Jakub Smolík: Mám 47 motorek. Další kupovat nemohu, žena mi to zakázala

Na začátku léta Seznam Zprávy přinesly cestovatelské vydání Boomer Talk s vůní kávy. Na jeho konci vás čeká neméně zajímavý speciál, ale tentokrát s vůní benzinu.

Dnešní, v pořadí 39. vydání podcastu Boomer Talk se bude točit kolem motorek, sběratelské vášně i kolem legendární Route 66 v Americe. Miloš Pokorný pozval kamaráda a zároveň fandu a velkého sběratele motorek, Jakuba Smolíka.

Neznám většího motorkářského srdcaře, než jsi ty. Kdy jsi poprvé seděl na mašině?

Bydlím na vesnici, takže už jako malý kluk jsem si nejdříve osahal Jawu Pionýr. Jezdili jsme za vesnicí a z motorek sundávali výfuky, aby to víc řvalo, snižovali pilníkem hlavu, aby to mělo větší výkon, což se však projevilo opačně. Ale byly doby, kdy jsme si dávali dohromady pionýry nebo mopedy sami. Jsem strojař, takže jsem se na tom trošku vyučil.

První velká motorka, na které jsem seděl, byla soutěžní 380, kterou tam přivezl nějaký pan Lžičař, automobilový závodník, který měl také závodní motorky. Já si ji půjčil, ale nevěděl jsem, že v nádrži jsou nějaké nečistoty, a navíc byla docela těžká, bylo mi tenkrát asi 16 let. Jezdili jsme za vesnicí, ale jak nám nechytala, tak jsme ji furt roztlačovali a když jsme ji tlačili nazpátek, tak těch 200 kilogramů bylo znát, obzvlášť v létě, když jsou vedra. Takže takhle jsem se vyučil.

Tenkrát za bolševika zase takový výběr nebyl, byly jawy nebo čezety z domácí produkce. Ale dovážely se simpsony z východního Německa a podobné modely.

Simpson byl bomba. A pak ještě Jawa 90. 

Které typy z té doby si ještě pamatuješ?

Měl jsem také Jawu 20, toho pionýra, a představ si, že kolega vedle v Ondřejově chtěl vyměnit svého Indiána 750 právě za tohohle pionýra, ale protože měl sjetou zadní gumu, tak jsem řekl ne. To byla policejní motorka s těmi dvěma světly, dodnes si drbu hlavu, protože to bylo něco úžasného.

Dříve motorky neměly takovou cenu, já si pamatuju, že mi třeba nabízeli za flašku rumu Jawu 350 Bizona, kterou dneska za 200 tisíc nekoupíš, byla to, jak se říkalo, nepovedená motorka, na které se sedělo nad nádrží, a když jsi zatočil, tak to světlo svítilo rovně, a lidi to neměli moc rádi. Nějaké motorky sice byly, ale neměly takovou cenu jako dnes.

Co bylo dříve považované, v těch československých poměrech, za drahou motorku a kolik tenkrát stála?

Jawa Californian 350. Byla to limitovaná řada, pětikvalt, měli ji i policajti a kdo ji vlastnil, byl king. Už si nepamatuju, kolik se za ni platilo, protože jsem v tu dobu byl nemajetný. Jezdili jsme na mopedech a na pionýrech, tiše záviděli a přáli si, že si jednou v budoucnu takovou motorku také pořídíme.

Která byla tvá vysněná mašina v šestnácti?

V té době jsem zhlédl film Modrá Electra Glide, úžasný film, viděl jsem ho asi dvakrát nebo třikrát a tenhle Harley pro byl mě nedostižná motorka. A představ si, že po revoluci, to jsem bydlel v Sázavě, na ní přijel Dan Hůlka, chtěl se pochlubit a trošku mě naštvat. Řekl jsem, že mu v dobrém závidím a že na ni nedosáhnu. V té době jsem měl Hondu Shadow, jedenáctistovku, a byl jsem šťastný, protože to byla úžasná motorka.

Jak to tenkrát bylo se servisem, opravovali jste si ty mašiny sami?

Přesně tak. Můj táta byl machr na svařování, na soustruh a podobně a mezi jeho klienty patřil i Milan Zapadlo, který jezdil mistrovství Evropy nebo vyhrál Monte Carlo. Táta mu speciálně na míru ohýbal výfukové potrubí, protože to nikdo neuměl. A právě táta mi hodně pomáhal – koupili jsme třeba starou rozmlácenou motorku, on ji svařil a dal dohromady, byl to fakt machr.

Bavilo tě to opravování, hrabání se v motoru a ruce od oleje, anebo tě bavilo spíš jenom jezdit?

Mě to bavilo všechno dohromady, protože já jsem se naučil, že když si dáš sám motorku dohromady, tak máš k ní potom jiný vztah, jinak si jí vážíš. A tak je to prostě se vším. Máš pravdu, že jsem byl ze začátku furt od oleje, protože mi padal řetěz a neuměl jsem to vycentrovat. Výfuky jsme dávali nahoru, aby to vypadalo jako u závodní motorky a abychom je při skoku neurazili.

Stěžovali si na nás sousedi, pomocníci veřejné bezpečnosti, chytali nás a my přes pole utíkali a doma jsme to hodili do stodoly. To už tam ale ten pomocník stál s mým tátou a říkal, že jsme jezdili bez papírů. Táta ho ale poslal někam.

Jsi velký sběratel starých motorek, jak ten byznys vůbec funguje? Bývá zvykem, že si sběratelé dávají mezi sebou tipy, nebo si každý jede na sebe?

Někdy to je náhoda, někdy dostaneš nějaký tip, protože lidé vědí, že nejsi žádný překupník, že to nepřeprodáš se ziskem, tak ti zavolají a řeknou, že se prodává tohle a tohle, ale většinou se k tomu jen tak nedostaneš. Na nějaké internetové aukce se už ani nedívám, protože je tam spousta překupníků i podvodníků.

Existují ale fajn lidé, kteří jsou poctiví a zavolají s tím, že budou prodávat část sbírky ze svého muzea. Jsem první, kterému zavolají, tak se přijedu podívat, koupím tři nebo čtyři motorky, dají mi to za suprovou cenu a je to fajn, protože oni vědí, že kdykoliv se mohou na ty motorky přijet podívat.

Mezi námi, já už ale žádné motorky nemohu kupovat, žena mi to zakázala, protože mám 47 motorek a už je fakt nemám kam dát. A i z toho důvodu, že život utíká a já už s nimi nemám co dělat.

Pokud bys měl po těch letech, co sbíráš, nakupuješ, opravuješ, říci, jestli se vlastně vyplatí investovat do starých motorek, co je tam základní nebo zásadní?

Už to není takové, jaké to bývalo. Bohužel se do obrovských cenových relací dostaly staré jawy, ceny šly neuvěřitelným způsobem nahoru, třeba pionýra, kterému se říká pařez, jsem kupoval zrenovovaného a s papíry asi za 8500 Kč. Minulý týden jsem se díval na internet a vyskočilo na mě, že za něj chtějí 140 tisíc korun. To už nemá cenu ani smysl, takže je to věc náhody.

Čím to je, že české motorky šly tak nahoru? Ve své době jich bylo vyrobeno mraky a našel jsi je v každé stodole.

Určitá nostalgie. Navíc těch motorek ubývá a vypadá to pěkně, když si někde ve foyer nebo v baru podobnou motorku vystavíš. Přece jenom ty naše motorky měly svoje kouzlo, české ručičky dokázaly vymyslet neuvěřitelné věci a ty motorky i po letech furt jezdí. Je prostě neuvěřitelné, co za stroje v takovém malém státě vznikalo. To se týká i aut, po revoluci se Škoda 110 prodávala za 15 tisíc, dneska šrot kupuješ za 200 tisíc. 

Měl jsem štěstí, že jsem občas narazil na motorku, která byla cenově dobrá, navíc když ten prodejce věděl, že nejsem překupník, dal mi ji i levněji, většinou to byli starší pánové, kteří k tomu měli vztah. Prodali mi ji třeba za 70 tisíc a ta motorka měla cenu 150. Dneska má cenu 250, takže je to věc přístupu, náhody a štěstí.

Stalo se ti, že jsi třeba nějakou motorku neukočíroval?

Jedna motorka, kterou jsem si přál a u které jsem si řekl, když jsem na ní jel, že už nikdy v životě – „třistapadesátka“, kterou měli policajti po roce 1962. Má to modrou kapotáž, takový doutník, a když trošku zafoukal vítr, tak tě to shodilo. Vypadala opravdu nádherně a i dnes je docela drahá, ale na ježdění byla hrozná.

Kterých zahraničních motorek ve své sbírce si nejvíce vážíš?

Asi těch harleyů z roku 1927 a 1926. Pak je ta besina (BSA 500), která má karbidové světlo. Potom z těch zahraničních mám motokolo Bugatti, které je takové zvláštní, ale já jsem spíš na ty jawy a ve své sbírce si cením pragovky 500, která je krásná, modrá. Pak mám Jawu Duplex, kterých bylo vyrobeno, tuším, jenom tisíc kusů – ta moje má výrobní číslo 490 a je hodně vzácná.

Třeba Jawa 500 OHC – já mám dvojkovou řadu – je motorka, kterou dříve měli také policajti, a musím říct, že je to skvělá i z toho důvodu, že má jako jediná motorka na světě dva karburátory, Jawa ji tenkrát udělala na přání nějakého továrníka, který si to přál a který chtěl mít prostě něco jiného. Dali mu tam tedy dva karburátory a ta motorka má takový výkon a takové zrychlení, že jeden pán z Kácova na ní do roku 1978 nebo 1982 jezdil závody s „drackstery“ i proti litrovým japonským motorkám a všem dával na prdel, pardon, prostě je předjížděl. To jsou takové perličky, které mě vždycky dostanou a utvrzují v tom, že ti naši lidé byli úžasní, a o to víc mě mrzí, když jedu v současnosti přes Týnec nad Sázavou a vidím tam tu továrnu zarostlou kopřivami.

Na které motorce ze své sbírky se nejradši projedeš, který stroj tě nejvíc uchvátil a proč?

Každý ten stroj má svoje, hlavně to musíš cítit, musíš si to užít. Nedávno jsem měl poprvé v životě půjčené na víkend enduro a hrozně jsem si to užil. Je to úplně jiná motorka než chopper, ale zase s ní můžeš projet cesty, které s tím chopperem nemůžeš. Je také důležité, s kým jezdíš, musíš také vědět, co ta motorka chce, a vždy musíš k ní mít určitou pokoru, protože v opačném případě tě to může i vytrestat.

Ty jsi svoji vášeň vlastně přenesl na syna a malý už pár let zpátky začal skákat. Nemáš obavy?

Mám, já se hrozně bojím a přiznám se, že mě to začíná štvát, protože on chce jezdit freestyle motokros, to jsou skoky, salta, a chodí do školy k Petru Pilátovi. Petr i jeho táta jsou borci a pozvali mě na trénink a já tam přišel se svým 3,5letým synkem, půjčili mu malou motorku a Kuba z ní neslezl hodinu, že chce jezdit. A tak jsem mu ji jen tak pro legraci koupil a od té doby jezdí. Ty tréninky jsou pro mě hrůza, navíc ještě závodí v motokrosu. Jeden vyhrál, v druhém se rozbil přímo před maminkou. A maminka to nedává, řekla, že jestli se mu něco stane, že jdu z domu.

Pojďme k cestování, protože ty rád jezdíš, rád křižuješ Českou republiku, nicméně splnil sis také sen projet si legendární „šestašedesátku“ v Americe. Splnilo to tvoje očekávání?

Ze začátku moc ne, protože když jsme vyjeli, tak mi říkali: „Jakube, ty až tam pojedeš, ty se z toho zblázníš.“ Já jsem furt čekal, kdy se zblázním, vyjeli jsme po takové betonové silnici z Chicaga a v podstatě to bylo stejné, jako když jedeš z Ondřejova. Stejné břízy okolo. A pak se to samozřejmě dostalo na tu 66, jeli jsme a zažili krásné věci. Když jedeš a máš před sebou rovnou silnici, vidíš ty pískovcové skály, které jsi znal jenom z cigaretových krabiček Marlboro, tak já, kluk z vesnice, jsem si říkal, jakou mám kliku.

V tu dobu, když jsme tu 66 jeli, jsem to moc neprožíval. Jezdili jsme 650 km denně a to je hodně, měl jsem navíc motorku, která neměla štít, to znamená, že když foukalo a jeli jsme třeba ty roviny, tak jsem se držel, abych nespadl. Zpětně musím říct, že to bylo úžasné, ještě jsem se tam potom jednou vrátil, ženě jsem ukázal tu trasu, kde jsme byli, a dokázal jsem si to už daleko více užít.

A nevadila ti ta rovina? Někdo tvrdí, že ty americké těžké motorky mají řídítka nahoru, což není moc pohodlné, trošku tam ležíš, trošku tam sedíš, vlastně nemusíš sledovat zatáčky, náklony atd. Nebyla to trošku nuda pro tebe?

Pro mě nebyla, protože se tam pořád něco objevovalo. Původně jsme si říkali, že kam dojedeme, tam lehneme a ve spacáku přespíme. Upozornili nás ale, že se můžeme ráno probudit a že nám budou mířit brokovnicí na hlavu, protože jsou to všechno soukromé pozemky.

Jeden čas ta „šestašedesátka“ pomaličku umírala a v dnešní době se zase probouzí k životu a je z toho zase boom.

Až moc velký boom, protože se tam potkávají lidé z celého světa. My jsme tam byli ještě v tu dobu, kdy se to rozjíždělo. My jsme tam přijeli do Silver Townu, kde byl sraz harleyů, na který dorazilo asi 3500 motorek. A v každém baru tam pouštěli ZZ Top. Má to svoji atmosféru a užil jsem si to.

A kdyby si to chtěl někdo zkusit, jaká je ta logistika? Svoji motorku si asi nevezeš, že?

Když jsme tam byli poprvé, tak jsme si tam vezli motorky a bylo to úžasné, protože nás ta doprava v kontejneru tam a nazpátek vyšla na 9000 Kč, což bylo zadarmo, ale nás tam bylo asi 15, takže když se to rozpočítalo, šlo to. Když si chceš v Americe půjčit motorku, tak to vychází asi na 140 dolarů na den, což je taky hodně. Ale motorku si můžeš půjčit i od Čechů, kteří tam pracují a můžou ti i ukázat nějaké trasy. Záleží, jak si na tom finančně.

Existuje nějaké ikonické místo, kam by ses chtěl na motorce určitě ještě podívat?

Ne. Jezdím teď po těch českých a moravských zemích, protože jsem zjistil, jak krásné kouty tu máme a že je ostuda, že je člověk nezná, jezdí do zahraničí a tam se obdivuje 100 let starému baráku. Tady máme tak krásná místa a tak krásné silnice a je škoda, že je člověk nezná. Před lety jsme jeli krásnou trasu ze Slovenska do Čech, tak bych se chtěl ještě podívat se ženou na motorce do Tater, protože je tam jeden úžasný hotýlek. Dlouhé trasy už moc nedávám, abych řekl pravdu, já si tu motorku chci užít v klidu.

Kubo, kdyby sis ze své sbírky měl vybrat jeden jediný kus, který by sis nechal, co by to bylo za motorku?

Asi tu pragovku 500, protože jsem pána přemlouval 15 let, aby mi ji prodal. On říkal, že ji má po tátovi a že by ho táta prostě zabil. A pak mi volala jeho ženu, že ji prodal, tak jsem jí řekl, ať manželovi vyřídí, že už s ním nikdy nepromluvím. Asi za 10 minut mi zvoní telefon a volá mi ten pán. Říkám si, že mu to nevezmu, protože jsem s ním skončil, ale nedalo mi to, vzal jsem to a říkám mu: „Ty máš odvahu mi volat?“ A on říká: „Kubo, já jsem to neprodal, chci prodat všechny tři motorky, které mám, protože stavíme.“ A já: „Ty máš tři motorky? A jaké?“ On, že se v tom nevyzná a že potřebuje rychle peníze. Tak jsem za ním přijel a měl tam pragovku, Jawu 250 z roku 1932 a péráka. Tak jsem všechno koupil za super cenu, ale to byla náhoda. Takže bych zvolil tu pragovku.

Závěrem tě poprosím o radu rodičům, když si dítě koupí motorku nebo chce jezdit.

Na to moc rada neexistuje. Řekl bych, že musíš postupně, že nejlepší je koupit si nějakou stopětadvacítku a jezdit. Dneska bych ale už nelitoval peněz a přihlásil se na některou ze škol. Řeknou ti, co a jak, a pak si třeba koupíš silnější. Nehroznější je to, když máš peníze, navíc ty motorky nejsou tak drahé a třeba 10 let stará motorka, která je litrová, nějaká silniční, jezdí 250 km/h. A teď si ji někdo koupí a po týdnu si myslí, že už to zvládá. To je to nejhrůznější, co může být, to je velký risk a nejenom, že se zabije, ale zabije třeba i někoho jiného, takže vždycky je potřeba mít respekt.

Řekl bys o sobě, že jsi motorkář tělem i duší?

Nejsem, protože pro mě je priorita rodina, splnil jsem si, díky tátovi, své sny, mohl k tomu přičichnout a měl jsem kliku, že jsem poznal i lidi, kteří v tomto oboru něco znamenali, kteří byli chytří a kteří k tomu mají vztah a navíc srdce na pravém místě. A já měl tu kliku, že jsem se mohl svézt po šestašedesátce, že jsem mohl poznat stroje, na kterých jsem si něco užil, ale fakt bych nedokázal říct, že jsem z podstaty motorkář. Jsem rád, že mám motorky, na kterých si můžu zajezdit, něco na nich prožít a které mi dají srdeční zážitek.

Jaké jsou jeho zkušenosti s nákupy starých motorek? Kolik utratil za svého prvního harleye? A jak vzpomíná na legendu českého motocyklového sportu Františka Šťastného? Poslechněte si v podcastu Boomer Talk v úvodu článku.