Jakub Prachař a Libor Bouček: Pomlouvání vlastních žen je úplně k ničemu

Pozvání do posledního letošního Boomer Talku přijali Libor Bouček a Jakub Prachař. Dlouholetí kamarádi Miloši Pokornému během uvolněného povídání prozradili, kdy a kde se seznámili nebo proč bez sebe nedají ani ránu, ale i jak to mají s autoritami, jaký mají rádi druh humoru nebo jaký má Jakub trvale naladěný televizní program.

Pojďme začít u přátelství, znáte se dlouho, kdy jste se poprvé viděli?

Jakub Prachař: Vlastně si to nepamatuji, ale je to dlouho, možná jsem byl jednou hostem v dětském pořadu Žirafa, aniž bych o tom věděl.

Libor Bouček: I když tvoje dětství nebylo úplně ideální, možná tě někdy rodiče vzali na klánovické koupaliště.

JP: Byl jsem na klánovickém koupališti, a dokonce jsme s dědou jezdili každé Vánoce do klánovické hájovny, cestou se musela podjet taková díra pod tratí a tam byla hájovna. A ten myslivec naklátil v lese nějaké stromky, které se vyznačovaly tím, že nebyly úplně hezké. Ale byly levné a můj děda vždycky říkal, že když máš borovičku, tak na té se ta chyba nejmíň pozná, protože borovička sama o sobě je úplně z pr***e strom a kdo si ji dá domů, je hrdina, protože opravdu vypadá jako taková chlupatá větev.

A přitom borovičky se vždycky cenily.

LB: Myslivec Jambor měl vždycky dobrou borovičku, ale abych to jako vrátil k té otázce – mám pocit, že jsme se museli potkat buď na klánovickém koupališti v době, kdy se musel hubený, lehce podvyživený chlapec dívat na chlapce, který vyrůstal v blahobytu, měl obrovské břicho, které zároveň suplovalo nafukovací kruh, a protože rodiče měli o jediného syna strach, tak mu dali dva nafukovací kruhy. Ležel jsem tam v tom brouzdališti, takže sis mě nemohl nevšimnout.

JP: Jestli tě tam rodiče zapomněli v srpnu, tak v říjnu si tě mohli kdykoliv vyzvednout.

Jaký se psal rok?

LB: To budou léta osmdesátá až devadesátá, ale pamatuji si, že jsme se potkali na škole, na DAMU jsme se tak jako vídali, protože Kuba byl součástí nesmírně úspěšné generace s obrovským entuziasmem, strašně kreativním přístupem a já jako produkční jsem jim záviděl tu fantazii, kterou mají, a hlavně tu lehkost, kterou v sobě skrývala celá ta generace. A pak si pamatuji, že jsem dělal Žirafu a on dělal Letadlo, což je rok 1999/2000, to znamená, že jsme se potkali na konci předcházejícího století.

Libore, kdo do té úspěšné generace spadal?

LB: Určitě Rosťa Novák, Petr Kolečko.

JP: Když jsem přicházel, Rosťa odcházel, Skútři tam byli, Vojta Dyk byl pode mnou, Lukáš Příkazký.

Kdy jste zjistili, že vás to spolu bude bavit?

JP: To poznáš v hospodě, když se s někým bavíš. Třeba o koberci. A ten druhý také umí mluvit o koberci a ještě se u toho zasmějete. Nebo když třeba vytáhneš téma bolavých zad a on na to umí navázat, v té hospodě se směješ, skáčeš mezi tématy, nějak si rozumíš a víš, že to je dobré.

LB: Pamatuji, že když jsme spolu poprvé byli na nějaké dovolené, tak jsme si dokázali povídat skoro osmačtyřicet hodin, víceméně ve dvou. Ještě tam byl s námi kolega Mareš, který s námi také mluvil, ale občas odcházel.

JP: Byl totiž unavený a tak pospával po nějakém dlouhém letu. Začalo to tím, že jsme pro tu společnost byli nesnesitelní, protože jsme si vyprávěli a nikoho nepustili ke slovu. Tam se vlastně zjistilo, že by bylo lepší, kdyby nám k tomu dali studio a nebyli tam ti lidé, kteří se na to musejí dívat.

LB: Nejcennější je, že tu konverzaci s Kubou nikdy nevyčerpám, protože neznám nikoho, kdo by měl takový všeobecný přehled, kdo by opravdu dokázal vytáhnout zajímavá témata a s kým by docházelo k momentům, že se až rdím a stydím za to, že něco nevím. Kuba má třeba obrovský přehled o vesmíru. Tím, že ztratil ovladač od televize a má tam pouze naladěnou Primu Zoom, je k těm znalostem vlastně odsouzen.

JP: Pan Bouček je moc hodný, že mě chválí za mé velké znalosti, ale ty znalosti trvají do chvíle, než s ním začnu hrát třeba nějakou vědomostní hru, protože on se narodil svým rodičům pozdě, a v těchto případech se buď narodí dítě hodně zdeformované a k ničemu, anebo výjimečné. V Klánovicích to byl ten druhý případ. Sice ten obtloustlý chlapec ležel v kruzích, ale už věděl dost, aniž by si něco přečetl. Pamatuje si lidi a já mu už léta říkám nitkař, protože třeba umí zařídit, aby v Peci pod Sněžkou pustili lanovku, i když fouká a pro lidi je zavřená – on zavolá Jirkovi, Jirka zná Pavla, Pavel zná Tomáše a přes síť různých kontaktů to zařídí.

LB: Zároveň Tomáš to ještě pustí hrozně rád, protože dojde k tomu, že to je ten nejlepší nápad.

JP: A nahoře, přestože se v Peci neprodává, je láhev dobrého šampaňského s počtem nachlazených skleniček rovnající se počtu lidí v kabince. Takové nesmysly umí.

Někde jsem četl, že Bouček si prosazuje do pořadu Prachaře a Prachař bez Boučka nedá ani ránu, jak na to reagujete?

LB: Když je ti s někým dobře, tak proč bys to takhle nedělal?

JP: Já bych to chtěl dělat sám, ale tolik by mě to nebavilo. Mám vážný problém, který už asi až do smrti nepřekonám. Mě nebaví věci dělat sám.

LB: Co můžu dělat sám? Těším se na každé pracovní setkání s Kubou a navíc si myslím, že ti diváci to mají nějakým způsobem rádi, protože my na ně myslíme, troufám si tvrdit, nesnažíme se nad ně povyšovat a nějakým způsobem nemluvíme o výjimečnosti, protože víme, že ji nemáme. Jsme normální kluci z okraje Prahy a do jisté míry furt překvapení tím, co děláme, a jsme za to šťastní. A to jde jen v interakci. Budu s ním dělat do té doby, co to budou chtít oni, já tu televizi nevlastním.

Kluci, komentovali jste si někdy svoje ženy, přítelkyně milenky nebo partnerky?

LB: Ne, myslím, že ne.

JP: My se velice málo o těchhle věcech bavíme, protože pomlouvání vlastních žen je úplně k ničemu.

LB: Je to takový psychologický a zároveň zbytečný masochismus.

JP: Navíc ti všichni dají v tu chvíli za pravdu, ten druhý také a nikam ta debata vlastně nevede, takže my se o ženách bavíme úplně minimálně.

LB: Vlastně ani nevím, jaké se Kubovi líbí holky a on to neví o mně.

JP: Ženské jsou snad to poslední, o čem jsme se kdy bavili.

LB: Politika a ženské.

Smějete se třeba stejným fórům?

JP: Asi ano.

LB: Přemýšlel jsem o pohledu na smysl pro humor a díval se po okolí, kdo má podobný smysl pro humor, a trochu mě vyděsilo, že nejblíže je nám naše kamarádka Jiřinka Bohdalová, která se směje stejně hurónsky.

Kluci, jak to máte s trapností? Přiznáte to, anebo to dohrajete do konce?

JP: Buď to přiznáš a řekneš, že se to nepovedlo a že to zkusíme za chviličku znovu. To je jedna věc. Nebo děláš, že to nebylo, to je ta druhá možnost. A můj otec má takovou poučku, že když jsi jakoby úplně trapný, dělej to dlouho, pak to začne vypadat jako záměr.

LB: Jsou chvíle, že se rozhodně nemá smysl k tomu vracet, protože tím to ještě umocníš. Buď přitlačit, anebo jít dál.

JP: Vojta Dyk měl takovou knížku s japonskými příslovími a jedno bylo: Dlouhý život, mnoho ostud. Anebo proč stahovat půlky, když prd už je venku.

A poznáte to i u ostatních, že se v tom začnou vařit, třeba když něco moderují?

LB: Párkrát jsem viděl, kdy si opravdu někdo řekl, že dvě skleničky vína před moderováním pomůžou. A toho člověka to sice naladilo, ale najednou se úplně ztratil a ten úvod začal neskutečně protahovat. Byl vidět ten čůrek potu, takový ten náznak toho, že už se něco děje. Musíš si vždycky na ten papír, co máš před sebou, napsat únikovou variantu, rychle se na to podívat a utéct. Nejhorší bylo, když ten moderátor následně, když zjistil, že ty jeho fóry, které nebyly fóry, nezabírají, tak začal urážet publikum.

JP: Přirovnal bych to k bojovému pilotovi, který vystartuje, má osm pum na křídlech a plný zásobník kulek, všechno vystřílí ven, nic netrefí a zbyde mu jenom možnost kamikadze. Ale pozor, kamikadze, kdy netrefíš loď a zapíchneš to do moře. Úplně zbytečná smrt.

Dnes se často říká, že ta mladá generace nemá vůbec úctu k autoritám, jak vy jste to měli s autoritami?

JP: Na střední škole jsem měl osmkrát podmínečné vyloučení, ale za věci, které jsem ani neudělal. Mně když věci vadily, tak to bylo vidět – neměl jsem rád, když mi někdo říkal blbosti.

LB: Na střední škole nás ten učitel Horký opravdu urážel a životnost jeho autority byla ty čtyři roky, to znamená do té doby, než tu maturitu dám.

JP: Můj bratr je velmi sebevědomý, a přestože je teprve na rejdišti, už se vidí v Hollywoodu. Když vidím mladé lidi, kteří jsou úplně v pohodě a nezatížení nějakými hovadinami, tak v něčem to mají jednodušší, v něčem zase těžší, ale já jsem si říkal, že se z toho musím vytrhnout a začít sledovat věci, které se zase dějí. Nejhorší je říkat, že tihle ti mladí ničemu nerozumí a jsou k ničemu, to je podle mě věta, která tě žene do úplné zkázy. A to, že něčemu nerozumíš, neznamená, že to je úplně špatně. A pak jsi legrační, když si v šedesáti vezmeš stříbrné kalhoty a jdeš se mrknout do Roxy, jak to tam teda funguje, vyzkoušíš nějakou novou drogu, na baru se ti udělá blbě, pobleješ se a ti mladí okolo tebe udělají takový ten nenávistný kroužek. Musíš tu generaci sledovat opatrně.

Kam chodí Jakub a Libor na pivko? Jaké jsou jejich zkušenosti s moderováním korporátních večírků? A v čem se cítí jako boomeři? Poslechněte si celou epizodu Boomer Talku!