Jiří Ježek: S jednou nohou bych StarDance nevyhrál

Jiří Ježek na první pohled sice jako boomer nevypadá, ale věkem i názory do této kategorie spadá. V rozhovoru došlo na vážná i odlehčená témata, Miloš Pokorný se dozvěděl, jak náročná byla účast v letošním ročníku StarDance, jak se Jirka vyrovnával s těžkým úrazem i koncem kariéry, jak řeší hatery nebo jak to má s technikou a technologiemi.

Kdo je pro tebe boomer?

Mám to spojené s lidmi kolem sebe, to znamená v rozmezí deseti let kolem té mé padesátky, a podle mě to vzniklo z babyboomu. Samozřejmě to spíš beru z toho posměšného hlediska, že nám tak říkají ti mladí. Tedy ti, kteří už si nepamatují tlačítkové telefony a nechápou, že jsme dokázali žít bez sociálních sítí a že se tomu statečně bráníme. Nebo aspoň já, protože pořád si myslím, že si ten život máme užít, a ne jenom psát a sdílet. Jsem pyšný, že jsem boomer, když mi to řekne někdo z těch mladých, tak se tomu zasměji, ale uvědomím si, že už jim asi nestačím v té rychlosti, kterou oni žijí. Na druhou stranu jsem za to rád a uvědomil jsem si, že v těch padesáti už nestíhám, nedoháním a nikam nespěchám. V roli boomera je mi pohodlně a dobře. Přijde mi ale, jak tě znám, že oba jsme docela mladí duchem. A mladou generaci obdivuji, oni to fakt nemají jednoduché, nejen s těmi sociálními sítěmi, ale i s tím životem a obrovským tlakem.

Ten tlak a srovnávání mladým opravdu nezávidím, je to psychicky velmi náročné.

Jasně, třeba holky, když nemají dítě do třiceti, tak jsou divné a už se jich na to ptají. Asi to dříve také bylo, ale ne v takové míře a v takovém globálu, protože vše je propojené těmi telefony a přijde mi, že lidé hodně komentují. A je úplně jedno, z jaké věkové skupiny jsou. Místo toho, aby se snažili prožít svůj život hezky a dělat ho i hezký lidem kolem sebe, tak spíš komentují ostatní. Poměrně zblízka jsem nedávno zažil, jak to mají lidé, kteří jsou opravdu exponovaní v médiích – herci, zpěvačky, tanečníci –, s těmi hejty na sociálních sítích těžké.

Mně se tohle nikdy nestalo, protože jsem měl to štěstí, že jsem byl úspěšný sportovec, vždycky jsem se snažil vystupovat pozitivně a hejtů měl málo. A když už se nějaké objevily, tak jsem je buď nečetl, nebo smazal, protože je to moje sociální síť a nebudu si tam nechávat nějaký hnusy. Když se toho ale každý den na tebe navalí tolik, co vidím u některých těch opravdu exponovaných lidí, tak to je fakt nepříjemné a říkám si, proč to ti lidé dělají. Musí být opravdu hodně nešťastní, že to takhle každý den několikrát na někoho vyplivnou. Štve mě to hodně, protože si neuvědomují, že lidi, kteří jsou jejich cílem, tím zraňují.

Vidíš na sociálních sítích naopak něco pozitivního?

Vidím, třeba motivaci. Já, protože sport je pořád moje vášeň a věnuji se mu každý den, jsem za sociální sítě v tomto směru vděčný a píše mi spousta lidí, že je motivuji k nějakému pohybu nebo k nějaké změně vlastního náhledu na zdravý život. Mám několik opravdu reálných příkladů, že jsem těm lidem úplně změnil život, že třeba před pěti lety začali jezdit na kole, běhat nebo trošku přemýšlet, že by nemuseli kouřit a každý den vypít flašku vína.

Tomáš Řepka říkal, že si uvědomil, že není nesmrtelný.

Protože my jsme v těch třiceti nesmrtelní byli. Cítím to sám na sobě, třeba co se týče alkoholu. Občas na to pivo ani nejdu, protože vím, že druhý den musím nějak fungovat. A vzhledem k respektu ke své práci si to prostě odpustím a třeba půl roku nejdu do hospody a nevypiju více než pět piv, což bylo tenkrát normální, a navíc jsem byl do toho schopný závodit, to prostě už dneska nejde.

Všechno má své limity.

Na druhou stranu se to nesmí přehánět. Třeba když padesátník, který do té doby seděl v kanceláři nebo hospodě, vypil deset piv a vykouřil krabičku cigaret denně, najednou začne jezdit na kole sto kilometrů nebo běhat, to také nejde. Takže rozumně. Lidem radím, ať to nepřehánějí, ať zase najednou úplně nezačnou žít zdravě a nezačnou si vážit jídlo. Prostě neblbnout, fakt si ten život užívat, protože máme spoustu pracovních povinností, které jsou důležité, máme se starat o své nejbližší, o rodiny a pak ve volném čase teda myslet trošku na sebe, ale opakuji, nepřehánět to.

A když se vrátím k těm sociálním sítím, tak mají i svá pozitiva, třeba v tom, že když je někdo po úraze, na vozíku nebo má fakt nějaký velký fyzický hendikep, například protézu, tak těmto lidem já můžu pomoci, aniž bych je znal, aniž by se třeba oni ocitli v mojí blízkosti, a můžu je motivovat především v tom, že tím úrazem život nekončí. Sám jsem to zažil v jedenácti letech a pak jednou ještě ve čtyřiceti, kdy mi ten druhý úraz ukončil kariéru. Já byl fakt kousíček od smrti a vím, že ze všeho se člověk dokáže vylízat, když chce a když má důvod. A že i s jakýmkoliv fyzickým hendikepem nebo omezením můžeme žít šťastně, aktivně a ještě navíc můžeme nějakým způsobem přispět lidem kolem sebe, především pozitivní energií, což je také velmi důležité. Svou účastí ve StarDance jsem oslovil i lidi, kteří na sport nekoukají a hodně z nich mi napsalo, že jsem pro ně něco jako impulz do života a že mají ten nebo onen problém.

Když jsi skončil zásadní část kariéry, bylo těžké rozhodování, co dál?

Vůbec jsem nevěděl, co budu dělat druhý den, ale měl jsem ten konec kariéry jednoduchý v tom, že mi ji vlastně ukončil úraz, což bylo neplánované a navíc to přišlo na vrcholu. Ten úraz jsem málem nepřežil a nikdo ani nevěřil, že se vrátím. Nakonec jsem se nějakým štěstím ještě na tři sezony vrátil, ale už to byly sezony rozlučkové, jenom jsem hledal ten správný moment. Řekl jsem si, že už to bolí opravdu tolik, že už nechci trpět. A když to skončilo, uvědomil jsem si, že se mi ulevilo, že už nemusím balit kolo, že už nemusím cestovat. Nevěděl jsem ale, co budu dělat. Naštěstí jsem vydělal tolik peněz, že jsem si mohl dovolit pár chvil volna a nenastupovat hned do práce a i díky tomu, že ta kariéra byla úspěšná, jsem si dal pár týdnů na rozmyšlenou. Odpočíval jsem, možná pár měsíců, pak byl covid, kdy bylo vlastně těžké cokoliv dělat. Využili jsme to k tomu, že jsme postavili barák kousíček za Prahou a strašně nás to bavilo.

A najednou mi zavolali z televize, že se zakládá CNN Prima News a jestli bych tam nechtěl dělat moderátora sportovních zpráv. Věděl jsem, jak těžké to měl Roman Šebrle, když začínal, ale když zavolali podruhé, řekl jsem si, že to zkusím. Bylo mi nějakých pětačtyřicet let, což není ideální věk začínat úplně novou profesi. Pro mě to byla stejná výzva, jako když jsem začínal na kole, prostě úplně z nuly, ale bavilo mě to hodně a dělal jsem to dva roky. Nějakým způsobem jsem se do toho dostal a najednou jsem zjistil, že mě to pohltilo natolik, že z toho byla každodenní práce. Začalo mi ale chybět to, co jsem miloval, to znamená sluníčko, ježdění na kole, běhání, tak jsem se omluvil a odešel.

Neměl jsem žárnou alternativu, nicméně za čtrnáct dní nato mi volali z Českého rozhlasu, že zakládají Radiožurnál Sport a jestli bych nechtěl moderovat tam. Nabídku jsem přijal, bylo to krásné a měl jsem tam super kolegy, kteří mě učili. Opět mě to pohltilo, chtěl jsem do toho dávat maximum, ale byl jsem úplně vyčerpaný, takže jsem se opět omluvil a odešel. Pak přišla StarDance, která po půl roce skončila, a teď čekám, co bude dál.

Položil sis otázku, jestli jsi měl účinkování ve StarDance zapotřebí?

Vlastně ani nevím, šel jsem do toho s nadšením a dobrovolně. Doma jsme na to, přiznávám, koukali od první řady a bavilo nás to. Mně to přijde pozitivní a nekonfliktní pořad. Každý rok tam byl nějaký můj kamarád a já to s ním prožíval. A když zavolali ze StarDance, tak má manželka, která je zároveň mojí manažerkou, kývla na jejich nabídku. A od té chvíle jsem ani jednou nelitoval – a že jsem odcházel ve strašných depresích.

Skoro tři měsíce jsem fakt nevěřil, že to půjde, pak se najednou přiblížil ten první týden a já věděl, že tam fakt budu muset jít a zatančit. No, a najednou byla ta sobota, při generálce jsem to ještě docela kazil, ale při tom hlavním večeru, kdy máš jenom jeden pokus, jsme to zatančili nejlépe, jak jsme to kdy zatančili. Podíval jsem se své taneční partnerce Lence do očí, a když jsem viděl, že je šťastná, tak mi málem vytryskly slzy a říkal jsem si, že to stálo za to. Bylo to krásné, jako vyhrát na olympiádě. Smůlu jsme měli v tom, že podle kurzu sázkových agentur jsme byli vždycky třetí a lidé mi pak říkali, že tu esemesku neposílali, protože si mysleli, že jsme úplně v pohodě, že ji pošlou, až když půjde do tuhého. A možná právě proto jsme vypadli. Počítal jsem s tím, protože s jednou nohou bych StarDance nevyhrál.

Jak to máš s technikou a technologiemi?

Fakt jsem uživatel a vždycky byl, i co se týče třeba aut, protože nejsem ten typ kluka, který by se od mládí rád rýpal v motorech a uměl si auto opravit sám. Umím řídit a auto mám opravdu jenom jako prostředek k tomu, aby mě dostalo z jedné strany na druhou, abych se nějak bezpečně dostal tam, kam potřebuju, ale že bych si potřeboval kupovat super auto nebo mít každé dva roky něco extra nebo se masírovat tím, že mám nějakou placatou káru, to vůbec, tohle mě neláká. A stejně tak to vám i s vymoženostmi, jako jsou telefony a tablety.

Baví tě cestování?

To je velmi ožehavé téma, protože Soňa je mojí manželkou i manažerkou, takže se mnou prožila celou tu cyklistickou kariéru a všude jezdila se mnou. Závody tě zanesou všude po světě a ta cyklistika, na rozdíl třeba od basketu nebo od plavání, kdy jsi zavřený v hale, je dobrá i v tom, že tu zemi trošku poznáš, a to nejen při těch závodech, ale i při tréninku. Máš lepší kontakt a my jsme se navíc hodně bavili s organizátory těch závodů, kteří nás třeba vzali k sobě domů na večeři.

Procestovali jsme toho hodně a je jenom málo zemí, kde jsme nebyli, takže jsem z toho tak trochu „přecestovaný“, a když to skončilo, byl bych nejradši pořád doma, čuměl do lesa nebo si šel zaběhat. Jenže Soňa má ty toulavé boty furt a pořád by někam jezdila. Ale jednou za rok je pro ten vztah dobré na tu dovolenou vyrazit. I ta Česká republika je moc hezká a pořád objevuji místa, která za to stojí, a mám na to i čas, navíc hodně jezdím po nejrůznějších akcích a vždycky se dostanu někam, kde jsem ještě třeba vůbec nebyl. Cestování mě baví, ale když to shrnu, rád spím ve své posteli.

Kdo přišel s nápadem pozvat Jirku Ježka do podcastu Boomer Talk? Jak těžký pro něj byl konec ve StarDance? A jak náročná pro něj byla práce televizního a rozhlasového moderátora? Poslechněte si v aktuálním vydání podcastu Boomer Talk!