Jakub Voráček: Původní plán byl skončit s hokejem na MS v Praze

Hokej, kterým v současnosti žije celá Česká republika, se nevyhnul ani podcastu Boomer Talk, do kterého zavítal legendární hokejista Jakub Voráček. S Milošem Pokorným si popovídal o konci kariéry, vyhlídkách české reprezentace na právě probíhajícím mistrovství světa, politice, kamarádství, oblíbené hudbě i plánech od budoucna.

Začneme standardní otázkou, víš, komu se říká boomer?

Je to takový řízek, úplně otevřený, se kterým se můžeš bavit o všem možném, ale hlavně musí být prdel. Ale asi nemám pravdu.

Můžeme to tak pojmout, ale už je to rozhodně starší řízek. Je to výraz, který používá mladá generace a trošku se jím vysmívá těm starším, kteří už třeba dokonale neovládají moderní technologie a celkově jsou někde jinde. Takže kdybys náhodou někde o sobě slyšel, že jsi boomer…

Tak už jsem starý ko**t. Chápu to dobře?

Jsi v něčem, z tvého pohledu, boomer?

Úplně ve všem. Nemám sociální sítě, pouze twitter, kam přidám třeba jeden příspěvek za dva měsíce, a to ještě, když mám v sobě šest kousků – takové to, co ti leží na srdci, ale většinou to neřekneš, tam vyplave. Boomer jsem určitě. Vidím to i na některých mých blízkých kamarádech, máme od mládí partu z Kladna, celkově starší generace, ten humor je jiný, víš, co si můžeš dovolit. Nechci shazovat mladší generace, protože každá je nějaká, ale mně se ten čas tráví lépe s lidmi, kteří jsou prostě boomeři.

Tak to rád slyším. Co třeba oblečení, hudba nebo filmy?

Oblečení extra neřeším, vezmu si tričko, nějaké džíny, boty a jdu. Co se muziky týká, tak jsem starý rocker a celkově poslouchám písničky od šedesátých a sedmdesátých let, takže Beatles, Stouni, Led Zeppelin, Pink Floyd. Z osmdesátek Springsteena, AC/DC nebo U2 jedu pořád. Filmy mám rád celkově, obzvlášť klasiky jako Kmotr, Bláznivá dovolená nebo české filmy ze sedmdesátých a osmdesátých let.

Když jsi hrál ve Philadelphii, byli tví spoluhráči spíše rockovější hokejky, anebo tam už byli mladí kluci, kteří jeli současné trendy?

Zaplaťpánbůh jsme se spoluhráči ve Philadelphii vyrůstali, takže s některými jsme hráli osm nebo deset let během dospívání, bylo to moc krásné období a měli jsme rádi stejnou muziku. Samozřejmě ty mladší ročníky neměly moc šanci a před zápasem ta muzika byla trošičku rychlejší. Když se hrálo od sedmi, tak od nějakých půl šesté, když se kluci začali rozcvičovat, jsem byl já a maximálně další dva kluci v kabině a tam to jelo na plné koule – měl jsem vybrané určité typy hudby podle nálady. Spoluhráči si na to zvykli a určitě jsem Bruci Springsteenovi zařídil pár fanoušků.

Jsi technický typ a máš rád moderní technologie nebo trendy?

Vůbec, nemáme doma počítač ani iPad, takže jenom telefony a mně už se ten můj pomalinku rozpadá, takže nějaký rok a půl slýchávám, že si mám koupit nový. Nepřijde mi to podstatné a když jsem na koncertě nebo na fotbale a vidím člověka, který vezme do ruky třicetkrát telefon a natáčí si videa, tak si říkám, jaký může mít z toho koncertu požitek. Pak to dá na sociální sítě a je obdivovaný, ale není podle mě nic víc než žít tím momentem. To co jsem před chvílí řekl, je chvilková radost, ale zároveň začátek konce.

Nejsem skeptický a samozřejmě to nemyslím doslova, ale tady je vidět, jaký je ve společnosti problém právě kvůli sociálním médiím. Lidem chybí pokora a respekt, protože když něco napíšete na sociální sítě pod falešným jménem, nic se vám nestane, ale když to řeknete v hospodě, dostanete na držku. Nikdo není zodpovědný za svoje činy. Lidem navíc chybí dialog a vůbec nevedou konverzaci. Vytváří to celkově hodně nenávisti, z mého pohledu, lidé na sebe plivou a celkově jsou na sebe hnusní. Pořád si na něco stěžujeme, ale já bych řekl, a to jsem procestoval docela hodně zemí, že se nemáme špatně. Je to pořád fajn země, máme nějaké ty zásady a jsem rád, že si to jako národ držíme. Společnost je roztříštěná a lidem, co jsou u moci, se to hodí, protože když se dva perou, třetí se směje. Lidé by si měli pomáhat a být k sobě vstřícní, protože nikdy nevíte, co potká vás.

Založil jsi Nadaci Jakuba Voráčka. Co, nebo kdo byl spouštěč?

Moje sestra, které byla diagnostikována roztroušená skleróza. Během roku a půl, kdy si tím procházela – vyšetřením, kontrolami atp., viděla, že podmínky pro pacienty nejsou takové, jaké by si zasloužili, nebo spíš jaké by potřebovali. Tak jsme se rozhodli, že založíme nadaci a budeme postupně vybírat peníze, aby se podmínky pro co nejvíc pacientů zlepšily, a to nejenom materiálně, ale i co se osvěty týká. Za osm let jsme vybrali přes dvacet milionů korun. Když potom jedeme na besedu do Žirče do domu sv. Josefa, kde je zatím jediná lůžková část v republice a kde pacienti mohou trávit měsíce až do konce života, tak když za vámi přijede pacient na vozíčku a má slzy v očích nebo vám děkuje za pomoc, je to přesně ten důvod, proč to děláme. Chtěl bych poděkovat nejenom ségře a lidem z nadace, ale všem, kteří nás podporují a pomáhají vybrat nějakou tu korunu. Jsem moc rád, že mám okolo sebe lidi, kteří to dělají v dobrém úmyslu, z lásky a ze srdce.

Jaký jsi měl vztah s rodiči?

Měl jsem štěstí, jak v dospívání, tak v pubertě, rodiče mě nikdy nedrželi úplně zkrátka. Táta nebyl takový ten ambiciózní otec, dával mi volno a věřil mi, což je hrozně důležité. Většinou mluvím o otci, protože je spojený s mojí hokejovou kariérou, ale já měl v mládí pro ten svůj chod života vytvořené podmínky od mámy, která by se pro rodinu rozdala. V dospívání jsem měl super balanc a i když už mám svoji rodinu, pořád nezapomínám na to, kdo mě na tu cestu dostal nebo kdo mě po ní od mládí provázel. A měl jsem hroznou výhodu, že můj otec držel pořád tu samou linii – když se nedařilo, tak mě podporoval, a když se dařilo, tak mě zase držel při zemi. Nedávno jsem v jednom rozhovoru řekl, že kdybych ho poslouchal daleko víc, tak jsem ještě určité věci udělal ještě úplně jinak.

Ten rozhovor jsem četl a v té době to asi bylo hodně i o penězích.

Přeci jen, v devatenácti letech vyděláváte opravdu velké peníze a trošku se vám z toho protočí panenky. To je součást života. Po nějakých svých patáliích, což je nějakých osm let, jsem začal být ještě daleko více otevřený k věcem, neskrýval jsem je, a když se mě někdo na něco zeptal, tak jsem to prostě pustil. Daleko lépe se vám pak žije, takže v současnosti za mnou chodí lidé, kteří mě dlouhodobě znají a říkají, že od doby, co nehraji, opravdu vypadám spokojeně a jsem v pohodě. Pravdou je, že spokojenější jsem snad nikdy nebyl, takže se snažím trávit volný čas s dětmi nebo s kamarády na golfu. A také se snažím dětem předávat tu výchovu a zkušenosti, které jsem měl já nebo moje žena pocházející také z velice pevné rodiny.

Spoustu lidí se ptá, co ten Kuba vlastně dělá? Bude hrát, nebude hrát, vrátí se k hokeji, jaký je stav věci?

Nechci to říct oficiálně, protože nerad vracím věci, ale je velká pravděpodobnost, že už je to konec kariéry. Jestli mě něco napadne třeba příští rok, nevím, ale nechci tady říkat na plnou hubu, že končím. Myslím, že na to právo mám a momentálně je pro mě tou hybnou silou můj syn, který začal do sportu opravdu šlapat – hodně ho baví fotbal, hokej i tenis. Byli jsme se teď spolu v Třinci podívat na třech zápasech a opravdu ho to baví. Takže jestli existuje důvod, proč bych někdy přemýšlel, že to ještě zkusím, že budu hrát a připravím se na to fyzicky, abych ještě něco odehrál, tak je to on. Ale jinak žádný jiný důvod k tomu, abych se na led vracel, nevidím, protože tam pořád visí ve vzduchu i riziko dalšího zranění.

Nebylo pro tebe současné MS v Praze lákadlem to ještě zkusit?

Bylo a hodněkrát, protože když se oznámilo, že bude mistrovství, tak plán byl v Praze ukončit kariéru, poděkovat a rozloučit se. Takhle to bylo naplánované. Že to potom bylo jinak, s tím nikdo nic neudělá. Musel jsem udělat rozhodnutí, které bylo celkově dobré pro mě a pro moji rodinu. Dá se říct, že minulé léto jsem přemýšlel, jak bych to mohl udělat, abych se pokusil aspoň porvat o nominaci, proběhly nějaké debaty, ale nakonec jsme usoudili, že to prostě celkově nepůjde a já to stoprocentně respektuji. Svým způsobem jsem součástí mistrovství, ať už jako divák nebo jako ten, který rozdává rozumy ve studiu. Bylo by to hezké pro rodinu, pro přátele, ale v životě jsou důležitější věci.

Jaromír Jágr, Patrik Eliáš a ty, co se týče bodů v NHL, patříte mezi nejúspěšnější Čechy.

Jenom na chvilku, za chvilku tam bude Pasta.

Odehrál jsi mraky zápasů, ale klubů nevystřídal tolik. Kdybys letěl s rodinou do Ameriky, kam by byla tvoje první cesta, do Philadelphie, nebo Columbusu?

Ani jedno. Kdybych jel s rodinou, tak bych jel asi do Disney Worldu nebo do Universal Studios v Orlandu. Popřípadě bych jim chtěl ukázat západ, až budou děti trošičku větší. Philadelphia by byla samozřejmě jednou z možností, protože tam mám prvního syna. Takže bych to směřoval takto.

Máš syna ve Státech, měl jsi tam vztah. Dokázal bys být Amík?

Když jsem byl mladší, tak mě párkrát napadlo, že tam zůstanu. Samozřejmě když máš syna s Američankou, je ta možnost daleko větší a já plánoval, že bych se asi vracel do Čech, popřípadě žil půl na půl u nás a tam. Kdyby to šlo. Ale když vidím, kam ta Amerika celkově směřuje, tak nemůžu být více nadšený z toho, že už jsem zakořeněný tady. A doufejme, že se něco nestane a nebudeme se muset balit.

Ukončil jsi kariéru, která byla úspěšná, co si z ní odnášíš?

Zážitky, vzpomínky, kamarádství, přátelství, úspěchy, neúspěchy. Vzpomínky na to, jak jsem vyrůstal – jako člověk, jako hráč, jako lídr, jako kapitán, jako asistent, jako někdo, kdo může druhým pomoct, když může. Kdybych napsal knížku, tak byste mi 80 % nevěřili. Na ledě i mimo něj jsem toho zažil tolik, že na to do smrti nezapomenu. A vím, že s lidmi, se kterými mám hodně blízký vztah, ať už z Philadelphie nebo Columbusu, budeme kamarádi do konce života. A to je pro mě stěžejní a jsem rád, že jsem zanechal za tou mojí kariérou v NHL stopu takovou, že si o mně řeknou nejenom bývalí spoluhráči: „Ty vole, tak to byl fakt frajer, jak na ledě, tak mimo něj do toho dával všechno, byla s ním pr**l, a když se něco dělo, vždycky za mnou stál.“

Vidíš nějaký rozdíl mezi kamarádstvím s Američanem a Čechem, třeba co se mentality týká?

S těmi nejbližšími lidmi z Ameriky bych řekl, je to na úrovni toho českého kamarádství. To je příklad Waynea Simmondse nebo Seana Couturiera, můžu jmenovat dál, ale není jich zas tolik, protože to je opravdu blízké pouto, kdy o sobě s těmi lidmi víte všechno, se rovná úrovni kamarádství z dospívání. Když jsi s někým kamarád třicet let od mládí a nikdy jste se nepodrazili, tak to asi překonat nejde. Ale myslím si, že i když si uděláš kamaráda ve dvaceti a sednete se lidsky a víte, že se na sebe můžete spolehnout a máte spolu dobré zkušenosti, tak se to rovná i tomu kamarádství z dětství, ale asi ho nepřekoná. Můžu ale říci, že i v té Americe jsem si udělal přátele navždy. A vím to.

Narazil jsi někdy i na lidi, kteří chtěli kamarádství s tebou zneužít?

Účelovým kamarádstvím zrovna procházím v současné době, to se týká jedné věci, do které jsem vstoupil. Věřím na karmu, a pokud děláte věci správně a pořádně, tak to většinou dopadne dobře. Dá se říci, že posledních pár let tyto lidi odpálkovávám, jsem vůči nim arogantní a nemám absolutně čas ani náladu se s nimi o čemkoliv bavit, protože vím, že je to z jejich strany účelové. Párkrát jsem to samozřejmě neprokoukl, stálo mě to trošku nervů a i v tomto ohledu už jsem obezřetnější. A že bych se bál dělat nějaké kroky kvůli tomu, abych se jako nespálil, si myslím, že není cesta životem.

Máš představu, co budeš dělat po skončení hokejové kariéry?

Láká mě trenéřina, myslím, že hráčům můžu předat cenné zkušenosti, které nasávám na Kladně.

A nelákalo by tě vlastnit nějaký sportovní tým?

Jako třeba Daniel Křetínský Spartu nebo Pavel Tykač Slavii? To by mě možná lákalo. Výdělky, i ty pokariérní, jsou ale na úplně jiné úrovni, takže nejsem momentálně v situaci, že bych si za peníze koupil majoritní podíl v nějakém sportovním klubu, to je prostě nemožné. Teď navíc takhle nastavený nejsem. V budoucnosti možná, třeba až mi bude padesát a budu k tomu mít příležitost. Neříkám, že ne, ale spíš mě láká ta trenéřina.

Momentálně mám jeden rozjetý byznys, o kterém ještě nemůžu oficiálně hovořit, prozradím jen, že jsem koupil podíl ve firmě Tarespa a ve spolupráci s Jirkou Pačinkem, což je jeden z našich nejlepších sklářů, se zabýváme výrobou luxusních modelů fotbalových i hokejových stadionů. Máme nějaké čtyři druhy stadionů, které dokážeme vyrobit. Záleží na finančních možnostech. Také se s panem Pačinkem zabýváme výrobou sportovního skla. Naposledy jsme pro klub Philadelphia Eagles vyráběli obrovského skleněného orla.

Když se sejdete s kluky z Kladna, je téma hokej, anebo se bavíte úplně o něčem jiném?

Zrovna nedávno jsem nad tím přemýšlel, když jsem koukal na zápas Manchester City s Realem Madrid. Už dva roky nehraju, Ondra Pavelec nehraje šest let, Jirka Tlustý nehraje taky šest let, i když z jiných důvodů. Radek Smoleňák a Frolda hrají pořád. Takže tři z pěti, a i když už nejsme na tom ledě, tak jsme nějakým způsobem pořád součástí toho hokeje – oni dva hrají, Jirka Tlustý komentuje, Ondra Pavelec je trenérem gólmanů v nároďáku, já pomáhám s Kladnem a občas něco kváknu v televizi. Takže u hokeje nějakým způsobem zůstáváme a je normální, že se o něm pobavíme. Hokej je a bude naší součástí, ale my jsme se vždycky od něj dokázali absolutně oprostit. A myslím, že nám to utužilo naše kamarádské pouto.

Jaký máš názor na ruské hráče v NHL, kteří otevřeně podporují Putina?

Zkusím to zformulovat, co nejlépe to půjde. Amerika dlouhodobě, odjakživa, pokud se jí to netýká, dá se říct, že je pro ni všechno OK. I když ta celková hrozba, že se jí to jednou týkat může, existuje. Nemají zkušenosti z osmašedesátého. A ten jejich postoj k ruským hokejistům je takový, že vždyť oni nic nedělají, tak proč by tady nemohli hrát? Vůbec nevím, jak se mám na to koukat a nechci být alibista, protože já nebývám alibista, ale nevím, jak tady to řešit.

Ty jsi asi myslel Ovečkina. Slyšel jsem určité věci, které nemohu publikovat, ale všechno není tak, jak vypadá. A co se týká českých hráčů, kteří chtějí hrát v Rusku, tak ok, jestli na to mají žaludek a chtějí tam, ať jdou. Podám si s nimi ruku, otočím se a půjdu, ale plivat na ně za to, že se rozhodli hrát hokej, nebudu, to je zase druhý extrém liberálního myšlení, který úplně nepomáhá. Pokud máte tvrdohlavé názory, tak v životě nemůžete najít s někým společnou cestu.

Jaké jsou podle něj šance na úspěch české reprezentace na MS? Jaký má názor na Jaromíra Jágra? Jak vidí světovou politiku i válečný konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou? A proč respektuje Novaka Djokoviče? Poslechněte si celý podcast!