Jana Švandová: Focení pro Playboy byla trochu i provokace

Jana Švandová patří mezi nejoblíbenější české herečky. Přestože loni oslavila životní jubileum, do hereckého důchodu se rozhodně nechystá, práce má hodně a energií přímo srší. Miloši Pokornému v rozhovoru prozradila, jak to bylo s focením pro pánský časopis, jestli mezi herci panuje závist, jak aktivní je na sociálních sítích nebo jak řešila módu v době komunismu.

Jano, pojďme začít úplně jednoduchou otázkou, jak jsi na tom s technikou?

Člověk musí držet krok s dobou, takže se snažím takové ty základní věci naučit a učí mě to mladší kolegové v divadle. Používám Facebook a Instagram, protože se mi už jednou v televizi stalo, že jsem měla něco točit a oni řekli, že mám na sítích málo lajků. To mě velmi naštvalo, když to říkám slušně, a řekla jsem si, proč se mám podřizovat něčemu, co už vlastně nepatří do mé generace? Nechci být jako moji rodiče, kteří, když přišel poprvé mobil, měli dvě čísla – jedno na mě a druhé na sestru. Člověk se musí té době trošku podřizovat. Pochopitelně, že mám počítač, na kterém umím základní věci, zkrátka to, co potřebuju ke svému životu a ke komunikaci s okolím.

Když jsme u těch lajků, přijde mi to úplně zvrácené, protože víme, že ty lajky jdou získat různými způsoby.

Mně to přijde také zvrácené, protože řada mých starších kolegů, kteří nepoužívají sociální sítě vůbec, má za sebou opravdu velký kus práce. Jsou to velké osobnosti a hodnotit je podle toho, kolik mají lajků, protože podle toho se na tu televizi mladší diváci dívají, není dobré. V těch seriálech, kterých vzniká hodně, vystupuje spousta mladých, kteří právě mají ty lajky a dívají se na ně vlastně jejich současníci. Takže ta televize, neobhajuji ji, vlastně nabírá do těch seriálů lidi, kteří ne, že něco umí, ale jsou na sítích oblíbení a možná, nevíme, jestli stoprocentně, přitáhnou diváky.

Někteří mí kolegové sociální sítě vůbec nepoužívají a odmítají používat, protože nemají potřebu se tímto způsobem prezentovat. Když dělám nějaký projekt a ta televize mě osloví, jestli ho můžu na svých profilech nějakým způsobem propagovat, tak to udělám, stejně tak v divadle, když máme nějaké novinky nebo nějaké bezvadné představení, na které lidé rádi chodí, tak se tím také pochlubím.

Změnilo se za dobu, co hraješ, něco v práci, kterou děláš?

Kdysi, když se ještě točily televizní inscenace, jsme vlastně to, co se potom natočilo během tří týdnů, zkoušeli skoro jako divadelní hru, takže mám pocit, že ta práce byla o něčem jiném a ten výsledek byl taky trošku jiný. Dneska se točí všechno, mluvím teď o seriálech, opravdu rychlým způsobem a už to není tolik o té herecké práci.

Divadlo, zaplaťpánbůh, zůstává pořád stejné, protože se to musí nazkoušet, musíš prostě splnit určitý způsob hraní, který po tobě chce ten režisér, je na to čas a výsledek musí být, nebo měl by být, dobrý a ocení ho nejvíc diváci, kteří tě třeba odmění potleskem. V televizi ale nevíš, jestli ten divák na to kouká, nebo ne. Film je zase úplně něco jiného, diváci už moc do kin nechodí, protože to později můžou vidět v televizi, ale ten film, když se točí, bych řekla, je poctivější než ta televize, ale zase nechci urážet.

Studovala jsi ve velmi silném ročníku s lidmi jako Jirka Bartoška nebo Bolek Polívka, bylo už tenkrát patrné, že to někam dotáhnou?

Tenkrát jsme byli mladí a na stejné úrovni, nikdo z nás nějak nečněl, někdo dostal víc příležitostí ve filmu, někdo na divadle, třeba ten Bolek možná nejvíc vyčníval tím, že byl trošku jiný a že ho hodně ovlivňovala pantomima, ale v té době by mě nenapadlo, že z něj bude taková hvězda. S Eliškou Balzerovou jsme kamarádky a byly jsme velké kamarádky, ale s přátelstvím je to tak, že pak, když máš rodinu a práci, už se tolik nestýkáte, ale vždycky, když se sejdeme, tak to stojí za to. Stala se slavnou hlavně díky Nemocnici na kraji města a v Německu dostala cenu, jela na tu premiéru a měla velké problémy, protože neměla žádný šperk. Měla jsem tenkrát nějaký šperk po babičce, tak jsem jí ho pro štěstí dala a on jí ho přinesl. Dnes, zpětně, když se na nás koukám, jsme na tom všichni stejně – jeden o trošku více, druhý zase o trošku méně, sláva je v životě vždycky pomíjivá.

Když třeba točíš ty seriály, cítíš třeba mezi novou hereckou generací nějaký velký talent?

Myslím, že ano, ale všechno je to o příležitosti. Každý pochopitelně musí mít trošku talent a když ho nemá, tak se to pozná a nemá šanci tu profesi dělat. Pokud opravdu hodně točíš a pracuješ s dobrými lidmi, tak máš šanci jít nahoru. A když se vrátím k tomu seriálu, tam skutečně začínali patnáctiletí herci a ze začátku to nebylo nic moc. A teď najednou dostávají příležitosti, jsou to zajímavé tváře, hezky pomalu rostou a mám z toho radost. Fandím jim.

Nevnímáš, že by třeba mezi těmi mladými byla větší rivalita? Přece jen, konkurence je velká.

Myslím, že mezi mladými trošku rivalita je, protože těch příležitostí je spousta a někteří jich mají více, někteří méně. Ten boj o moc na uměleckém trůně je silný, mladí lidé jsou hodně šikovní, zpívají, tančí nebo hrají na různé hudební nástroje. Mezi námi tenkrát nebylo tolik výjimečných a šikovných osobností jako teď, takže pochopitelně ta rivalita mezi nimi trochu bude.

Vyzařuje z tebe atraktivita a energie. To, jak vypadáš, bereš jako genetický dar, nebo jsi pro to musela něco udělat?

Jsem docela pozitivní člověk, který se raduje z každé maličkosti, je třeba být pozitivní, nebýt naštvaný a pro své zdraví něco dělat – třeba se trošku hýbat. Nebudu říkat, že jím zdravě, jím cokoliv, chutná mi všechno, ale mám ráda pohyb. Žena v mém věku se musí o sebe starat, pokud chce, aby se na ni dalo koukat. Takže chodím i na různé kosmetiky a plastická ošetření. Neříkám, že mám deset plastik, ale pochopitelně nějaké malé zákroky jsem absolvovala, protože bych se na sebe jinak nemohla koukat.

Moje teta v padesáti oslepla, pracovala ve fondu výtvarného umění a celý život se umění věnovala. I když tato dáma v těch padesáti letech na sebe neviděla, chodila k ní kosmetička, aby ji nalíčila, naučila se sama učesat a kdykoliv jsem k ní přišla, byla vždy hezká, upravená a voňavá. Říkala mi, že každý život je krásný a je jenom na každém z nás, co s ním udělá. Mám kolem sebe moc ráda mladé lidi, mám spoustu mladých kamarádů, ráda s nimi pracuji, baví mě a těší, když mě vezmou mezi sebe a berou mě, jako kdybych byla jedna z nich.

Svého času jsi fotila pro Playboy a xkrát jsem slyšel, že ta Švandová je furt kost. Když jsi tu nabídku tenkrát dostala, bylo ti skoro padesát. Měla jsi dilema do toho jít?

Ta historie je docela zajímavá. Když jsem byla v Činoherním klubu, oslovil mě Vladimír Gdovín, říkal, že dostal od Playboye nabídku fotit a že si vybral mě. Přijel za mnou do divadla, strašně jsem se smála a řekla mu, že se musel zbláznit, že asi neví kolik mi je. Bylo mi šestačtyřicet. A on, že jsem pro něj sexsymbol a že by chtěl, aby to bylo o ženách, které v mém věku ještě můžou být určitým sexsymbolem. Navrhl, že to zkusíme, že uděláme nějaké fotky, abych viděla, jak fotí. Takže jsme fotili, pochopitelně oblečené fotky, prostě různé portréty a mně se vlastně líbilo, jak fotí, a docela nás to spolu bavilo.

V Playboyi, když jim navrhl, že bude fotit mě, říkali, že se zbláznil, že nemá rozum. A on, že si to poví, až budou fotky hotové. Moje představa byla, aby ty fotografie byly o ženskosti a aby se fotilo u moře, protože žena, když přijede k tomu moři, svlíkne tu starou kůži, oblíkne novou, a když je opálená, taky jí to u toho moře moc sluší. Sehnali jsme jednu cestovku, která měla postavené domy v Brazílii a potřebovala, aby to tam někdo nafotil, my zase pochopitelně potřebovali někoho, kdo by nám k tomu moři zaplatil cestu. Krom cesty a pobytu nám nikdo nic víc nedal, od Daniely Flejšarové jsem měla šaty, se kterými jsem si mohla dělat cokoliv. Žádná vizážistka, nikdo se mnou nebyl, trošku jsem se opálila, ale žádný make-up jsem neměla.

A ty fotky vlastně vycházely z nálady toho místa, na které jsme přišli – měla jsem třeba na sobě takovou košilku a jak jsem šla z toho moře, tak mi jí ty vlny roztrhaly. A bylo fajn, že tam bylo něco vidět a vlastně i nebylo, bylo to sexy a já se hlavně snažila, abych ukázala, že žena kolem té padesátky může být pořád krásná. Vladimír udělal ty fotky opravdu krásné a nejtěžší pro nás bylo, že jsme je tam nemohli vyvolat, aby se náhodou něco nepokazilo, fotili jsme totiž klasickým foťákem na film. Přijeli jsme domů, on ty fotky vyvolal, bylo to těsně před Vánoci, a říkal, že má pro mě asi nejhezčí dárek, protože mu žena moje fotky pochválila, že jsou úžasné. A když to přinesl do toho Playboye, tak všichni koukali a říkali, že se to povedlo. Ty fotky nebyly o nahotě nebo nejsou o nahotě, ale o tom, že ženské tělo může být opravdu v padesáti letech pořád ještě krásné.

Takže jste šli oba do toho bez vidiny zisku, jen s tím, že vám zůstanou fotky?

Že nám zůstanou fotky, nějak jsme tomu oba věřili a u mě to byla také i trošku taková jako provokace pro lidi, kteří si mysleli, že se tahle stará baba zbláznila, a co by chtěla ukazovat.

Je to třicet let nazpět, doba byla trochu puritánská, jaké byly reakce, když to vyšlo?

Trochu puritánská byla. Nevím, co říkali za mými zády, ale většinou to hodně chválili. Jedna kolegyně řekla, že když jsem tohle udělala, neměla bych vůbec lézt na divadelní prkna. Jinak ty ohlasy byly hodně pozitivní. Překvapí mě, když se mě někdo na to zeptá v současnosti, že ty fotky viděl a líbí se mu. Byla dohoda, a to jsme říkali i v tom Playboyi, že budu ukazovat jenom vršek a ještě jen částečně. Občas se objevilo kousek poprsí, spodek ale nebyl vidět nikde.

Jak jsi řešila módu v době, kdy tady moc velký výběr nebyl?

Každý se snažil nějak vyčnívat z davu. Když jsem byla hodně mladá, tak jsem si věci šila, měla jsem šicí stroj a šila podle střihů z Burdy. Často jsem měla třeba nápad a koupila si kabát, který měl barevnou podšívku, takže jsem ho otočila tou podšívkou ven. Když se mně někdy podařilo vycestovat, dostala jsem výjezdní doložku, tak jsem si venku za uspořené marky nakoupila nějaké drobné věci, třeba kabátek. A pak tady byl Tuzex, takže jsem někde nakoupila bony a za ně pořídila džíny a nějaký svetýrek.

Ta doba byla neuvěřitelná. Protože jsem se kamarádila s jedním pánem, který pracoval v diplomatickém klubu, dostala jsem pozvání na party, kde byli i nějací ministři. Ministr obchodu mě plácal po zadku a říkal, že jsem pěkná soudružka. A já mu řekla, že když se mu tolik líbím, aby mi sehnal poukaz na auto, abych si mohla koupit škodovku. On že jo, takže mi ve Vrchlabí vyrobili černou škodovku, která tady neexistovala. Za nějaký čas jsme potřebovali peníze, tak jsme chtěli tu škodovku prodat a na Barrandově pracovala dívka, která byla klapka, ale živila se také v Jaltě tím, že dělala radosti pánům. A ona, že ji koupí a že mi to bude splácet, takže si svým klínem vydělala na tu moji škodovku.

Chráníš si své soukromí?

Můj muž říká, že o mně už nikdo nic špatného nenapíše, protože jsem s bulvárem zadobře. Že prý neprovokuji, aby o mně napsali něco špatného. Oni teda nemají moc co špatného o mně psát. Když jsem se poprvé rozváděla, tak psali, že jsem si našla zajíčka, protože mě někde vyfotili s nějakým klukem, se kterým jsem tancovala v muzikálu, ale nezjistili si, že není na holky. Takové jako drobnosti. V mém věku se snažím, když je nějaká událost, abych vypadala dobře, aby mi to slušelo. Můj život už je takový poklidnější, přece jenom jsem čtyřnásobná babička a mé vnučky se se mnou rády ukazují a jsou moc rády, když se mnou můžou jít na nějakou premiéru a ukázat se. A mají radost z toho, když jsou pak na fotkách. Rodičům to tolik nevadí, možná mému synovi, ale mé anglické snaše ne.

Na co bys pozvala čtenáře do divadla?

Hraji v několika divadlech a takové moje stálé divadlo je Divadlo Bez zábradlí, kde hraji v krásném představení Kvartet, pak hrajeme představení Blbec k večeři a ještě jedno představení, které režíroval pan Menzel, Kdes to byl(a) v noci. Pak bych ještě ráda pozvala do Divadla Kalich, kde hraju Lakomce s Pavlem Zedníčkem. Nikdy jsme spolu na jevišti nebyli, tak jsem ráda, že jsme se spolu sešli. Hraji i na Fidlovačce v muzikálu Sugar a v Divadle Radka Brzobohatého představení Jsem doma, zlato!, takže se nenudím. Nechystám se, že budu plést a chodit na kafíčka a dorty, my spíš s kamarádkami jdeme na vínečko a na dobrou večeři.

Zkoušela Jana Švandová někdy podnikat? Jaké jsou její zkušenosti se zahraničními filmovými produkcemi? Jak se udržuje v kondici? A co jí koupil Jiří Menzel v Kanadě? Poslechněte si v novém vydání podcastu Boomer Talk!