Jaromír 99: U nás na venkově málokdo ví, že jsem napsal Půlnoční

Jaromír Švejdík známý jako Jaromír 99 je umělec, který si před časem k hudební kariéře přibral i výtvarnou a nutno říci, že se mu v ní daří stejně dobře. S Milošem Pokorným probral nejenom skupiny Prissnitz, Umakart nebo Letní kapelu, ale i vznik hitu Půlnoční nebo práci na úspěšných komiksech Alois Nebel, Mašíni či Zátopek.

Jaromíre, jak vlastně vznikla ta devadesát devítka? Tak to je taková klasická otázka. Říkám, s nadsázkou, že nejsem stoprocentní ve věcech, které dělám, proto devadesát devítka. Ale pravda je taková, že když jsem přišel do Prahy a začal se živit storyboardy v reklamě, což jsou rozkreslené scénáře, kreslil jsem je úplně standardně tužkou, tuší, nebo vodovkami na papír. Pak jsem zjistil, že existuje nějaký počítač, scanner a internet, tak jsem, investoval, koupil ho, i když jsem nevěděl k čemu, a můj syn, který byl zběhlý, mě zaučil. Říkal jsem si, že mám možnost hudbu odlišit od kreslení, tak jsem si k tomu kreslení dal Jaromír 99, navíc to bylo v roce 99.

Věděl byste, komu se říká boomer? Ve výsledku je to spíše stav mysli, než aby se tím dal označit někdo konkrétně.

Cítíte se v něčem boomerem? V něčem určitě. Postupem času jsem se třeba naučil, že mám rád v neděli klid, stejně jako můj táta nebo moje babička. Sice nejdu do kostela, ale trošku rozjímám a když můžu, jdu do parku nebo do lesa, někdy i do toho kostela. Do hospody už nechodím jednou týdně, ale jednou za měsíc. Vyhovuje mi to, nikdy bych to nečekal, ale rád večeřím s rodinou a rád se s nimi společně podívám na film. Vlastně docela nerad v hospodě poslouchám ty kecy.

Ale i hospoda může být inspirativní. Bývaly časy, kdy jsem chodil do hospody skoro denně a třeba čtrnáct dní kalil, to bylo spíše v Jeseníku. A bývaly doby, kdy jsem tady v Praze chodil do hospody s Járou Rudišem obden, k Vystřelenému oku. Myslím, že tohle už mám za sebou. Hlavně když zajdu do hospody, tak se tam vždycky dohádám, ale to není špatně. Rád chodím do hospody třeba u nás v Rychlebech, kde mám chalupu, tam se jdu pohádat rád, protože vím přesně, jak je to rozdané a vedou se tam klasické hospodské řeči, jako se vedly vždycky.

Není to lehce boomerský znak, že už je člověk smířlivější a do těch hádek nejde naplno? Právě proto tam už moc nechodím, ale mám jakési hranice a když je tam nějaký rasismus nebo urážka, tak se prostě ozvu. Pár konfliktů už jsem měl, ale ve výsledku vtipných.

Máte celou řadu aktivit, které z nich v současné době, krom výtvarné činnosti, dáváte přednost? Teď je priorita Letní kapela, protože člověk dělá dva nebo tři roky na desce, stráví tím spoustu času, hádek a pak, když má vyjít, se lidé ani nedovědí, že nějaká Letní kapela vůbec existuje a mně je to vlastně trošku líto, především vůči těm písničkám. Většinou, když je to dobré, tak se to nějak po letech protlačí, ale přece jenom člověk už nemá tolik času, takže se snažíme, aby to vydání nové desky Jako pes zarezonovalo. Chtěli jsme ji vydávat v létě, protože se ta kapela jmenuje Letní a protože do těch Rychleb jezdím na léto, trávím tam čtyři měsíce a máme čas tam s kluky zkoušet. Naše manažerka nám ale řekla, že léto není ideální a že ať to vydáme na podzim. Některé ty písničky jsou třeba až pět let staré a některé jen pět měsíců. Musíme jim kapku pomoct, kdyby to byly Priessnitz, možná nemusíme dělat nic.

Projektů máte více, ale pak napíšete skladbu Půlnoční pro Václava Neckáře a všichni si vás spojují s jedním hitem, jak to cítíte? Třeba u nás na venkově málokdo ví, že jsem napsal Půlnoční. Někteří to vědí nebo se to postupně dozvídali, ale když jsem tam před osmi lety přišel, tak to v hospodě prakticky nikdo nevěděl.

Když si vezmu tvorbu Priessnitz a tvorbu Neckáře potažmo kapely Bacily, tak jsou to dvě odlišné nádoby, jak k této spolupráci vůbec došlo? Umakart fungoval již nějakou dobu a ten Neckář přišel až v závěru. V roce 1995, kdy jsme s Priessnitz měli dvě nebo tři vydaná alba a provozoval jsem kavárnu Malíček, jsme se s mojí bývalou ženou přestěhovali do Prahy. A najednou jsem byl v té Praze kapánek ztracený, protože s kapelou jsme zkoušeli třeba dvakrát týdně a ty písničky vznikaly většinou tak, že Péťa Kružík donesl nějaký kytarový nápad, já do něj vstupoval nějakou melodickou linkou, postupně to rostlo a psal se text. No a tohle bylo najednou pryč. Jel jsem třeba tramvají a napadla mě písnička Děláže, docela priessnitzovský hit. Říkal jsem si, co s tím budu dělat, protože neumím na žádný nástroj a vždycky jsem spoléhal na lidi kolem sebe. Byl pátek a tak jsem si řekl, že pojedu do Jeseníku na zkoušku a tam to nějak nahrajeme. Za víkend tak vznikla písnička Děláže. Vrátil jsem se do Prahy a rozhodl se naučit na kytaru. A jak mi asi chyběl ten kontakt s kapelou, tak mi ty písničky rostly v hlavě. Když jsem je vozil do Jeseníků, kluci z kapely na mě divně koukali, co jako blbnu, protože ty skladby byly o malinko jiných tématech. Řekl jsem jim, že je to moje nová tvorba, že to v tom městě prostě cítím jinak. Při nějaké příležitosti jsem to pustil nebo zahrál Dušanu Neuverthovi a jemu se to líbilo. Jeli jsme do Kopřivnic, kde měl jeho brácha studio, a vzniklo prvních pár skladeb. Následně Dušana napadlo, že by z toho mohla být kapela, oslovil Honzu Muchowa a Jirku Hradila. Oni do toho šli, vznikl první Umakart, začali jsme natáčet a vydali to. Po sedmi letech jsme natočili album Vlci u dveří a trochu tápali. Stěžejní bylo setkání s básníkem Janem Těsnohlídkem, jehož texty jsme začali zhudebňovat.

V té době vznikla také píseň Půlnoční? Mezitím se začaly dávat do pohybu věci kolem filmu Alois Nebel, trvalo to asi pět let, dělal jsem výtvarníka a snažil se psát i nějaké písničky. A jednou za mnou přišel Tomáš Luňák s tím, že ta scéna z Hlavního nádraží, ve které Květa s Aloisem slaví Vánoce, přímo vybízí k vánoční písničce. Už dva roky jsem nosil v hlavě takovou vánoční melodii, ale neměl text a Tomáš, že by to potřeboval do čtrnácti dnů. S textem, který jsem sesmolil přes noc, jsem šel za Dušanem, a když už nás nic nenapadalo, zavolali jsme ještě Honzovi Muchowovi, jeli k němu do studia a tu skladbu dobrousili. Tomáš se nás zeptal, kdo to bude zpívat – chtěli jsme novou písničku, ale se starou tváří, se starým hlasem, s nějakým bardem. A někdo si vzpomněl, že ta Květa v tom filmu poslouchá Václava Neckáře. Honza Muchow se vypravil za bratry Neckáři a oni, že jo, že by do toho šli. Takhle to vzniklo. A když pak Vašek, kterému se ta písnička moc líbila, přišel do studia, řekl jsem mu, že podobných věcí mám více. O něco později pak vznikla deska Dobré časy. Tisíc věcí se muselo sejít.

Alois Nebel je na české poměry opravdu originální film, čekal jste takový úspěch? Nikdo z nás to nečekal. Jak je ten film divný, tak možná proto to v té době fungovalo. Zachytili jsme historii.

Jak jste se dostal k práci kreslit storyboardy? V Praze jsem začínal od nuly, na stavbě – strašná dřina za sedmnáct tisíc měsíčně. Kdysi jsem kreslíval, bavily mě komiksy, a tak jsem začal kreslit a klukům z kapely namluvil, že grafici jsou drazí a udělal jsem čtvrtou desku Seance jako komiks. Klip nám k jedné skladbě točil David Ondříček, u jehož společnosti Legend jsme i vydávali. Jeden jeho kolega, Michal Lánský, který dělal v reklamce, řekl, že je to dobré a že bych mohl kreslit storyboardy. Chvíli se nic nedělo, jednou v neděli jsem šel na Malou Stranu a potkal právě toho Michala, který shodou okolností někoho sháněl. Bylo to nějakých třicet barevných storyboardových obrázků pro Coca-Colu – samé láhve, bedny a žádní lidé nebo příroda. Tvrdý start, ale dostal jsem za to těch patnáct tisíc. Když člověk vidí, že ty obrázky po tom natáčení skončí v koši, tak si říká, že tohle nemůže dělat celý život. Furt jsem měl chuť udělat nějaký komiks a nevěděl jak. Zkoušel jsem dělat něco sám – Svatební košili z Kytice od Erbena, kterou nakonec vydal Jáchym Dvořák. Až jsem potkal toho Járu Rudiše, kterého jsem začal ukecávat, jestli by neměl nějaký scénář pro komiks. A on že by chtěl napsat knihu o dědovi z Jedlové. Mně to přišlo jako dobrý příběh. V té době tady komiks moc nebyl. Devět měsíců jsem si vydělával těmi storyboardy a muzikou a pak jsem se na tři měsíce zavřel na chalupu a tam nakreslil těch sto dvacet stran jednoho dílu. A takhle to udělal třikrát za sebou a bez žádných záloh. Už ten první díl Bílého Potoka se začal prodávat a ve výsledku se ho na lokální poměry prodalo strašně moc. Stal se z toho komiksový bestseller a pak přišel film Alois Nebel.

Změnilo se od té doby nějakým způsobem vnímání komiksů? Na začátku jsme s Járou Rudišem dělali Aloise Nebela a na komiksovou scénu spadli z vesmíru. Ta scéna byla poměrně uzavřená do sebe. Vycházely klasiky jako Rychlé Šípy nebo sci-fi v Ábíčku, což jsem vždycky miloval. My jsme ale chtěli dělat něco dospělého a vydali ten Bílý Potok. Jára už měl zkušenosti s kritikami, chodil k psychiatričce a dostával prášky. No a oni nás za ten náš komiks strašně utřeli, úplně nás popravili. Takže jsme prášky brali nějaký čas oba dva, ale pak se usadil prach a dneska už je formát graphic novel běžný. Třeba u Zátopka jsme se trošku naučili, jak to dělat – ten komiks vyrazil ven, je přeložený skoro do osmi jazyků a má docela úspěch.

Už dlouho jste nic nového nenakreslil, potřebujete podnět zvenčí? S nápady za mnou chodí spousta lidí, to není ten problém, myslím si ale, že to je práce spíš pro mladé, mluvíme tu o roční soustředěné a ostré práci.

Jak dlouho trvala práce třeba na komiksu typu Mašíni? Dlouho. Asi rok a půl. Člověk dostane od Honzy Nováka scénář, který je napsaný tak, že by z toho byl pětisetstránkový komiks. Jedna stránka mi trvá minimálně den, takže člověk si to dokáže rychle spočítat. Musíte shánět reference, chodit na obhlídky, takže tak dva roky. Nejdříve si nakreslím storyboard a tam tomu Novákovi půlku vyhodím. V Argu mi ale nechtěli dát smlouvu na více než dvě stě stran, srazil jsem to na dvě stě padesát a padesát stránek kreslil zadarmo. Takže takovýto kšeft. U nás je to malé a není to na uživení.

Jak důležité jsou ty obhlídky? Kdysi jsem četl nějakou knížku o komiksu, ve které byla jedna z pouček a sice, že je dobré, když to kreslíš ve čtvrti, ve které bydlíš. Takže mít tu čtvrť naskenovanou v hlavě. A to mi přijde podobné, jako když jsem dělal toho Aloise, Jeseníky jsem znal bezvadně, nádraží kreslil z paměti, když jsem to pak porovnával, tak to nebylo úplně ono, ale ta atmosféra byla správná.

Jaké publikum má Letní kapela? Je to vlastně takové publikum, které chodilo na Priessnitz, akorát už trošku zestárlo, je takové divoké, ale dnes už i trošku kultivované.

Jak mu v tvorbě pomáhá technika a technologie? Jaké má rád výtvarníky? Co udělal, když zjistil, že se umělá inteligence může naučit malovat jeho obrázky? Jakou měl Jan P. Muchow podmínku při vzniku kapely Umakart? Poslechněte si v novém vydání podcastu Boomer Talk.