Jaroslav Róna: Jediné, čeho se bojím, jsou mí spoluobčané

Sochař a malíř, keramik, umělecký sklář, grafik, scénograf, literát a amatérský herec Jaroslav Róna byl hostem podcastu Boomer Talk. V rozhovoru s Milošem Pokorným probral své současné i minulé umělecké aktivity, cestování, technologie i svůj profesní sen.

Když se řekne boomer, co vám to evokuje?

To slovo jsem neznal, takže jsem se podíval do slovníku a našel si význam přistěhovalec. Pak jste mi to vysvětlili a ještě mi to dovysvětlil František Skála – údajně by to měl být někdo, kdo je už lehce over. Prostě lidé, kteří už nejsou v té samé zájmové oblasti.

Jak byste sám sebe jednoduše charakterizoval, kdo je Jaroslav Róna?

Jaroslav Róna je ten, komu nejde nic jiného než výtvarné umění.

Ale zato všeho druhu.

No, jasně.

Jak se to prolíná?

Malování a vytváření soch všech velikostí je pro mě stabilní činnost, která se vlastně vyvíjí sama ze sebe, a ty veliké sochy se třeba vyrábějí i několik let. A do toho si řeknu, že už uzrál čas, abych ilustroval třeba Golema, což jsem dělal letos, nebo jsem ilustroval 1984 od Orwella, na což jsem měl chuť. Měl bych ilustrovat Konec civilizace od Aldouse Huxleyho a na to se taky těším. Anebo prostě přicházejí takové zvláštní nabídky, trochu jsem se začal míchat i do architektury, ale to jsou pro mě věci navíc, protože na prvním místě mám monumentální sochařství. Pak ateliérové sochy a samozřejmě to vyvažuje malba, ale ta malba to vyvažuje opravdu 50 na 50.

Jedno z vašich nejznámějších děl je socha Franze Kafky, která je k vidění v centru. Jen pro představu, jak vzniká takhle velká věc?

Soutěž jsem vyhrál v roce 2000, to znamená, že jsem měl hotový návrh, na kterém jsem předtím pracoval čtyři měsíce. Nejprve ideově, pak formotvorně a v prosinci roku 2003 se socha odhalovala. Takže realizace trvala asi tři roky a byla to pro mě zkouška ohněm, protože jsem do té doby veliké sochy moc nedělal, a už vůbec ne sochy, jejichž součástí by měl být něčí portrét. Prostě jsem si vymyslel vlastní způsob, jak to vůbec udělat, protože při tom modelování pracuji bez pomocníků, samozřejmě když se to pak odlévá do sádry a do bronzu, tak tam už řemeslníky mám. Ale v té hlíně to dělám prostě jenom já sám, takže jsem musel přijít na to, jak vlastně takhle mohutnou věc vyrobit technicky.

Občas ke mně chodil kamarád sochař Stefan Milkov, kterýž na mě zvědavě koukal, jak to dělám, a pak se mi přiznal, že vůbec nevěřil, že to vyrobím tím způsobem, kterým jsem to dělal. Zkrátka jsem na to šel po svém a sochu vymodeloval odspodu, kam až jsem dosáhl, pak jsem to zabalil do igelitu a začal modelovat horní půlku, aby mi to neztvrdlo. Takže jsem to takhle rozdělil, horní část dělal z lešení a ten obličej jsem na tom lešení modeloval vleže. Stefan mi později poslal fotografii obrovské sochy kentaura, kterou dělal francouzský sochař Bourdelle, a dělal to úplně stejně.

Když se ta socha posléze odlévá, jste pořád u toho?

Ano a kontroluji každý centimetr čtvereční, protože v tom bronzu, když se to svařuje, dochází k deformacím a různě se to smršťuje a propadá, takže občas musíme ten bronz zase třeba vytloukat zpátky do tvarů. Navíc mám v ateliéru vlastní slévárnu.

Jaký to pro vás byl pocit, když jste tu soutěž vyhrál?

Jako když na nějakém dostihovém derby vyhraje outsider, který předběhne ty nejslavnější koně, protože jsem tehdy nebyl moc známý jako sochař, ale spíš jako malíř. To, že jsem se dostal do toho výběru, protože ta soutěž byla vyzvaná, byla taková trošku souhra náhod a myslím, že mě tam doporučil právě Stefan Milkov, což od něj bylo úžasné, protože jsem byl jeho konkurent. Podotýkám, že jsem navrhl místo, kde ta socha stojí, to tam vůbec nebylo. Tam byla taková proláklina, takový park a já jsem vlastně rozšířil pochozí plochu Prahy 1. Je tam kyklopské zdivo, které jsem vzal z nábřeží, protože ta dvojice v té novele Popis jednoho zápasu jde po nábřeží a jeden druhému pak vyskočí na ramena a z toho se to odvinulo. Spolupracoval jsem na tom s architektonickým studiem Davida Vávry, které tomu dalo podle mého návrhu konečnou podobu. Pro mě to vítezství bylo úžasné a postavilo mě poprvé do role, že jsem začal být uznávaný jako sochař.

Když jdete dnes kolem a podíváte se na tu sochu, říkáte si třeba, že byste některé věci udělal jinak?

Musím říct, že u téhle sochy ne. Mívám to třeba takové dva nebo tři roky po realizaci, ale pak to opadne. Občas se mi prostě stane, že o nějakém místě mírně pochybuji nebo mně tam něco trochu leze na nervy, ale to druzí lidé nevidí.

Takže už jste zavedený autor.

Myslím, že v těch soutěžích mi to spíš může paradoxně škodit, protože v té komisi, která to posuzuje, jsou mladší lidé a ti třeba říkají, že dost už bylo těchto boomerů, že tam musí protlačit někoho z jejich generace. Možná je to přirozený posun. V soutěži na kašnu pro Dominikánské náměstí v Brně jsem navrhl bronzovou sochu takové zvláštní medúzy, ze které se valí voda, a ten tvar, si myslím, je nádherný. Skončil jsem, kvůli té komisi, asi dvaatřicátý a přede mnou se umístil návrh díry v chodníku, ze které vytéká voda. Co si mám myslet o té komisi? Že to je konceptualistická komise, která už se nedívá na věci z nějakého estetického hlediska, ale dívá se na věci, že jsou nějakým činem, který se zapíše do dějin výtvarného umění? Neměli by ale zapomenout na to, že tam budou třeba dvě stě let chodit lidé a ta jejich móda nějakých činů zapadne a lidé, podle mého názoru, budou posuzovat krásný tvar zajímavého objektu.

Když jste v roce 1987 založili projekt Tvrdohlaví, byl to svým způsobem i váš postoj, abyste se vymezili?

Samozřejmě. Mladší čtenáři, kteří to neznají, nemůžou vůbec tušit, že v té době byl zákaz zakládání uměleckých skupin a spolků. Po nástupu komunistů a vzniku Svazu výtvarných umělců rozpustili tehdy všechny tyto významné spolky. Takže byly takové partičky kámošů, které si dohazovaly kšefty, a kvalita moc nehrála roli. A my jsme zkrátka napsali řídícímu orgánu Svazu výtvarných umělců, což byli samí komunističtí umělci, dopis, ve kterém jsme jim oznámili, že jsme založili výtvarnou skupinu Tvrdohlaví, která samozřejmě svým názvem navazovala na skupinu Tvrdošíjní, čímž jsme jim signalizovali, že neustoupíme, a napsali jsme, že jsme všichni absolventi uměleckých škol a že je žádáme o výstavní prostor, abychom se mohli představit spoluobčanům.

Oni vůbec nevěděli, co si s tím dopisem počít, takže na nás vůbec nereagovali. Na Praze 9 se ale vyskytl jeden skvělý člověk, který byl komunista a byl tam přes kulturu. Jmenoval se Halík, byl amatérský malíř a měl výborné vztahy se Standou Divišem, který měl kapelu Krásné nové stroje. Spolu domluvili, že nám půjčí Lidový dům ve Vysočanech, a pan Halík to vzal na sebe a zaštítil to. My jsme v Lidovém domě měli v roce 1987 velkou výstavu, která měla obrovský úspěch a neuvěřitelnou návštěvnost – všichni, co se o výtvarné umění zajímali, to věděli a jezdili do Vysočan. Bylo to nesmírně silné, ti lidé najednou koukali na umění, které bylo úplně jiné než všechno, co do té doby znali. Takhle to začalo a tím, jak jsme se založili, se najednou protrhla hráz a začaly se zakládat další skupiny jako Středotlací a Měkkohlaví. A ti komunisté na to zírali jak vejři, protrhla se hráz a oni už s tím nic nedokázali udělat, protože ve společnosti už bylo celkové pnutí a přišla úplná změna atmosféry.

Měli jste do té doby problémy vystavovat?

Vystavovat jsme nemohli, protože to bylo všechno v gesci Svazu výtvarných umělců, kde byl ještě takový podspolek mladých umělců, kteří měli také galerie, ale to zas ovládal pan Velčovský, otec toho slavného designéra, který byl komunista. Zkrátka jsme měli problémy a bylo velmi těžké si prosadit nějakou individuální výstavu. Také se o nás začala zajímat StB, takže když jsem měl za naši skupinu projev na Svazu výtvarných umělců, tak tam normálně seděli fízlové, kteří z toho dělali zápis na psacím stroji. Dokonce se nás pokusili trochu zastrašovat, ale nebylo to nějak tvrdé, protože už všichni cítili, že se to celé mění, ale kdyby to bylo o něco dřív, tak bych asi uvažoval o emigraci.

Cítíte vůči něčemu z doby minulé nostalgii?

Když je někomu sedmašedesát let, jako teď mně, tak by vlastně neměl nic proti tomu, kdyby mu bylo dvaatřicet, což byl v mém životě přesně ten rok, kdy byla sametová revoluce. Jinak se ale vůbec neohlížím za něčím pozitivním, co bylo v té době, protože ti noví lidé si vůbec neumí představit tu realitu, která tady byla, a možná se jim líbilo, že Praha byla bez turistů, omšelá a měla romantickou patinu. Jenomže to celé obklopovala nakyslá omáčka strachu a to si nikdo neumí představit, protože to je nepojmenovatelné. Panovala tady taková hnusná, fízlovská, nakyslá atmosféra plná strachu. A už jenom to, že tohle zmizelo, i kdyby se nic víc nestalo, bylo úplně úžasné. Kdo pamatuje města a vesnice té doby, tak vidí tu obrovskou proměnu, takže nechápu, jak může mít ten posr*nej Babiš 32 %.

Když se bavíme o těch sedmdesátých, osmdesátých letech, mám pocit, že vám v té době vyhořel ateliér, je to tak?

Bohužel, vyhořel mi ateliér, málem jsem uhořel a bylo to mojí vlastní blbostí. Byl to opravdu šok, ale musím říct, že mí přátelé ze skupiny Tvrdohlaví mi pomohli ho znovu celý zrekonstruovat poměrně rychle a já se zase dostal zpátky do provozu. Bylo to takové varování, že lidský život je opravdu křehký a ze dne na den se může zhroutit.

Když tady na vašem místě seděl Václav Marhoul, tak říkal, že jste mu vlastně pomohl přežít poté, co ho vyhodili z Barrandova, a že nebýt vás, tak neví, jak by to dal, vzpomínáte na to ještě?

Přiznám se, že nevím úplně přesně, co měl na mysli, možná že jsem mu půjčoval nějaké peníze.

Přesně řekl, že nebýt Jaroslava Róny, tak odcházel z Barrandova s holým zadkem.

Myslím, že trošku přehání, ale pravdou je, že když někoho označím za svého kamaráda, tak opravdu nevím, co by musel udělat, abych to kamarádství zrušil, a když můžu, tak samozřejmě vždycky pomůžu, protože přátelé si zkrátka musí pomáhat. On pro mě také strašně moc udělal, mám ho rád a je to jeden z nejúžasnějších lidí, se kterými jsem měl tu čest se v životě stýkat.

Máte hodně přátel?

Vlastně musím říct, že docela jo, i když mám hrozně málo času a nemůžu se třeba s některými vidět, tak celou řadu lidí považuju za svoje dobré přátele.

Měl jste to štěstí a mohl vycestovat ještě před revolucí, jak k tomu došlo?

Měl jsem možnost navštívit Spojené státy. A abych to vysvětlil, nemusel jsem nikomu nic podepsat, mně to prostě zařídil prof. Libenský, můj profesor z Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Tou dobou velmi privilegovaný umělec, a přestože byl ze socialistického Československa, tak byl považovaný za nejvýznamnějšího sklářského umělce na světě. A když řekl, že si mě vezme jako svého asistenta do Ameriky, tak se tak stalo. Bylo to pro mě úplně jako svět za zrcadlem z Alenky v říši divů, anglicky jsem uměl docela málo, ale za chodu jsem se doučil, abychom mohli vyučovat tavené sklo lidi z celého světa, kteří se tam přihlásili. Byli jsme v takové přírodní škole, která měla vlastní sklářskou huť na úžasném místě v horách, asi tři čtvrtě hodiny autem severně od Seattlu.

Navázal jste tam nějaké pracovní nebo osobní kontakty?

Získal jsem tam řadu přátel, hlavně Američanů, ale i Evropanů. Po nějaké době mě tam pozvali znovu, to už jsem tam mohl tvořit svoje věci, zároveň jsem konzultoval práce studentů. Potom mi v Seattlu udělali samostatnou výstavu, takže jsem tam vlastně přes to sklo měl otevřené dveře. Problém byl v tom, že jsem to sklo později přestal dělat a začal se věnovat klasickému sochařství, převážně z bronzu. S tím profesorem Libenským jsem tam měl být tehdy jenom měsíc, ale řekl jsem si, že tam chci být déle. Zavolal jsem do Washingtonu, jestli by mi prodloužili pobyt, ale oni že mi ho neprodlouží. Takže jsem jim řekl, že si možná nevšimli, že jim volám ze Spojených států, takže jsem to já, kdo rozhoduje, kde a jak dlouho budu. Úředník se odmlčel a pak řekl, že kdybych se náhodou vrátil do vlasti, tak mi už na letišti seberou pas a nebudu moci nikam cestovat. Souhlasil jsem, zůstal tam a jel jsem do Mexika navštívit svoji tetu, která tam žila se svým manželem. S nimi jsem cestoval po Mexiku a přes Floridu se vrátil do po dvou měsících do New Yorku. Tam mi docela významná galerie nabídla členství, podmínka ale byla, že ve Spojených státech zůstanu.

Přestože byl tady komunismus, tak já jsem takový patriot a miluji Prahu, navíc bych musel úplně přestřihnout svůj život a žít s pocitem, že už třeba nikdy neuvidím své rodiče. Prostě jsem nedokázal odejít, ale je pravda, že kdyby na mě ti estébáci vyvinuli větší tlak, kdybych opravdu žil v nějaké hrůze, tak bych asi utekl a neměl tu odvahu v Československu zůstat. V tomto ohledu ty disidenty obdivuji a lidem, kteří je pomlouvají, bych přál, aby se ocitli ve stejné situaci. Takže jsem pod takovým tlakem nebyl, vrátil se a na letišti mi sebrali pas. Pamatuji si, že jsem po tom letišti kráčel ve vyšívaných rodeových kovbojských botách, na hlavě měl stetson, který jsem dostal od jednoho pašeráka marihuany v San Francisku, a k tomu mexické pončo s třásněmi. Ještě dlouho jsem pak po Praze chodil takhle vymóděný, nicméně jsem nějakou dobu nemohl cestovat.

Když se pak změnila situace, tak jste zase vycestoval.

Největší zločin komunistů byl, že lidé nemohli cestovat, protože tím, že navštívíte úplně jiné kultury a poznáte, jak tam žijí, získáte pocit nebo informace o vlastním postavení ve vlastním světě. Lidé by měli cestovat a dívat se kolem sebe, a teď nemyslím do Hurghady, i když tam to je asi také skvělé, ale prostě by měli jet do nějakých zemí třetího světa, aby si vážili toho, že jsou v této skvělé části světa. Pořád někam jezdím a musím říct, že cestování je úplně základní věc.

Jak jste na tom s technikou a moderními technologiemi, baví vás?

Techniku jsem začal využívat ve svém povolání, spolupracuji se skvělým 3D studiem, ve kterém mi hodně pomáhají, třeba když dělám nějaké sochy. Ale to je jenom určitá část mé práce, protože ta základní je pořád to klasické modelování a práce rukama. Některé postupy doplňuji právě těmito 3D technologiemi, které mi pomáhají a šetří čas. Přijde mi to fascinující, jenom se bojím, aby to nebyla ta protržená hráz, co nás smete, protože těch děsivých možností, jak k vám můžou pronikat nějaké temné věci, se děsím. Obyvatelstvo je často neuvěřitelně naivní a nechá se manipulovat nějakými dezinformačními servery, což je naprosto děsivé. A obávám se toho, že té části obyvatel, která je ohrožena nejvíc, není moc informovaná a je snadno zmanipulovatelná, je minimálně 50 %. Takže vlastně díky těmto technologiím úplně vytlačí těch zbylých 50 % z možnosti rozhodování o svém životě. Já se jenom bojím dalších voleb.

Chtěl byste si ještě splnit nějaký profesní sen, existuje něco, co byste ještě rád udělal?

Mám připravenou takovou sochu, na které už se začalo pracovat. Ten kámen váží sedmdesát tun a má šest metrů na výšku. Mám i návrh a jmenuje se to Milosrdný Bůh dvacátého století, což je ovšem ironie, protože víme, že dvacáté století bylo mimořádně nemilosrdné, a ta socha taky tak vypadá – je to takový děsivý tvor, který vlastně požírá lidi. Velmi rád bych tuhle sochu dokončil a nainstaloval na nějakém podivuhodném místě, v nějaké zvlněné krajině, která ale v sobě má nějakou tragickou paměť právě z toho dvacátého století. Takže bych chtěl udělat takový zvláštní památník, který na první pohled vypadá jako obrovský menhir, jenom má na sobě reliéf. A lidé by k tomu chodili pěšky a bylo by to takové poutní místo. Mně se nejvíc líbí osamělé sochy v krajině, to je prostě nádherné.

Děláte práce na zakázku, třeba pro někoho, kdo má představu, nebo si necháváte absolutně tvůrčí svobodu?

Ještě se mi nestalo, že by mi někdo řekl, jakou má představu on. Jinak dostávám zakázky v tom smyslu, že někdo ode mě chce sochu, ale většinou mi neřekne jakou, řekne mi, že má určité místo a abych tam udělal něco vhodného, ale můžu udělat, co chci. Zrovna nedávno jsem dělal sochu, která se jmenuje Krokodýl v kleci. Návrh byl na sedmimetrovou sochu do vnitrobloku na Janáčkovo nábřeží, ale z toho pak sešlo. Když těm lidem pošlu rozpočet, než udělám návrh, většinou se stáhnou. Ne že by na to neměli, ale tady prostě nebývá moc zvykem ty peníze umělci dát. Možná že jiní mí kolegové to umějí lépe, ale já s tímhle mám opravdu problémy. Nedávno jsem dokončil jednu zakázku, kdy si ten zákazník nebo zájemce našel v mém elektronickém katalogu nerealizovanou kašnu. Jel jsem se k němu podívat na pozemek do Chorvatska a do nádherné zahrady u moře mu vyrobil čtyřmetrovou kašnu.

Je pro vás důležité, kam se vaše dílo umístí?

Je to pro mě úplně to nejzásadnější. Zrovna nedávno jsem odmítl prodat svoji sochu Čtenář v křesle, která byla vystavená v Kaprově ulici, Galerii hlavního města Prahy, protože ji chtěli dát na místo, které se mi prostě nelíbilo a nebylo dostatečně vhodné.

Co vás v dohledné době čeká?

Dělám takový veliký monument pro Nádraží Bubny, kde by mělo vzniknout muzeum holocaustu. Dělají mi to kameníci, já to dozoruji a je to opravdu mimořádná věc. A vedle toho pracuji na dalších zakázkách, popravdě řečeno ani nevím, co všechno dělám. Nemám důvod si vůbec na nic stěžovat. Jediné, čeho se bojím, jsou mí spoluobčané. Myslím teda tím, až přijdou k volbám a co provedou.

Jsou v současnosti k vidění některá vaše díla?

Rád bych čtenáře pozval na svoji výstavu s názvem Explorer, kterou mám v Trafo Gallery v Holešovicích do 16. června. Velice významnou věcí je pak pro mě vystavená socha Nosorožec na doprovodné akci Bienále v Benátkách – přímo na nábřeží poblíž Giardini, kde bude vystavena do konce listopadu. Jak probíhají přípravy vystoupení projektu Tros Sketos? Jaké publikum jejich koncerty navštěvuje? A jak probíhalo natáčení znělky karlovarského festivalu? Poslechněte si v našem podcastu!