Helena Vondráčková: Je mi smutno, že mizí hudba na fyzických nosičích

Jedna z nejpopulárnějších českých zpěvaček Helena Vondráčková přijala pozvání do rozhovorového podcastu Boomer Talk a s Milošem Pokorným společně zavzpomínali na Šíleně smutnou princeznu, Golden Kids či angažmá v zahraničí, ale došlo i na důchod nebo spolupráci s kapelou J.A.R.

Heleno, vítej. Víš, komu se říká boomer?

Boomer? Ne.

Je to výraz mladší generace, která tak označuje ty, kteří už z jejich pohledu takzvaně nestíhají. Jak jsi na tom s technikou a moderními technologiemi?

Musím se leccos přiučit, ale umím esemesky, vyznám se v mobilu, dokonce si vygoogluji, co potřebuji. Takové ty základní věci mi naprosto nedělají problém. A víc bych ani nechtěla do toho hlouběji zasahovat, protože můj čas je omezen, takže bych to ani nestíhala.

Co sociální sítě?

Sociální sítě považuji v dnešní době za důležité, ale svůj přístup k nim bych nazvala jako spotřebitelský. Kdysi jsem měla twitter, samozřejmě mám facebook, na instagramu jsem docela často a třeba i s pomocí PR manažerů se v tom pohybuji, ale jinak by to pro mě byla naprostá ztráta času. Ráda si přečtu, co je nového, nějaké příspěvky, výstupy z interview. Mám tak trošku kontrolu, a když se mě někdo pokusí pomlouvat nebo říkat nepravdy, tak jsem aspoň v obraze a můžu reagovat. V těchto mezích se pohybuji, na instagramu občas prezentuji i věci, které jsou sice z mého soukromí, ale vrátka neotvírám příliš dokořán.

Čteš diskuze?

Ne, protože jsou hnusné, mnohokrát nepravdivé, lživé, útočné, agresivní a to mně nedělá dobře.

Co tě baví?

Baví mě zpívat, pořád ještě mě baví být aktivní sportovkyně, baví mě dělat na zahrádce, baví mě příroda, sbírat houby.

Kdybys měla srovnat dobu, kdy jsi jako zpěvačka začínala, a tu dnešní, v čem vidíš zásadní rozdíl?

Dříve se konala spousta koncertů, na kterých jsme se potkávali, s ostatními zpěvačkami a zpěváky jsme se často a rádi scházeli, vyměňovali si své zkušenosti, názory a věděli jsme o sobě všechno. Byla to taková častá a přátelská setkání, na rozdíl od dnešní doby, kdy každý pracuje na svém písečku a jede si po té své linii. Ráda se do těch časů vracím, naposledy to bylo u smutné příležitosti, kdy jsme na koncertě v Lucerně vzpomínali na Hanku Zagorovou. Byla tam spousta kolegů a bylo to moc příjemné. Markantní rozdíl je ten, že vlastně vymizely kamenné obchody s nosiči, ať jsou to cédéčka, kazety, nebo elpíčka. Je mi trošku smutno z toho, že mizí něco, co si můžeš prolistovat, vidíš tam různé fotky, přečteš si, kdo to napsal, kdo se na tom prezentoval nebo kdo byl producentem. Navíc jsem zjistila, že moje nové auto už nemá vůbec přehrávač cédéček, kterých mám doma haldu, takže musím někoho poprosit, aby mi to stáhl na flashku, prostě všechno je úplně jinak. Vždycky jsem si pouštěla cédéčka v autě a tím jsem se ty skladby učila.

Branže se výrazně změnila, dokázala by sis představit, že bys v dnešní době rozjížděla svoji kariéru a v řadě věcí se tak musela přizpůsobit?

Asi by mi nic jiného nezbývalo. Mám dojem, že pro ty mladé lidi je to hodně obtížné. Svoji kariéru jsem sice také začínala v talentové soutěži, kterou jsem vyhrála, ale v té době u toho nebyla televize. Byli tam lidé, kteří tenkrát celou tu scénu ovlivňovali – divadelní režiséři, dirigenti různých orchestrů, herci, skladatelé, textaři nebo hudebníci a ti všichni se na mě vrhli ze všech stran. Když jsem pak po maturitě přišla do divadla, měla jsem vlastně kolem sebe veškerý servis. Nevím, jestli ti mladí lidé, kteří uspějí v talentových soutěžích, vůbec mají takhle rychlou zpětnou reakci, ale mám dojem, že to tak není a že teprve pak musí hledat někoho, kdo jim poradí, pomůže, protože sami by to těžko zvládli. Důležitá je i finanční stránka, a pokud nenarazí na člověka, který jim bude mecenášem a bude je zpočátku dotovat, řeknu to natvrdo, nikam se neposunou.

Je krátce po Vánocích a moje absolutně nejoblíbenější česká pohádka je Šíleně smutná princezna. Hudbu k ní složil Jan Hammer, měla jsi šanci se s ním setkat?

Hodně dávno. Ale jednou, když tady byl na návštěvě, to ještě žili jeho rodiče, jsem se s ním krátce setkala, rád na tu pohádku vzpomínal a sekal mně poklony, že se k tomu rád vrací. Písničky jsou opravdu nadčasové, zpívám je i na koncertech a lidé je prostě žerou. Řekla bych, že to byla výjimečná záležitost, a jsem ráda, že potkala zrovna mě. Všechno se povedlo a zpočátku jsem byla rozpačitá z toho, že se budu jmenovat Helena a že to vlastně začíná tou husopaskou v šátku, ze které se princezna vyklubala až později.

Podle mě vám to s Vaškem Neckářem přirozeně sedlo.

Jsem ráda, že máš z té pohádky tento pocit, protože i my jsme to tak cítili, ono to tak nenásilně plynulo. Vašek už měl přece jenom něco za sebou, co se týká natáčení a herectví, ale já jsem byla naprostý elév. A byla jsem velmi šťastná, že můžu poslouchat a vnímat přání režiséra, který věděl, že jsem začátečník. Také k tomu tak přistupoval a já hltala a nasávala každou jeho připomínku nebo radu. Fajn bylo, že jsme se s Vaškem znali z divadla, nebyli si cizí a přátelili se. A byla jsem také nesmírně šťastná, že jsem poznala Stelinku Zázvorkovou, Bohouška Záhorského, Jaroslava Marvana nebo pana Kemra. Akorát z pana Marvana jsem měla trošku trému, protože si udržoval odstup. A ta hudba mě velmi bavila a doteď nezestárla.

A jak se ti líbilo nové zpracování Studia Dva?

Moc. Udělalo mi radost, že mě pozvali, a byla jsem zvědavá, co z toho vznikne.

Vzhledem k tomu, že jsme narazili na Vaška Neckáře, jaké máte v současnosti vztahy, co se týče Golden Kids?

V Golden Kids vztahy nejsou žádné, ale s Vaškem se vídáme a občas si telefonujeme. Teď jsme se viděli na Slavících, přišel za mnou do šatny a popřál mi, tak jsem mu také popřála. Takže vztahy máme takové normální.

Když jste jako Golden Kids zažívali období největší slávy, spousta lidí si myslela, že to potrvá daleko déle.

To jsme si mysleli také.

V mnoha směrech jste byli netradiční těleso.

Byli jsme v podstatě první na světě, unikátní, ani ABBA v té době ještě neexistovala a nás to samozřejmě moc bavilo a měli jsme našlápnuto. Bohužel ten obrovský úspěch, který jsme měli v Cannes a v Paříži, byl přerušen příchodem ruských vojsk na naše území. A tím vlastně byli Golden Kids rozděleni a byli rozejiti, a tím pádem jsme byli vyřazeni z provozu. Škoda, škoda, škoda. Pak jsme se po 20 letech dali znovu dohromady díky nabídce Adama Nováka, který chtěl udělat velkou show. Lucerna narvaná, hrozny lidí visely z balkonů, nádherné to bylo, jenomže Marta si potom chtěla udělat sama své koncerty a Golden Kids přestali fungovat. Až před deseti lety, ono to strašně letí, jsme s mým mužem měli nápad, že bychom mohli zorganizovat poslední, rozlučkové turné, ale bohužel zafungovaly nějaké vnější vlivy ze strany Marty, která se od toho odklonila. Teď už vím, proč to tak bylo, ale nechci to tady rozebírat, prostě k tomu nedošlo a bohužel tam vznikly i nějaké finanční věci, které už byly v běhu, protože původně jsme se domluvili, že turné bude, takže pořádající agentura musela tu ztrátu získat zpět a bylo to nepříjemné. Samozřejmě se to svezlo hlavně po mém jménu, mrzelo mě to, protože jsme byli zcela jasně domluvení, a myslím si, že slovo, které člověk dá, by měl dodržet, a tady se to nestalo, bohužel.

Co tě na tom zpětně nejvíc mrzí? Měla to být finálová rozlučka i pro fanoušky.

To je první věc, která mě mrzí. Druhá je ta, že dané slovo prostě nefungovalo.

Pojďme do současnosti. Co tě i po letech na koncertování stále baví?

Muzika, kontakt s lidmi, samozřejmě i úspěch, muzikanti – mám výbornou skupinu, prostě hudba je pro mě koření života a asi by se mi po ní strašně stýskalo. Pokud bych nebyla fyzicky i hlasově v pořádku, nezpívalo by mi to, tak bych toho samozřejmě nechala, protože bych byla nerada, kdyby mi někdo předhazoval, že už to není ono. Škoda že zmizely všechny hudební pořady z televize, že je člověk vázaný na živá vystoupení, ale ten kontakt s lidmi, ty krásné věty, které člověk poslouchá, ty reakce, tak ty mi stojí za to.

Když točíš novou desku, riskuješ, co se týká nových skladeb, nebo tě baví dělat věci, které publikum chce slyšet?

Máš pravdu, že je to určitý risk. A to je zrovna takový příklad toho, co je velký rozdíl mezi kdysi dávno a teď, protože kdysi dávno, když člověk dostal nabídku, aby natočil nové písně, tak jsme je natočili a okamžitě šly do rádií, do televize, takže lidé už ty nové písně nevnímali jako nové, ale znali je. A to se bohužel v dnešní době děje velmi zřídka, protože neustále slyším různé výmluvy a věty, jako že se to nehodí do nějakého formátu a že v rádiích hrají jenom osvědčené hity. Z téhle věty dostávám kopřivku, protože hit se nestane hitem tím, že bude sedět v koutě a čekat, až ho možná někdo vyškrábne. Ale hit se stane z písně, která je kvalitní, s krásným textem, a jenom tím, že ji lidé uslyší, že jim to nacpeš do uší. Takže bohužel nastává problém, že když prezentuji písničky na koncertech, tak ty nové jsou trochu sázkou do loterie, ale musím to zaťukat, nedávám jich tam moc, aby nespadl řetěz, ale přesto slyším od publika reakce, že se jim ta píseň líbila, i když to vlastně momentálně ještě žádný hit není.

A baví tě zpívat ty notoricky známé hity?

Nechci zpívat každý koncert stejné věci a naštěstí mám možnost vybírat z 1700 písní, které jsem nazpívala, a kombinovat je. A někdy i při notoricky známých písních, které má opravdu už člověk pod kůží, se ti stane, že máš okno, že se najednou zadíváš na někoho z publika a nevíš, jak to je dál. Na tohle téma mám takovou příhodu. Adam Novák, producent Bídníků, dělal koncertní poctu Zdeňku Borovcovi a já jsem tam zpívala písničku právě z Bídníků, Knížku snů, která je samozřejmě textem vyprávění, a nastala situace, že jsem přišla pozdě a neslyšela, kde se ten koncert nachází. Nebyla to ani tak moje chyba, nicméně začali jsme píseň a já najednou po pár taktech měla výpadek. Tak jsem to stopla a začali jsme znova. Po deseti taktech opět to samé a to už jsem teda byla úplně vyřízená, zastavila to a řekla: „Vážení a milí přátelé, hosté, kamarádi, bohužel vám musím oznámit, že tuto píseň už dneska neuslyšíte“ a šla jsem pryč. Byla jsem z toho nešťastná, bylo to hrozné.

Jak tě pobavilo, když národ řešil tvůj důchod?

Pobavila mě ta suma, když přišla. Nějak jsme to řešili a říkali si, že se možná trochu spletli, že to není vůbec možné. Nakonec jsem si nechala poradit, právník to za mě nějak vyřešil a teď už to nějak vylepšili. Důvod, proč jsem se do toho trošku obula a nesouhlasila s tím, byl ten, že mi nechtěli uznat deset let práce, že prý jsem byla v zahraničí. Ale já jsem neměla ani jeden výpadek, nežila jsem v zahraničí a pracovala od té doby, co jsem odešla z Divadla Rokoko. Vlastně jsem patřila mezi exkluzivní zpěváky Pragokoncertu a měla tisíce důkazů. Bohužel smlouvy ne, protože ty se záhadným způsobem z Pragokoncertu ztratily, ale doložila jsem věci, které nemůžou zpochybnit. A spousta lidí mi poděkovala, že jsem tuhle kauzu otevřela, protože věděli, že si můžou dovolit s tím také nesouhlasit.

Vystupovala jsi po celém světě, v čem pro tebe bylo přínosné například angažmá v Německu, kde jsi strávila hodně času?

Ve všem. Především v přístupu k práci, protože Němci jsou precizní, takže vždy vyžadovali nekompromisně profesionální přístup, to znamená umět věci, které tam prezentuješ, být přesný v příchodech, být poctivý. Velkou roli hrálo i to, že jsem tu řeč nějakým způsobem uměla, i když jsem ještě nemluvila perfektně. Na rozdíl od německých zpěváků jsme byli pohybliví a naučili se opravdu hodně, co se týká choreografie.

Jak je možné, že umělci od nás, přestože dokonale neovládali jazyk, měli úspěch v Německu a byli tam žádaní?

Němcům to nevadilo. Slyšela jsem to i od Karla Gotta, kdysi říkal, že jim prostě imponuje, když nemluví úplně přesně německy. A zvali tam nejen Čechy, ale i Slováky, a dokonce tam jezdila spousta zpěváků a skupin z Maďarska. Ten stát měl na to, aby si to finančně mohl dovolit a ty show byly plné lidí ze zahraničí.

Vždycky sis potrpěla na kostýmy, jak bylo těžké držet krok v době, kdy u nás nebyly věci k dostání?

Začnu úplně od začátku. Moje maminka mě naprosto přirozeně vedla k tomu, abych byla vždy hezky a moderně oblečená. Uměla krásně šít a obšívala mě vlastně ještě v prvním roce mého divadelního angažmá. Pak nastoupili různí módní a kostýmní návrháři, ať v divadle, nebo televizi, a bylo velmi příjemné, že když se chystal hudební pořad, tak televize sama financovala naše kostýmy, což bylo úžasné. Tím, že jsem měla možnost jezdit nejen do NDR, jsem si moc kostýmy nekupovala, protože nám pro vystoupení kostýmy vyráběli. A když jsem jela na Západ, tak nám dali nějaký obnos a my jsme si sami vybrali něco na sebe. Dodnes mám schované boty, takové zlaté holiny, které mě přišly na majlant, tenkrát stály asi 350 marek, ale já je strašně chtěla, koupila si je a vydržely až doteď. Když jsem pak byla v Japonsku, Kanadě nebo Brazílii, vždycky jsem si něco takového na sebe přivezla.

Existuje nějaká země, krom České republiky, kde bys mohla normálně žít a fungovat?

Já bych ani jinde žít nechtěla. Vlastně jsem si to trošku vyzkoušela v tom osmašedesátém roce, kdy jsme skončili mimo republiku a nemohli nějaký čas zpátky, než se to tady uklidnilo. A přesně jsem věděla, že se musím vrátit, ale hlavně že se chci vrátit. Zaprvé tuhle zemi miluji a zadruhé jsem tady měla tak hluboké kořeny a nechtěla opustit rodinu a kamarády. Asi bych umřela, kdybych se nemohla vrátit. Kdybych se vrátit mohla, možná bych si někde udělala druhý domov, ale určitě bych tuto zemi úplně nezavrhla.

Mohla bys být Američanka? Protože jsi tamní život poznala…

Ne, nic takového mě nikdy nenapadlo a nechtěla bych být ani Američankou, ani Číňankou, ani Japonkou, ani Rumunkou. Na Americe se mi líbil fakt, že to byla svobodomyslná země, ale popravdě řečeno jsem tam byla víceméně mezi Čechy a Slováky, měli tam dům, jezdili tam na dovolenou, ale hlavně za kamarády, za Olinkou, za Waldou.

Když už jsme u Waldemara Matušky, znali jste se dobře? Myslíš si, že byl v Americe opravdu šťastný?

To je složitá otázka. Myslím, že Walda určitě nebyl člověk, který by tam chtěl žít z toho důvodu, že miluje Ameriku. Odcházel tam s tím, že tady přestal mít volnost ve všem, a to ho sužovalo, takže nakonec se rozhodli, že prostě odejdou. Jestli tam byl šťastný, to ví jenom on a na mě to působilo, když jsem tam u nich vždycky byla, že ano, ale stejně tak jsem cítila, že svou duší se cítí být pořád Čechem a že tuto zemi nikdy nezavrhl.

Heleno, dostala jsi někdy nabídku natočit žánrově úplně jiné album?

Ano. Mám ráda změnu a měla jsem jazzrockový projekt s Martinem Kratochvílem, který přišel s nabídkou, jestli bych nebyla ochotna s ním udělat desku, že ví, že mám ráda jazz. Požádala jsem ho, ať mi nejdřív pošle nějaké věci a že uvidíme, že se tomu nebráním. A protože jsem z hudby i textů byla nadšená, tak jsem si řekla, že do toho půjdu, a vznikla jazzrocková deska Paprsky. Měla ohromný úspěch u lidí, kteří milovali Martinovu hudbu, a kupodivu jsem nepřišla ani o své posluchače – ti náročnější, kteří nečekali jenom hity, mi prostě fandili, protože jsem se pustila do něčeho jiného, zajímavějšího a třeba i těžkého, protože ty písně byly opravdu náročné, textově i pěvecky, ale mě to hrozně bavilo.

Je ještě něco, co by sis v muzice chtěla vyzkoušet?

Baví mě muzika Romana Holého. S ním bych se klidně do spolupráce ještě pustila, ale jinak už nevidím nějaké jiné cesty.

Jak tě bavili Bulháři?

Skladba Bulháři mě bavila, to bylo super. Méně se to líbilo Bulharům, ale nám ano.

Když s tím kluci přišli, jaká byla tvá první reakce?

Přesně si na to pamatuju, bylo léto, chystala jsem se točit nové album, sháněla různé nové věci, nové skladby, sedím si tak na terase a najednou volal Roman Holý. Ptal se, jak se mám, a říkal, že by mi chtěl nabídnout nějakou novou píseň, že také chystají novou desku. Řekla jsem, proč ne a ať mi ji pošle, že uvidíme. Tak jsme se domluvili, realizovali to a bylo to bezvadné.

Riskuje Helena Vondráčková ráda, když točí nové skladby? Jaké bylo její poslední filmové angažmá? Jak vzpomíná na zkušenosti s dabingem a kdy měla naposledy výpadek textu? Poslechněte si celý rozhovor v podcastu Boomer Talk!