Ivan Hlas: Když jsem pustil doma Na kolena, máma plakala, pro otce to byl odpad

Muzikant Ivan Hlas je autorem řady velkých hitů. Miloši Pokornému prozradil, jak těžké je takový hit napsat, jaký má vztah k penězům, kdy si připadá jako boomer nebo jak slavil silvestra v osmdesátých letech.

Ivane, dlouho jsme se neviděli, jak jsi na tom se zdravím?

Střídavě oblačno, v květnu mi bylo sedmdesát a mám dojem, že se to nějakým způsobem lepší. Před pěti lety jsem měl velký problém, přišli jsme na to, že mám rakovinu hlasivek a musel jsem rychle na operaci. Ve vojenské nemocnici byl výborný doktor, který vymyslel, že nebudeme vyndávat všechno, protože bych pak nemluvil vůbec. Zkusil půlku té levé hlasivky vyříznout a zjistilo se, že jsme to stihli včas, takže mluvím, hraju, zpívám a je to velká radost. Musím říct, že po té sedmdesátce se to nějak stabilizuje, s kamarády máme zákaz se o nemocích bavit a přednost dáváme pěkným ženským.

Jaká byla tvoje první reakce na tu diagnózu?

Mám určitou výhodu, že mi plno věcí nedochází úplně, takže když mi to řekli, byla to svinská rána a přednosta té kliniky říkal, abych si uvědomil, že musí vyndat všechno, jinak zemřu. A ten mladší doktor, Tomáš, za ním ukazoval, že to ještě není definitivní. V tomto směru jsem byl optimista, ale po operaci to bylo těžké, protože jsem fakt nemluvil a říkal si, že se to asi nepovedlo, musel jsem prostě čekat a pomalu se do toho dostávat.

Pojďme k veselejším věcem. Mám tě spojeného s hity Malagelo a Na kolena. Když jsi tyhle věci psal, tušil jsi, že to budou takové hity?

Netušil, to já nikdy netuším, ale třeba příběh skladby Malagelo je zvláštní, protože vznikla u kamaráda Jeňýčka Fischera na Hanspaulce, na takovém večírku. Byli jsme ještě mladí, nebyly peníze na kvalitní alkohol, a tak jsme kupovali taková ta levná vína, co se dala koupit v zelenině, potravinách nebo drogerii. A někdo tam přinesl tohle Malagelo, že je jako úžasné a že když se přechladí, bude pitelné. A já jsem pro potřebu toho jednoho večírku přímo na něm napsal, jenom tak z legrace, ironickou skladbu o tom Malagelu. Byly tam také holky, tak jsem si jednu představil, že by mohla být hlavní postavou toho textu, a rovnou jsme to začali hrát a zpívat. Myslel jsem si, že to je všechno, ale pak jsem přišel do hospody Houtyš na Hanspaulce, když se hrálo, zkusil jsem ji a lidé se hned chytli, protože refrén je jednoduchý, začali si to zpívat a od té doby se to muselo hrát. A hrajeme to dodnes.

A Na kolena?

To bylo napsané pro potřebu filmu Šakalí léta a její vývoj je malinko jiný. Měl jsem bodový scénář k filmu a v něm bylo, že ke scéně, kdy se ten vrchní z Internacionálu Eda naštve na celý svět, by byla dobrá písnička. Mně se to nějak spojilo, najednou jsem byl na chvíli puberťák, cítil jsem to s tím Edou a říkal si, že by to mohl být dobrý rokenrol. A jednou, to už jsme měli natočená nějaká dema, přišli na návštěvu moji rodiče a já se jim chtěl pochlubit a pustil jsem jim Na kolena. Máma plakala, že jsou tam sprostá slova, a otec říkal, že to je hudební odpad, tak jsem si řekl, že to asi fakt bude dobré.

Kdybys měl ze svého repertoáru vybrat jednu signifikantní věc pro Ivana Hlase, která by to byla?

Těch písniček je zaplaťpánbůh hodně, lidé pořád hodně chtějí písničky ze Šakalích let, později dejme tomu vznikla Aranka a k té na koncertě říkám, že už dávno jsme tu písničku vyřadili z repertoáru, ale že zrovna v noci mi volala Aranka, jestli ji ještě hrajeme, takže jsem jí slíbil, že ji zahrajeme. To je vymyšlená postava. A těch skladeb, které lidé překvapivě znají, je dost, takže já osobně jednu věc nevyberu.

Když se vrátím do našeho mládí, peníze jsme sice neměli, ale na mejdan vždy něco zajistili, jak jsi na tom byl v té době ty?

Když jsem ještě neměl rodinu, jako knihkupec jsem bral devět set korun měsíčně, takže dvanáct korun na Malagelo nebo Šumavské bylinné se nějak ušetřit dalo, ale spíš to řešili nějací bohatší kamarádi, já jsem tam byl přes muziku. Vzpomínám si na jednoho silvestra, v roce 1980, kdy jsme vyjeli ke kámošovi na chatu jeho rodičů. Bylo nás asi pětadvacet, jeli jsme tam o den dřív a všechno pití, na které jsme uspořili, jsme vypili den před tím silvestrem. Pak už neměl nikdo nic, a tak jsme na toho silvestra chodili normálně s kýbly ke studánce a pili ostrou vodu z vinných sklenic a panáků. Obrovská zábava to byla a zároveň jediný silvestr, kdy jsem fakt pil jenom vodu. Dokonce jsme tam založili kapelu Navi Papaya, která pak tři roky poměrně úspěšně hrála, byl to nádherný silvestr.

Jaký je tvůj vztah k penězům?

Dříve nebyl žádný, peníze mě nezajímaly a pak jsem vždycky trpěl nouzí. Teď si to docela hlídám, asi jako každý ke stáru, aby byla nějaká rezervička. Měl jsem pak poměrně velkou rodinu, takže už jsem rozhazovat někde po flámech úplně nemohl, ale stejně jsem to dělal. Teď si dávám na finance poměrně pozor.

Když srovnáš tu úspěšnou dobu Šakalích let s dneškem, změnil se z tvého pohledu hudební trh?

Každopádně se změnil trh s hudebními nosiči, a to úplně radikálně, ale co se týče koncertování, tak se toho moc nezměnilo, alespoň z mého pohledu. Chodí na nás lidé, kteří nás mají rádi, necpeme se na nějaké obrovské festivaly, i když jsme na ně také jezdívali, ale já to mám radši intimněji.

Jak to máš s psaním skladeb pro jiné umělce?

Jeden čas jsem tady psal skoro pro každého. Problém byl trochu v tom, že ti lidé mně občas řekli, že pro sebe píšu lépe než pro ně. Psát pro někoho cizího je velký závazek, musím fakt dávat pozor a snažit se být opravdu co nejlepší. Většinou trochu skuhraly ženské jako Lenka Dusilová, Věra Martinová a podobně. Ale nakonec, když to vzaly tak, jak jsem to cítil, tak to bylo prostě ono a uznaly to.

Když Kamil Střihavka natáčel Zemi vzdálenou, tak mi ze studia volal Michal Pavlíček, jestli bych v textu nemohl změnit to dlouhé i na dlouhé a, aby se to Kamčovi lépe zpívalo. Ono to naštěstí neměnilo smysl té písničky, tak se to dalo udělat, jsem prostě takhle otevřený, rád spolupracuji. Jednou jsem ale psal český text ke skladbě All for Love od Bryana Adamse, ten původní text je strašlivá banalita a Leona Machálková se úplně zděsila a říkala, že hovorovou češtinou zpívat nebude, takže to znělo fakt hodně moravsky. Když se něco povedlo, tak jsem byl rád, že to zpívá někdo jiný a většinou ti lidé zpívali lépe než já, třeba Dan Bárta, a to je pak radost dělat pro jiné umělce.

Země vzdálená je megahit, tušil jsi, když ti Michal dodal muziku, že to bude takhle dobré?

Tušil. A protože ta muzika zněla fakt vznosně, Michal je úžasný, tak jsem si říkal, že už to někdo přede mnou dělal, že se jim to nelíbilo, tak to dali mně a já to teď také pohnojím. Ta zodpovědnost byla velká a já byl pak rád, že vadilo jenom to i. Ta hudba mi hned udělala ten pocit, ten obrázek, který mám vždycky, když skládám text na muziku.

Dáváš si pozor na to, aby ses nevykrádal?

Velký, a právě proto moc nepíšu. Mám teď určitý zásek a těch starších věcí, které se skoro nebo vůbec nehrály, je opravdu hromada, takže se z toho dá furt ještě vybírat. Jak jsem mluvil o té kapele, co jsme založili v roce osmdesát na silvestra, tak jsme se rozhodli ji k mým sedmdesátinám obnovit. Zjistil jsem, že máme asi pětadvacet písniček, které lidé vůbec neznají, neměli možnost je slyšet a jsou docela dobré. Je to teda síla, začali jsme zkoušet, čekali, že bude legrace, kámoši se po letech sejdou a všechno půjde. Byla to dřina, ale radost se nevytratila. Naštěstí.

Když se už dokopeš k napsání nové věci, zajímá tě, jestli bude třeba znít současně a nenecháváš se tím ovlivnit?

Považuji to za kalkul u jiných lidí a nedělám to. Abych byl poznat, tak to dělám pokud možno furt stejně. Před rokem jsme s triem natočili desku Pramínek času, vlastně k těm mým sedmdesátinám, a tam jsem po paměti vybral písničky, které nás provázely dobou našeho společného hraní, které trvalo asi dvacet let. Vyšlo to jako dvojelpíčko, čili těch skladeb je hodně a natočili jsme to úplně jak za starých časů – všechno naživo, žádné playbacky. A byl tam takový šikovný mladý kluk, zvukový mistr, bych řekl, a ten to tak úžasně natočil a pak smíchal, že to je přesně to, co jsem vždycky chtěl.

S každou partou se to dělá jinak. Ale že bych šel po nějakém módním trendu a začal třeba rapovat, což není pro textaře problém – měl bych tam aspoň méně obrácených přízvuků – to ne, to bych nechtěl dělat. Ať si to poslouchá někdo, koho to baví, ale mě to prostě nebaví. Že bych prostě používal něco, abych se dostal do přízně mladých, je takové trochu ostudné. Měli by tě brát takového, jaký jsi.

Připadáš si v něčem jako boomer?

Poměrně často přemýšlím o současném světě a poměrně často za plno opravdu hnusných věcí a hnusných vztahů mezi lidmi může internet a sociální sítě. Čili jako boomer bych byl nejradši, kdyby to nebylo – je to neosobní, hnusné a leze to do soukromí. Ta myšlenka, že se sejde na Facebooku pár přátel a budou si psát hezké věci, se rychle změnila. Vadí mi to, protože si myslím, že to v životě nějak moc nepomáhá.

Řešils někdy image? Jsme v showbyznysu a někdo s tím hodně kalkuluje.

Já vím, pár jich znám, začíná to kloboukem a končí vším možným. V tomto směru jsem měl obrovskou výhodu, že mám vlasy po mamince a ne po tátovi, protože bych žádné neměl. Asi bych nasadil nějaký ten klobouk. Ale protože ty vlasy mě takhle dokonce baví, tak jsem si z nich udělal takovou uměleckou značku, jinak na to fakt kašlu, je to civil.

Takže třeba v kapele kostýmy nikdy nebyly tématem?

Byly, v dobách kapely Nahlas, ještě koncem osmdesátých let, musela mít kapela, když byla pod Pražským kulturním střediskem, nějaký komponovaný pořad a v něm jsi musel mít nějaký kostým. Měl jsem k tomu odpor a ani nevím, kdo mi to navrhnul, abych si vzal takové bílé volné sako – vypadal jsem jako mlynář, vůbec jsem na to nebyl typ. A k tomu saku jsem si vybral schválně slamáček s odkazem na dva lidi, na Jiřího Suchého a Harolda Lloyda. Ten slamák ale bohužel skončil už při nácviku jednoho komponovaného pořadu, dělal nám to Boris Hybner, který říkal, že jsem dřevo a jestli bych nemohl v jedné písničce ten slamák strhnout a bouchnout do něj. A jak dal do toho slamáku pěstí, protrhnul ho a já jsem si řekl, že už si další brát nebudu.

Proč si vlastně rozpustil kapelu Nahlas?

Byla tam únava, najezdili jsme toho a udělali hodně a už to nějak přestalo být živé. Po nějakém hraní v Brně na náměstí, když jsme přijeli k nám před barák, všem těm klukům jsem řekl, že rozpouštím kapelu. Někteří byli dost naštvaní a já pak založil jinou kapelu, Růžový brejle, kde byl i Norbi Kovács, Olin Nejezchleba. První Nahlas jsem rozpustil i proto, že kolegové chtěli v době Šakalích let točit novou desku, já jsem teda udělal pár písniček, přehrál jsem jim je, ale oni mně řekli, že tam neslyší žádný hit, že to je blbé, nepohodli jsme se a ta kapela skončila.

Vrátil jsem se zpátky na Hanspaulku, našel si pianistu Ríšu Dvořáka, bubeníka Ivana Dvořáka, basáka Jirku Novotného Plecha a kytaristu Frantu Kotvu. A v devadesátém pátém roce jsme udělali Tanec při svíčkách, kde byly asi tři hity, nazvali se Ivan Hlas and His Boys a nějaký čas takhle hráli. Přestože ta kapela pěkně funguje, ono se to trochu unaví a ta energie vyprchá. V tom triu se dá improvizovat, je to takové soudržnější a furt se něco děje.

Museli jste v kapele řešit i finanční věci?

To ne. Je to zajímavé, ale já jsem se vždycky snažil, abychom všichni měli stejně, dokonce za mnou chodili, že mám brát víc, v kapele jsem měl vždycky slušné lidi. Občas z kapely odcházeli hudebníci, kteří měli osobní ambice a řekli si, že už se toho dost naučili. Byl jsem rád, plno jich je v současnosti dobrých, takže to je normální vývoj, ale že by někdo byl uražený, že bere málo, tak to ne, zaplaťpánbůh.

Ivane, na čem aktuálně pracuješ a co tě v nejbližší době čeká?

To je vždycky hrozná otázka. Furt hraju, tak desetkrát do měsíce, plus tu Papayu a k tomu je plno práce. A jak jsem říkal, teď nějak nic moc nepíšu, tlačí na mě vydavatel mých knížek, že bych měl něco napsat, tak jsem něco zkusil, ale hned to zahodil. Vždycky nechávám tyhle věci, až se najednou objeví a pak po nich skočím, ale teď vlastně nedělám nic.

S koncertováním souvisí i cestování, jak to máš s ježděním?

Jezdím rád a protože řídím, restaurační zařízení pro mě odpadají. Začal jsem řídit poměrně pozdě, až v šestačtyřiceti, a od té chvíle těch třicet tisíc kilometrů ročně najezdím. A pořád mě ty cesty baví, Čechy a Moravu máme docela proježděné. Je dobré, že na nás chodí bezvadní lidé, je to vlastně takový odpočinek, ale to víš, existují dny, kdy je zataženo a poprchává a to se ti nikam nechce.

Měl jsi někdy v hlavě, že bys žil někde jinde?

Měl. A dokonce jsem měl i vymyšlený odjezd s mojí první rodinou. Noc před tím odjezdem to ta první žena odpískala, řekla, že na to nemá, že by tu její rodiče zůstali. Nakonec jsem docela rád, měl jsem to rozmyšlené tak, že namířím do Kanady, zajdu za panem Škvoreckým, že chci pracovat u něj v nakladatelství, že mě vezme a bude klid. No, tak asi takhle jsem měl vymyšlenou emigraci, ale mám dojem, že bych se tam hodně trápil, čili patriot jsem.

Co by ti nejvíc chybělo?

Já jsem toho docela dost procestoval a existují místa, kde bych mohl normálně žít. Asi nejvíc by mi scházeli kamarádi, kamarádky, ty vztahy, které prostě jsou jasné, a hledat něco nového, na to už člověk nemá moc náladu ani sílu. Mám plno kámošů, kteří se vrátili zpátky až po revoluci a jsou tu spokojení. Mně by se líbilo třeba v Provence, tam jsem byl nadšený. A teď jsem byl poprvé v Barceloně a tam se mi líbilo také. Mám rád jižní kraje, lidé jsou tam velmi vstřícní, takže kdyby nebylo vyhnutí, tak asi tam.

Koho si Ivan Hlas představuje pod pojmem boomer? Jaké byly jeho herecké zkušenosti? A kdo o něm zpíval v rádiu? Poslechněte si celý podcast Boomer Talk!