Jakub Žáček: Svým způsobem jsem progresivní staromilec

Jakub Žáček je mistr nenápadného humoru, herec s citem pro absurditu a rozhlasový hlas, který znáte, i když o tom možná ani nevíte. S humorem sobě vlastním vypráví o své lásce ke starým filmům, obdivu k Viktoru Preissovi, natáčení sitcomu Comeback i posedlosti dokonalým vtipem.

V rozhovoru také prozradí, proč chce vytvořit nejhorší a zároveň nejkratší podcast na světě, co chystá s Petrem Čtvrtníčkem a proč se mu při hraní v divadle někdy zdá, že hraje sám sebe.

Jakube, vítej. Přišel jsi celý v bílém, což je pro mě první signál, že to host bere vážně.

Beru to vážně. Vždycky, když jdu do rádia, ptám se, co si mám vzít na sebe kvůli akustice. Například flanel podle mě hrozně pohlcuje zvuk. Zatímco mé bílé plátěné oblečení je v pohodě – i když vlastně nejraději točím nahý, k čemuž možná dojde i během dneška.

Stát se může cokoliv. Jakou máš asociaci, když se řekne boomer?

Ještě než jsem věděl, co to slovo znamená, evokovalo mi něco super. Nedocházelo mi, že to souvisí s generační explozí, tzv. baby boomem po druhé světové válce, až do roku 1964. V minulosti mě někdo označil za boomera a já si myslel, že je to kompliment. Ale nebyl. Zjistil jsem to na internetu.

Boomer je dnes trochu hanlivé označení – když někdo z mladší generace slyší, že něco vykládáš, řekne ti: „OK, stařečku, ty to stejně nepochopíš.“ Ačkoliv nejsem ročník 1964 a narodil jsem se o pár let později, spíš se cítím být boomerem.

Jak se to u tebe projevuje? Oblečením asi ne.

Oblečením rozhodně ne. Jsem in. A ta bílá? Na tu se dá projekčně promítnout cokoliv. Tedy pokud má někdo projektor. Svým způsobem jsem staromilec, ale jinak si myslím, že jsem velice progresivní. Pocitově mám rád staré věci a staré lidi - to znamená sebe a pár kamarádů, kteří ještě žijí.

Rozčarování jsem zažil už jako teenager – byl jsem se sestrou na koncertě Stevieho Wondera v Praze. Sehnali jsme lístky, bylo to super, a až na tom koncertě jsem zjistil, že je slepý. Došlo mi to, když vyskočil na piano, začal tancovat a ochranka ho dole chytala.

Mám rád i staré filmy – nevadí mi je vidět opakovaně, protože si je často nepamatuji. Ale i když je znám nazpaměť, stejně je rád znovu vidím.

Mohl bys uvést jeden příklad?

Třeba Amarcord od Felliniho. Zní to možná snobsky, ale je to skvělý film. Vtipný, obrazově silný. Myslím si, že z něj čerpala celá italská kinematografie. Doporučuji ho všem.

A co hudba – máš nějaký vysněný koncert?

Překvapivě to není Dua Lipa, i když je skvělá. Chtěl bych vidět Kate Bush. Ta měla jen dvě turné za život. Na to poslední jsem si chtěl koupit lístek, ale zmizely za minutu. Měla tenkrát koncertní rezidenci v Londýně. Chtěl bych vidět i Eurythmics, Sade nebo Florence and The Machine – cool zpěvačka, která je stará jako já a přijede do Prahy. Občas slyším i skvělý track od Dollar Prynce.

Řada lidí tě má zafixovaného jako veselého, vtipného člověka, který vždycky pobaví. Není to vyčerpávající?

Ani ne – moc nechodím ven. Řekl bych o sobě, že jsem spíš introvert, někdy až smutný typ. Humor je pro mě způsob, jak být s lidmi. Když tě potkám, nebudu ti říkat, co mě bolí, ale začnu radši nějakým vtípkem.

Lidi mě považují za komika a i když to úplně nesedí, lichotí mi to. Komik má nějaký koncept veřejného vystupování. Já ho nemám, ale baví mě, když lidi pobavím. Humor je podle mě nejtěžší disciplína, ať už v divadle, televizi nebo naživo. Jsem hodně náročný na ostatní komiky, a tím pádem i na sebe. Někdy se zklamu, ale snažím se ten humor brousit.

Velkou školou pro mě byla práce na sitcomu Comeback. Tam jsme zkoušeli každý díl dva a půl dne, ladily se gagy, aby opravdu fungovaly. Měli jsme i hereckého kouče.

Byli jste úplně první český sitcom. Nechápu, proč se nikdy nepokračovalo.

Byly v tom turbulentní děje ve vedení TV Nova. Sitcom vznikl díky tehdejšímu majoritnímu vlastníkovi CME, konkrétně díky velkorysému přístupu Ronalda Laudera. Vznikla celá vývojová sekce, která tvořila obsah nezávisle na vysílání – takto vznikly Soukromé pasti, Okresní přebor i Comeback.

Nikdo nás netlačil termínem, pracovalo se poctivě. Comeback vlastně vznikal i trochu v bolestech, ale všechny cestičky si ten autorský tým prošlapal. Martin Dejdar prošel náročným castingem, ale nakonec vytvořil postavu Ozzáka, která skvěle fungovala. Sitcom zachránily děti – dospělí ho nejdřív nepobrali, ale děti ho milovaly.

V jaké poloze se jako herec cítíš nejlépe?

Nejvíc mi sedí charakter takového „kokůtka“, co si myslí, že je chytrý, ale vlastně si sám ubližuje. Říkám mu „mamrd“. V herectví ho ze sebe pustím – a v civilu pak zůstane jen normální Jakub Žáček, co nevychází a stydí se.

Máš herecký vzor?

Viktor Preiss. Miluju ho jako člověka i jako herce. Párkrát jsme spolu pracovali, zažili jsme spoustu legrace. Má obrovský smysl pro humor. Velmi formativní zkušenost.

A nějaký zahraniční?

Napadá mě Charlie Chaplin. Klasika. Jeho filmy jako Světla velkoměsta, Moderní doba, Diktátor nebo Monsieur Verdoux jsou nadčasové. Verdoux je vlastně moderní film, jako by byl natočen dnes. Mám ho na DVD – jen nemám, kde ho přehrát.

Baví tě jezdit na zájezdová představení?

S Pepou Poláškem a Lukášem Pavláskem jsme měli zájezdové představení Nekorektní skeče. Jezdili jsme s tím dva, tři roky, bylo to super. Pak do toho přišel covid a různé časové komplikace. Občas vystupuji v Na stojáka – to je osvěžující. Publikum neodpustí špatný fór – ale to je na tom to nejlepší.

A co Joker Show?

To už skončilo. Byl jsem na to oslovený, asi si někdo myslel, že jsem vtipný. Dělal jsem kamerovky s různými uchazeči. Já to původně odmítal – a možná proto mě nakonec schválili jako moderátora. Uváděl jsem to s tím, že si nepamatuju vtipy. Vždy si pamatuji jen ten poslední nebo jeden rodinný, ale ten bych radši neříkal.

Co divadlo?

V našem divadle jsem se potkal třeba s Petrem Čtvrtníčkem, který mě čas od času zahrne do svých projektů. Jsou to většinou věci na hraně, kde je člověk buď sám za sebe, nebo hraje nějakou vyšinutou postavu. S Petrem je to složité – pořád něco dělá, buď je v divadle, nebo se věnuje vlastním projektům.

Poprosili jsme proto našeho společného kamaráda Jardu Rudiše, aby spolu s Petrem Pýchou napsali hru. Jmenuje se Skokani a je o bývalých skokanech na lyžích, kteří se už scházejí jenom na střeše činžáku v Lomnici nad Popelkou, popíjejí lahváče a vzpomínají, jak letěli do Finska na pohřeb Mattiho Nykänena. Během toho vzpomínání zažijí konec světa a promění se i ve skokany zelené.

Myslím, že je to moc dobrý text a rád bych to s Petrem někdy dodělal, abychom to mohli začít hrát. Tímto ho veřejně vyzývám, aby se k tomu postavil jako správný boomer – a pojďme to dotáhnout!

Jinak v Divadle Na zábradlí hraju ještě v zajímavé inscenaci Persony v režii Jana Mikuláška. Je to koláž dialogů z filmů Ingmara Bergmana – a zjistil jsem, že tam vlastně hraju sám sebe. Také hraji v libereckém Krátkém a úderném divadle, které jsme založili jako studenti před 32 lety. Lidé stále chodí, publikum stárne s námi, ale chodí i mladí.

V současnosti hraješ i v Divadle Sklep, že?

Ano, splnil se mi sen. Přišel za mnou Milan Šteindler a přizval mě. Možná jsem v tom souboru nejmladší. Je to úžasné, třeba když vedle sebe vidím Terezu Kučerovou, kterou – i jako homosexuál – stále vnímám jako sexuální symbol… a takových je tam víc. Nerad bych některou urazil.

Nepřemýšlel jsi někdy o psaní?

Přemýšlel – a píšu. Už asi 15 let píšu knihu. Chtěl bych navázat na paměti herců, ale protože si toho moc nepamatuju, musím si vymýšlet. Chtěl bych psát o hereckých historkách ze zákulisí, co se kde stalo a co kdo slavný udělal.

A mluvené slovo – dabing, audioknihy?

Rád namlouvám audioknihy a spolupracuju s Audiotékou nebo Českým rozhlasem. Rozhlasové hry mě provázely dětstvím, podporují představivost. Dělal jsem třeba s režisérem Alešem Vrzákem hru Podletí od Jaroslava Rudiše, s Jiřím Lábusem jsme hráli dva spíkry Vltavy. Natáčeli jsme venku u Trojského zámku. Aleš točí často v reálném prostředí. Zažil jsem i živé vysílání rozhlasové hry, opět s Viktorem Preissem.

Jaký jsi ročník?

1975.

Takže jsi zažil minulý režim. Stýská se ti po něčem?

Velice intenzivně. Pohyboval jsem se na Starém Městě. Pamatuji si klip INXS – Never Tear Us Apart, kde se Michael Hutchence toulá prázdným městem. Takovým světlým místem byla Pařížská ulice, která ústila na Staromák, sídlily tam letecké společnosti a už tehdy i obchody a kavárny. Ale zahnul jsi do Vězeňské ulice, kde to vypadalo jako ve Stínadlech.

Fascinovaly mě stažené rolety krámů, kde jsou dnes ty nejdražší hospody nebo kavárny. Na všech těch plechových roletách bylo napsané Řempo a já nevěděl, co to je. Později pro mě byl zásadní klub Bunkr – svoboda, tolerance, skvělá atmosféra. Někdo říká, že devadesátky skončily zavřením Bunkru.

Co tě čeká do konce roku?

Natáčení podcastu s DJ Roxtarem – Jestli a hluboko, což je takový náš projekt. Chceme udělat nejhorší a zároveň nejkratší podcast na světě. Pak budu zkoušet představení Armagedon s Losers Cirque Company. Je to nový cirkus, ale já se tam nebudu hýbat, budu mluvící postava. Dále budu zkoušet v Divadle Na zábradlí a natáčím seriál Kamarádi s Halkou Třešňákovou, kde tvoříme polský pár a mluvíme polsky.

Odmítl by Jakub Žáček roli, která by byla úplně mimo jeho obvyklý herecký rejstřík? Jak se mu hrála postava alchymisty ve filmu Fichtelberg? A co zažil při natáčení klipu pro Xindla X? Jaké překvapení ho čekalo během stand-upu v Brně a jaký vtip mu vyprávěl herec Pavel Nečas? Poslechněte si nový díl podcastu s Jakubem Žáčkem – bude to jízda!