebou notýsek, vymýšlel texty nebo si v rytmu chůze zpíval písničky, a když mě napadl nějaký motiv či text, rovnou jsem si ho zapsal. Doma jsem to přepsal na psacím stroji. Pak jsem si pořídil elektrický psací stroj, to byl už veliký pokrok. Ale když jsem měl celou tu hru napsanou, musel jsem ji rozstříhat, věty přehazovat, napsat nové a vyměnit je za staré, a to všechno jsem dělal lepidlem a nůžkami. S příchodem počítače mám ale krásnou možnost si přehazovat, prohazovat a opravovat a naučil jsem se na něm dělat grafiku i noty.

Rozhovor natáčíme ve vašem úžasném bytě. Jak jste na tom s domácími pracemi, jste manuálně zručný?

Takové nějaké velice banální věci, že nám třeba nešla stisknout klika, si opravím sám, ale jinak to řeším tak, že o patro níž bydlí můj syn, který je neskutečně talentovaný právě na opravy všeho druhu, vodovod, elektriku, topení, pračku, všechno dovede. A nejhroznější na této době je, že když člověk má pračku, myčku, topení, psací stroj, televizi, video, tak není týdne, aby se něco nezhroutilo. A to mě hrozně štve.

Těm věcem, které jste jmenoval, se říká spotřební zboží. Jak to cítíte s uměním – s hudbou nebo s básničkami, myslíte si, že dnešní doba je i v tomto směru více spotřební než dříve?

Co se divadla týče, než začne sezona, rozjíždí se to pomalu, ale od října už máme denně obsazeno. Touto krizí netrpíme, některá představení jsou vyprodaná. Byl jsem vždycky trošičku staromilec a v 50. letech si kupoval literaturu, obrazy – uhranulo mě všechno z dvacátých let. Tenkrát se něco dělo, po první světové válce se to zlomilo a najednou začal surrealismus, kubismus, moderní literatura, poetismus Vítězslava Nezvala – nebýt jeho, tak bych nepsal tak, jak píšu dnes. To všechno jsem do sebe vstřebával a vždycky se ohlížel po svých vzorech. Výjimečně jsem se díval do současnosti, třeba když jsem objevil Billa Haleyho nebo Elvise Presleyho, ti mě nějak oslovili a psal jsem texty na jejich písničky. Byly to takové výjimky, kdy jsem šel s dobou, ale jinak jsem hledal poučení hlavně v tom, co bylo přede mnou. Kdybych vám ukázal svoji sbírku hudebních nosičů, která je velice četná, tak tam mám samozřejmě celou tu éru, kterou jsem miloval, ale také The Beatles, The Animals nebo The Rolling Stones. Začala nová éra a zajímavé je, že přestože jsem tu hudbu měl rád, nepotřeboval jsem ji následovat nebo se z ní učit. Zastydli jsme, nebo hlavně já, na swingové muzice, ta mě naplňovala v padesátých letech na plné pecky – já se jí držel, ona se držela mě, chytla mě a nepustila.

Co třeba říkáte na to, že Rolling Stones vydali další desku, jedou turné a po těch letech jsou stále aktivní?

Dnes jsem v situaci, kdy začínám být dost unavený, a když mám večer jít hrát do divadla, tak se mi moc nechce. Jakmile tam ale přijdu, rozplyne se to a z toho divadla odcházím svěží. Kolikrát bych s tím i sekl, od rána pracuji, píšu nebo dělám grafiku a večer bych chtěl mít pro sebe. Snížil jsem silně počet představení na dvanáct měsíčně a říkám si, že když to divadlo je i po čtyřiašedesáti letech prakticky pořád vyprodané, vyloženě prožívá jakousi renesanci, tak ho nemůžu opustit. Z tohoto důvodu pořád hraju. A to je to, co možná mají i ti The Rolling Stones. Prostě vím, že tam přijdu, budou tam lidi, budou šťastní a budou se smát. A to slovo smát podtrhuji, poněvadž mám takovou teorii, že kdybychom s Jiřím Šlitrem, dneska s Jitkou Molavcovou, neprovozovali humor, tak už dávno nejsme. Nejsem dramatik, napsal jsem sice sto třicet her, ale snad ve dvou, a to byl omyl, si lidé všimli, že to má nějaký děj, u těch ostatních nikdo nemá starosti, jak to dopadne s hlavním hrdinou a jestli padoucha dopadnou. To jsou příběhy, které jsou jen tak nahozené, aby bylo na co navlíkat písničky a humor, aby se mohli lidé smát a poslouchat muziku, kterou mají rádi. Pořád zdůrazňuji, že jsme divadlo tradicionalistické a konzervativní, což v očích mnoha lidí bude jistě znít jako hanlivé označení, ale vhledem k tomu, že máme pořád ty masy diváků, tak někdo asi tradicionalista musí být, poněvadž to lidi potřebují, kam by chodili?

Byly někdy doby, kdy jste se takzvaně bál o diváky?

Bylo takové období, a sice po listopadovém převratu, kdy najednou lidé přestali chodit do divadel. O diváka jsem se ale nebál, protože jsem optimista a věřil jsem, že to nějak přejde. A také to přešlo.

Knížka, kterou s vámi napsal Karel Hvížďala, se jmenuje Legenda Suchý. Kdo je pro vás legenda?

Tak teď vám řeknu takovou odpověď, která bude trošičku vyhýbavá, jelikož termín legenda nemám rád a nechtěl bych ho nikomu přisuzovat. Jsou určitě legendy, ale já ty své vzory prostě nazývám vzory, anebo že jsou to lidé, kteří jsou moudří a dali národu něco víc než ostatní. Slovo legenda už je profláknuté. Mohl bych říci, že třeba Werich byl legenda, měli jsme k sobě velice blízko, na rozdíl od Voskovce, ale Werichovi bych nemohl udělat, abych o něm mluvil jako o legendě.

S Voskovcem jste k sobě blízko neměli? Proč?

Já nevím. Voskovec měl rád Jiřího Šlitra a Jiří Šlitr, když byl několikrát v Americe, pokaždé byl u Voskovce a prostě si padli do oka. Asi že jsem zůstal tady a že jsem měl úspěch. S Voskovcem jsme si korespondovali a mám od něj řadu dopisů, velice překrásných a přátelských. Ale pak jsem se podíval do literatury, dopisy Wericha s Voskovcem vyšly knižně, a tam jsem zjistil, že mi to všechno dává pěkně sežrat, byla tam až nenávist. Pak se ale stalo, že Jan Werich, který mě měl docela rád, za ním přijel do Vídně a podle všeho Voskovce přesvědčil, poněvadž po té návštěvě Voskovec úplně otočil. Už nepsal v dopisech, že jsem horší odvar Nezvala a že ty moje texty nemají cenu a že jsem herecky příšerný. Když zemřel Jiří Šlitr, napsal mi čtyřstránkový dopis, ve kterém uvedl, že si čte mé verše o smrti, že jsem velký básník a že stále rostu. On, který mně řekl, že jejich Smoking revue, které si moc nevážili, byla mnohem lepší než to, co píši já, mi najednou napsal takové uznání, takže zřejmě Jan Werich byl jediný, kdo ho přesvědčil. Snažil se ho přesvědčovat třeba i Josef Škvorecký, ale neuspěl.

V únoru jsme si připomínali 100 let od narození Jiřího Šlitra a v některém dokumentu padlo, že vždy když se Jiří Šlitr vrátil z Ameriky, byl trochu povýšený a říkal, že v Americe se to dělá jinak.

Něco na tom je, já jsem ho nezažil, že by byl nějak extra povýšený, ale fakt je, že byl děsný amerikanofil a třeba jednou za mnou přišel do šatny a říkal, že mu Češi ulomili anténu u auta. Smál jsem se a řekl mu, kdo jiný to mohl ulomit, když tady nikdo jiný není. On se v té Americe viděl, ale když přišla v roce 1968 „bratrská pomoc“ a národ se najednou vzedmul, úplně obrátil. Bohužel jsem tehdy byl na dovolené v zahraničí a nevěděl, jestli se mám vrátit, poněvadž se říkalo, že když jsem podepsal Dva tisíce slov, tak mě okamžitě zatknou, takže jsem pořád vyčkával. On mi telefonoval a říkal, kde se flákám, že začne pozítří hrát. Tak jsem si honem koupil letenku a přiletěl do Prahy. Z něho se stal přes noc, díky těm tankům, čechofil, jakých bylo málo. On byl tím národem nadšený a zřejmě ho překvapilo, co český národ dokáže. Je to ale trošičku ošidné, protože ten národ to dokáže, když je ohrožený, ale když je trochu klid, tak už se tady zase mydlí.

Po jak dlouhé době jste se s Jiřím Šlitrem spřátelili?

Asi po deseti letech, ale to, co tomu předcházelo, nebylo myšleno jako nepřátelství, my jsme oba byli workoholici a neměli čas spolu jezdit někam na čundr. Jednou jsem byl na jeho chalupě, on byl jednou na mé, poněvadž jsme byli tou spoluprací pohlcení – chrlil jsem hry a písničky a on to všechno stačil zhudebňovat, hráli jsme spolu po večerech a nezbýval nám příliš čas na sebe. Naše přátelství zintenzivnilo, když jsme asi tři neděle hráli v tehdejším západním Německu, scházeli se na pokoji v hotelu a povídali si o všem možném. A tam začalo to, čemu jsme říkali kamarádství. Trochu to bylo na mně a vyčítám si to, poněvadž on mi jednou říkal, že čekal, že se budeme více kamarádit, ale já jsem byl ještě větší workoholik než on, takže jsme se k tomu dostali trochu pozdě a on už potom nebyl dlouho živ.

Jaké byly vaše první myšlenky, když jste na to zůstal sám?

To vám můžu popsat poměrně zevrubně, poněvadž byly celé dny, kdy jsem vážil, co mám udělat. Prvně jsem si řekl, že s tím asi skončím, budu solidní textař, budu psát texty pro různé zpěváky, po mně pořád někdo chtěl nějaké texty a já na to neměl čas. Důvod byl i ten, že jsem si říkal, že v okamžiku, kdy Jiří Šlitr na scéně nebude a budu na ní sám, bude tam jen půlka něčeho – byli jsme jeden celek a ta jeho absence bude pořád vedle mě přítomná a už to nikdy nebude ono. Velice děkuju tehdejší straně, která po mně šla a snažila se mě zbavit, ale nedařilo se jí to, poněvadž ty naše písničky běžely od Šumavy k Tatrám, takže bych jim tím pádem v tomto směru posloužil. Takže touto cestou děkuji komunistické straně, která mě díky nenávisti, kterou ke mně chovala, udržela u divadla. Měl jsem od různých herců nabídky, jestli nechci partnera, ale já jsem si říkal, že to bude divné, protože s Jiřím Šlitrem jsme byli naprosto srostlá dvojice. Ale pak jsem si vzpomněl, že Jan Werich nám kdysi, když jsme psali hru Taková ztráta krve a byli u něj na návštěvě, říkal, že když děláme muzikál, ať napíšeme roli pro nějaké dítě, protože v amerických muzikálech jsou vždycky nějaké děti, říkají tomu dotek lidskosti. Dali jsme na jeho radu, napsali dětskou roli, a dokonce pro ni složili písničku Sluníčko, sluníčko, popojdi, maličko, ta písnička zabrala a dodneška ji děti zpívají v mateřských školách. Říkal jsem si, že si najdu nějaké dítě, a našel neskutečně talentovanou a chytrou Moniku Hálovou, která potom emigrovala a dnes už je po smrti. Byli jsme sice dvojice, ale mě to neuspokojovalo. Ona se všechno perfektně naučila zpaměti, ale u Šlitra jsem nevěděl, co odpoví, protože desetkrát mně odpověděl to, co jsem mu napsal, ale po jedenácté to najednou rozšířil. A to bylo ohromné.

Jak si vysvětlujete, že vy jako textař potkáte úplně cizího člověka, což byl Jiří Šlitr, kterého vám podle legendy představil Miroslav Horníček, a vy jste si takhle sedli?

Teď, jak to říkáte, mě napadá, že vlastně za to do značné míry může právě ten Miroslav Horníček, který vycítil, že bychom k sobě pasovali. On vystupoval s Jiřím Šlitrem, znali se velice důvěrně a zřejmě ho napadlo, že bychom my dva k sobě ladili. Myslím si, že to tak mohlo být. Začátky byly trochu klopotné, první písničku, kterou jsem napsal, tak Šlitr neuznal za hodnou zhudebnění, vrátil mi ji a řekl, že to je jednoduché, že by to chtěl něco košatějšího, aby to nebyla jenom zhudebněná říkanka. Tak jsem mu napsal druhou písničku, ta byla zase tak košatá, že mi ji vrátil s tím, že se zhudebnit nedá. A teprve třetí, Píseň pro Hamleta, zhudebnil, zpíval jsem ji v Redutě, ale bez úspěchu. Pozoruhodné však je, že z té první písničky, kterou mně vrátil a po letech přeci jen zhudebnil, nakonec vznikla Kočka na okně. Zjistil, že to není tak blbé, jak si původně myslel. Museli jsme se najít a my jsme se našli.

Když jste v osmašedesátém podepsal Dva tisíce slov (dokument vyzývající k reformě komunistické strany i celé společnosti v tehdejším Československu - pozn. red.), měl jste strach?

Ne, bláhově jsem věřil tomu, že když tam je podepsaný Werich, Trnka, Höger, prostě špičky kultury, tak nás nemůžou pozavírat. To si netroufli, ale začali nás postihovat zákazy a otravovat nám život dalších dvacet let. Ale to jsem vydýchal, dokonce jsem si z toho udělal takový sport, poněvadž už jsem potom nesměl téměř nic. Knížku, kterou jsem napsal, mně rozmetali a prostě nevyšla, v televizi jsem nemohl být, gramofonové desky jsem však ještě nějaký čas vydával díky tehdejšímu moudrému a neohroženému řediteli Supraphonu, na jehož jméno už si nevzpomenu. A ukázalo se, že by asi nešlo pozavírat špičky naší kultury.

Za vámi vidím vystavenou cenu Anděl. Během života jste cen dostal celou řadu, měly nebo mají pro vás hodnotu?

Vždycky jsem si jich velice vážil, najednou jsem viděl, že nám projevují sympatie nejenom diváci, které jsem za to měl rád, ale i na oficiálních místech. Že i ta oficiální místa uznávají, že naše práce nebyla marná, že měla nějakou hodnotu, a to potěšilo. Mám to rád a vždycky jsem si pro cenu šel.

A co tituly zasloužilý a národní umělec, které se rozdávaly za minulého režimu?

V době, kdy už se schylovalo k převratu, nastoupil nový primátor, myslím, že se jmenoval Hájek (Josef Hájek, byl ve funkci zhruba šest týdnů na přelomu let 1989-90 - pozn. red.), takový mladý svazák, který vystudoval v Moskvě. Pozval mě k sobě na radnici a říkal, že by mi chtěl udělit titul zasloužilý umělec. Že oni, jako mladí komunisté, cítí, že ti staří jsou už odbytí a že by je chtěli postupně zdeptat. Cítil, že se něco blíží. Řekl jsem mu: „Pane primátore, já k vám budu taky upřímný, nesmírně si cením toho, že mě lidé mají rádi právě proto, že jsem jako jediný nedostal žádný titul, a teď bych to všechno zkazil. Nezlobte se, ale jestli mně to chcete dát, tak já si pro ten titul nepůjdu.“ Takže mnoho nechybělo a byl bych také zasloužilý umělec. Pak přišel převrat a měl jsem úplně jinou pozici – vrátili mi divadlo, já ho zase vrátil do podoby, kterou jsme měli s Jiřím Šlitrem, a rozešli jsme se se skupinami, které tam vznikly.

Byly mezi těmi skupinami třenice?

Jsem nekonfliktní člověk, ale příliš jsem se s nimi nestýkal, nemohl jsem padnout do náruče skupině, která vznikla s úkolem mě likvidovat. Nechal jsem to být a věděl, že v tomto případě jsem bez šancí, dokud se něco nezmění celkově.

V současnosti se často používá výraz bavič. Co si o tom myslíte?

Slovo bavič vymyslel člověk, kterého mám velmi rád, můj přítel Karel Šíp. Mně to slovo nikdy nesedělo, přijde mi dehonestující, a Horníček byl na něj dokonce alergický. Šípovi musím uznat, že to slovo je dobrý nápad, ale sám bych to na sebe nikdy nechtěl vztahovat. Když vidím třeba stand-up show Na stojáka a slyším kolikrát takové sprosťárny nebo vulgarismy, tak mi to, jakožto starému pánovi, strašně vadí. Měl byste vidět, když mně třeba něco upadne, tak automaticky vyřknu nepěkné slovo, a co teprve když upadnu sám, ale to si nechávám pro doma. Jakási důstojnost mezi lidmi by měla vládnout, jsem stará škola.

Použil jste někdy vulgární slova na divadle?

Samozřejmě, že je používám, téměř v každé hře je mám a používá to i velice slušný slušňák Svěrák, který tomu říká šrapnel. To, čemu říkáme sprosté slovo, může velice dobře zapracovat. Nejsem ale přítel něčeho, co je oplzlé. Pramen mého vztahu k těmto takzvaně sprostým slovům vlastně tkví v tom, že já jsem najel na hovorovou češtinu v rozhlase, když jsem dělal první Gramotingltangly. Zdůvodňoval jsem to tím, abych k těm lidem z toho rádia mluvil jako jejich kamarád. A jejich kamarád nemůže mluvit spisovně, to by byl podivný kamarád. A do té nespisovnosti občas patří i takovéto ožehavé slovo, ale velmi jsem si dával bacha, za jakých okolností je vyřčeno, obvykle jednou za celý večer, na rozdíl od zmíněné stand-up show Na stojáka, kde během desetiminutového výstupu padne osm nejsprostších slov. Mám dojem, že bych si to ani nemohl dovolit vůči našemu divákovi, poněvadž k nám chodí dost velmi kultivovaných lidí a ten náš humor se jim líbí, protože to není taková lidovka.

Kdo vás baví a jeho humor je vám blízký?

Karel Šíp, o kterém jsem mluvil a který ohromně moderuje svůj program, aniž by ty hosty nějak shazoval. Samozřejmě mám rád Cimrmany, to je výsostný humor, Smoljak se Svěrákem byli úplné zjevení a jsou mými idoly. Když si pouštím staré desky Voskovce a Wericha, tak je to humor, který už by dnes asi úplně neobstál. Jejich největší přínos byl, že oni byli ve své době vynálezci nového humoru. Já jsem zdědil od Jana Wericha jeho sbírku komiků ze začátku dvacátého století, jejich předchůdců, a tomu se vůbec nelze smát. Oni přišli s úplně jiným humorem, který byl třeba už jenom ve slovosledu nebo v jejich mluvě, to už dneska nikdo neocení.

Máte nějakou svoji neřest?

Mám, ale nebudu říkat jakou.

Existuje něco, co jste si nikdy nedokázal odepřít?

Víno nemusím třeba celé měsíce, ale někdy se sejdeme a popíjíme ho, takže nejsem abstinent, ale vůbec nejsem závislý, doutníky, cigarety, to vůbec ne. Když se mě někdo ptá, jak to dělám, že jsem se dožil takového věku a jsem poměrně svěží, tak vždycky odpovídám, že je to tím, že nekouřím, nepiju a nesportuju. To jsou tři důležité věci, které člověka udržují v takovém normálním životním stavu.

Pane Suchý, kdybyste měl na Mars nebo do kosmu vystřelit jedinou svoji věc, jaká by to byla?

Třicet bych jich vybrat uměl, třeba třicet písniček, ale jedna, to je dost těžké. Řeknu ale jednu, které si opravdu cením, mám ji pořád v repertoáru a vždycky má obrovský úspěch – Jó to jsem ještě žil. I moje žena, která byla velice kritická, když si přečetla ten text, tak zjihla a říkala, že to je krásné.

Kdo je herecký vzor Jiřího Suchého? Kolika let by se chtěl dožít? Jaké bylo jeho první zaměstnání? Co si myslí o The Beatles? A jaký má vztah se svým synem? Poslechněte si v novém díle podcastu Boomer Talk v přehrávači v úvodu článku.