Jan Haubert: Čím víc se chovám jako blázen, tím víc to publikum baví

Textař, spisovatel, básník, ale především zpěvák legendární punkové skupiny Visací zámek, Jan Haubert, přijal pozvání do podcastu Boomer Talk. S Milošem Pokorným zavzpomínal na staré dobré časy, legendární koncert na pražském Žofíně, ale také čeho se za minulého režimu bál, proč se spoluhráči schůzovali kvůli skladbě Traktor nebo jak se mu v pětašedesáti dělá brajgl na podiu.

Honzo, jak bys mladé generaci vysvětlil, co je punk?

Myslím, že punk musí být hlučný, opravdu nahlas, rychlý a nesmí se ohlížet na nějaké další trendy, na to, co zrovna fičí, prostě v tom člověk musí být fakt niterně položený. V kanálech jsme třeba nikdy nebydleli, ale co se týče muziky, nikdy nás nenapadlo odbočit jinam. Když se hledaly české výrazy pro punk, líbilo se mi slovo neumětel a přesně to jsem já byl, protože jsem neměl žádné hudební vzdělání. To bych řekl, že je také důležité, protože si moc nedokážu představit punkovou kapelu složenou ze samých fundovaných hudebníků.

Jsi frontman Visacího zámku, party, která v mých očích byla protirežimní a provokovala. Když jste se dali dohromady, byla hlavním důvodem hudba, nebo jakási revolta proti bolševikovi, že jako budete „dělat bordel“?

Myslím, že to vlastně bylo obojí, ale hlavně převládala taková touha spíš parodovat tehdy současnou scénu. Vůbec se nám nelíbilo to, co se tehdy v Čechách hrálo, fakt nám to přišlo strašné. Naše kapela vznikla v roce 1982, krátce po tažení na novou vlnu, která byla označována za prozápadní a bezobsažnou propagandu. No, a na základě těchhle těch štvavých článků byly tehdy zakázané v podstatě všechny kapely, které za něco stály, navíc i ty, které s novou vlnou neměly vůbec nic společného, třeba i Vláďa Mišík. Přišlo mi, že každý, kdo byl trochu populárnější, měl v té době potíže a my jsme vycítili takovou tu prázdnotu a říkali si, že by nám to mohlo chvilku vydržet, protože jsme nebyli ještě profláklí a známí, a že nás třeba nechají chvíli hrát.

Paradoxně jsme svůj úplně první koncert odehráli pro nějaký svazácký večírek, což bylo zvláštní, ale tak to prostě tehdy bylo, svazáci pořádali kdeco, dokonce nám za stavební fakultu uspořádali ten náš velký koncert na Žofíně. A to bylo úplné zjevení, byl rok 1984, takže stále ještě tvrdý režim, punk bylo v podstatě takové zakázané, sprosté slovo a my najednou hráli na Žofíně, v tom nádherném obrovském sále. Nemohl jsem věřit tomu, že ten koncert opravdu bude, protože problémy byly i v malinkých klubíkách.

Hodně záleželo, kdo za tou akcí stál, protože tenkrát ji musel někdo pořádat, navíc pod nějakou hlavičkou.

Na té stavební fakultě se asi sešlo dost odvážných podnikavců, třeba Klub 007 na Strahově tehdy fungoval výborně a těch velkých koncertů ti kluci dělali více, takže jsme v tomto směru asi měli štěstí. Byli jsme zřizovaní stavební fakultou, tehdy totiž kapela musela mít zřizovatele, nemohla fungovat jen tak na vlastní pěst. Na agenturu jsme neměli ani pomyšlení, to už bylo jako moc vysoko, ale opravdu stačilo jakékoliv SSM nebo třeba svaz zahrádkářů, organizace, která vždycky orazítkovala ten playlist.

Vystudoval jsi stavební fakultu, jak ses vlastně dostal od této profese k punkové muzice? Měl jsi to jako hobby, odmalička drhnul kytaru, anebo to opravdu vzniklo na škole jako jakási revolta?

Muziku jsem sice měl oblíbenou už dlouho, ale že budu aktivní muzikant, mě opravdu nenapadlo, moje ambice se zvýšily s nástupem punku a říkal jsem si, že v tom punku bych možná mohl něco předvést, jako art rockového hudebníka jsem si sám sebe nedokázal vůbec představit. Žádné hudební vzdělání nemám, takže ten punk byl záchytný bod. Říkal jsem si, že hlavní je, co nejvíc řvát a tvářit se pološíleně a hodně při tom lítat po pódiu, že to by mohlo zabrat, protože to tady ještě nikdo nedělá. A s tímhle jsem přistoupil k tomu, že začneme zkoušet na tom Strahově a to zkoušení se rozvíjelo nad očekávání dobře. My jsme byli schopni za jednu dvouhodinovou zkoušku nazkoušet tři nebo čtyři písničky, takže po čtrnácti dnech už jsme mohli pomýšlet i na koncert.

Na punkovou kapelu docela slibné začátky.

S punkem jsme vzbudili pozornost v podstatě hned a nabalili na sebe diváky, ale zároveň jsme hned vzbudili i pozornost StB, takže už po druhém, třetím koncertě jsem byl pozvaný do Bartolomějské na výslech, a to už teda bylo jasné, že se o nás policie zajímá. Je fakt, že jsem na to byl i trochu hrdý, ale nejvíc jsem se teda bál. Ta hrdost spočívala v tom, že jsem vymyslel něco, co stojí policajtům za to.

První koncerty, první problémy, chtěli jste hodně hrát, anebo vám také šlo o to, že budete zakázaní?

Zakázaní jsme být nechtěli, hlavně jsme se nikdy nechtěli dostat do undegroundu, byli jsme opravdu, teda alespoň já, hodně vystrašení případem Plastiků, kdy ti muzikanti šli natvrdo do kriminálu, a to do tvrdého kriminálu. Takže tohle nás opravdu nezajímalo a říkali jsme si, že se sice nemůže všechno, ale jsou nějaké podmínky a ty my dokážeme splnit. Takže jsme každý koncert hlásili a pořadatelům i tomu zřizovateli odevzdávali texty nebo repertoárové listy. Prostě všechny podmínky jsme splnili a co se dělo na koncertě, byla jiná věc. Přestože to byly divoké koncerty, nikdy nedošlo k tomu, že by se tam něco rozbíjelo nebo vyzývalo k svržení vlády. Takže ten zákaz bychom vlastně cítili jako nespravedlivý, zároveň jsme ale věděli, že hrozí, takže jsme se nikdy nesnažili dostat pod nějakou hudební agenturu, protože tam ten zákaz byl vlastně jednodušší a jakmile se kapela znelíbila, přišel rozkaz odněkud shora a ta agentura s ním rozvázala poměr. A když už měl někdo rozvázaný poměr, tak měl také škraloup a těžko se dostával zpátky. Nechtěli jsme nikdy mít žádnou agenturu a peníze nám byly úplně jedno, nebrali jsme prostě nic, ale říkali si, že lidi to baví, nás to baví, tak proč bychom nemohli hrát dál.

Dokud jsme byli na škole, tak to furt šlo, protože nás zřizovala ta stavební fakulta a to je obrovská škola. Asi i ti policajti znamenali, že jsme tam velmi populární a že je zbytečné naštvat pět tisíc svazáků tím, že nás budou nějak rušit. Problémy byly spíš v tom, že většina klubů nás nechtěla. Odmítnutí mohlo přijít kdykoliv, a i když se nám povedlo něco dojednat, tak klidně v den koncertu najednou zavolal člověk z toho klubu, že to musí zrušit a většinou se vymlouval na různé důvody.

Ve spojení s punkem jsi použil výraz neumětel, snažili jste se třeba někdy hudebně zdokonalit, že jako muzikanti budete víc zkoušet, nebo jste chtěli, aby to bylo takhle hrubé a znělo tak jako na začátku?

To těžko říct. Můžu mluvit jenom za sebe a já jsem si teda snažil zdokonalovat výslovnost a ani teď to není žádná sláva. Když jsem začínal, v podstatě jsem vůbec neuměl „R“ a „Ř“, takže na tom jsem teda pracoval a trochu to vylepšil, vlastně časem se to všechno vylepšovalo. A je fakt, že když si poslechnu naše nahrávky z devadesátých let, tak už hrajeme lépe než v těch osmdesátkách, ale to, myslím, bylo spíš koncertní praxí.

Pojďme k názvu kapely, který mě vždycky bavil. Kdo s tím přišel a proč vlastně Visací zámek?

Myslím, že jsem to vymyslel já, ale těžko už říci, my jsme prostě v hospodě vždycky plánovali, bláznili a také vymýšleli, jak bychom pojmenovali svoji kapelu. Těch návrhů bylo určitě víc, ale pamatuji si, že jsme se chtěli jmenovat česky a také se nám líbil dvouslovný název po vzoru Black Sabbath nebo Led Zeppelin. Tehdy už se i u nás objevovaly první kapely s dvojslovným názvem, dokonce byla už zakázaná Jasná Páka, takže tenhle druh názvu se nám líbil a v tom spojení visací zámek je něco takového tvrdého. Je to zamčené a k tomu ten řetěz. No, a pak jsem si uvědomil, že Sid Vicious nosil na krku řetěz s visacím zámkem a že ten visací zámek je taková punková ozdoba a říkal jsem si, že to bude vhodný název.

Prostě známka punku. Kdy jsi zjistil, že vaše popularita už není jenom školní, ale že má přesah i mimo Prahu?

Určitě po tom koncertě na Žofíně, na kterém bylo tisíc lidí a bylo jasné, že to nejsou všechno vysokoškoláci, ale že tam jsou lidé z celé republiky. Když se v současnosti bavíme s kapelami a muzikanty, které potkáváme, hodně jich říká, že tam tenkrát byli. Takže tehdy jsem si uvědomil, že jsme přesáhli hranice Dejvic.

Váš první hit?

To byl určitě Traktor. Ale je fakt, že mezi těmi prvními písničkami bylo těch potenciálních hitů hodně a většinu z nich hrajeme doteď. Už na prvních zkouškách jsme složili třeba Vlastu, Domovnici, Stánek nebo Dopravní značky. Takže těch hitů bylo vlastně víc, ale ten Traktor, ten to všechno převálcoval, asi měl takový nejzapamatovatelnější refrén.

Uvažovali jste v té době, na základě prvních úspěchů, že byste se hudbou mohli živit?

Ta představa mi až do revoluce přišla tak nereálná, že jsem se takovými myšlenkami vůbec nezabýval, opravdu jsem si nedokázal představit, že by se ten režim změnil natolik, že by nám nejen dovolil bez problémů hrát, ale dokonce tím i vydělávat. Až po revoluci jsme teprve mohli brát nějaké peníze a začít trochu vydělávat. A teprve potom jsem to začal počítat a říkal si, že když bych tím vydělal tolik a tolik, tak už bych možná mohl odejít ze zaměstnání.

Co jsi do té doby dělal?

Dlouho jsem studoval, bál jsem se vojny, takže jsem studium protahoval a nabídli mi pátý experimentální ročník, což jsem hned vzal, takže až do roku 1985 jsem studoval, potom jsem byl rok na vojně, vrátil se v roce 87 a hned pocítil, že už trochu nastává změna klimatu. Už byl Gorbačov a ten vyhlašoval perestrojku a hlavně glasnost. A co se týče práce, šel jsem pracovat do Pozemních staveb v Praze, hlavně proto, že Pozemní stavby stavěly nejvíc bytů, takže by tam třeba byla šance, že bych také k nějakému bytu přišel. Nejsem z Prahy a na té škole jsem se tak dlouho zdržoval i proto, že jsem měl ubytování na koleji. Tak jsem byl v Pozemních stavbách a tam zjistil, že byt teda nedostanu nikdy, že to je mylná představa a spíš intuitivně si našel Kožedělný podnik hlavního města Prahy.

Studoval jsem také obor, který se zabýval počítači, takže skrz tu výpočetní techniku jsem to místo dostal. A ukázalo se, že to je právě to místo, kde se byty dostávají, protože to byl podnik hlavního města Prahy a byty vyrůstaly na jeho území. Asi po roce, co jsem tam pracoval, najednou někdo přišel s tím, jestli si náhodou nechci zažádat o byt. Přebytek byl zejména velkých bytů, které nikdo nechtěl. Hned jsem jim řekl, že čím větší, tím lepší a ať si mě hned napíšou do pořadníku. A opravdu, za nějakých pět let vyrostlo sídliště Černý Most 2 a tam jsem dostal od Kožedělného podniku velký byt.

Říkal jsi, že ta profesionalizace ti v hlavě začala šrotovat až se změnou režimu, zároveň to byla doba, kdy mainstream české populární hudby vlastně zažíval největší propad, protože se otevřel trh, hranice a všeho bylo mraky. Neměli jste strach, že teď nebude o muziku moc zájem?

Strach jsme neměli, spíš naopak, uvědomovali jsme si, že dochází k výměně stráží a že kapely, které byly předtím zakazované, teď budou na výsluní a na ty se bude chodit. Normalizačním umělcům, kteří měli různá vyznamenání od Husáka, se vůbec nedivím, že byli po revoluci dost nervózní a že se radši moc ukazovat nechtěli.

Bylo to pro tebe splnění snů?

Vlastně bylo a letělo to rychle, protože se rázem nahrávaly i desky, to předtím bylo nemožné, takže nejenže bylo hodně koncertů, ale také se chodilo do rádií, natáčely se desky nebo začaly vycházet časopisy. Bylo to dost hektické a měl jsem pocit, že se to najednou fakt všechno obrátilo a že teď máme šanci být na výsluní. Na druhou stranu se ukázalo, že těch kapel, které byly předtím potlačované, bylo docela dost a také, že byly vesměs i dobré, takže to nebylo tak, že by najednou nebyla žádná konkurence.

Také si vzpomínám, že klubů tehdy vznikaly spousty, ale hodně z nich, z dnešního pohledu, bylo strašných, především co se týká ozvučení. Leckdy ty kluby, bych řekl, byly zdraví škodlivé, plíseň, zima, vlhko, takže to nebylo tak, že bychom hráli v samých krásných sálech s dobrým zvukem. Najednou chtěl každý pořádat koncerty, viděl v tom příležitost ke zbohatnutí, a když lidé nepřišli, tak to kamarádství s pořadatelem skončilo, s pár lidmi jsme se dokonce i soudili, ale ti ostatní to brali sportovně, nevybralo se vstupné, tak se nevybralo, příště vás nějak odškodníme, čau. Bylo to vlastně i dost drsné, když na to vzpomínám, neměli jsme také kapelní auto, takže ze začátku jsme jezdili osobáky a přívěsnými vozíky s aparátem.

Jsi textař a básník, přikládáš textům u punkové kapely význam?

Text je půlka písně, takže mu přikládám velký význam, opravdu velký. A tím, myslím, jsme se tak trochu odlišili od jiných punkových kapel. Řekl bych, že jsem to až tak trochu cenzuroval. Ze začátku jsme v podstatě brali všechno – čím ten text byl ztřeštěnější a blbější, tím se nám zdál provokativnější. Proto jsem předtím mluvil o tom, že jsme vlastně chtěli parodovat část té naší rockové scény, zdálo se nám, že když nazpíváme hodně velkou blbost, tak si lidi uvědomí, že zas není tak daleko od blbostí, které zpívají umělci v televizi.

Postupem času jsem na texty začal víc dbát, a když jsme prostě žádný dobrý neměli, začal jsem se hrabat v básnících, takže jsme začali zhudebňovat třeba Christiana Morgensterna, pak jsme přešli k Františku Gellnerovi, naposledy jsme třeba zhudebnili Karla Hlaváčka. Vláďa Mišík byl pro mě úplný vzor, protože na jeho první desce nebyl žádný špatný text, všechno to vlastně byla poezie a přitom ta muzika byla leckdy velmi tvrdá. A v té době jsem si uvědomil, proč by se do tvrdé muziky nedala dát vážnější poezie. Ale třeba skladbu Traktor složil Michal Pixa, je to jeden z mála jeho textařských počinů a hned na úvod se mu to takhle vydařilo. Já jsem mu pak jen pomáhal dopsat nějaké sloky.

Poznáš hned, že se ta skladba chytne?

Někdy jsem si to myslel a ukázalo se, že jsem se mýlil. Ale vzpomínám, že u Známky punku jsem měl takové tušení, že to by mohlo být dobré, i kvůli tomu, že ta věc má vlastně dva refrény, jednak se tam pořád opakuje slogan „známka punku“, no a pak je tam opravdu refrén „holky říkaly, že punk je jinde“.

Zmínil jsi, že jste si chtěli dělat legraci z tehdy známých kapel, nazveme je normalizační. Když ses později s některými umělci potkal, měl jsi tendenci si to s nimi takzvaně vyříkat, třeba na nějakém předávání cen?

Mám pocit, že s těmi normalizačními velikány jsme se nikdy nepotkali. Navíc nám nikdy hudební cena nehrozila. Potkáváme se se staršími umělci a kapelami, ale vlastně s takovými, kteří a které nám tehdy nevadili. Třeba s Mišíkem, Prokopem nebo s Abraxas, to všechno jsme tehdy rádi poslouchali. Pražský výběr byl úplně senzační.

Měl jsi někdy nějaký vzor?

Ze začátku to byli určitě Sex Pistols, potom třeba Ramones, kteří mě nejdřív moc nebavili, přišlo mi to až moc jednoduché, primitivní, ale když jsem pak viděl živý koncert, hned jsem se zapálil, to bylo výborné.

Osobně si myslím, že punková muzika vyzní nejvíc na koncertě, z té desky to nikdy nevyleze. Když tu energii nevidíš, tak je hrozně těžké ji přenést z jakéhokoliv nosiče.

Je to tak, souhlasím. Vlastně beru také jako štěstí, že hodně z těch kapel, které jsem zbožňoval někdy v těch osmdesátých letech a v té době je viděl naživo, mezitím překročily svůj zenit, takže jsem je viděl opět v normálních malých klubech a přijde mi výborné, že jsem na nich nebyl v nějaké hale, ale třeba v Lucerna Music Baru, na Sedmičce nebo v Modré Vopici. Ty velké koncerty mě vlastně už tolik netáhnou, dokonce jsem se rozhodl, že na opravdu velký koncert už nikdy nepůjdu, v současné době je pro mě hranice Forum Karlín, větší sál už nebrat.

Zprofesionalizovala se celá kapela, anebo někteří z vás chodí do práce, protože kapelu chtějí mít jako zábavu?

Michal Pixa zvaný Pixiess jako jediný pořád chodí do práce, asi tehdy získal nějakou dobrou a před důchodem to nemá cenu narušovat. My všichni ostatní jsme do toho profesionálního hraní šli opatrně a nechávali si bočně ještě zaměstnání. Ze začátku jsem třeba dělal nočního hlídače, vrátného, osvětlovače Na Petynce, snažil jsem se mít ještě něco, kdyby to s tou muzikou úplně nevyšlo. No a takhle si myslím, na to šli i ostatní. Ze začátku to bylo i z daňových důvodů a vůbec jsem netušil, že když člověk měl nějaký vedlejší příjem, tak tím měl vlastně zajištěné právě to zdravotní pojištění a nějakou tu základní platbu daně.

Když děláš brajgl ve dvaceti letech, tak to patří k věku, ale co tě na tom baví v pětašedesáti, je to stále nějaká revolta?

Ano, a vlastně mě to baví čím dál tím víc, zároveň si docela uvědomuji rozdíl mezi civilním životem a tím, jak působím na pódiu, ale nějak mně to nevadí, a naopak mě to baví. Na tom pódiu je to taková terapie, můžu se tam vyřvat a čím víc se chovám jako blázen, tím víc to publikum baví. Spoluhráči mě také chválí a naopak, když jsem zakřiknutý, tak mě seřvou. Uvědomil jsem si, že už téměř nemívám trému, v mládí jsem docela trémista byl, no, a pak jednoho dne jsem si uvědomil, že už ty písničky hrajeme tak dlouho, takže není vlastně co zkazit. A i když něco zkazíme, jsme pankáči a nebereme to smrtelně vážně. Není důvod být nervózní a ty koncerty jsou teď pro mě vlastně večírky.

Honzo, ještě mi řekni, máte potřebu nebo chuť skládat nové věci?

Máme. Teď zrovna je zase ten čas, kdy si říkáme, že bychom něco natočit měli. Uvádíme se do takového pracovního nadšení tím, že to nemusí být hned celá deska, doba se změnila a můžeme dokonce nahrát jenom jednu písničku. Potíž je trochu v tom, že už dlouhá léta nemáme zkušebnu, takže otázkou je, kde to nazkoušet. Písniček máme spoustu, obměňujeme repertoárový list a vlastně děláme ze zapomenutých písniček novinky, takže na koncertech nehrajeme pořád to samé, to by nás hlavně nebavilo. Pamatuji dobu, je to tak pět let, kdy se nám zničehonic začal rozpadat Traktor. Ta písnička je jednoduchá, hráli jsme ji předtím bez problémů dvacet let, a najednou byla taková série koncertů, na kterých to prostě znělo úplně blbě, mělo to nějakou divnou rychlost, nedrželo to spolu. Tehdy jsme museli dát schůzi a vážně se tím zaobírat. Nějak jsme to zažehnali a teď už zas traktor jede a bublá tak, jak má.

Jak často Visací zámek v současnosti vystupuje a kdo na vás chodí?

My držíme takovou frekvenci maximálně šedesáti koncertů ročně, a to už je dlouhá léta vlastně stabilní, nějak moc se to nemění, spíš se hledají lepší místa. Mám pocit, že na nás chodí čím dál tím víc lidí, takže hledáme větší kluby, než ve kterých jsme dříve hrávali. Naši fanoušci také stárnou, ale vždycky je tam i dost mladých posluchačů, nemyslím si, že by převažovali naši vrstevníci. Tím, že jsme hráli průběžně, vlastně pořád, tak i bez toho rodičovského přispění, myslím, že jsme tu a tam někoho přesvědčili, takže s publikem žádné problémy nejsou.

Kdy a kde vás bude možnost vidět, jezdíte fesťáky?

Ano. Jedním z největších jsou Hrady, budeme tam poněkolikáté, a tam je to opravdu výborné, dokonale zprodukované. A pak děláme jarní a podzimní turné, to jarní už začalo, hrajeme se skupinou Znouzectnost. Je to už poněkolikáté, protože jsme zjistili, že nám to nějak vyhovuje, oni hrají o trochu méně hlasitě a zuřivě než my, ale to je právě na tu předkapelu, podle nás, dobré. Tuto sobotu hrajeme v Peci pod Sněžkou a následují Pardubice, Bavorov, Ústí, Most a Sedlčany.

Baví vás ještě to cestování, když musíte sednout do auta a jet na koncert?

To cestování je nejhorší, a pak teda to čekání před koncertem, protože když máme předkapelu, znamená to zkoušet před ní, abychom pak nezkoušeli před publikem. Leckdy v té šatně sedíme a čekáme třeba tři hodiny, než konečně vnikneme na pódium, a to je fakt dlouhá doba.

V čem se Jan Haubert cítí jako boomer? Jakou výhodu mu přinesla pětašedesátka? Jaké trička si rád kupuje? A pije před koncertem alkohol? Dozvíte se v aktuálním vydání podcastu Boomer Talk.