Jan Hřebejk: Komouše nenávidím čím dál tím víc

Pelíšky, Pupendo, Musíme si pomáhat… Představovat tvorbu Jana Hřebejka není asi nutné, bezesporu patří k nejvýraznějším českým režisérům a scenáristům. V kinech můžete právě vidět jeho film Výjimečný stav. V podcastu Boomer Talk mluvil nejen o něm, ale i o humoru, genderové vyváženosti či nostalgii k dobám minulým.

Honzo, víš, co znamená boomer?

Že už v tom životě jdeš jakoby z kopce, někam jsi došel a nacházíš se v té druhé části. My vlastně boomeři nejsme, to byla ta generace lidí, kteří se začali rodit po válce, my jsme se narodili možná po Korejské válce. Tím, že jsme se narodili někdy v druhé půlce šedesátých let, boomeři nejsme, ale tím, že nám je tolik let, už jdeme z kopce. Beru to tak, že boomer je někdo nastárlý.

To je velmi hezký výraz –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nejsi starý, ale nastárlý.

V životě, když jsem šel do kopce, jsem zjistil, že lidé jsou někdy takoví staří mladí, což nemusí nutně znamenat špatní. Kolikrát jsou to lidé, kteří mají starší rodiče a baví se s nimi o vážných tématech, třeba předčasně dospějí nebo se chovají trošku jako staří lidé, anebo jsou duševně staří, mají starosti starých lidí, jsou rozumní a zodpovědní. No a pak jsou lidé, které obdivuji, kteří si nějakou svěžest a mladistvost a možná i originalitu nebo kuráž zachovají do pozdního věku.

V čem se jako boomer cítíš a v čem ještě ne?

Má pozornost už není tak dychtivá. Ve třiceti jsem byl samozřejmě přesvědčený o tom, že třeba neztratím přehled o nové hudbě. Nedávno jsem šel kolem plakátu festivalu Rock for People, kromě toho, že jsem si dlouho myslel, že to je nějaký festival sponzorovaný sýrem rokfór, jsem z těch vystupujících znal jenom hosta Ivana Mládka, což byl asi jejich žert, ale jinak nikoho. Takže jsem ze sebe zklamaný, že mě nějaký typ dychtivosti nebo možná otevřenosti tohoto typu opustil. Na druhou stranu, nepřipadám si, že bych byl ještě bez podnětů, ale někdy už jsem s tím rychle hotový. Navíc na postupujícím věku cítím i fyzické limity.

S tím se musí počítat, co si budeme povídat.

Ale ano, v mnoha ohledech jsem měl dosud jisté štěstí, například dělám to, co jsem chtěl dělat. A že mě to pořád baví, i když jsem občas protivný na štáb, a nemohl ani nechtěl bych bez toho být. A jsem furt se stejnou ženou. Ne vše je sluncem zalité, ale většina věcí, které si člověk v životě přeje, třeba přátele – být jimi obklopen nebo moci s nimi být – tak tohle všechno platí. Padesát let jsem žil v jednom domě, v rodičovském domě a hrozně jsem si ho užil, pak jsem ho prodal, koupili jsme jiný dům, a stejně žijeme někde na chatě, ale já jsem to tam měl rád, byl to můj domov, vybudoval jsem si tam byt, přišly tam na svět naše děti. Ale když jsem ho prodal, tak mi to nebylo vůbec líto, protože jsem si ho užil.

Jaký jsi z tvého pohledu táta?

O tom bych nechtěl mluvit. Strávili jsme spolu ten čas, ale tíha výchovy nebo péče byla na mé ženě. Mým dětem je šestnáct a osmnáct let a myslím, že se osamostatňují a že se k nim chovám tak, aby se doma cítily bezpečně. A zároveň se snažím, aby na tom moc nevázly, protože ono to taky není úplně dobré, i když si rodič přeje, aby dítě bylo doma a rádo, ale nechceš, aby to přerostlo v nějakou závislost na rodičích. V životě a vlastně ve všem věřím na nějakou rovnováhu, proto nejsem úplně v pohodě, když jsou nějaké okamžiky, které by měly být euforické. Nemyslím nějaké privátní radosti, ale třeba filmové premiéry nebo výročí. Jsem rád v harmonii. Když jsem s kamarády u stolu a kecáme o muzice nebo o literatuře, tak to mi vyhovuje.

Nedávno jsi měl premiéru svého posledního filmu Výjimečný stav, který je zasazen do prostředí rozhlasu. Jaký máš vztah k rozhlasu jako médiu?

Rozhlas mám rád, téma Výjimečného stavu přinesl Milan Tesař, který je novinář a byl spoluautorem jak České sody, tak Zeleného Raula. K rádiu mám vlastně silnější vztah než k televizi. Málokdy se dívám na podcast jako na obrazovou stránku, ale to mluvené slovo mám obecně moc rád už od dětství, kdy jsem poslouchal Československý rozhlas. Pamatuji si třeba, že jsem měl desku Tajemný hrad v Karpatech a přehrával ji pořád dokola. Sport jsem v rádiu nikdy neposlouchal, to mě nebavilo, protože to nevidím. Samozřejmě mi vyhovuje podcast, nejenom tím, že si ho můžu pustit kdykoliv, ale že tam nejsou písničky, proti kterým samozřejmě vůbec nic nemám. Ale poslouchání, to je mi vlastní, to mám rád. Také se říká, že je větší tragédie, když je člověk hluchý, než když je slepý, ale to naštěstí nemůžu posoudit.

Ještě vrátím k tvému poslednímu filmu, někde jsem četl, že je to tvá první opravdová komedie.

Ten film má hořký podtext, ale žánrově je to čistá komedie a já jsem chtěl, aby divák, který se na to napojí, se od začátku do konce smál. V tomto ohledu to označuji za čistou komedii a je to tak i napsané. A to, že je tam ambice se vyjádřit k nějakým věcem nebo se jich dotknout, to je ve filmu vždycky, ale tady mojí hlavní ambicí bylo, aby se diváci smáli.

Jaký druh humoru máš nejradši?

Záleží na žánru, protože humor je třeba i ve výtvarném umění. A ve filmu mám rád grotesky. Některé scény Bustera Keatona nebo Harolda Lloyda, samozřejmě i Chaplina jsou dokonalé, i díky kombinaci té doby a vlivu, který na to měli. Monty Pythony mám rád, Sklepáky mám rád nebo Voskovce a Wericha. Nejde to říci s přívlastky, že mám rád chytrý nebo laskavý humor, protože budu za idiota. Cimrmana mám rád právě pro ty zároháky.

Když točíš, máš v hlavě starost, jestli divák ten humor pochopí?

Tím se moc nezabývám. U filmu se zabývám tím, jestli má divák dostatek informací, aby pochopil. Jednou jsem se o tom bavil s panem kameramanem Ondříčkem a on říkal, že anglosaská dramaturgie předpokládá, že divák neví nic, a ta evropská, že divák ví všechno nebo alespoň něco. A dodal, že ta anglosaská má pravdu. Nejde o primitivismus, ti velcí autoři a velcí režiséři do filmu všechny informace dostanou nenápadně. Nezabývám se tím, jestli to někdo pochopí, protože sám si nepřijdu elitářský. To, čemu se v té kinematografii věnuji, není nic složitého, to je kecání v kuchyni, netočím životopisy vědců nebo nějaká existenciální dramata, dělám srandu, která se odehrává v rodině a snažím se to dělat s lehkostí. Tolik má ambice. Někdy se snažím dostat do těch filmů věci, které nejsou úplně prvoplánové nebo které člověk najde, až když to vidí poněkolikáté. Některé věci, třeba v Pelíšcích nebo v dalších našich úspěšných filmech, by třeba v kině zanikly ve smíchu. Vlastně ten poklad před těmi diváky trošku jako schováš, aby příště, až přijdou, tam ještě něco našli.

Co říkáš na genderovou vyváženost, především v zámoří?

Prý je to i v reklamě, nevěděl jsem, že už se to zavádí. Je to dáno tím, že Amerika je velmi pestrá země a má bohužel velkou minulost segregace a to je, jako když v Německu od šedesátých let byla mnohem větší citlivost na neonacismus. A tomu světovému showbyznysu vládne posledních sto let Amerika a vždycky vládla, tedy v našem teritoriu. Nejde o nějaký progresivismus, ale ta citlivost na nerovnoprávnost je obrovská a je to vtělené do nějakých současných regulí. Je to nějaký historický vývoj a tyto věci je třeba chápat v kontextu té Ameriky, její minulosti a reakcí kulturního provozu nebo showbyznysu.

Odsud se to strašně blbě posuzuje, sem to jenom doléhá. Nechávali tam sto padesát let lidi tmavé pleti chodit na separátní záchody nebo jezdit v zadním voze autobusu a teď se hledí na to, aby to nebylo, a je potřeba ten kontext chápat. K nám to dolehne, když v Činoheráku hraje černocha Ondra Sokol nabarvený hnědou barvou, mezitím se Martin McDonagh stane hollywoodským režisérem a jeho agentura prostě má v preambuli, že postavy musí hrát herci té samé pleti, takže se to musí stáhnout. To si ale nevymyslel McDonagh, on prostě přišel do Ameriky jako slavný režisér, chce mít dobrou agenturu a podobné věci jsou tam prostě zákon.

Máš nějakou, řekněme, nostalgii k něčemu z doby minulé?

Upřímně ne, mně se strašně líbí, co říkal Jiří Suchý, a sice že kapitalismus je mnohem lepší než socialismus, ale horší, než čekal. Spíš přemýšlím o tom, co není správné teď nebo co se mi nelíbí teď, protože mně bylo v roce 1989 dvaadvacet. Určitě se třeba v kultuře něco podporovalo víc a bylo by dobré, kdyby se to v současnosti také podporovalo víc, ale jinak se mi nestýská opravdu po ničem. Já ty komouše nenávidím, vlastně je nesnáším čím dál tím víc. Navíc teď vylézají, jsou drzí, cítí, že už je brzo ti fašouni zase vezmou do vlády a oni budou opět někomu ničit životy.

Takže nemám absolutně žádnou nostalgii, spíš si říkám, že některé věci šly a teď nejdou. Žiju v Praze, daří se mi relativně dobře a hodnoty jako svoboda cestovat, svoboda projevu a podobné považuju za základní. Rozumím lidem, kteří to třeba nevnímají tak růžově a po něčem se jim stýská, protože třeba byla lepší práce, kterou tehdy dělali. Mně se nestýská po ničem, ale asi byla větší pospolitost, i když říci, že my jsme byli pospolitější než dnešní děti, je blbost.

Jak to máš s hudbou nebo knížkami?

My žijeme na vodě, takže tam už ani není místo a já furt kupuji knížky, neříkám, že je nečtu, ale ne všechny přečtu. Kupuji je papírové. Ale co se týče třeba desek, tak to vůbec, jsem šťastný, že mám tu nekonečnou knihovnu ve Spotify, Apple Music nebo na YouTube, a považuju to za skvělé. Vím, že je to blbé pro ty umělce, že z toho dostávají zanedbatelné peníze, ale pro mě je například ta dostupnost novinek dobrá.

Co teď aktuálně dělá Honza Hřebejk?

Dodělal relativně větší objem práce, protože vloni jsem točil dva seriály na Slovensku a plynule jsme navázali filmem Výjimečný stav, který se točil sice krátce, ale je to přece jenom celovečerní film. Na něj jsem navázal osmidílnou minisérií, kterou napsala Natálie Kocábová. Píše výborně a nechává se inspirovat svojí rodinou. Mně to vyhovuje, protože to jsou žánrově vlastně Pelíšky. Jmenuje se to Pád domu Kollerů a natáčením a postprodukcí jsme strávili skoro půl roku. A pak jsem začal zkoušet v Ostravě, ve Vítkovickém Divadle Mír hru Bořka Slezáčka, která je podle mě fantastická, a to mě bavilo, protože jsem dělal něco, co tady předtím ještě nebylo. Teď již chystám věci na příští rok, takže mám čas chodit si povídat s kamarády do rádia, do divadla a na koncerty a chystám takovou minisérii podle Martiny Formanové, kterou napsala pro Českou televizi. Miluju to, co dělám, potřebuju to, nejenom, že mě to živí a baví, i proto, že se mi zároveň nikdy do ničeho nechce, ale pak jsem hrozně rád, že do toho jdu. A dokonce i u věcí, které jsou vlastně jenom sebeobživné.

Je něco, cos ještě nikdy nezkusil a rád bys?

Žánrově ne. Viděl jsem třeba film Bod obnovy a hleděl na to s úctou, obdivem a nadšením, jak je to udělané, ale to vůbec není můj svět. Chtěl bych se ještě někdy dotknout toho mixu komedie s nějakým sociálním podtextem. Máme takový projekt, se kterým obtěžujeme už poněkolikáté grantovou komisi a furt to vylepšujeme. Teď máme staronového producenta Ondru Trojana a doufám, že někdo ještě uvěří, že když jsme v téhle partě udělali pár dobrých věcí, že ještě jednou nějakou uděláme. Podle investigativce Radka Kedroně, který napsal knížku o Davidu Rathovi, máme takovou minisérii na Rathovské téma, a to je velmi dobré, je to společenská výpověď, ale trošku i komedie. Že bych natočil horor, tak o tom nesním. Ani pohádku.

A kdyby ti někdo nabídl muzikál?

Nepředpokládám, že by mě s takovou nabídkou někdo oslovil, protože se tomu nevěnuji. Anebo by mě oslovili s něčím, co bych asi já nechtěl. Viděl jsem teď v Ostravě muzikál Kinky Boots, což byl původně film, který uspěl na festivalu Sundance, pak to koupili nějací producenti a Cyndi Lauper z toho udělala muzikál, ke kterému napsala hudbu a texty. Nakonec to mělo obrovský úspěch na Broadwayi i ve West Endu a v té Ostravě to udělali famózně, takže to doporučuji, uvádějí to v Národním divadle moravskoslezském. No a to je přesně to, co bych dělal strašně rád, protože to kloubí komedii, sociální příběh a v případě Cyndi Lauper ještě fantastickou hudbu a texty, je to prostě komplexní dílo. To by mě bavilo a také by mě bavilo, kdyby udělal muzikál třeba Xavier Baumaxa, toho mám rád.

Proč přestal Jan Hřebejk lyžovat a potápět se? Koho obdivuje? Který z českých scénáristů ho baví? A jaké rozhlasové hry má rád? Poslechněte si v novém vydání podcastu Boomer Talk!