V Mig 21 jsme se porvali jen jednou, v jedoucím autě, říká Jiří Macháček

Herec, scenárista a zpěvák Jiří Macháček přijal pozvání do podcastu Boomer Talk, aby s Milošem Pokorným probral svou hereckou i pěveckou kariéru, profesní vzory i image. Prozradil také, jak sám sebe hodnotí jako otce nebo co drží kapelu Mig 21 pořád pohromadě.

Jiří, kdo je pro tebe boomer?

Přečetl jsem si, že boomer je ten, kdo patří do naší generace. Už je trochu vyzívaný a těžko porozumí problémům mladších lidí. V podstatě je to taková parta na odkvětu, na odchodu, generace rozpouštějící se v kyselině a hnijící. Tak se cítím.

Jsi frontmanem oblíbené smíchovské party Mig 21. Jsi, třeba při nahrávání, příznivcem trendy zvuků?

Ne, trendy zvukům se úplně vyhýbám. Někdy se nedá nic dělat, někdo je tam třeba propašuje a člověk si jich nevšimne. Myslím si, že v našem případě snažit se být trendy by byla smrt. To je to poslední, co bych si přál. Sám vidíš, že jsem nepřišel v těch moderních moon botách, že jsem tu, jako vždycky, bos. Snažím se tak nějak nenápadně splynout s davem. A co se týče nahrávání, tak se snažím, aby se obsah potkal s formou. Konkrétní příklad nemám, jenom mě bavilo plácnout takovouto blbost.

Když jsme u té vaší kapely, vždycky se mi líbilo, že se držíte v původní sestavě. Jak se vám to daří?

Kladu si tuto otázku zcela souměrně s tebou, asi máme to pověstné sportovní štěstíčko. Ale nebylo to vždy bezbolestné, to ani nejde. Padla i hrubá slova. Nezaznamenal jsem však nikdy žádnou rvačku, až teda na jednu výjimku mezi Pavlem Hrdličkou a Honzou Hladíkem, ale to byla rvačka v jedoucím autě. Pavla se dotklo něco, co řekl Honza, a jak je Pavel takový nemluvný, tak to nečekaně začal řešit fyzicky, ale bylo to celkem rychlé – Pavel zvítězil nad Honzou téměř v deseti vteřinách. Broušení hran těch vztahů je nutné. Je to už přes dvacet let, co jsme spolu, tvoříme jakousi podivnou rodinu a na křídlech máme dva slovenské kolegy.

Jak je pro tebe důležitá image?

Bez ní to vlastně nejde, nějak budeš vypadat vždycky. Prostě je nutné nějak vypadat, vlastně ani není možné nevypadat. Hlavním image makerem kapely je Pavel Hrdlička, který nám shání hadry, ale nemá to jednoduché, protože nás furt vidí jako hubené mladé kluky a my se mu snažíme naznačit, že třeba úzké kožené kalhoty na nás nevypadají dobře. A to jsem v tom vyjádření ještě hodně mírný.

Mimo jiné jsi i herec, v čem tě můžeme momentálně vidět?

Čerstvě je v televizi k vidění český osmidílný televizní seriál To se vysvětlí, soudruzi. Zaobírá se paranormálními jevy a odehrává se v roce 1983, kdy existoval Ústav paranormálních jevů, byl na ČVUT ve sklepě. Tam se seriál odehrává a každý díl je věnovaný jinému paranormálnímu jevu. Natáčeli jsme to půl roku a karavan jsem sdílel s Honzou Cinou, což mi samozřejmě mnoho lidí v showbyznysu závidí a já se jim nedivím. Bylo to hezké soužití, užili jsme si to a ještě za to dostali honorář.

Nedávno jsem koukal na tvůj starší kousek Toman a kladl si otázku, jestli tě fanynky dokážou přijmout v roli sice charakterní, ale místy ne úplně sympatické?

Jestli se má člověk při výběru role rozhodovat podle toho, zda mu fanoušci ubydou nebo neubydou? Popravdě řečeno, nerad bych ztratil někoho, kdo mě má rád, ale na druhou stranu každý se na někoho kouká a něco si o něm myslí, nějak si ho představuje, nějak ho vidí a třeba nechce, aby byl jiný. Myslím si ale, že to není důležité, důležité je, aby to člověk prostě dělal tak, jak to cítí srdcem. Herci, kterých si vážím, si takto dokázali vybírat, byli mi inspirací a já bych to chtěl také takhle mít. A jestli se povede, budu šťastný a budu považovat za velký dar, že si člověk může vybírat podle toho, jak to cítí on, a ne jak by ho chtěli vidět jeho fanoušci.

Jak bys zhodnotil svoji hereckou kariéru?

V podstatě si myslím, že kdybych už netočil vůbec nic, tak by mi to ani nějak nevadilo, protože mám pocit, že to, co jsem si od toho sliboval, a to, co jsem očekával, mně bylo dáno všemi hrstmi, jak jen to vůbec možné je. Takže jsem šťastný za to, co jsem dostal, ale na druhou stranu, pokud by mi bylo nabídnuto něco, co by mě těšilo, tak po tom asi rovnou skočím.

Baví tě to furt?

To řemeslo mě baví. A takhle to mám u všech těch tří profesí – u textování, vystupování s kapelou i u toho herectví. U všech těch tří řemesel mám to těšení se na tu práci.

Měl jsi někdy nějaký profesní vzor?

Začalo to tím, že jsem chtěl být Vinnetou. Pak jsem byl strašně zklamaný, když mi došlo, že to není dokumentární film, že to je opravdu hraný film, že to je napsané, protože jsem myslel, že tam mezi ně pojedu, najdu si je a že se mezi ně nějak vplížím a budu tam s nimi žít.

Nebyl jsi náhodou Doktor Vinnetou na rádiu Limonádový Joe?

Ano, a stále je to moje umělecké jméno. Ale k těm vzorům – je jasné, že nechceš ty lidi kopírovat, ale říkáš si, že bys chtěl dělat něco podobného. Byli a jsou to Josef Abrhám, Honza Tříska, Rudolf Hrušínský, ale i Petr Nárožný a Jiří Kodet. Vlastně všichni velcí herci. Z těch světových pak třeba Belmondo – každý kluk, který skáče ze střechy garáže, to dělá proto, že chce být Belmondo.

A z hudby?

Vždycky jsem si přál mít kapelu jako Beatles, na mysli mám tu jejich soudržnost a message zpívat o lásce, přátelství, prostě pozitivní věci. A mít se rádi mezi sebou, aby parta těch kluků měla ráda to, co dělá. A aby to přitahovalo tou dobrou energií a láskou.

Že nehraješ v televizních seriálech, je záměr, nebo tě žádný neoslovil?

Na začátku jsem si to principiálně řekl, protože seriály nebyly kvalitní do té míry, že by se daly nějak měřit s kvalitou celovečerních scénářů, které jsem dostával do ruky. To se ale za posledních deset až patnáct let změnilo a kvalita se začala vyrovnávat. Spousta scenáristů se soustředí více na to, napsat dobrý seriál než napsat celovečerák. Sami k tomu takhle přistupují, takže není divu, že se ti najednou dostane do ruky seriál, u kterého si řekneš, že to je přesně ono, změníš názor a jdeš do toho. Například scénář k seriálu To se vysvětlí, soudruzi mě bavil od prvního dílu.

Jirko, máš oblíbený film?

Takových je víc, ale myslím, že Policajt nebo rošťák a samozřejmě Muž z Acapulca, to jsou takové dva body, kterých se člověk drží. A teď jsem viděl nádherný film Chudáčci.

Chodíš pravidelně do kina?

Ne, musím říct, že jsem s coronou začal chodit trošku míň, ale to se třeba zase občerství a uvidíme, jak nám bude prostředí přát.

Chybí ti něco z období před rokem 1989?

Určitě. Samozřejmě že bych tu dobu nechtěl vracet, ale když prožiješ ty nejlepší roky, to znamená dětství a pubertu, v jakékoliv době, tak na to stejně vzpomínáš. Potvrdil mi to i Arnošt Lustig, se kterým jsem se o tom bavil, ještě když žil. Říkal, že pořád myslí na to, jak byli v tom koncentráku a jak tam těm esesákům kradli maso pod nosem. A přes to, že to bylo na hraně života a smrti, tak na to vzpomíná, stejně jako můj strejda na dětství ve válečném Terezíně, jako na nejkrásnější nebo jednu z nejkrásnějších etap svého života. Teď bych se mohl rozhovořit – hospody, ženské, zdravý jsem byl, neměl jsem tolik nadváhu a má pověstná leopardí mrštnost ještě fungovala. A teď bych tady mohl celý ten seznam takhle vysypat. Myslím, že musíš žít tím okamžikem, který je, protože to jediné je možné, abys neutíkal od svého štěstí.

Umíš dnes ještě zakalit tak, že druhý den rušíš program?

Žádný program není úplně pevný a člověk by si neměl klást překážky ještě předtím, než vyběhne. Samozřejmě že ano, ale nijak to neplánuji. Ano, rušil jsem program, ale nejhorší je, když zakalíš tak, že druhý den musíš zrušit program, ale přitom to nejde. To tě naučí hodně.

Legendární jsou tvé oslavy narozenin na karlovarském filmovém festivalu. Zdá se mi, že jsi je poslední dobou trochu upozadil?

Ano, to byl záměr, protože už se mi ta oslava začínala organizačně vymykat. Ale zároveň neříkám, že to třeba zase nebude, vždycky to byl totiž velmi spontánní mejdan. Kolikrát jsem to připravoval jenom pár hodin a ty spontánní mejdany byly nejlepší.

Jaký máš vůbec vztah ke karlovarskému festivalu?

Velmi kladný, považuju to za počin, který není s ničím v České republice srovnatelný. Vytvořit něco, co má mezinárodní přesah, nejen pro kulturu a kinematografii, ale vůbec pro jméno České republiky, je prostě fenomén a myslím si, že pan Bartoška je stále za tuto věc nedoceněn. Samozřejmě i jeho tým. Je to jeden z pěti světových festivalů na téhle úrovni. Taky jsem tam pracoval, uváděl jsem filmové delegace, takže jsem se i díky tomu seznámil s nějakými tvůrci. Vzpomínám na festival moc rád, navíc mi na jeden z ročníků karlovarského festivalu moje žena přijela oznámit, že čekáme dítě – naši Bertu.

Jaký máš názor na ocenění?

Dozvědět se, že si vaší práce váží kolegové, kteří dělají stejné řemeslo, je cechovní uznání. Je třeba si toho vážit. I když třeba když jsem přebíral Českého lva, tak jsem to úplně neřekl a dělal si z té akademie legraci, nějak mi to přišlo dobré, protože jsem byl mladý a namyšlený. Toho ocenění si vážím stejně, jako když jsem dostal nějakou diváckou cenu na Žebříku. V každém případě je to potěšující a jakýsi lakmusový papírek toho, že jsi to neudělal blbě.

Když někam přijdeš a všichni čekají, že bude zábava, jak s tím pracuješ?

Když jdu s kamarády a oni očekávají, že bude zábava, tak je hned zpražím a řeknu jim, že žádná nebude, že si jdu jen obyčejně dát panáka a pivo. A když to nejsou kamarádi, tak tam vlastně nemusím být a ten úděl nemusím nést. Učím se, že člověk také někdy nemusí dělat něco jenom proto, že to okolí očekává, nemusím hrát nějakou roli.

Co divadlo?

Dá se říct, že po osmileté pauze stále nemám pocit, že by mi chybělo. Chyběli by mi asi diváci, ale ty mám, když hraji s kapelou. Nezavírám si ale dveře a umím si představit, že se k tomu ještě vrátím. Zároveň, kdybych už nikdy divadlo nehrál, umím si také představit, že by mi nechybělo.

Nebyl bys nervózní, kdybys nedostal rok do ruky žádný scénář?

Myslím si, že bych nebyl nervózní, a dokonce si myslím, že jsem za poslední rok ani žádnou divadelní nabídku nedostal. Takhle nepřemýšlím. Prostě pokud ta věc není na stole, nemá cenu si říkat, co by kdyby. Pochybuji, že by se mi to i časově vešlo do toho, co dělám.

Co by tě bavilo, kdybys neměl kapelu a nehrál?

Těch věcí na světě přeci je, můžeš třeba jezdit po Jižní Americe na motorce. Jachting, golf, honitba, to všechno je otevřeno. Seriózně bych si sám sebe nedokázal představit na žádné pozici, dokonce i na těch pozicích, za které jsem sklidil ceny.

Existuje něco, co by sis ještě rád vyzkoušel?

Nevím, jestli v té práci, kterou dělám, ale zaráží mě třeba, že mám občas touhu pracovat třeba se dřevem. Nebo něco dělat rukama. Jsem velmi nešikovný, ale postupně zjišťuji, že když je tu a tam něco potřeba, tak se pokouším nejdřív sám, a i když se mi to nepodaří, tak než zavolám profesionála, dám tomu třeba druhý i třetí pokus. Rád bych uměl vázání uzlů, to mě baví, ale chtěl bych to umět ještě na lepší úrovni. Možná že by mě třeba bavilo i něco režírovat, ale možná že jsem také líný, nevím. Režíroval jsem jeden nebo dva klipy, které jsme dělali s kapelou. Zároveň se toho také nějak bojím a k tomu řemeslu mám respekt. Těch ambic se zároveň trochu obávám a je skvělé, že mě do toho nic nenutí, že nemusím.

Jak si užíváš volno?

Záleží, jak dlouhé to volno je. Pokud pět týdnů, tak tuším velmi dobře, co udělám, a jestli je to pět minut, tak vlastně také. Když je to pět týdnů, odjedu do Thajska a tam už to nechám běžet a nenechám se příliš vyrušovat. A jestli je to pět minut, tak se snažím nadechnout a být. Nedělat nic je poměrně velká dřina. Musím říct, že čím jsem starší, víc dbám na to, abych opravdu nějaké volno měl, ale fakt se donutit k tomu, nedělat vůbec nic, je vlastně strašná dřina.

Jak se hodnotíš jako táta?

Pokud se budu hodnotit jako táta, tak jedině prizmatem vzpomínky na všechny mé biologické i nebiologické, zástupné i nezástupné otce, kteří se nějak zúčastnili mé výchovy. Je překrásné sledovat děti, jak objevují svět, jak si ho osvojují, jak se vyvíjejí a co všechno je zajímá. Snažit se být po ruce, když člověka potřebují, ale jinak příliš neplašit koně v běhu. Dítě si o tu výchovu stejně tak nějak řekne samo, takže bych se radši nehodnotil a nechal na dětech, ať si to zhodnotí samy.

Ke kterým lidem z České republiky chová Jiří Macháček respekt? Co mají v plánu s kapelou Mig 21 na letošní jaro? Jaké byly jeho pocity, když šli s kapelou poprvé do nahrávacího studia? A jakou roli sehrály Werichovy pruty v jednom z klipů Mig 21? Poslechněte si novou epizodu podcastu Boomer Talk. Pustit si ji můžete v přehrávači v samotném úvodu článku.