Jan Smigmator: Mám pocit, že jsem byl boomer už na základní škole

Protože swing a jazz se k svátkům klidu a pohody dobře hodí, ideálním hostem pro vánoční vydání podcastu Boomer Talk byl zpěvák Jan Smigmator. Miloši Pokornému mimo jiné prozradil, jestli se jazzem dá uživit, jak těžké je dostat se do slavné Carnegie Hall nebo jestli je pro něj důležitá image.

Je nějaké rovnítko mezi Janem Smigmatorem a boomerem?

Je, od úplného začátku, mám pocit, že jsem byl boomer už na základní škole. Poslouchal jsem jinou hudbu než ostatní spolužáci, kteří na mě koukali trochu vyděšeně, ale pak zjistili, že muzika, kterou jejich spolužák Honzík poslouchal a snažil se i od dětství zpívat, je vlastně super. A postupem času se k ní také dostali.

Co poslouchali spolužáci?

Sofistikovanější spolužačky poslouchaly Lucii, ty méně sofistikované Lunetic, ale to byla ta doba – Tereza Pergnerová a devadesátky jsou moje dětství.

Jak ses ke swingu dostal? Předpokládám, že moc kámošů tenhle hudební žánr neposlouchalo.

Myslím, že vůbec žádný. Zajímavé je to, že jsme se s mým bráchou narodili do stejného prostředí, ale jeho se to nikdy tak nedotklo. Domnívám se, že člověk je předurčený pro věci, které potom v životě dělá, od úplného začátku, nebo mu ty věci vstoupí do života. Mě ta muzika ovlivnila už, řekl bych, v prenatálním období mého života, protože naši poslouchali doma vždycky skvělou hudbu, zpívalo se, moje maminka zpívala a tancovala ve folklorním souboru Vysočan v Jihlavě. Takže nám s bráchou už v tom prenatálním období zpívala, táta poslouchal kvanta dobré muziky – od bigbítu až po jazz, a na Vysočině pořádal jazzový festival.

Takže jazz byl všude kolem?

Od dětství jsem se motal jazzmanům pod nohama a spousta z nich byli v uvozovkách moji strejdové. Vtipné bylo to, že když jsem po letech přišel studovat do Prahy na konzervatoř, tak jsem měl velkou výhodu, že jsem ty slavné jazzmany znal od svého dětství a měl jsem relativně otevřené dveře do jazz klubů a různých hospod, kde se hrával jazz. Mohl jsem tak čerpat u zdroje, takže ve mně tahle muzika je opravdu od samého začátku a zůstane tam navždy.

Nepřišel sis jiný?

Do jisté míry jsem si připadal divný, ale zároveň to pro mě nebyla vůbec žádná překážka. Mně to fakt nevadilo, že jsem v tom walkmanu měl úplně jinou hudbu než všichni ostatní, jejichž hudba byl pro mě úplně jiný svět.

Jaké byly pro mladého kluka, nadšeného do jazzu, příležitosti k vystupování?

Když jsem byl kluk, tak v Telči nebyl žádný jazzový klub. Táta vystudoval umprumku v Uherském Hradišti a tam chodil do třídy se synem legendárního saxofonisty Jana Konopáska, který utekl do Ameriky a hrál s Woody Hermanem, Lionelem Hamptonem nebo doprovázel Franka Sinatru, fantastický barytonsaxofonista. A ten jeho syn přivedl tátu na koncert brněnské kapely Ornis, kde můj táta ze dne na den absolutně propadl jazzu, z bigbíťáka se prostě stal milovník jazzu, bylo mu šestnáct let. A když se po té škole dostal do Prahy, kde pracoval na rekonstrukci Národního divadla, tak chodil do jazzových klubů. A samozřejmě se se spoustou těch muzikantů poznal, takže chodil i na různé privátní koncerty a jamy.

Pak se vrátil zpátky na Vysočinu a ta muzika mu natolik chyběla, že začal na Vysočině pořádat jazzový festival. Připravoval ho celý rok, obvolával muzikanty, bookoval kapely a sháněl peníze. Dělal to dvacet let a myslím si, že na tom spíš prodělal než vydělal, protože jeden ročník byl v minusu, další zase v plusu. V jeho případě to vlastně byla investice do svého syna, který tam v podstatě načerpal nejvíc inspirace a rozhodl se, že to bude dělat. A to ve chvíli, kdy na ten festival přijel Láďa Kerndl, jazzový bard, který jezdil na zaoceánských lodích a zpíval úplně jinak než všichni ostatní. On tady prostě vyplnil mezeru na trhu a já, když jsem ho v deseti letech viděl poprvé, jsem si řekl, že tohle jednou chci dělat.

Nebál ses, že jazzem se neuživíš?

Já jsem o tom vlastně nikdy nepřemýšlel jako o práci, která by mě měla živit, bral jsem to jako součást svého života. Nepředstavoval jsem si, že budu zpívat jazz a vydělám na tom prachy. Nevím, jestli jsem jako kluk chápal, že ti skvělí muzikanti, ke kterým všichni vzhlížíme, mají kolikrát hodně hluboko do kapsy. Tak jsem to vůbec nevnímal, já je vnímal jako absolutní borce, kteří dělají něco výjimečného, a chtěl jsem to dělat také. Pak jsem samozřejmě pochopil, že se tím dají vydělávat peníze a paradoxně jsem měl na konzervatoři superbrigády, když jsem mohl chodit s jazzmany hrát někam do hospod.

Vlastně to všechno vyšlo tak nějak přirozeně, že dělám to, co jsem vždycky nejvíc miloval a ještě za to dostávám zaplaceno. A vždycky říkám, že když mám na to, abych si koupil dobré víno, moje děti mají co jíst, mají hromadu zážitků a můžeme si dovolit jednou za čas se ženou vyrazit třeba na víkend do Paříže, tak se máme dobře – máme kde bydlet, máme co na sebe, máme kolem sebe skvělé přátele a žijeme si krásný život. Navíc si na ten život vydělávám hudbou, kterou miluju nade vše.

Myslím, že jeden z muzikantských snů je zazpívat si v sálech typu Carnegie Hall. Tobě se to povedlo, co jsi pro to musel udělat a jak dlouho ten proces trval?

Jsou dvě cesty, jak se dostaneš do Carnegie Hall, a sice že ti z Carnegie Hall zavolá dramaturg a chce tě tam mít. A ta druhá cesta je taková, že si pronajmeš jeden ze sálů a zrealizuješ tam koncert. Ale i k tomu pronajmutí vede dlouhá a složitá cesta.

Tvrdilo se, že tam je komise, která tam třeba ve své době nedovolila vystupovat The Rolling Stones.

Nevím, jestli tam přímo sedí výbor nějakých odborníků, ale každopádně když se ucházíš o to, abys tam mohl vystoupit, tak od tebe chtějí referenční dopis, tvůj životopis, chtějí doložit minulé i současné nahrávky, prostě chtějí vědět, co jsi zač a co tam hodláš dělat. A to jsme samozřejmě všechno doložili. Dodali jsme referenční dopis od mojí americké mentorky, zpěvačky Marilyn Maye. Ten proces od té prvotní myšlenky až k té realizaci trval skoro dva roky, pak se to stalo a ten plakát s mým ksichtem na tom baráku skutečně visel a bylo na něm napsáno, že tenhle kluk z České republiky jde do Carnegie Hall zazpívat americké písničky.

Spousta lidí mi řekla, že jsem blázen, že to je nošení dříví do lesa. Ti lidé tam přišli a já zpíval v sále, který se jmenuje Zankel Hall, což je prostřední ze sálů Carnegie Hall a zároveň nejmodernější, s kapacitou šest set lidí. Skvělá akustika, skvělý zvuk, skvělé osvětlení, prostě úžasné. Ten sál má jedinou chybu, a sice že když ho otevřeli, tak teprve potom pod ním protáhli linku metra a jsou takové momenty, kdy to v tom sále jakoby zaduní a najednou se to v něm začne chvět. Byl to sen, který se splnil, nevnímám to jako vrchol svojí kariéry, bylo mi sedmatřicet, takže vnímat něco jako vrchol kariéry a ohánět se tím do konce života by byla absolutní blbost.

Do New Yorku se vracíš, jakou má možnost někdo z Evropy tam vystupovat?

Myslím, že v zásadě je možné se tam dostat. Ale největší a nejsložitější překážkou je pracovní povolení, protože bez pracovního víza je koncertovat v Americe nemožné. Jezdím tam moc rád, na každém rohu je tam tolik inspirace, že to v Praze na Vinohradech nebo v Holešovicích nenasbíráš. S mojí ženou pracujeme na tom, abychom tam jednou, dvakrát, třikrát ročně jeli, nejen se něco učit, ale i vystupovat. Takže cílím na to, abych získal pracovní vízum a abych tam mohl normálně jezdit, protože když to vízum nemáš, tak se těžko něco domlouvá a nemůžeš zareagovat na nějakou zajímavou nabídku. Hodně lidí asi vůbec netuší, že tak jako ve všem v Americe, i tady existují odbory, kde si ti muzikanti hlídají pozice a honorář, pod který nejdou. Díky těm odborům se honoráře amerických muzikantů zdvojnásobily.

Když si pouštíš filmy nebo čteš knížku, dáváš přednost starším a osvědčeným titulům?

Rozhodně mám rád staré filmy, třeba na takového Kmotra se můžu koukat furt dokola a baví mě to. V tomto směru jsem jednostranně zaměřený, protože kdykoliv máme ten čas a spočineme s Katkou doma před televizí a vybíráme nějaký film, tak já vždycky sahám po těch mafiánských filmech, prostě, jak tam nejsou dvouřadá saka a psí dečky, tak to pro mě nemá cenu. Může to být úplný krvák, ale může to být i Někdo to rád horké. Samozřejmě, že se rád podívám i na nové filmy, ale nejsme zas takoví filmoví fanatici, že bychom sjížděli novinky a měli všechno nakoukané. Patnáct let svojí ženě nabízím, že bychom si mohli pustit Spalovače mrtvol, ale ona furt nechce, tak si to možná pustím, až budu doma sám.

V hudbě dáváš přednost jakým nosičům?

Miluju vlastně pořád cédéčka, ale uvědomuju si, že přestože jich doma mám asi 3500, tak momentálně nemám CD přehrávač. V současnosti je obrovský návrat vinylů a já své poslední desky vydávám také na vinylech. Když jsem před deseti lety nějakou desku vydával, říkal jsem si, že by bylo hezké mít jednoho dne ten vinyl, a dnes je to vlastně už celkem běžná věc. Vinyly jsou fakt skvělé, nicméně neskladné, ale vyndáš ten papírový obal, který voní, přečteš si spoustu zajímavých informací, je tam krásná velká grafika, prostě to není to malé cédéčko. Miluju streamovací platformy, což bych jako muzikant se svými čísly říkat neměl, protože nám to moc peněz nevydělá, ale je skvělé, že máš v kapse muziku celého světa a můžeš poslouchat úplně cokoliv.

Součást boomerství může být i image nebo oblečení, řešils to někdy?

V tomto směru na tom zapracovala moje žena. Měl jsem takové utkvělé představy, že nemůžu jít na pódium bez motýlku, smokingu nebo lakýrek. Prdlajs, dneska zásadně chodím do smokingu bez ponožek a Katka mi tak trošku ukázala cestu, kudy se vydat, protože když vidím nějaké své patnáct let staré fotky, tak si říkám, ty vole, to není možné. Musel jsem být směšný, toužil jsem po dlouhém černém kabátu, tak jsem chodil v dlouhém černém kabátu. Každý si tím prochází a myslím si, že oblečení není úplně nutné podřizovat tomu žánru, protože nedělám to, co Ondřej Havelka, který dělá dokonalou repliku té doby. Já nechci dělat repliku, zpívám sice swing a čerpám z období dvacátých, třicátých a čtyřicátých let, kdy vznikaly ty nejkrásnější písničky, ale chci to dělat po svém, zpívat tak, jak mě to baví a hrát s mladými a skvělými muzikanty.

Jaké jsou tvé plány pro následující dny i pro rok 2025?

Velké plány mám na rok 2026, kdy budu slavit čtyřicátiny, chystáme velké turné a velký galakoncert, ale to zatím asi úplně nechci odkrývat, jenom můžu říct, že to bude velké, skvělé a bude to zase splněný sen. V roce 2025 budeme hrát, co to jde, 12. března mě čeká skvělý koncert s Ondrou Rumlem v Divadle Hybernia, tedy v den, kdy před 110 lety staří Sinatrovi vyrobili Franka, takže devět měsíců před jeho narozením. Bude to koncert s big bandem, budeme zpívat swingovky a asi přijdeme ve smokingu. Poprvé se potkáme na jednom pódiu.

Která známá osobnost navštívila jeho koncert v Carnegie Hall? Proč Jan přestal s účinkováním v muzikálech? A jaké jsou jeho další plány? Poslechněte si v novém vydání podcastu Boomer Talk!